Konstantinův řád sv. Jiří: Porovnání verzí

| odkazy =  

'''Konstantinův řád sv. Jiří''' (italsky ''Sacro militare ordine costantiniano di San Giorgio'') je starobylým řádem doloženým již na konci 12. století a v současné době rozděleným do několika linií. Svým komplikovaným historickým vývojem připomínají osudy tohoto řádu rytířského [[Řád svatého Lazara|Řádu sv. Lazara]], který se postupně rozdělil do několika velmistrovství, které spolu vzájemně soupeří o [[Spory o velmistrovství Řádu svatého Lazara|legitimitu]].

| urloclc = https://www.worldcat.org/oclc/237147999

}}</ref> Po pádu dynastie Angelovců a následném dobytí Konstantinopole vojsky IV. křížové výpravy roku 1204, přešel řád na rod [[Komnenovci|Komnénovců]], kteří vládli drobnějším državám na Balkáně v oblasti Epirského despotátu. Podle nepotvrzených zpráv na 600 rytířů řádu padlo během obrany Konstantinopole při posledním tureckém útoku roku 1453 včetně velmistra Pavla Angela.

}}</ref> Řád si do své nové vlasti přinesli s sebou.

Posledním komnénovským velmistrem (a zřejmě též posledním členem hlavní linie) rodu [[Farnese]]<ref>Kromě této hlavní větve existovala (a dodnes existuje) několik rodin, které se ke Komnénovcům řadí a nárokují si postavení jejich potomků. Jedním z nejznámějších byl italský herec a scénárista Totò, vl. jménem Antonio de Curtis (1898-1967). Po dlouhém soudním sporu uznal 18. 7. 1945 neapolský soud nárok na příslušnost k tomuto rodu a jméno „„Antonio Griffo Focas Flavio Angelo Ducas Comneno Porfirogenito Gagliardi de Curtis di Bisanzio, Altezza Imperiale, conte Palatino del Sacro Romano Impero, Esarca di Ravenna, Duca di Macedonia e di Illiria, Principe di Costantinopoli, di Cilicia, di Tessaglia, di Ponto, di Moldavia, di Dardania, del Peloponneso, conte di Cipro e di Epiro, conte e duca di Drivasto e di Durazzo“.</ref> byl Antonín. Ten roku 1698 postoupil svůj úřad vévodovi Parmy a Piacenzy Františkovi Farnese (1678–1727), vévodovi Parmy a Piacenzy, kterého v následujícím roce jej v úřadě císař Leopold I. diplomem z 5. srpna 1699 zvaným „Agnoscimus et notum facimus“ a papež Inocenc XII. bulou „"Sincerae Fidei“ z 24. října 1699. Zanedlouho ale došlo k vážné komplikaci. Protože František ani jeho mladší bratr Antonín neměli mužské potomky, přešlo Parmské vévodství na jejich neteř [[Alžběta Parmská|Alžbětu]], která byla od roku 1714 druhou manželkou španělského krále Filipa V. z Bourbon-Anjou. Když jejich nejstarší syn [[Karel III. Španělský|Karel]] usedl roku 1731 na parmský trůn, přijal i hodnost velmistra Konstantinova řádu sv. Jiří.

Roku 1808 bylo Parmské vévodství anektováno napoleonskou Francií. Po Napoleonově porážce přiřkl [[Vídeňský kongres]] roku 1815 toto území bývalé francouzské císařovně [[Marie Luisa Habsbursko-Lotrinská|Marii Louise Habsburské]], se jako dědička rodu Farnese prohlásila za hlavu Konstantinova řádu a vytvořila tak jeho zcela samostatnou linii. Pozice neapolsko-sicilských Bourbonů byla v této době již tak slabá, že na jejich případné námitky nebyl brán zřetel. Když po její smrti roku 1847 usedl na parmský trůn jako Karel II. opět příslušník rodu Bourbonů, byl Konstantinův řád opět potvrzen jako rodinný řád linie Boubon-Parma. Po připojení vévodství k Sardinii roku 1860 a vzniku Itálie v následujícím roce zůstal řád zachován jako dynastický.

V českých zemích byl ve 20. století nositelem řádu parmské linie kníže [[Karel VI. Schwarzenberg]].

Zatímco parmská větev řádu usilovala o jeho obecné uznání, v případě neapolsko-sicilské větve nebyla kontinuita dlouho zpochybněna. V letech 1910 – 1916 papežové Pius X. a Benedikt XV. obdařili řád novými výsadami, byla mu věnována kaple v nově vybudované bazilice Svatého Kříže na Via Flaminia v Římě a později přiznáno právo i na vlastní kostel.

Ve stejné době, kdy se prohlubovala roztržka v bourbonském rodě, došlo i k vnitřnímu pnutí uvnitř samotného Konstantinova řádu sv. Jiří. Část členů francouzsko-neapolské linie podléhající velmistrovi Ferdinandu Piovi, vévodovi z Calabrie 1934 – 1960, začala požadovat, aby se řád přizpůsobil moderní době a sílícímu [[Ekumenismus|ekumenismu]] a přijímal členy i jiných, než katolických vyznání. Tento požadavek byl pro katolické Bourbony těžkou akceptovatelný, a proto na základě dohody došlo roku 1953 k rozdělení francouzsko-neapolské linie na katolickou, která nadále podléhala dědičnému velmistrovi z rodu Bourbonů, a ekumenickou, která ale proklamovala sounáležitost s bývalým byzantským i bourbonským řádem.

=== Do nástupu rodu Farnese ===

* Ondřej Angelos Flavios Komnenos, kníže makedonský, vévoda z Drivasta a Drače 1570-1580,

* Jeroným Angelos Flavios Komnenos, kníže makedonský, vévoda z Drivasta a Drače 1570-1591 (co-Gran Maestro)

* Karel I. Bourbonský, vévoda z Parmy a Piacenzy 1731 – 1735, král neapolsko-sicilský 1735 – 1759 (jako Karel V.)

* František II. Bourbonský, král Obojí Sicílie (od 1861 titulární) 1859 – 1894

* Carlos, vévoda z Calabrie 1964 – 2015

* Vladimír Valdecký 2003-2006