Portheimka: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
Robot: Opravuji 1 zdrojů and označuji 0 zdrojů jako nefunkční #IABot (v2.0beta15)
aktualizace
Řádek 30:
[[Soubor:Expozice skla .jpg|vlevo|náhled|Expozice skla v letohrádku Portheimka]]
[[Soubor:Portheimka - Museum skla.jpg|náhled|Museum skla - logo]]
[[Letohrádek]] postavil [[Kilián Ignác Dientzenhofer|Kilián Ignác Dienzenhofer]] v roce [[1728]] pro sebe a svou rodinu. VýzdobuSochařskou vytvořilivýzdobu s pískovce vytesal [[Antonín Braun]]: jsou to poprsí římských imperátorů (na attice) a dvojice alegorických ženských [[Busta|bustybust]] "Den" a "Noc". sneseny;Originály byly v 70.letech přemístěny do Národní galerie v Praze a na fasádu umístěny [[kopie]]). aMalířskou výzdobu vytvořil [[Václav Vavřinec Reiner]] (dochovalaroku 1729. Dochovala se z ní [[Nástěnná malba|nástropní malba]] na''Bakchanálie'' v oválném poli [[klenba|klenběklenby]] ústředního sálu), ostatní malby podlehly v roce 1872 požáru. Součástí letohrádku byla i [[baroko|barokní]] [[Zahrada Portheimka|zahrada]]. Směrem k řece po obou stranách dnešních ulic [[botanika|V botanice]] a Zborovská s touto zahradou sousedila [[Slavatovská zahrada]] s letohrádkem, tehdy již v držení [[Tovaryšstvo Ježíšovo|jezuitů]], kterým Dientzenhofer v zahradě postavil [[pavilon]].
 
Po Dienzenhoferově smrti získal letohrádek roku 1856 koupil František Ferdinand [[Buquoyové|Buquoy]], který upravil zahradu v [[rokoko]]vém stylu a vystavěl zde [[skleník]]y pro exotické rostliny, zejména módní [[oranžérie]] a [[Fíkovna|fíkovny]]. Patrně koncem [[18. století]] byla k letohrádku přistavěna dvě boční [[Křídlo (architektura)|křídla]] v [[klasicismus|klasicistním slohu]]. Od roku 1804 stavba sloužila jako Delormeova továrna na [[cikorka|cikorku]].
 
Roku [[1815]] zakoupili objekt podnikatelé, bratři [[Moses Porges von Portheim]] (1782-1870) a [[Leopold Porges von Portheim]] (1785-1869). Ti si dali roku [[1830]] na polovině zahrady postavit [[Továrna|továrnu]] na výrobu [[kartoun]]u. Velkou zkázu na letohrádku napáchal rozsáhlý požár v roce 1872. V souvislosti se stavbou [[Kostel svatého Václava (Smíchov)|kostela sv. Václava]] dále došlo k parcelaci další části zahrady a ke zboření jižního křídla letohrádku (v roce 1884).
 
Letohrádek byl [[Znárodnění|zestátněn]] v roce [[1945]]. V roce 1963 se zde usídlil [[Svaz českých výtvarných umělců]] a jeho galerie současného výtvarného umění byla na počest stavitele Portheimky zdenazvána byla zřízena"Galerie galerie „D“D“. Chátrající objekt byl v devadesátých letech převzala do své správy městská část Praha 5 a dala [[Rekonstrukce (stavebnictví)|rekonstruovánrekonstruovat]] pod vedením Tomáše Zetka. Pokračovala dramaturgie galerie současného umění, zejména knižních ilustrací. Vysílala odtud [[rozhlas]]ová stanice [[Classic Praha|Classic FM]].
 
== Současnost ==
V současné době Portheimka patří [[Městská část a městský obvod|městské části]] [[Praha 5]]. V roce 2016 proběhla výměna [[Střešní krytina|střešní krytiny]], oprava historického [[krov]]u a obnova [[Fasáda|fasády]]. V [[Galerie umění|galeriiGalerii]] a vreprezentační reprezentačních prostoráchprostory v 1. patře provozujemá v letech 2017-2020 pronajaty [[Museum Kampa - Nadace Jana a Medy Mládkových]], které zde na základě [[Koncesní listina|koncesní smlouvy]] s Prahou 5 a ve spolupráci s Uměleckoprůmyslovým muzeem v Praze provozuje expozici [[Sklo|skla]].

Samostatným bočním vchodem je přístupná část bývalé "Galerie D", kterou městská část využívá pro pořádání krátkodobých [[výstava|výstav]] umělců, spjatých s Prahou 5. V přízemí objektu se nachází [[kavárna]] "Českavárna Portheimka".
 
== Reference ==
Řádek 45 ⟶ 47:
 
== Literatura ==
* ASSMANN, Jan Nepomuk: Dientzenhoferův letohrádek na Smíchově, Portheimka (1.,2.,3). In: Res Musei Pragensis. Měsíčník Muzea hlavního města Prahy. Roč 9, č. 9,10,11, 1999, s. 1-9.
* KREJČÍ, Marek: Smíchovská Portheimka. In: Res Musei Pragensis. Měsíčník Muzea hlavního města Prahy. Roč. 5, č. 4, 1995, s. 13 - 16.
* LAŠŤOVKOVÁ, Barbora: Pražské usedlosti. 1. vyd. Praha: Libri, 2001. 359 s. ISBN 80-7277-057-8. S. 234 - 236.