Jicchak Rabin: Porovnání verzí

Kromě úřadu premiéra zastával celou řadu ministerských postů v [[vláda Státu Izrael|izraelské vládě]] (např. [[ministr obrany Izraele|ministra obrany]], [[ministr vnitra Izraele|vnitra]], [[ministr práce Izraele|práce]], [[ministr školství Izraele|školství]], [[ministr zdravotnictví Izraele|zdravotnictví]]). Ve svých politických názorech se dostal od razantního potírání [[první intifáda|první palestinské intifády]] politikou „železné pěsti“ až po mírové řešení [[izraelsko-palestinský konflikt|izraelsko-palestinského konfliktu]]. Výrazným způsobem se zasadil o schválení [[Mírová dohoda z Osla|mírových dohod z Osla]], historicky prvních mírových dohod s palestinskou reprezentací, díky nimž vznikla [[Palestinská autonomie|Palestinská samospráva]]. V 70. letech došlo za jeho vlády k podpisu dohody s [[Egypt]]em, která později umožnila dojednání [[egyptsko-izraelská mírová smlouva|mírové smlouvy s touto zemí]]. Díky jeho přičinění Izrael dále v roce 1994 uzavřel [[izraelsko-jordánská mírová smlouva|mírovou smlouvu s Jordánskem]]. Za jeho mírové úsilí mu byla spolu s [[Šimon Peres|Šimonem Peresem]] a [[Jásir Arafat|Jásirem Arafatem]] téhož roku udělena [[Nobelova cena za mír|Nobelova cena míru]]. Jeho mírové aktivity a územní ústupky v rámci mírových jednání však rozdělily izraelskou společnost. Mezi jádro tvrdých odpůrců Rabinovy politiky, kam se řadila především izraelská pravice a radikální náboženské kruhy, patřil i [[ortodoxní judaismus|ortodoxní]] izraelský student [[JigalJig'al Amir]], který na Rabina v roce 1995 [[Atentát na Jicchaka Rabina|spáchal atentát]]. Zraněním ze tří výstřelů z pistole Rabin po převozu do nemocnice podlehl.

Matka Jicchaka Rabina, rodným jménem Rosa Kohenová, se narodila do rodiny [[rabín]]a roku 1890 v&nbsp;[[MohylevMogilev|Mohylevě]]ě v&nbsp;carském Rusku, na území dnešního [[Bělorusko|Běloruska]]. Na rozdíl od zbytku své rodiny nebyla Rosa nábožensky založená a další věcí, kterou se svým otcem nesdílela, byl jeho odpor vůči sionismu. Jako jediná ze sourozenců studovala na křesťanské dívčí střední škole v&nbsp;sousedním [[Homel]]u. Tam se stala svědkem [[pogrom]]ů a jako zdravotní pomocnice pomáhala Židům, kteří při nich utrpěli zranění.<ref name="hughes16-18"/> Podporovala dělnické hnutí, pracovala v&nbsp;muniční továrně a většinu vydělaných peněz dávala rodinám svých kolegů. Kvůli zhoršení podmínek dělníků a Židů nebyla spokojena s&nbsp;[[komunismus|komunistickou]] [[Říjnová revoluce|říjnovou revoluci]] a po odmítnutí vstupu do [[Komunistická strana Sovětského svazu|Komunistické strany]] se stala podezřelou a pronásledovala ji tajná policie.<ref name="hughes16-18"/> Rosa Kohenová se tedy v&nbsp;roce 1919 rozhodla emigrovat do [[Švédsko|Švédska]]. Jediná loď v&nbsp;přístavu však plula do Palestiny, takže Kohenová neměla na vybranou a stala se příslušnicí třetí aliji, která se do tohoto období datuje.<ref name="horovitz24-25"/> Po přistání v Palestině navštívila svého strýce žijícího v&nbsp;Jeruzalémě, nedlouho poté se však rozhodla odejít pracovat do [[kibuc]]u. Dostala se tak do oblasti poblíž [[Galilejské jezero|Galilejského jezera]], kde pomáhala při vysoušení [[bažina|bažin]]. Během práce onemocněla [[malárie|malárií]], takže se na radu lékaře vrátila zpět do Jeruzaléma.<ref name="horovitz24-25"/> Později se přestěhovala do [[Haifa|Haify]], kde se stala první ženou ve vedení podzemní židovské vojenské organizace [[Hagana]].<ref name="hughes20">''Yitzhak Rabin: From Soldier to Peacemaker.'' s. 20</ref> Byla rovněž bojovnicí za ženská práva, socialistkou (přezdívalo se jí „Rudá Rosa“)<ref name="PMO"/> a později členkou [[Tel Aviv|telavivské]] městské rady.<ref name="hughes20"/>

V&nbsp;následujícím období sloužil jako velitel operací střední oblasti a zástupce velitele [[operace Danny]], při níž byla dobyta města [[Ramla]] a [[Lod|Lydda]] i [[BenMezinárodní Gurionovoletiště mezinárodníBen letištěGuriona|letiště v&nbsp;Lyddě]].<ref>GILBERT, Martin. ''Izrael: Dějiny.'' s. 223</ref> Součástí bylo vyhnání 50&nbsp;tisíc arabských civilistů, nařízené Ben Gurionem a provedené Rabinem a Alonem, které Rabina dlouhá léta trápilo.<ref name="horovitz35"/> V&nbsp;poslední fázi války působil jako šéf operací na jižní frontě a účastnil se hlavních bitev a bojů včetně [[Operace Jo'av|operací Jo'av]] a [[operace Chorev|Chorev]].<ref name="MOD"/>

[[Soubor:Members of Israeli Delegation to Armistice talks in Rhodes, January 1949.jpg|náhled|vlevo|Izraelská delegace na jednání o&nbsp;příměří na ostrově Rhodos. Zleva: velitel [[Jehošafat Harkabi]], Arje Simon, [[JigaelJiga'el Jadin]] a Jicchak Rabin]]

Jen několik týdnů před válkou, v&nbsp;druhé polovině května, však Rabin zažil krušné okamžiky. Izraelský generální štáb nebyl totiž zajedno, zda proti egyptským provokacím (uzavření [[TiranskáTiránský úžinaprůliv|TiranskéTiránské úžiny]], jež Izrael vždy považoval za ''[[casus belli]]'', vypovězení příslušníků mírových sborů OSN ze [[Sinajský poloostrov|Sinajského poloostrova]] atp.) reagovat stupňovitě, či zda provést rychlou totální ofenzivu. V&nbsp;tomto sporu nepomohl ani nerozhodný premiér Eškol. Rabin se proto vydal za Ben Gurionem doufaje, že by Ben Gurion mohl využít svůj vliv ve prospěch [[Preemptivní válka|preemptivního útoku]]. Rabinovo setkání s&nbsp;Ben Gurionem vzpomíná kniha Luca Rosenzweiga: „Jenže Ben Gurion ostře napadl Rabina, že vyvoláním zbytečné války dává v&nbsp;sázku budoucnost Izraele. To byla pro Rabina taková rána, že se zhroutil: na několik dní úplně zmizel. Oficiálně měl „otravu [[tabák]]em,“ ve skutečnosti však upadl do hluboké [[deprese]], jak sám později přiznal.“<ref>ROSENZWEIG, Luc. ''Ariel Šaron.'' s. 125</ref> To víceméně potvrzuje i&nbsp;Rabinův popis těchto dní v&nbsp;knize Davida Phillipa Horovitze: „Pozdě téhož večera (…) jsem se vrátil domů ve stavu psychického a fyzického vyčerpání. Od té doby jsem se neustále sám sebe ptal: ‚co se mi ten večer stalo?‘ (…) Nemůže být pochyb, že jsem trpěl kombinací tlaku, vyčerpání a enormního množství [[cigareta|cigaretového]] kouře, který jsem v&nbsp;uplynulých dnech inhaloval. Těch několik uplynulých dní se zdálo být nekončených. Jedlo se za pochodu, a to pouze tehdy, když se naskytla příležitost. Prakticky jsem nespal a kouřil jsem jak parní lokomotiva. Bylo to však více než nikotin, co mě srazilo. Těžký pocit viny, který mě poslední dobou pronásledoval, se stal onoho 23.&nbsp;května nesnesitelně silným. Nezapomenu Ben Gurionova slova: ‚Ty neseš zodpovědnost.‘“<ref>''Shalom, Friend: The Life and Legacy of Yitzhak Rabin.'' s. 52</ref>

V&nbsp;zahraniční politice došlo díky prostřednictví USA mezi Izraelem a Egyptem k&nbsp;podpisu [[Sinajská prozatímní dohoda|Sinajské prozatímní dohody]] 1.&nbsp;září 1975, v&nbsp;jejímž důsledku se Izrael stáhl od [[Suezský průplav|Suezského průplavu]] až po východní část průsmyků Gidi a [[Průsmyk Mitla (průsmyk)|Mitla]] výměnou za volnou plavbu izraelských nevojenských lodí Suezským průplavem; ve vzniklém prostoru mělo dojít ke vzniku nárazníkového pásma [[Organizace spojených národů]] a dohoda obsahovala i&nbsp;další dodatky.<ref name="gilbert459">GILBERT, Martin. ''Izrael: Dějiny.'' s. 459</ref> Obě strany zároveň prohlásily, že konflikt na Blízkém východě nemůže být řešen vojenskou silou, ale mírovými prostředky.<ref>{{Citace elektronické monografie

Další nepříjemností, která Rabina před volbami zastihla, se stalo odhalení deníku ''[[HaarecHa'arec]]'' z&nbsp;15.&nbsp;března téhož roku, že Rabinova manželka Lea vlastní v&nbsp;zahraničí [[americký dolar|dolarový]] účet z&nbsp;dob, kdy Rabin působil jako velvyslanec ve Spojených státech.<ref name="gilbert467">GILBERT, Martin. ''Izrael: Dějiny.'' s. 467</ref> Podle tehdejších zákonů sice bylo pro Izraelce žijící v&nbsp;zahraničí legální mít takový účet, ne však pro Izraelce žijící v&nbsp;Izraeli; šlo tedy o&nbsp;čtyři roky, kdy byl účet nelegální.{{#tag:ref|Šlo pravděpodobně o&nbsp;opatření ministerstva financí, jež mělo souvislost s&nbsp;dlouhodobou ekonomickou krizí, která Izrael zatěžovala. Podle jiného zdroje bylo pro Izraelce zakázáno vlastnit bankovní účet v&nbsp;zahraničí nebo v&nbsp;cizí měně, jehož hodnota by přesahovala 450&nbsp;dolarů.<ref>{{Citace elektronické monografie

| vydavatel = [[HaarecHa'arec]]

V&nbsp;reakci na pravicové demonstrace proti mírovému procesu svolal Rabin s&nbsp;hnutím [[Mír nyní]] 4.&nbsp;listopadu na telavivském [[Rabinovo náměstí|náměstí Izraelských králů]] velkou mírovou demonstraci pod názvem Ano míru, ne násilí.<ref name="zionism"/> Demonstrace měla ukázat, že mezi Izraelci má mírový proces stále podporu.<ref name="Rosenzweig245-246"/> Během stotisícové demonstrace stál Rabin na vyvýšeném prostranství před telavivskou radnicí, kde spolu s&nbsp;Šimonem Peresem a zpěvačkou [[Miri Aloni]] zpívali píseň {{Cizojazyčně|he|''Šir la-Šalom''}} (doslova „Píseň míru“) a kde pronesl svůj poslední projev na podporu mírového procesu. V&nbsp;okamžiku, kdy po projevu scházel z&nbsp;pódia a procházel davem ke svému autu, byl třikrát střelen radikálním pravicovým ortodoxním Židem [[JigalJig'al Amir|JigalemJig'alem Amirem]], který chtěl zabitím Rabina zastavit mírový proces a dle svých slov tak „zachránit židovský národ“.<ref name="Rosenzweig245-246"/> Rabin byl okamžitě převezen do nemocnice Ischilov, kde však po padesáti minutách na operačním stole zemřel následkem velké [[krev]]ní ztráty a průstřelu [[plíce]]. Bezprostředně po střelbě Amira zadrželi přítomní policisté.<ref>''Shalom, Friend: The Life and Legacy of Yitzhak Rabin.'' s. 19</ref>

Tak jako u&nbsp;mnoha politických atentátů, probíhala i&nbsp;u&nbsp;Rabinovy vraždy debata o&nbsp;pozadí atentátu a vynořila se řada [[Konspirační teorie|konspiračních teorií]] (od spiknutí v&nbsp;tajné službě [[Šin Betbet]], až po fingovaný atentát, jehož průběh nevyšel).<ref>{{Citace periodika