Antoine Pierre Joseph Marie Barnave: Porovnání verzí

Pocházel z [[protestantství|protestant]]ské rodiny. Otec byl [[právník]] – žalobce v Grenoblu, matka též pocházela z dobře situované rodiny. Barnave byl vzděláván svou matkou, jelikož jako protestant nesměl navtěvovat školu. Již od dvaadvaceti let věku na sebe upozorňoval svým řečnickým uměním a pokrokovými názory. Zasedání generálních stavů bylo zahájeno 5. května [[1789]] ve [[Versailles]] a Barnave byl svou provincií zvolen poslancem za [[třetí stav]]. Již od začátku se stal výraznou osobností shromáždění a spřátelil se s předními [[tribun]]y tehdejší politické scény. Spolu s [[Adrien Duport|Adrienem Duport]] a [[Alexandr Lameth|Alexandrem Lameth]] vytvořil vlivnou skupinu, která v době Ústavodárného shromáždění byla označována za „Triumvirat“. Účastnil se rozhovorů o požadavcích jednotlivých stavů a podpořil [[Sieyes]]ův návrh přejmenování shromáždění na [[Národní shromáždění]]. Do roku [[1791]] byl hlavním zástupcem klubu, který později byl znám jako [[Klub jakobínů]] a vypracoval manifest a stanovy klubu. Třebaže byl zapřisáhlým obráncem svobody, věřil v budoucnost [[parlamentní monarchie]]. Byl však poplatný vlnám revolučního kvasu a podílel se na útocích proti monarchii, kleru, církevním majetkům a provinčním parlamentům. Vedle [[Mirabeau]]a byl nejútočnějším řečníkem Národního shromáždění. S Mirabeauem se něolikrát v názorech rozešel, zejména debata o právu krále rozhodnout o vyhlášení války (16.-23. května [[1791]]) byla jednou z nejvýraznějších scén tehdejšího Národního shromáždění. Obecně lze říci, že v diskusích bránil monarchii. stál v čele strany feuillantů, která vznikla rozchodem s [[jakobín]]y (dalšími čelnými představiteli strany byli např. [[Bailly]], [[Sieyes]], [[La Fayette]]). V srpnu [[1790]] po ostré debatě podstoupil s J.A.M. [[Cazalés]]em souboj, v kterém byl lehce raněn. Koncem října 1790 byl jmenován presidentem Národního shromáždění. Při příležitosti smrti Mirabeaua ocenil přínos jeho služby veřejnosti a označil jej jako „[[Shakespeare]] řečnického umění „. Při zatčení krále ve [[Varennes]], po pokusu královské rodiny o útěk, byl jedním z třech, kteří krále provázeli při návratu. Během cesty byl hluboce pohnut těžkým osudem [[Marie-Antoinetta|Marie-Antoinetty]] a zavázal se učinit vše, co je v jeho silách k ulehčení osudu rodiny. Ve svých plamených vystoupeních zdůrazňoval nedotknutelnost osoby krále. Jeho politická kariera skončila s rozpuštěním Ústavodárného shromáždění a začátkem roku [[1792]] se vrátil zpět do Grenoblu. Jeho sympatie ke královi a nadstandartní vztahy k jeho rodině, které předložil plán kontrarevoluce i jeho přání ukončení revoluce jej přivedly do podězření ze zrady. Byl v Národním shromáždění denuncován (15.srpna 1792), zatčen a 10 měsíců vězněn v Grenoblu. Poté převezen do [[Fort Barraux]] a v listopadu [[1793]] do Paříže. Tam též stanul 28. listopadu před revolučním tribunálem a na základě písemných dokumentů, nalezených ve vypleněných Tuleriích odsouzen. Druhý den byl popraven.