Dějiny Rumunska: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
sice všeobecně známá informace, ale prosím |
|||
Řádek 48:
Významnou změnu přinesla teprve porážka Osmanské říše Rakouskem potvrzená [[Karlovický mír|mírem v Karlovicích]] roku 1699. Nový soused, Rakouská říše, počal vyrovnávat vliv turecký. Od začátku 18. století je patrný také zájem [[Ruské impérium|Ruska]] o tuto oblast - roku 1770 bylo Valašsko obsazeno ruským vojskem. [[Smlouva z Küçük Kaynarca|Smlouvou z Küčük Kajnardžu]] (1774) se sice navrátilo pod moc Turků, ale Rusko si ponechalo určitou kontrolu nad oblastí. Turci neměli ovšem zájem na rozvoji svých kolonií, a ty tak zaostávaly za zbytkem Evropy. Jedním z mála sultánem dosazených [[Fanarioti|fanariotských]] knížat, který se pokusil zlepšit katastrofální hospodářskou situaci země, byl [[Konstantin Mavrocordat]].
Vliv Ruska v 19. století trvale stoupal. Rusové přímo ovládali zemi v letech
=== Sedmihradské knížectví ===
Řádek 59:
Po [[Bitva u Moháče|bitvě u Moháče]] roku 1526 a dobytí Pešti (1541) se Sedmihradsko v čele se [[Slovensko|slovenským]] rodákem [[Jan Zápolský|Janem Zápolským]] (sedmihradským vojvodou 1511–1526) stalo samostatným knížectvím, byť ve [[vazal]]ském poměru k [[Osmanská říše|Osmanské říši]]. Jan sváděl tehdy věčné boje se svým konkurentem Ferdinandem o uherský trůn a Sedmihradsko se tak stalo jeho pevnou základnou a oporou. Jedním z důležitých rysů této éry byla sedmihradská náboženská svoboda.
Roku 1699 získala Sedmihradsko [[Habsburská monarchie]], v jejímž rámci tvořilo do roku 1848 autonomní [[korunní země (Habsburská monarchie)|korunní zemi]], kterou 2. listopadu 1765 povýšila [[Marie Terezie]] na [[velkoknížectví]]. Za [[revoluce v roce 1848]] sepsali 15. května 1848 zdejší Rumuni [[petice|petici]], kterou požadovali zrovnoprávnění. Tomuto požadavku však nebylo vyhověno, naopak byl pod uherským nátlakem přijat zákon vyhlašující plné spojení Sedmihradska s Uherskem. Tento zákon však nakonec nebyl realizován a rakouská říšská ústava ze 4. března 1849 Sedmihradsko a Uhersko opět plně oddělila, přičemž Sedmihradsko a Uhersko přišly o své samosprávné instituce. [[Říjnový diplom|Říjnovým diplomem]] byla roku 1860 obnovena autonomie obou korunních zemí. Zatímco Valašsko a Moldavsko v té době již vytvořily Rumunské knížectví, Sedmihradsko se ještě dlouho nemohlo k tomuto útvaru připojit, moc Rakušanů byla stále příliš velká. Císař [[František Josef I.]] aspoň roku 1863 do Sibině svolal Sedmihradský sněm, na němž došlo k jistému zrovnoprávnění Rumunů. Nadějné reformy ale zhatilo [[
=== Moldavské knížectví ===
Řádek 79:
Po převratu se Rumunsko ocitlo na pokraji chaosu a stanulo před hrozbou rozpadu. Přes odpor značné části obyvatel vládu převzal pruský důstojník, kníže Karl Eitel Friedrich Zephyrin z rodu [[Hohenzollernové|Hohenzollern–Sigmaringen]]. Ten se stal rumunským knížetem jako [[Karel I. Rumunský|Carol I.]]. Karel uspěl zejména díky podpoře [[Napoleon III.|Napoleona III.]] (s nímž byla Karlova rodina v mimořádně dobrých vztazích). Krátce po Karlově nástupu na trůn přijal parlament novou ústavu, která dávala knížeti značné pravomoci.
Karel Rumunsko zapojil do [[Rusko-turecká válka (1877–1878)|rusko-turecké války v letech
=== Nezávislost ===
{{podrobně|Rumunské království}}
Řádek 143:
Sovětská okupace po druhé světové válce posílila postavení komunistů, kteří se stali dominantní silou v levicové koaliční vládě jmenované v roce 1945. Král [[Michael I.]] byl nucen abdikovat a odešel do exilu. Rumunsko bylo vyhlášeno lidovou republikou a do konce padesátých let zůstalo pod vojenskou a ekonomickou kontrolou SSSR. Během tohoto období byly rumunské zdroje vyčerpávány nevýhodnými dohodami zvanými SovRom. Mnozí historikové hovoří přímo o rabování Rumunska Sovětským svazem. Tyto nevýhodné smlouvy byly jednou z příčin protisovětského sentimentu uvnitř samotné rumunské komunistické strany a postupnému přechodu k vedení mnohem nezávislejšímu na Moskvě, než bylo ve východním bloku zvykem (do značné míry podle vzoru [[Josip Broz Tito|titovské]] [[Jugoslávie]], ovšem ta nebyla vzorem ve svém poměrně liberálním režimu, rumunský režim naopak zůstalo poměrně tuhým a represivním).
[[Soubor:Nicolae Ceaușescu.jpg|thumb|vlevo|upright|Diktátor [[Nicolae Ceaușescu]]]]
Prvním krokem k zisku této větší nezávislosti bylo, když rumunský komunistický vůdce [[Gheorghe Gheorghiu-Dej]] (vládl
[[Soubor:Revolutia Bucuresti 1989 000.JPG|náhled|Rumunská revoluce, pochod demonstrantů v Bukurešti]]
V 50. letech byly zahájeny některé velkorysé projekty (rozvoj atomové energetiky, výstavba vodních kanálů, či přehrada [[Železná vrata]] na [[Dunaj]]i). Přesto se nepodařilo ekonomickou situaci radikálně změnit a Rumunsko se zařadilo mezi nejchudší země [[Rada vzájemné hospodářské pomoci|RVHP]]. Když se rumunský zahraniční dluh v letech 1977–1981 prudce zvýšil (ze 3 na 10 miliard [[Americký dolar|amerických dolarů]]), pokusil se Ceauşescu vliv věřitelů a posléze mezinárodních finančních organizací ([[Mezinárodní měnový fond|Mezinárodního měnového fondu]] a [[Světová banka|Světové banky]]) setřást plánem na plné splacení státního dluhu během jednoho desetiletí. K dosažení tohoto cíle zavedl politiku [[autarkie]], která vedla ke zbídačení velké části Rumunů a vyčerpání rumunské ekonomiky. K tomu přispěla i výstavba megalomanského [[Palác Parlamentu|Domu Republiky]] v Bukurešti. Dluh byl roku 1989, krátce před pádem režimu, skutečně splacen. Ale za cenu frustrace veřejnosti, kterou neukonejšil ani médii budovaný kult osobnosti, jenž se příliš nelišil od toho Stalinova z 50. let, a neutlumil ji ani stále represivnější policejní režim opřený o tajnou policii. Když nespokojenost explodovala v [[Rumunská revoluce|rumunské revoluci]] roku 1989, obrátil se proti Ceauşescovi nejen hněv davů, ale i část jím tak hýčkané tajné policie. Podle toho vypadal i jeho konec – odsouzení improvizovaným [[Vojenský soud|polním soudem]] a poprava i s manželkou.
|