Jan Oldřich z Eggenbergu: Porovnání verzí

Jan Oldřich se narodil v červnu 1568. Jeho otcem byl Seyfried z Eggenberku, matkou Anna Benigna, rozená Gallerová ze Schwanberku. Měl ještě tři sestry, Annu, Sibylu a Benignu. Jeho základní vzdělání probíhalo nejspíš v protestanském duchu a na jaře 1583 odjel studovat na luteránskou univerzitu v Tübingen. Od jeho univerzitních studií dají se sledovat také počátky pozdější významné knihovny pana Eggenberka, jejíž nejstarší akvizicí je vydání Ciceronovy korespondence z roku 1576, jež bylo 17. června 1583 zakoupeno právě v Tübingen.<ref>''J. Radimská a kol.: Ve znamení havranů.'' 2011, s. 7, 38, 880.</ref> Po studiích absolvoval mladý pán kavalírskou cestu po Evropě (Nizozemí, Španělsko a Itálie). Po otcově smrti (1594) se ujal správy rodinných statků a někdy na přelomu let 1595 a 1596 konvertoval ke katolicismu. V roce 1597 se Jan Oldřich stal číšníkem na dvoře arcivévody Ferdinanda Štýrského, který se v prosinci 1596 vrátil ze studií na jezuitském gymnasiu v Ingolstadtu. Příštího roku byl povýšen na [[svobodný pán|svobodného pána]]. Hlavní zásluhu na nobilitaci měl Janův bratranec [[Ruprecht z Eggenberku]] z ehrenhausenské větve rodu, který byl takto povýšen spolu se svými dvěma bratry a bratrancem za odměnu za válečné úspěchy v bojích s Turky, především za hrdinou spoluúčast na dobytí pevnosti v Rábu (1598).

V dubnu 1598 se Jan Oldřich oženil se Sidonií Marií z Thannhausenu (1576/1577–1614). Avšak již na konci stejného měsíce byl povinen provázet arcivévodu na dvouměsíční poutní cestu, jehož hlavním cílem bylo poutní místo [[Loreto]] poblíž Ancony. V září byl pak jmenován do doprovodu Ferdinandovy sestry [[Markéta Habsburská (1584–1611)|Markéty Habsburské]] při její cestě za manželem, španělským králem [[Filip III. Španělský|Filipem III.]] Jan Oldřich souhlasil s rekatolizační politikou Ferdinanda Štýrského a nebránil tomu, aby někdejší eggenberská nadace a jedna z nejproslulejších protestantských škol, im Paradais ve Štýrském Hradci, škola, na které mezi lety 1594–1600 působil dokonce i [[Jan Kepler]], byla zavřena a roku 1602 proměněna na klášter klarisek. Zároveň však usilovně hasil požáry, působené často nerozvážnou Ferdinandovou diplomacií. Oprávněná důvěra v jeho schopnosti získávala stále nová a nová potvrzení a jeho vliv tím přirozeně jen vzrůstal. Od roku 1602 byl nejvyšším hofmistrem Ferdinandovy choti [[Marie Anna Bavorská (1574–1616)|Marie Anny Bavorské]], koncem roku 1603 byl jmenován prezidentem dvorní komory (tj. vlastně ministrem financí) a v roce 1604 byl jmenován zemským hejtmanem v Kraňsku. Politické úspěchy zkalila jen smrt hluboce milované manželky Sidonie Marie 6. května 1614 ve Vídni. Jan Oldřich se již podruhé neoženil.

Od roku 1615 byl Jan Oldřich Ferdinandovým nejvyšším hofmistrem a od roku 1617 prezidentem jeho tajné rady. 20. března 1617 byla za Eggenberkova přispění v Praze uzavřena přísně tajná [[Oňatova smlouva|Oñatova smlouva]], která zajistila, že si po smrti bezdětného císaře [[Matyáš Habsburský|Matyáše]] nebude Filip III. dělat nárok na žádný z jeho trůnů a přislíbila, že si Ferdinandův syn vezme za manželku španělskou infantku. 10. srpna 1620 byl pak Jan Oldřich vyznamenán [[Řád zlatého rouna|Řádem Zlatého rouna]]. Po [[Bitva na Bílé hoře|bitvě na Bílé hoře]] patřil Jan Oldřich jako hlava tajné rady k těm, kdo rozhodoval o osudech poražených. V srpnu 1622 císař Jana Oldřicha povýšil mezi šlechtu [[Uhersko|Uherského království]] a 15. února 1623 byl Eggenberg povýšen na řezenském sněmu do stavu dědičných říšských knížat. Zčásti snad i na umoření dluhů státní pokladny vůči Eggeberkovi, především však pro stále znovu projevované přátelství byl 23. prosince 1622 obdarován panstvím Český Krumlov. 15. dubna 1628 bylo Ferdinandem II. krumlovské panství povýšeno na knížectví s vévodským titulem. Tyto pocty měly také zlepšit pozici Jana Oldřicha v kruzích starobylé šlechty, která na všechny povýšence pohlížela s despektem. V Českém království byl obdobně vyznamenán již jen [[Albrecht z Valdštejna]], do stavu říšských knížat pronikl roku 1624 [[Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic]], ale vévodského titulu [[Zaháňské knížectví|(vévoda zaháňský)]] se dočkal až jeho syn [[Václav Eusebius Popel z Lobkovic|Václav Eusebius]] roku 1646. K rozšíření zdrojů Jana Oldřicha přispěla nemálo také jeho účast na devalvaci (kaládě) české měny v letech 1622–1623. "Dlouhá mince" pak napomohla vítězné straně k výhodnému skupování konfiskovaných statků. Obecně byl však k unáhleným majetkovým přesunům spíše nedůvěřivý a jako diplomaticky nevhodný a zbrklý tah otevřeně kritizoval říšský Restituční dekret z roku 1629, jímž měla být na luteránské půdě sjednána obdobná "náprava" jako předtím v Českém království prostřednictvím [[Obnovené zřízení zemské|Obnoveného zřízení zemského]]. Roku 1625 byl Jan Oldřich jmenován gubernátorem [[Vnitřní Rakousy|Vnitřních Rakous]].

Po povýšení Ruprechta z Eggenberku (1598) byl rod vybaven erbem. Erbovním znamením rodu se stali tři černí havrani s korunkami na hlavách, kteří nesou v zobácích zlatou korunu. Toto znamení se objevuje již na náhrobním kameni Balthasara Eggenberka (zemřel 1493) a bylo snad také na nedochovaném náhrobním kameni jeho otce Oldřicha (zemřel 1448). <ref>''A. Kubíková: Eggenberkové. Z bankéřské lavice na knížecí stolec.'' 2016, s. 11, 24.</ref> Když byl Jan Oldřich vyznamenán dědičným knížecím titulem (1623), erb se proměnil, aby reflektoval všechny územní zisky knížete. Původní erb se posunul do pozice srdečního štítku čtvrceného erbu. V prvním poli (pohledově vlevo, heraldicky vpravo nahoře) bylo pět červených pětilistých růží v stříbrném poli (Český Krumlov), v druhém červeno-modře polceném poli roztahovala křídla stříbrná korunovaná orlice (hrabství Postojna), ve třetím modrém poli byla zlatá kotva (panství Ptuj) a v posledním stříbrném poli bylo červené kolo s loukotěmi. Erb se dále proměňoval v dalších generacích.<ref>''A. Kubíková: Eggenberkové. Z bankéřské lavice na knížecí stolec.'' 2016, s. 222-231.</ref>

Vedle již zmíněné bibliofilie <ref>''J. Radimská a kol.: Ve znamení havranů.'' 2011 </ref> se Jan Oldřich zapsal do kulturních dějin i jinak. Jako blízký přítel Ferdinanda II. měl možnost seznámit se s předními umělci na habsburském dvoře. To se projevilo především po r. 1625, kdy ho jmenování do gubernátorské pozice donutilo soustředit se na vyšší šlechtickou reprezentaci. Tehdy zaměstnal na přestavbu [[Eggenberg (zámek)|rodového sídla ve Štýrském Hradci]] předního manýristického umělce působícího v Rakousku, [[Giovanni Pietro de Pomis|Giovanniho Pietra de Pomis]].

[[Kategorie:NěmečtíRytíři šlechticiŘádu zlatého rouna]]