Bitva u Solferina: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
→Literatura: kat |
Melegnano, pomník +ref značka: editace z Vizuálního editoru |
||
Řádek 36:
'''Bitva u Solferina''' ([[24. červen|24. června]] [[1859]]) byla největší a rozhodující bitva [[Druhá italská válka za nezávislost|druhé italské války za nezávislost]], ve které francouzsko-sardinská vojska porazila rakouskou armádu, což znamenalo rozhodující krok ke sjednocení [[Itálie]] a [[Viktor Emanuel II.|Viktoru Emanuelovi II.]] otevřelo cestu k titulu italského krále.
Ve střetnutí mezi rakouskými a francouzsko-sardinskými vojsky hrála úlohu neschopnost velitele rakouských sil Ference Gyulaya{{kdo?}}, který se nemohl rozhodnout k akcím proti slabým vojskům sardinského krále [[Viktor Emanuel II.|Viktora Emanuela II]]. Rakouská vojska nechala bez povšimnutí vylodit{{kde?}} francouzský kontingent, který čítal přes 120 tisíc vojáků a který se 16. května spojil se sardinskou armádou. Od počátku června začaly jednotlivé boje a šarvátky, z nichž jeden z nejvýznamnějších se konal 8. června, kdy byl do boje nasazen [[18. pěší pluk z Písku,|'''11. pěší pluk''' z Písku]], doplňovaný v jižních [[Čechy|Čechách]]. V této bitvě u
Bitva u Solferina se odehrávala 24. června ve velkém prostoru a jednalo se prakticky o tři bitvy – u '''Solferina''', u '''Guidizzola''' a u '''San Martina'''. Na straně [[Rakouské císařství|rakouského císařství]] se jí účastnilo 126 tisíc mužů, spojená francouzsko-sardinská vojska měla 115 tisíc mužů. U San Martina si dokázali vytvořit Francouzi převahu a postupně zatlačovali rakouská vojska z pozic. U Solferina se začali rakouští vojáci stahovat pod mohutným tlakem kolem čtvrté hodiny odpolední. Ve středu sestavy se střetlo 57 000 Francouzů (včetně celé císařské gardy) s 40 000 Rakušany. Po úporných bojích v nepřehledném [[terén]]u, kde se nedokázaly uplatnit rakouské [[Puška|pušky]], byl střed rakouské sestavy prolomen a levé křídlo poté začalo ustupovat. V šest hodin večer se sardinská vojska vrhla do nového útoku proti rakouskému pravému křídlu, ovšem marně a to přesto, že proti Benedekovu sboru s 25 000 vojáky útočilo 44 000 Piemonťanů. Kolem desáté hodiny večerní byl dán pokyn k ústupu rakouských jednotek z [[bojiště]]. Bitva trvala 15 hodin a vyčerpaná francouzsko-sardinská vojska již neměla sílu pronásledovat stejně vyčerpaného nepřítele. Francouzům bitvu vyhrály [[rojnice]], [[bodák]]y a [[Dělo|děla]].
== Použité zbraně ==
Na rakouské straně byla jako hlavní zbraň pěchoty používána [[puška]] [[Lorenz vzor 1854]] s drážkovanou hlavní. Ta měla větší [[dostřel]], přesnost a rychlost palby než pušky s hladkou hlavní, které používali protivníci a to jak francouzská puška [[Minié Mle 1853]] tak i [[Piemontská puška vzor 1844]]. Lorenz ráže 13,9 mm měl účinný dostřel až 900 [[metr]]ů. Na 200 metrů střela trefovala terč s průměrem 50 cm v 90 % případů. Francouzská Minié měla účinný dostřel cca 600 metrů, na 200 metrů třetina výstřelů zasáhla [[terč]] o průměru jeden [[metr]]. Avšak francouzská puška byla vybavena lepším [[bodák]]em (sabre-bainette) a Francouzi měli lepší pěchotní taktiku, která využívala [[rojnice]], zatímco v rakouské armádě se používání rojnic vůbec necvičilo. Přesto se Francouzi do střeleckých soubojů pouštěli jen velmi neradi a snažili se boje řešit především [[Útok na bodák|útoky na bodák]].
Francouzská děla byla mnohem kvalitnější než rakouská. Na vzdálenost maximálního rakouského dostřelu se francouzská děla dokázala trefovat. Rakouské šestiliberní [[dělo]] mělo hladkou hlaveň s ráží 9 cm a účinný dostřel kolem 900 metrů. Francouzské La Hitte 1859 bylo [[bronz]]ové dělo s rýhovanou hlavní ráže 8,65 cm s dostřelem 3000 metrů a 4kilogramovým projektilem.
V jízdě byla kvalita zhruba vyrovnaná. Rakousko používalo [[husar]]y, [[hulán]]y a [[dragoun]]y. Francie používala [[kyrysník]]y, dragouny, husary, [[kopiník]]y a [[Jízdní myslivec|jízdní myslivce]].
== Čeští vojáci ==
Čeští vojáci se na rakouské straně uplatnili na mnoha místech. Do bojů se zapojil čáslavský pěší pluk č. 21, kolínský prapor polních myslivců č 14, šumperský prapor polních myslivců č. 16, rovněž značná část dělostřelců byla české národnosti. K uctění památky 872 vojáků píseckého pěšího pluku č. 11, kteří padli za rakouskou monarchii v bitvách u Melegnana a Solferina, byl v r. 1861 sochař postaven v Písku klasicistní pomník od [[Emanuel Max|Emanuela Maxe]].<ref>{{Citace elektronického periodika
| titul = pomník padlých u Melegnana a Solferina - Památkový Katalog
| url = https://pamatkovykatalog.cz/pomnik-padlych-u-melegnana-a-solferina-18639550
| periodikum = pamatkovykatalog.cz
| datum přístupu = 2019-08-28
}}</ref>
== Reformy Rakouského císařství ==
| |||