Kopí: Porovnání verzí

'''Kopí''' je chladná bodná [[zbraň]] používaná k lovu i boji. Moderní kopí mají většinou kovový hrot na dlouhé tyčové násadě zvané ratiště. Část mezi hrotem a ratištěm se nazývá tulej. Jedná se o jeden z nejstarších druhů zbraně, člověk ji užívá už několik tisíc let.

 

== Vývoj jezdeckého kopí ==

Jezdecká kopí byla známa už od starověku, kdy je užívali např. [[Perská říše|perští]] a [[Sarmati|sarmatští]] [[katafrakt]]i (obrnění jezdci) nebo makedonská a [[Římská říše|římská]] jízda. Velmi podobné kopí užívali [[Franská říše|Frankové]] v [[raný středověk|raném středověku]], měřilo na délku asi 2,5–3 m a jeho průměr obvykle nepřesahoval 5 cm. Hrot byl listového tvaru, někdy opatřen ''křidélky'' a byl nasazen na ratiště nedlouhou tulejí. Ve starověku a raném středověku bylo kopí používáno v první fázi boje muže proti muži a původně je bojovníci používali tak, že je drželi ve vztyčené ruce a bodali pohybem paže vpřed směrem dolů. Tak tomu bylo do [[11. století]], během něhož převládlo technicky náročnější, ale účinnější založení kopí do podpaží pravé ruky. Od druhé poloviny [[14. století]] díky zdokonalení plátové ochrany bojovníka začali jezdci používat delších (3–3,5 m) a masivnějších kopí. V 15. století se zmenšil hrot a dostal kosočtverečný průřez, čímž se stal průbojnějším. Od 16. stol. s rozvojem palných zbraní nastal ústup jízdních kopiníků z evropských bojišť, po [[Třicetiletá válka|třicetileté válce]] užívali kopí ve větší míře hlavně ruští, španělští a polští jezdci. Jízdní kopiníci ([[hulán]]i) se udrželi v evropských armádách až do konce 19. století, ale jejich význam postupně klesal. V [[Napoleonské války|napoleonských válkách]] se však ukázali jako nepříliš účinní a postupně byl jejich počet omezován. Např. v britské armádě však přežili až do počátku [[První světová válka|první světové války]]. Nejdéle se udrželi v Polsku, poslední kopinický útok v dějinách tak provedla polská jízda v září 1939 při napadení Polska [[Nacistické Německo|nacistickým Německem]].