Dějiny Lucemburska: Porovnání verzí

Roku [[1308]] se rodu lucemburských hrabat dostalo velké cti: [[Jindřich VII. Lucemburský]] byl po smrti [[Albrecht I. Habsburský|Albrechta Habsburského]] zvolen králem v římskoněmecké říši. Tím začaly zlaté časy lucemburského rodu a Lucemburska jako takového. Toto malé hrabství od té doby hýbalo evropskými dějinami. Poté, co jeviště dějin tak dramaticky roku 1306 opustili [[Přemyslovci]], byl Jindřichovi roku [[1310]] nabídnut český trůn pro jeho jediného syna Jana. V [[Jan Lucemburský|Janovi Lucemburském]] se protnuly hned tři nástupnické principy: otec mu udělil [[Čechy]] v léno, oženil se s [[Eliška Přemyslovna|Eliškou Přemyslovnou]] a šlechta ho uznala za krále. Lucemburské hrabství se v roce [[1354]] přičiněním [[Karel IV.|Karla IV.]] stalo [[vévodství]]m. Prvním vévodou byl [[Václav Lucemburský]], který z lucemburského dvora učinil kulturní centrum své doby, proslul především jako dlouholetý mecenáš kronikáře a básníka [[Jean Froissart|Jeana Froissarta]], Autorautora tzv. Kroniky stoleté války, která zachycuje události okolo vleklého sporu Anglie s Francií a mimo jiné také podle očitého vyprávění vojáků popisuje průběh [[Bitva u Kresčaku|bitvy u Kresčaku]], kde padl Jan Lucemburský. Sám Václav byl význačný básník. Posledním Lucemburkem na lucemburském vévodském trůně byla [[Eliška Zhořelecká]]. Bezdětná Eliška se chtěla na převzetí lucemburského panství po její smrti dohodnout s burgundským vévodou [[Filip III. Dobrý|Filipem III. Dobrým]]. Ten však na její smrti nečekal a roku 1441 ji z Lucemburska vyhnal. Tím skončila zlaté éra Lucemburků, jež byl propletená s českými dějinami. Vrcholné postavy této éry, lucemburská knížata a vévodové Jan Lucemburský, Karel IV., Václav Lucemburský, [[Václav IV.]], [[Jošt Moravský]] i Eliška Zhořelecká měli všichni vazby na české země. Karel, Jan a Václav IV. měli na hlavě i českou korunu. Karel a Václav Lucemburský se narodil v [[Praha|Praze]], Eliška v [[Hořovice|Hořovicích]], Jošt v [[Brno|Brně]], kde se stal i markrabětem moravským.