Dějiny Rumunska: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
→Novověk: rozšíření |
→Socialistické Rumunsko: překlep |
||
Řádek 126:
{{podrobně|Rumunská socialistická republika}}
[[Soubor:Nicolae Ceaușescu.jpg|thumb|170px|Diktátor [[Nicolae Ceaușescu]]]]
Sovětská okupace po druhé světové válce posílila postavení komunistů, kteří se stali dominantní silou v levicové koaliční vládě jmenované v roce 1945. Král [[Michael I.]] byl nucen abdikovat a odešel do exilu. Rumunsko bylo vyhlášeno lidovou republikou a do konce padesátých let zůstalo pod vojenskou a ekonomickou kontrolou SSSR. Během tohoto období byly rumunské zdroje vyčerpávány nevýhodnými dohodami zvanými SovRom. Mnozí historikové hovoří přímo o rabování Rumunska Sovětským svazem. Tyto nevýhodné smlouvy byly jednou z příčin protisovětského sentimentu uvnitř samotné rumunské komunistické strany a postupnému přechodu k vedení mnohem nezávislejšímu na Moskvě, než bylo ve východním bloku zvykem (do značné míry podle vzoru [[
Prvním krokem k zisku této větší nezávislosti bylo, když rumunský komunistický vůdce [[Gheorghe Gheorghiu-Dej]] (vládl 1948-1965) roku 1958 přesvědčil [[Nikita Chruščov|Nikitu Chruščova]], aby stáhl vojáky z Rumunska. Po smrti Gheorghiu-Dej v roce 1965 nastoupil k moci [[Nicolae Ceauşescu]] a autonomizační trend ještě zesílil. Země se tak od poloviny 60. let neúčastnila některých akcí východního bloku, jakými byla například [[invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa]] v roce 1968 (Rumunsko bylo jedinou zemí Varšavské smlouvy, která se invaze nezúčastnila) nebo bojkot [[Letní olympijské hry 1984|olympijských her v Los Angeles]] v roce 1984. Rumunsko jako jediná země východního bloku taktéž nepřerušila diplomatické vztahy s [[Izrael]]em po [[Šestidenní válka|šestidenní válce]] v roce 1967. Díky tomu také Rumunsko hrálo důležitou roli v mírovém egyptsko-izraelském procesu, zprostředkovalo například návštěvu egyptského prezidenta [[Anvar Sadat|Anvara Sadata]] v Izraeli. Díky své svéhlavosti vůči Moskvě byl Ceauşescu často označován za miláčka západních médií a politiků, s čímž bylo nezřídka spjato přehlížení toho, že jeho režim zůstal silně autoritářský. Největší represe nicméně probíhali v letech před jeho nástupem, do roku 1962. Tehdy v Rumunsku existovalo (podle různých odhadů) 60 000-80 000 politických vězňů. Odhady počtů mrtvých se také značně liší, často nebyli ani řádně zdokumentovány. Mluví se o desítkách tisíc mrtvých.
| |||