Wikipedie

Carmen: Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
pryč zbytečná šablona, zpět DČ, kritéria splňuje
dle doporučení počeštění postav
Řádek 22:
Bizet zemřel náhle po 33. představení opery, aniž by tušil, že jeho dílo získá během následujících deseti let mezinárodní uznání. ''Carmen'' se od té doby stala jednou z nejpopulárnějších a nejčastěji uváděných oper tzv. klasického [[Západní kánon|kánonu]]; „Habanera“ z prvního jednání a „Toreadorova píseň“ z druhého jednání patří mezi nejznámější operní árie.
 
Opera je napsána v žánru ''[[opéra comique]]'' s hudebními čísly propojenými mluvenými dialogy. Děj je umístěn do [[Sevilla|Sevilly]] v jihozápadním [[Španělsko|Španělsku]] a jejího okolí. Vypráví o tragickém příběhu Dona Josého, naivního vojáka, který je sveden úskoky ohnivé a zároveň svému osudu odevzdané [[Romové|cikánky]] Carmen. José opouští svou milou z mládí MicaëluMicaelu a utíká od vojenských povinnosti, přesto nakonec ztrácí Carmeninu lásku kvůli proslulému [[toreador]]ovi Escamillovi. Děj končí opět v Seville v blízkosti arény pro [[býčí zápas]]y, kde José v žárlivém zoufalství probodne svou bývalou milenku dýkou, když se Carmen odmítne k němu vrátit. Vyobrazení proletářského života dělnic z továrny na cigarety, pašeráckého prostředí, nemorálnosti a bezpráví a tragická smrt hlavní postavy na jevišti znamenaly průlom ve [[Francouzská opera|francouzské opeře]] a vyvolávaly kontroverze.
 
Po premiéře se většina recenzí vyjadřovala kriticky a francouzská veřejnost byla k této opeře v zásadě lhostejná. ''Carmen'' si však získala zpět svou pověst díky sérii inscenací mimo Francii, v Paříži se opět hrála až roku 1883. Poté rychle získala popularitu doma i v zahraničí. Podle názoru pozdějších komentátorů ''Carmen'' tvoří most mezi tradiční ''opéra comique'' a realistickým žánrem zvaným ''[[verismus]]'', který charakterizoval italskou operu konce [[19. století]].
Řádek 59:
| Jacques Bouhy
|-
| MicaëlaMicaela{{refn|V&nbsp;češtině se používá i&nbsp;podoba jména MicaelaMicaëla, viz např.<ref>{{Citace elektronického periodika
| příjmení =
| jméno =
| titul = Carmen, Národní divadlo Brno
| periodikumvydavatel = Národní Divadlodivadlo Brno
| url = httpshttp://www.narodni-divadlondbrno.cz/csmodules/predstavenitheaterarchive/15?h=inscenation&a=detail&id=8199
| jazyk =
| datum přístupu = 2019-0208-1128
}}</ref>|group= pozn.}}, vesnická dívka
| [[soprán]]
Řádek 75:
| Eugène Dufriche
|-
| MoralèsMorales, poručík dragounů
| [[baryton]]
| Edmond Duvernoy
Řádek 83:
| Alice Ducasse
|-
| MercédèsMercédes, společnice Carmen
| mezzosoprán
| Esther Chevalier
Řádek 115:
''Náměstí v&nbsp;Seville. Po pravé straně jsou dveře do továrny na tabák. V&nbsp;zadní části je most. Vlevo je strážnice.''
 
Skupina vojáků odpočívá na náměstí, čeká na výměnu stráže a komentuje kolemjdoucí („Sur la place, chacun passe“). Objeví se MicaëlaMicaela hledající Josého. MoralèsMorales jí říká, že „José ještě nemá službu“ a zve ji, aby s&nbsp;nimi počkala. MicaëlaMicaela odmítá a říká, že se vrátí později. José přichází s&nbsp;novou hlídkou, kterou vítá a napodobuje skupina uličníků („Avec la garde montante“).
 
[[Soubor:Carmen 1875 Act1 lithograph Lamy NGO1p736.jpg|náhled|300px|[[Litografie]] prvního jednání z&nbsp;premiéry, foto [[Pierre-Auguste Lamy]], 1875|alt=černobílý pohled na jeviště s&nbsp;desítkou postav, vzadu namalovaný most a vysoké domy]]
Řádek 121:
Když zazvoní tovární zvon, objeví se dívky z&nbsp;továrny na cigarety a žertují s&nbsp;mladými muži z&nbsp;davu („La cloche a sonné“). Přichází Carmen a zpívá svou provokativní habaneru o&nbsp;nezkrotné povaze lásky („L'amour est un oiseau rebelle“). Muži jí prosí, aby si vybrala svého milence, po chvíli škádlení Carmen hodí květinu k&nbsp;Donu Josému, který ji doposud ignoroval, ale nyní je naštvaný její drzostí.
 
Když se ženy vrátí do továrny, MicaëlaMicaela se vrací a dává Josému dopis a polibek od jeho matky („Parle-moi de ma mère!“). Předčítá přání své matky aby se vrátil domů a oženil se s&nbsp;MicaëlouMicaelou, která v&nbsp;plachých rozpacích utíká. Právě když José prohlašuje, že je připraven naplnit přání matky, vyhrnou se z&nbsp;továrny rozrušené ženy. Zuniga, velitel stráže, se dozvídá, že Carmen napadla jednu ženu nožem. Když je vyzvána k vysvětlení, Carmen odpovídá s&nbsp;výsměšnou vzdorovitostí („Tra la la… Coupe-moi, brûle-moi“), Zuniga nařídí Josému, aby jí svázal ruce, než sám nachystá vazební příkaz. Carmen, ponechaná sama s&nbsp;Josém, ho okouzlí [[Seguidilla|seguidillou]], ve které zpívá o&nbsp;noci tance a vášně se&nbsp;svým milencem – kterým může být kdokoliv – v&nbsp;krčmě Lillase Pastii. Zmatený a přesto uchvácený José souhlasí s&nbsp;tím, že jí uvolní ruce. Když je odváděna, Carmen srazí eskortu k&nbsp;zemi a se smíchem uteče. José je zatčen pro zanedbání povinnosti.
 
=== 2. jednání ===
Řádek 127:
''Krčma Lillase Pastii''
 
Uplynuly dva měsíce. Carmen a její přítelkyně Frasquita a MercédèsMercédes baví Zunigu a další důstojníky („Les tringles des sistres tintaient“) v&nbsp;Pastiově krčmě. Carmen se s&nbsp;potěšením dozvídá o&nbsp;propuštění Josého z&nbsp;dvouměsíčního uvěznění. Venku sbor a průvod oznamují příchod toreadora Escamilla („Vivat, vivat le Toréro“). Je pozván dovnitř a představuje se „Toreadorovou písní“ („Votre toast, je peux vous le rendre“) a zaměří svůj pohled na Carmen, která ho zcela ignoruje. Lillas Pastia vyhání dav a vojáky pryč.
 
Když zůstanou pouze Carmen, Frasquita a MercédèsMercédes, přicházejí podloudníci Dancaïre a Remendado a odhalí své plány zbavit se nedávno získaného pašovaného zboží („Nous avons en tête une affaire“). Frasquita a MercédèsMercédes jsou ochotni jim pomoci, ale Carmen odmítá, protože si přeje čekat na Josého. Když podloudnící odejdou, přichází José. Carmen ho zve k důvěrnému exotickému tanci („Je vais danser en votre honneur… La la la“), do její písně však začne znít vzdálené troubení polnice z&nbsp;kasáren. Když José říká, že se musí vrátit do služby, vysmívá se mu a on odpovídá tím, že jí ukáže květinu, kterou na něho hodila na náměstí („La fleur que tu m'avais jetée“, „květinová arie“<ref>{{Citace elektronické monografie
| titul = OperaPlus
| url = https://operaplus.cz/znovu-carmen-v-met/
Řádek 142:
''Divoké místo v&nbsp;horách''
 
Carmen a José přichází s&nbsp;pašeráky a jejich kořistí („Écoute, écoute, compagnons“). Carmen již José omrzel a s opovržením ho nabádá, aby se vrátil ke&nbsp;své matce. Frasquita a MercédèsMercédes se baví tím, že si navzájem vykládají své štěstí z&nbsp;karet; Carmen se k&nbsp;nim přidá a zjistí, že jí karty předpovídají její a Josého smrt. Ženy odcházejí, aby podplatily celníky střežící toto místo. José je určen pro strážní službu.
 
MicaëlaMicaela vstoupí s&nbsp;průvodcem, hledá Josého, rozhodnutá ho před Carmen zachránit („Je dis que rien ne m'épouvante“). Když uslyší výstřel, ve strachu se ukryje; je to José, který vystřelil na vetřelce, kterým se ukázal být Escamillo. Josého radost ze setkání s&nbsp;toreadorem se obrací v&nbsp;hněv, když Escamillo deklaruje své vzplanutí ke Carmen. José se začne s Escamillem prát („Je suis Escamillo, toréro de Granada“), jsou ale přerušeni vracejícími se pašeráky a dívkami („Holà, holà José“). Escamillo odchází a přitom zve všechny na nejbližší býčí zápasy do Sevilly. MicaëlaMicaela je objevena; zpočátku s&nbsp;ní José nechce odejít ani přes Carmeniny posměšky, ale pak souhlasí s odchodem jakmile mu MicaëlaMicaela řekne, že jeho matka umírá. Když odchází, slíbí, že se vrátí. V dálce je slyšet Escamillo zpívající toreadorovu píseň.
 
=== 4. jednání ===
Řádek 151:
''Náměstí v&nbsp;Seville. V&nbsp;pozadí zdi starého amfiteátru''
 
Zuniga, Frasquita a MercédèsMercédes jsou v&nbsp;davu, který čeká na příjezd toreadorů („Les voici! Voici la quadrille!“). Escamillo přichází s&nbsp;Carmen a vyznávají si vzájemnou lásku („Si tu m'aimes, Carmen“). Když Escamillo vchází do arény, Frasquita a Mercedes varují Carmen, že José je nablízku, ale Carmen se nebojí a chce s&nbsp;ním mluvit. Osamocená Carmen se ocitá tváří v tvář zoufalému Josému („C'est toi! C'est moi!“). Zatímco ji marně prosí, aby se k&nbsp;němu vrátila, z&nbsp;arény zaznívá provolávání slávy. Když José vyslovuje svou poslední prosbu, Carmen pohrdavě odhodí prsten, který jí dal, a pokusí se vstoupit do arény. José ji probodne dýkou, a ve chvíli, kdy je Escamillo oslavován zástupy, Carmen umírá. José klečí nad svou milovanou a zoufale zpívá „Ah! Carmen! ma Carmen adorée!“. Když dav opouští arénu, přiznává se José, že zabil ženu, kterou miloval.
 
== Vznik ==
Řádek 158:
[[Soubor:Ludovic Halévy.jpg|náhled|vlevo|upright|Skica tužkou Ludovica Halévyho, který s&nbsp;Henri Meilhacem napsali libreto Carmen|alt=skica horní části muže v&nbsp;obleku, s&nbsp;motýlem a upraveným vousem]]
 
Meilhac a Halévy tvořili dlouholeté duo se zavedenou dělbou práce: zcela nemuzikální Meilhac psal dialogy a Halévy verše.<ref name="D112">Dean 1965, str. 112–13</ref> Neexistuje jasný doklad o&nbsp;tom, kdy započala jejich práce na ''Carmen''.<ref name="OMO">{{Citace elektronické monografie|příjmení= Macdonald|jméno= Hugh|url= http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/51829?q=Georges+Bizet&search=quick&pos=1&_start=1|titul= Bizet, Georges (Alexandre-César-Léopold)|vydavatel= Oxford Music Online|datum přístupu= 18 February 2012|jazyk=anglicky}}</ref> Bizet a oba libretisté žili v&nbsp;roce 1873 v&nbsp;Paříži a mohli se snadno setkávat; tedy i&nbsp;proto existuje jen málo písemných svědectví nebo korespondence týkající se začátku jejich spolupráce.<ref>Curtiss, str. 352</ref> Libreto bylo připraveno v&nbsp;souladu se zvyklostmi žánru [[opéra comique]], tedy s&nbsp;dialogy oddělujícími jednotlivá hudební čísla.{{refn|Termín ''opéra comique'' používaný pro francouzskou operu 19.&nbsp;století, neznamenal „komickou operu“, ale spíše použití mluveného dialogu místo recitativu jako odlišení od tzv. velké opery (''grand opéra'').<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení= Bartlet|jméno= Elizabeth C.|titul= Opéra comique|url= http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/43715?q=Opera+comique&search=quick&pos=1&_start=1#firsthit|vydavatel= Oxford Music Online|datum přístupu= 29 March 2012|jazyk=anglicky}}</ref>|group= "pozn."}} Liší se od Mériméeovy novely v&nbsp;mnoha podstatných ohledech. V&nbsp;originále se děj odehrává během mnohem delšího období a značnou část hlavního příběhu vypráví José z&nbsp;vězeňské cely, kde očekává popravu za vraždu Carmen. Ve verzi Mériméeově se neobjevuje MicaëlaMicaela a Escamillova postava je okrajová – picador zvaný Lucas, který je pouze krátkodobou Carmeninou velkou vášní. Carmen má manžela zvaného García, kterého José během hádky zabije.<ref>Newman, str. 249–52</ref> V&nbsp;novele jsou Carmen a José prezentováni méně soucitně než v&nbsp;opeře; Bizetova životopiskyně [[Mina Curtissová]] komentuje, že Mériméeova Carmen by na scéně vypadala jako „naprostý a nepřesvědčivý netvor, pokud by její postava nebyla zjednodušena a prohloubena“.<ref name="C397">Curtiss, str. 397–98</ref>
 
Protože zkoušky měly začít v&nbsp;říjnu 1873, začal Bizet psát zhruba v lednu téhož roku, a do léta dokončil hudbu pro první jednání a možná stihl načrtnout více. V&nbsp;tomto okamžiku se podle Bizetova životopisce Wintona Deana „přihodil nějaký zádrhel v&nbsp;Opéra-Comique“ a projekt byl na chvíli pozastaven.<ref>Dean 1965, str. 105</ref> Jedním z&nbsp;důvodů zpoždění mohly být potíže při hledání zpěvačky pro titulní roli.<ref name="Grove"/> Dalším byl rozkol vzniklý mezi společnými řediteli divadla, [[Camille du Locle|Camillem du Locle]] a [[Adolphe de Leuven|Adolphem de Leuven]], který se týkal vhodnosti inscenace. De Leuven hlasitě oponoval celé myšlence prezentovat tak nemorální příběh v&nbsp;tom, co považoval za rodinné divadlo, a byl přesvědčený, že dílo odradí návštěvníky. Halévy ho ujistil, že příběh zjemní, že charakter Carmen bude změkčen a kompenzován MicaëlouMicaelou, kterou Halévy popsal jako „velmi nevinnou a velmi mladou dívku“. Navíc [[Romové|cikáni]] budou představeni jako komické postavy a Carmenina smrt bude na konci zastíněna „triumfálními průvody, balety a radostnými fanfárami“. De Leuven neochotně souhlasil, ale jeho neustálý nepřátelský postoj k&nbsp;projektu vedl k&nbsp;jeho odchodu z&nbsp;divadla počátkem roku 1874.<ref>Curtiss, str. 351</ref>
 
Bizet po různých zpožděních obnovil práci na ''Carmen'' pravděpodobně počátkem roku 1874. Její návrh – 1200&nbsp;stran [[Partitura|partitury]] – dokončil v&nbsp;létě 1874, které strávil v&nbsp;umělecké kolonii v&nbsp;městečku [[Bougival]] nedaleko Paříže. S&nbsp;výsledkem byl spokojen a informoval svého přítele: „Napsal jsem dílo, které je jas a živost sama, plné barvy a melodie“.<ref>Dean 1965, str. 108–09</ref> Během zkoušek, které započaly v&nbsp;říjnu, Bizet opakovaně upravoval hudbu – někdy na žádost orchestru, který shledal některé části nehratelnými,<ref name="Grove">Dean 1980, str. 759–61</ref> někdy aby dostál možnostem jednotlivých zpěváků a jindy v&nbsp;reakci na požadavky vedení divadla.<ref>Dean 1965, str. 215 (n)</ref> Vokální partitura, kterou Bizet publikoval v&nbsp;březnu 1875, ukazuje významné změny od verze, kterou prodal vydavatelům, bratrům Choudensovým v&nbsp;lednu 1875; partitura pro dirigenta použitá na premiéře se liší od každého z&nbsp;těchto dokumentů. Neexistuje žádné konečné vydání a mezi muzikology existují rozdílné názory na to, která verze vyjadřuje skutečné záměry skladatele.<ref name="Grove"/><ref name="McC"/> Bizet také změnil libreto, přeorganizoval pořadí a nahradil původní verše svými vlastními na místech, kde měl pocit, že se libretisté příliš odchýlili od charakteru Mériméova originálu.<ref>{{Citace periodika|příjmení=Nowinski|jméno=Judith|titul=Sense and Sound in Georges Bizet's ''Carmen''|periodikum=The French Review|ročník=43|číslo=6|datum vydání=May 1970|strany=891|<!--WIRE:nepřevedeno:-->jstor=386524|jazyk=anglicky}}</ref> Mimo jiné také změnil slova Carmeniny „Habanery“<ref name="McC">McClary, str. 25–26</ref> a přepsal text Carmenina sóla v karetní scéně během třetího jednání. Vytvořil také novou úvodní frázi pro „Seguidillu“ v&nbsp;1. jednání.<ref name="D214">Dean 1965, str. 214–17</ref>
 
=== Charakter postav ===
Většina postav v&nbsp;''Carmen'' – vojáci, pašeráci, cikánské ženy a vedlejší postavy MicaëlaMicaela a Escamillo – jsou v&nbsp;rámci tradice ''opéra comique'' relativně známými typy, ačkoli poněkud neobvyklý byl jejich proletářský původ.<ref name="OMO"/> Dvě hlavní postavy, José a Carmen, se však žánru vymykají. Každý z&nbsp;nich je prezentován zcela odlišně od Mériméeho portrétu vražedného bandity a zrádné, amorální pletichářky <ref name="C397"/> a ani ve svých poměrně přikrášlených formách neodpovídají normám ''opéra comique''. Jsou bližší stylu ''[[Verismus|verismu]]'', který se měl v plnější míře teprve objevit v&nbsp;dílech [[Giacomo Puccini|Giacoma Pucciniho]].<ref>Dean 1965, str. 244</ref>
 
Muzikolog Winton Dean pokládá Josého za ústřední postavou opery: „zajímá nás spíše jeho osud než Carmenin“.<ref name="D221">Dean 1965, str. 221–24</ref> Hudba charakterizuje jeho postupný úpadek, od jednání k&nbsp;jednání, od čestného vojáka až po dezertéra, vagabunda a konečně vraha.<ref name="Grove"/> V&nbsp;prvním jednání je prostým venkovanem, hudebně souznícím s&nbsp;MicaëlouMicaelou; v&nbsp;2. jednání projevuje větší tvrdost, jako následek jeho vězeňského pobytu, ale na konci jednání je zřejmé, že kvůli poblouznění do Carmen ztratil kontrolu nad svými emocemi. Dean ho popisuje ve 3. jednání jako polapené zvíře, které odmítá opustit klec, i&nbsp;když se mu nabízí cesta ven, zpustošeného kombinací svědomí, žárlivosti a zoufalství. V&nbsp;závěrečném jednání přebírá jeho hudební motiv beznaděj a rozhodnost, která odráží jeho nový fatalismus: „Učiní ještě jednu výzvu, pokud Carmen odmítne, ví, co má dělat.“<ref name="D221"/>
 
Carmen sama, říká Dean, je novým druhem operní hrdinky představující nový druh lásky, ne nevinnou povahu spojenou se „neposkvrněnou sopránovou“ školou, ale něco mnohem živočišnějšího a nebezpečnějšího. Její rozmary, neohroženost a láska ke svobodě jsou všechny hudebně zastoupeny: „Je vykoupena z&nbsp;jakéhokoli podezření z&nbsp;vulgárnosti díky své odvaze a fatalismu tak živě realizovaného v&nbsp;hudbě“.<ref name="Grove"/><ref name="D225">Dean 1965, str. 224–25</ref> Curtiss naznačuje, že Carmenin charakter, duchovně i&nbsp;hudebně, může být ztělesněním vlastní podvědomé Bizetovy touhy po svobodě, která mu byla odepřena jeho svazujícím manželstvím.<ref>Curtiss, str. 405–06</ref> Americký kritik Harold Schonberg přirovnává Carmen k&nbsp;„ženskému Donu Giovannim. Raději by zemřela, než aby sama sobě lhala.“<ref>Schonberg, str. 35</ref> Dramatická osobnost postavy a rozsah nálad, které musí vyjádřit, vyžadují výjimečné herecké a zpěvácké talenty. To odradilo některé z&nbsp;nejvýznamnějších operních pěvkyň; [[Maria Callas]], i&nbsp;když nahrála její part, ji nikdy nezpívala na jevišti.<ref>Azaola (ed.), str. 9–10</ref> Hudební vědec Hugh Macdonald poznamenává, že „francouzská opera nikdy nevytvořila další takovou [[femme fatale]] jako Carmen“, i&nbsp;když možná ovlivnila některé hrdinky [[Jules Massenet|Massenetových]] oper. Macdonald naznačuje, že mimo francouzský repertoár mohou být [[Richard Strauss|Strausova]] [[Salome (Strauss)|Salome]] a [[Lulu (Berg)|Lulu]] [[Alban Berg|Albana Berga]] „považovány za vzdálené zvrhlé potomky Bizetovy svůdnice“.<ref name="OMO2">{{Citace elektronické monografie|příjmení= Macdonald|jméno= Hugh|titul= Carmen|url= http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/O008315?q=Carmen&hbutton_search.x=37&hbutton_search.y=9&source=omo_t237&source=omo_gmo&source=omo_t114&search=quick&pos=22&_start=1#firsthit|vydavatel= Oxford Music Online|datum přístupu= 29 March 2012|jazyk=anglicky}}</ref>
 
Bizet údajně pohrdal hudbou, kterou napsal pro Escamilla: „žádali splašky, a tak je dostali“, pronesl prý o&nbsp;toreadorově písni, ale jak poznamenává Dean, „otřepanost leží v&nbsp;charakteru, nikoliv v&nbsp;hudbě“.<ref name="D221"/> MicaëlinaMicaelina hudba byla kritizována za prvky „gounodismu“, ačkoli podle Deana má její hudba větší náboj, než kterékoliv z&nbsp;[[Charles Gounod|Gounodových]] vlastních hrdinek.<ref>Dean 1965, str. 226</ref>
 
== Historie uvádění ==
Řádek 178:
Hledání pěvkyně pro roli Carmen začalo v&nbsp;létě 1873. Podle spekulací tisku byla favoritkou Zulma Bouffar, která snad byla preferovanou volbou libretistů. Zpívala hlavní role v&nbsp;mnoha operách [[Jacques Offenbach|Jacquese Offenbacha]], ale pro Bizeta byla nepřijatelná a du Locle ji odmítl jako nevhodnou.<ref>Curtiss, str. 355</ref> V&nbsp;září se obrátili na francouzskou sopranistku Marii Rozeovou, známou svými předchozími triumfy v&nbsp;Opéra-Comique, v&nbsp;Národní pařížské opeře a v&nbsp;Londýně. Roli odmítla, poté co se dozvěděla, že bude muset na jevišti zemřít.<ref>Dean 1965, str. 110</ref> Role pak byla nabídnuta francouzské mezzosopranistce [[Célestine Galli-Marié|Célestině Galli-Marié]], která po několikaměsíčním vyjednávání s&nbsp;du Loclem souhlasila s&nbsp;podmínkami.<ref>Curtiss, str. 364</ref> Galli-Marié, náročná a někdy prudká umělkyně, se ukázala být pevným Bizetovým spojencem, často podporujícím jeho odpor vůči požadavkům vedení divadla na „uhlazení“ díla.<ref>Curtiss, str. 383</ref> V&nbsp;té době se obecně věřilo, že se skladatelem měla během měsíců zkoušek milostný poměr.<ref name="OMO"/>
 
Hlavní tenorový part Dona José byl dán francouzskému tenorovi [[Paul Lhérie|Paulu Lhérieovi]], vycházející hvězdě Opéra-Comique, která se nedávno objevila v&nbsp;dílech [[Jules Massenet|Masseneta]] a [[Léo Delibes|Delibese]]. Později se stal barytonem a v&nbsp;roce 1887 zpíval roli Zurgy v&nbsp;Bizetových ''Lovcích perel'' při premiéře v&nbsp;Covent Garden.<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=Forbes|jméno=Elizabeth|url=http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/O902707?q=Paul+Lherie&search=quick&pos=1&_start=1#firsthit|titul=Lhérie [Lévy], Paul|vydavatel=Oxford Music Online|datum přístupu=1 March 2012|jazyk=anglicky}}</ref> [[Jacques Bouhy]], obsazený do role Escamilla, byl mladý belgický baryton, který se již objevil v&nbsp;náročných rolích jako byly Mefistofeles v&nbsp;Gounodově ''[[Faust (opera)|Faustovi]]'' a&nbsp;hlavní role v&nbsp;[[Wolfgang Amadeus Mozart|Mozartově]] ''[[Figarova svatba|Figarově svatbě]]''.<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení= Forbes|jméno= Elizabeth |url= http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/03701?q=Joseph+Bouhy&search=quick&pos=1&_start=1#firsthit|titul= Bouhy, Jacques(-Joseph-André)|vydavatel= Oxford Music Online|datum přístupu= 1 March 2012|jazyk=anglicky}}</ref> Francouzská sopranistka [[Marguerite Chapuy]], která zpívala MicaëluMicaelu, byla na počátku své nedlouhé kariéry, během které krátce zazářila v&nbsp;londýnském Královském divadle Drury Lane; anglický [[impresário]] James H. Mapleson ji považoval za „jednu z&nbsp;nejvíce okouzlujících zpěvaček, které jsem měl tu čest poznat“. Nicméně se v&nbsp;roce 1876 vdala, nadobro opustila jeviště a odmítla Maplesonovy značné peněžní pobídky k návratu.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Mapleson|jméno=James H.|titul= The Mapleson Memoirs, ''Volume I, Chapter XI''|url= http://www.gutenberg.org/files/36143/36143-h/36143-h.htm|kapitola= Marguerite Chapuy|vydavatel= Belford, Clarke & Co.|místo= Chicago, New York and San Francisco|rok= 1888|jazyk=anglicky}}</ref>
 
==== Premiéra a její ohlas ====
[[Soubor:Prudent-Louis Leray - Poster for the première of Georges Bizet's Carmen.jpg|náhled|Plakát pro premiéru, anonymní umělec, 1875|alt=Černobílý plakát- jeviště s&nbsp;padající ženou drženou mužem, v&nbsp;okolí asi 10 lidí; dole nápis Carmen]]
 
Vzhledem k&nbsp;tomu, zkoušky začaly až v&nbsp;říjnu 1874 a trvaly déle, než se předpokládalo, premiéra se opozdila.<ref>Dean 1965, str. 111–12</ref> Poslední zkoušky probíhaly dobře a ve všeobecně optimistické náladě byla premiéra stanovena na 3. března 1875, shodou okolností na den, kdy měl být Bizet jmenován rytířem [[Řád čestné legie|čestné legie]].{{refn|Bizet byl na začátku února informován o&nbsp;blížícím se udělení a řekl Carvalhově ženě, že dluží tuto poctu jejímu manželovi, za podporu a uvádění jeho děl.<ref>Curtiss, str. 386–87</ref>|group= "pozn."}} Na premiéru, kterou dirigoval [[Adolphe Deloffre]], se dostavilo mnoho předních hudebních osobností Paříže, mezi nimi Massenet, Offenbach, Delibes a Gounod;<ref name="D114"/> během představení si posledně jmenovaný hořce stěžoval, že mu Bizet ukradl hudbu pro MicaëlinuMicaelinu árii: „Ta melodie je moje!“<ref name="C391">Curtiss, str. 391</ref> Halévy zaznamenal své dojmy z&nbsp;premiéry v&nbsp;dopise kamarádovi, první jednání bylo zjevně dobře přijato, s&nbsp;potleskem pro hlavní čísla a četnými vyvoláními. První část 2. jednání také proběhla dobře, ale po toreadorově písni nastal, jak Halévy poznamenal, „chlad“. Ve 3. jednání si vysloužila potlesk pouze MicaëlinaMicaelina árie a diváci byli stále nepokojnější. Závěrečné jednání provázelo „ledové nepřátelství od začátku do konce“ a Bizetovi zůstalo „jen utěšování od několika přátel“.<ref name="D114">Dean 1965, str. 114–15</ref> Kritik Ernest Newman napsal později, že sentimentální publikum Opéra-Comique bylo „šokováno drastickým realismem děje“ a nízkou a narušenou morálkou většiny postav.<ref name="N248">Newman, str. 248</ref> Podle skladatele [[Benjamin Godard|Benjamina Godarda]] Bizet v odpověď na obdržený kompliment odsekl: „Nevidíš, že všichni ti měšťáci nepochopili jediné zatracené slovo z díla, které jsem pro ně napsal?“<ref>Dean 1965, str. 116</ref> Protikladem tomu znělo Massenetovo blahopřání Bizetovi krátce po skončení představení: „Jak šťastný dnes musíte být – je to velký úspěch!“.<ref>Curtiss, str. 395–96</ref>
 
Novinové recenze nazítří po premiéře se nesly v tónech od zklamání až po rozhořčení. Konzervativnější kritici si stěžovali na „wagnerismus“ a přehlušení hlasu orchestrem.<ref name="Dean 1965, str. 117">Dean 1965, str. 117</ref> Byli konsternováni, že hrdinka je spíše amorální svůdkyní než ctnostnou ženou;<ref>Steen, str. 604–05</ref> Galli-Mariino pojetí role popsal jeden kritik jako „opravdové ztělesnění hříchu“.<ref name="Dean 1965, str. 117"/> Jiní srovnávali práci nepříznivě s&nbsp;tradičním repertoárem Opéra-Comique autorů [[Daniel Auber|Aubera]] a [[François Adrien Boieldieu|Boieldieua]]. Léon Escudier v&nbsp;''L'Art Musical'' označil hudbu ''Carmen'' jako „nudnou a obskurní… sluch se unavuje čekáním na kadenci, která nikdy nepřichází“.<ref>Dean 1965, str. 118</ref> Zdálo se, že Bizet obecně nedokázal splnit očekávání, a to jak těch, kteří (vzhledem k&nbsp;minulým spojením Halévy a Meilhaca) očekávali něco ve stylu Offenbacha, tak i&nbsp;kritiků jako Adolphe Jullien, kteří předpokládali [[Richard Wagner|wagneriánské]] hudební drama. Mezi několika málo pozitivními kritiky byl básník [[Théodore de Banville]]; píšící do ''Le National'', chválil Bizeta za předvedení dramatu se skutečnými muži a ženami místo obvyklých „loutek“ žánru Opéra-Comique.<ref>Curtiss, str. 408–09</ref>
Řádek 206:
 
==== První ''Carmen'' v českých zemích ====
V&nbsp;Českých zemích byla Carmen poprvé provedena roku 1880 a to německy v pražském [[Stavovské divadlo|Stavovském divadle]].<ref>{{Citace periodika|url=http://anno.onb.ac.at/cgi-content/anno?aid=ptb&datum=18800328&query=%22carmen%22&ref=anno-search&seite=5|periodikum= Prager Tagblatt|datum= 28. 3. 1880|strany=5-6|titul=Theater, Kunst und Literatur. Carmen (německy)}}</ref> V&nbsp;češtině byla provedena [[Národní divadlo|Národním divadle]] 3.&nbsp;ledna 1884 v&nbsp;překladu [[Eliška Krásnohorská|Elišky Krásnohorské]].<ref>{{Citace elektronické monografie |titul=Georges Bizet |vydavatel=Národní Divadlo | url=https://www.narodni-divadlo.cz/cs/umelec/georges-bizet | ref=harv | datum přístupu=2018-02-09}}</ref> Představení dirigoval [[Mořic Stanislav Anger|Mořic Anger]], režíroval je František Hynek. Roli Carmen zpívala sopranistka [[Irma Reichová]], Dona Josého Antonín Vávra, Escamilla František Hynek a MicaëluMicaelu Marie Laušmanová. Do konce roku 1884 byla Carmen v&nbsp;Národním divadle provedena celkem devatenáctkrát.<ref>{{Citace elektronické monografie | titul=Carmen (Opera) |vydavatel=Národní Divadlo | url=http://archiv.narodni-divadlo.cz/default.aspx?jz=cs&dk=Inscenace.aspx&ic=784&pn=256affcc-f002-2000-15af-c913k3315dpc | ref=harv | datum přístupu=2018-02-09}}</ref> Tehdejší Divadelní listy ocenily výkon Irmy Reichové v&nbsp;roli Carmen při premiéře: „Síla hlasu jejího stoupala až ku rozhodnému výsledku finálnímu, tak že posluchače zajímati, ba unášeti dovedla“. A&nbsp;ocenily i&nbsp;pečlivé přípravy a provedení kapelníkem Angrem, i&nbsp;„dosti hladký“ překlad Elišky Krásnohorské. Hodnocení hudební složky se neslo v&nbsp;duchu mírné kritiky: „Provedení opery té na divadle českém stihlo intence skladatelovy trefným obsazením a skvělou výpravou v&nbsp;míře dokonalé; neboť bez těchto závažných činitelů musela by značně utrpěti partitura, jež se právě vznešenosti své hudební dikce neb dokonce vymožeností nejnovější doby, jíž náleží, nevyznamenává.“
<ref>{{Citace periodika
| příjmení =
Řádek 269:
}}</ref>
 
V roce 1890 hostovala v této roli ruská sopranistka Marie Muromceva-Klimentová. Kritik Karel František Hejda „ji řadil  k nejlepším  interpretkám  této  role  v Národním divadle,  ale v jejím  výkonu  postrádal psychologickou  věrnost“, noviny [[Národní listy]] však zhodnotily „její ztvárnění jako dokonalé, jak po pěvecké, tak po herecké stránce“.<ref name=":0" />
 
V [[Národní divadlo|Národním divadle]] v Praze byla ''Carmen'' uvedena ve 11 inscenacích (premiéry 1884, 1891, 1900, 1926, 1936, 1947, 1948, 1954, 1966, 1977, 1999). V roli Carmen se postupně vystřídalo celkem 128 sólistek.<ref>{{Citace elektronického periodika
Řádek 340:
|nápověda = ne
}}
Předehra k&nbsp;prvnímu jednání spojuje tři opakující se témata: vstup toreadorů ze 4. jednání, refrén Toreadorovy písně z&nbsp;2. jednání a motiv, který ve dvou mírně odlišných formách představuje samu Carmen a osud, který ztělesňuje.{{refn|Forma, ve které je zobrazen motiv v&nbsp;předehře předznamenává dramatické vyvrcholení ve 4.&nbsp;jednání opery. Když je téma použito k zobrazení Carmen, orchestrace je lehčí, odrážející její „nestálost, smích, nepolapitelný charakter“.<ref name=D228 /> |group= "pozn."}} Tento motiv, hraný [[klarinet]]em, [[fagot]]em, [[Kornet (hudební nástroj)|kornetem]] a [[Violoncello|violoncellem]] přes [[tremolo]] smyčců uzavírá předehru náhlým crescendem.<ref name="D228"/><ref>Newman, str. 255</ref> Po zvednutí opony je divák uveden do jasné a slunečné atmosféry, prostupující úvodní scény. Žertovná obřadnost střídání stráže a koketování mezi městským lidem a dívkami z&nbsp;továrny předchází změně nálady, když krátký úryvek osudového motivu oznamuje Carmenin příchod. Po provokativní habaneře s&nbsp;úporným rafinovaným rytmem a změnami tónin plně zazní osudový motiv v okamžiku, kdy Carmen před svým odchodem vrhá květinu na Josého.<ref name="A11">Azaola (ed.), str. 11–14</ref> Na tento čin José odpovídá vášnivým sólem v&nbsp;tonině [[A-dur]], které podle Deana tvoří zlom v&nbsp;hudební charakteristice postavy.<ref name="D221"/> Když se znovu objeví MicaëlaMicaela a připojí se k&nbsp;Josému v&nbsp;duetu s&nbsp;teplým klarinetem a doprovodem smyčců, vrátí se nakrátko jemnější tóny. Klid je přerušen hlučnou ženskou hádkou, Carmeniným dramatickým návratem a vzdorovitou komunikací se Zunigou. Její okouzlující „Seguidilla“ vyprovokuje Josého k&nbsp;rozčilenému ostrému výkřiku ve vysokém Ais. Následnému Carmeninu útěku předchází krátké, ale znepokojivé opakování fragmentu z&nbsp;habanery.<ref name="D228"/><ref name="A11"/> Bizet několikrát toto finále přepracoval, aby zvýšil jeho dramatický účinek.<ref name="McC"/>
{{Poslech
| soubor = Bizet - Carmen - Toreador Song (French, Musopen).ogg
Řádek 356:
|nápověda = ne
}}
Předehra 3. jednání byla původně určena pro partituru scénické hudby k Bizetově ''[[Arlésanka|Arlésance]]'' (''L'Arlésienne''). Newman ji popisuje jako „nádhernou miniaturu s&nbsp;velkým dialogem a propojením mezi [[Dřevěný nástroj|dřevěnými nástroji]]“.<ref>Newman, str. 284</ref> S postupem jednání , je v&nbsp;hudbě cítit zřejmé napětí mezi Carmen a José. V&nbsp;karetní scéně se živé duety Frasquity a MercédèsMercédes po příchodu Carmen stávají zlověstnými; osudový motiv podtrhuje její předtuchu smrti. Vstupní árie MicaëlyMicaely hledající Josého je formou tradiční kus, ačkoli hlubokého cítění. Předchází mu a uzavírá ho volání lesních rohů.<ref name="A19">Azaola (ed.), str. 19–20</ref> Střední část jednání zaujímá Escamillo a José, nyní již zjevní sokové v soupeření o Carmeninu přízeň. Hudba odráží jejich kontrastní postoje: Escamillo zůstává, jak říká Newman: „neporazitelně zdvořilý a ironický“, zatímco José je zasmušilý a agresivní.<ref>Newman, str. 289</ref> Když MicaëlaMicaela prosí Josého, aby s&nbsp;ní šel k&nbsp;matce, tvrdost Carmeniny hudby odhaluje její nesympatickou stránku. Když José odchází a slibuje, že se vrátí, osudové téma je krátce slyšet v&nbsp;dřevěných deších.<ref>Newman, str. 291</ref> Sebejistý zákulisní zvuk odjíždějícího Escamilla zpívajícího toreadorův refrén, tvoří výrazný kontrast k zuřivému zoufalství Josého.<ref name="A19"/>
{{Poslech
| soubor = Bizet - Entr'acte to Act IV from Carmen (Musopen).ogg
Řádek 375:
'''1. jednání'''
# Prélude (orchestr)
# Sur la place chacun passe (sbor vojáků, MoralèsMorales, MicaëlaMicaela)
# Avec la garde montante (sbor uličníků, Zuniga)
# La cloche a sonné (sbor lidu, vojáků, dívek z&nbsp;cigaretové továrny)
# Habanera : L'amour est un oiseau rebelle (Carmen, sbor jako výše)
# Carmen! Sur tes pas nous nous pressons! (sbor občanů a dívek z&nbsp;továrny)
# Parle-moi de ma mère (José, MicaëlaMicaela)
# Que se passe-t-il donc là-bas? Au secours! Au secours! (sbor dívek z&nbsp;cigaretové továrny, vojáci, Zuniga)
# Tra-la-la… Coupe-moi, brûle-moi (Carmen, Zuniga, dívky z&nbsp;továrny, José)
Řádek 388:
{{col-break}}
'''2. jednání'''
{{ol|start=12|{{li|Les tringles des sistres tintaient (Carmen, MercédèsMercédes, Frasquita)}}
{{li|Vivat! Vivat le toréro! (sbor Escamillových průvodců, Zuniga, MercédèsMercédes, Frasquita, MoralèsMorales, Lillas Pastia)}}
{{li|Toreadorova píseň: Votre toast, je peux vous le rendre (Escamillo, Frasquita, MercédèsMercédes, Carmen, MoralèsMorales, Zuniga, Lillas Pastia, sbor)}}
{{li|Kvintet: Nous avons en tête une affaire! (Le Dancaire, le Remendado, Carmen, Frasquita, MercédèsMercédes)}}
{{li|Halte-là! Qui va là? (José, Carmen, MercédèsMercédes, Frasquita, le Dancaire, le Remendado)}}
{{li|Je vais danser en votre honneur… La fleur que tu m'avais jetée… Non! Tu ne m'aimes pas! (Carmen, José)}}
{{li|Finále: Holà! Carmen! Holà! (Zuniga, José, Carmen, le Dancaire, le Remendado, MercédèsMercédes, Frasquita, sbor)}}
}}
::Entr'acte (orchestr)
{{col-break}}
'''3. jednání'''
{{ol|start=19|{{li|Écoute, compagnon, écoute (sbor podloudníků, MercédèsMercédes, Frasquita, Carmen, José, le Dancaire, le Remendado)}}
{{li|Mêlons! – Coupons! (Frasquita, MercédèsMercédes, Carmen)}}
{{li|Quant au douanier, c'est notre affaire (Frasquita, MercédèsMercédes, Carmen, le Dancaire, le Remendado, sbor)}}
{{li|C'est des contrabandiers le refuge ordinaire (MicaëlaMicaela)}}
{{li|Je suis Escamillo, toréro de Grenade! (Escamillo, José)}}
{{li|Finale: Holà, holà, José! (Carmen, Escamillo, MicaëlaMicaela, Frasquita, MercédèsMercédes, le Dancaire, José, le Remendado, sbor)}}
}}
::Entr'acte (orchestr)
'''4. jednání'''
{{ol|start=25|{{li|À deux cuartos! (sbor lidu, Zuniga, MoralèsMorales, Frasquita, MercédèsMercédes)}}
{{li|Les voici, voici la quadrille… Si tu m'aimes, Carmen (sbor lidu, dětí, Escamillo, Carmen, Frasquita, MercédèsMercédes)}}
{{li|Finále: C'est toi! – C'est moi! (Carmen, José, sbor)}}
}}
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/wiki/Carmen“