Wikipedista:Mlodia/Pískoviště: Porovnání verzí

'''Neóterici''' byli sdružením [[Avantgarda|avantgardních]] [[Básník|básníků]] působících v [[Řím|Římě]] v období [[Římská republika|pozdní římské republiky]] (1. století př. n. l.). Charakteristická pro ně byla snaha se programově odlišit od dosavadní římské tradice a hledání inspirace v řecké kultuře.

"Noví básníci", (latinsky poetae novi) tak tuto básnickou [[Avantgarda|avantgardu]] kriticky označil proslulý řečník [[Marcus Tullius Cicero|Cicero]] ve svém díle [[Orator]] (Orator 161). V jednom ze svých dopisů [[Titus Pomponius Atticus|Attikovi]] (Ad Att. VII,2) je zase nazývá "noeteroi" (z řeckého νεώτεροι), tedy novátoři. Ačkoliv tato označení implikují touhu po [[Inovace|inovacích]] a v dnešním pojetí je můžeme chápat také jako něco moderního, v tomto případě měla jednoznačně negativní konotace.  Být „novým“ [[Básník|básníkem]] neznamenalo v tehdejší římské společnosti ctící tradici nic dobrého. Přídavné jméno „novus“ v [[Latina|latině]] má totiž negativní nuance (ráz) a poukazuje na odklon od zavedených konvencí. To bylo důvodem, proč neměl tyto členy literární scény [[Marcus Tullius Cicero|Cicero]] v lásce a proč jim uštědřil také jiné ironické označení, a to Cantores Euphorionis (Tusc. 3.45) - Euforónovi zpěváčci. „Narážel tím na řeckého [[Básník|básníka]] [[Euforión z Chalkidy|Euforióna z Chalkidy]] (3. stol. př. n. l.), jenž se stal symbolem [[Alexandrijská básnická škola|alexandrijské básnické školy]], a který proslul hutností své poezie a velkou učeností."<ref name=":0">CONTE, Gian Biagio. ''Dějiny římské literatury''. 2. vyd. Přeložila Dagmar BARTOŇKOVÁ. Praha: Koniasch Latin Press, 2008. s. 142-143. ISBN 978-80-86791-57-9.</ref> Cicero byl tedy prvním, kdo tyto [[Básník|básníky]] označil za skupinu a jehož, původně [[Sarkasmus|sarkasticky]] myšlené pojmenování, zůstalo těmto poetům dodnes. <br />

Ačkoliv bývají neóterici často nazýváni také Mladořímskou básnickou školou, nepředstavovali žádnou oficiální školu ani kruh, neboť je navzájem nepojil žádný společný program.<ref name=":0" /> V jistém slova smyslu se tedy jednalo pouze o soudružnou skupinu modernistických [[Básník|básníků]], které sbližovaly stejné literární tendence a vkus, poetické aspirace a v neposlední řadě přátelství a společný původ. Mnozí z nich totiž nebyli Římani, ale pocházeli z [[Předalpská Galie|předalpské Galie]] (Gallia Cisalpina).<ref name=":2">ŠUBRT, Jiří. ''Římská literatura''. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2005. s. 93. ISBN 80-7298-095-5.</ref> Jejich provinciální původ měl patrně vliv na formování jejich postojů k politickému dění. Na rozdíl od svých vrstevníků, jež přicházeli do [[Řím|Říma]] angažovat se ve státních službách, neóterici o aktivní [[Politika|politiku]] v podstatě nejevili zájem a vůči římskému veřejnému životu byli zdrženliví. Místo toho dávali přednost soukromému životu (latinsky [[otium]]), což se odráželo také v jejich literární činnosti. Neóterici psali nejspíše pouze pro malý okruh přátel.<ref name=":1">CATULLUS, Gaius Valerius, STEHLÍKOVÁ, Eva, (ed). ''Zhořklé polibky''. Praha: Československý spisovatel, 1980. s. 11-23. Klub přátel poezie.</ref> Obraceli se tak pouze k úzké skupině vzdělaných lidí a širší veřejnosti byla jejich tvorba uzavřena. To, že byli nezávislými i ve společenském životě dokazuje fakt, že za nimi nestál nikdo, kdo by jejich činnost skutečně podporoval.<ref name=":0" /> Kvůli své apolitičnosti a [[Autotelický|autotelické]] [[Poezie|poezii]]tvorbě jim bylo vytýkáno, že odcizili [[Poezie|poezii]] [[Národ|národu]] a způsobili tak, že přestala plnit svou výchovnou funkci.<ref name=":1" /> Za duchovního otce a vůdčí osobnost skupiny je považován gramatik a [[básník]] [[Publius Valerius Cato]].<ref name=":2" />