Cytoplazmatická membrána: Porovnání verzí

Přidáno 341 bajtů ,  před 5 měsíci
m
bez shrnutí editace
(Robot: Opravuji 1 zdrojů and označuji 0 zdrojů jako nefunkční #IABot (v2.0beta15))
m
'''[[Cytoplazma]]tická [[membrána]]''' (''také '''plazmatická membrána''', '''plazmalema''''') je tenký [[semipermeabilita|semipermeabilní]] obal ohraničující vnitřek [[buňka|buňky]] od vnějšího prostředí a kontrolující pohyb látek do buňky a ven z buňky <ref>[http://users.rcn.com/jkimball.ma.ultranet/BiologyPages/C/CellMembranes.html Kimball's Biology Pages] {{Wayback|url=http://users.rcn.com/jkimball.ma.ultranet/BiologyPages/C/CellMembranes.html |date=20090125224255 }}, Cell Membranes</ref><ref name="MBOC">{{cite book |author=Alberts B, Johnson A, Lewis J, ''et al.'' |title=Molecular Biology of the Cell |edition=4th |isbn=0-8153-3218-1 |year=2002 |url=http://www.ncbi.nlm.nih.gov/books/bv.fcgi?rid=mboc4.section.1864 |publisher=Garland Science |location=New York}}</ref>
Buněčná membrána je selektivně permeabilní pro ionty a organické [[molekula|molekuly]], a v zásadě chrání buňku před vnějšími vlivy. Skládá se z [[lipidová dvouvrstva|lipidové dvouvrstvy]] se zakotvenými proteiny. Buněčná membrána se podílí na různých buněčných procesech jako buněčná [[adheze]], výměna [[ion]]tů a buněčná signalizace, také slouží jako cílová struktura pro několik [[Extrabuněčný|extrabuněčných]] struktur, včetně buněčné stěny, [[glykokalyx]]u a vnitřního buněčného [[cytoskelet]]u. Cytoplazmatická membrána může být uměle vytvořena.<ref name="JACS-20111229">{{cite journal |last1=Budin |first1=Itay|last2=Devaraj |first2=Neal K. |title=Membrane Assembly Driven by a Biomimetic Coupling Reaction|url=http://pubs.acs.org/doi/abs/10.1021/ja2076873|journal=[[Journal of the American Chemical Society]] |date=December 29, 2011 |volume=134 (2) |pages=751–753 |doi=10.1021/ja2076873|accessdate=February 18, 2012}}</ref><ref name="SD-20120125">{{Citace elektronické monografie |autor=Staff |titul=Chemists Synthesize Artificial Cell Membrane|url=http://www.sciencedaily.com/releases/2012/01/120125132822.htm|datum vydání=January 25, 2012 |vydavatel=[[ScienceDaily]]|datum přístupu=February 18, 2012}}</ref><ref name="KZ-20120126">{{Citace elektronické monografie |autor=Staff|titul=Chemists create artificial cell membrane|url=http://www.kurzweilai.net/chemists-create-artificial-cell-membrane|datum vydání=January 26, 2012 |vydavatel=[[Ray Kurzweil|kurzweilai.net]]|datum přístupu=February 18, 2012}}</ref>
 
== Funkce ==
Buněčná membrána obklopuje [[Cytoplazma|cytoplazmu]] buňky, u živočišných buněk, a fyzicky odděluje [[intracelulární]] komponenty od [[Extracelulární|extracelulárního]] prostředí. Houby, [[bakterie]] a [[rostliny]] také mají buněčnou stěnu, která uskutečňuje mechanickou oporu pro buňku a zabraňuje průniku velkých molekul. Buněčná membrána hraje roli při ukotvení [[Cytoskelet|cytoskeletu]], dává buňce tvar, má vliv na uchycení k [[extracelulární matrix]] a k jiným buňkám, pomáhá skupinám buněk formovat se společně do tkání.
 
Membrána je selektivně [[permeabilní]] a může regulovat, které látky vstoupí do buňky a nebo naopak uniknou ven z buňky. Tím usnadňuje transport materiálů potřebných pro přežívání. Průnik látek přes membránu může být pasivní, uskutečňující se bez dodání energie, nebo aktivní, vyžadující pro transport látky dodání (vynaložení) energie. Membrána také udržuje buněčný potenciál. Buněčná membrána pracuje jako selektivní filtr tím, že dovolí jen určitým látkám vstoupit dovnitř nebo opustit buňku. Buňka využívá počet transportních mechanismů, které zahrnuje biologická membrána:
 
# Pasivní [[Difuze|difúze]] a [[osmóza]]: některé látky (malé molekuly, ionty) tak jako [[oxid uhličitý]], [[kyslík]] a voda mohou pronikat skrz plazmatickou membránu difúzí, která patří mezi pasivní transportní procesy. Membrána působí jako bariéra pro určité molekuly a ionty, které se mohou vyskytovat v odlišných koncentracích na obou stranách membrány. Koncentrační gradient přes [[semipermeabilní]] membránu umožňuje [[osmotický]] tok vody skrz membránu.
# [[Transmembránové proteinové kanály]] a transportéry: živiny, jako cukry nebo [[aminokyselina|aminokyseliny]], musí vstoupit do buňky a určité produkty metabolismu musí opustit buňku. Takové molekuly jsou pumpovány skrz membránu [[Transmembránový|transmembránovým]] transportem nebo difúzí proteinovými kanály. Tyto proteiny, také zvané [[permeasy]] jsou obvykle docela specifické, rozpoznávají a transportují pouze limitované skupiny chemických látek, často pouze jedinou substanci.
#[[Endocytoza|Endocytóza]]: je proces, kdy buňka absorbuje molekuly jejich pohlcením. Plazmatická membrána utvoří malé deformace směřující dovnitř, zvaná [[invaginace]], ve kterých je látka určená k transportu pohlcena. Deformace pak zaštípnutím membrány dovnitř buňky utvoří váček obsahující pohlcenou látku. [[Endocytóza]] je cesta pro pohlcování pevných částic (buněčné jezení nebo fagocytoza), malých molekul a iontů (buněčné pití nebo pinocytoza), a makromolekul. Endocytóza vyžaduje dodání energie a tím se řadí do aktivního transportu.
jsou pumpovány skrz membránu transmembránovým transportem nebo difúzí proteinovými
#[[Exocytoza|Exocytóza]]: materiál může být dopraven do buňky invaginací a formováním váčku, membrána váčku může fúzovat s plazmatickou membránou a vypudit obsah váčku do okolního media. Tento proces se nazývá exocytoza. Exocytozu využívají různé buňky k odstranění zbytků látek získaných endocytozou, k sekreci látek jako [[hormony]] a [[enzym]]y, k transportu látek skrz celulární barieru. Při procesu exocytozy vakuoly obsahující odpad z potravy nebo sekreční vakuoly vypučené z [[Golgiho aparát]]u se nejdříve přemístí po cytoskeletu z vnitřní části buňky k povrchu. Membrána váčku se dostane do kontaktu s plazmatickou membránou. Lipidové molekuly z lipidové dvouvrstvy se přesunou, přeskupí se a dvě membrány navzájem fúzují. Přechod skrz membránu je uskutečněn fúzováním membrány s váčkem a vyprázdněním obsahu váčku ven z buňky.
kanály. Tyto proteiny, také zvané [[permeasy]] jsou obvykle docela specifické, rozpoznávají a
transportují pouze limitované skupiny chemických látek, často pouze jedinou substanci.
# [[Endocytoza]]: Endocytoza je proces, kdy buňka absorbuje molekuly jejich pohlcením.
Plazmatická membrána utvoří malé deformace směřující dovnitř, zvaná invaginace, ve kterých
je látka určená k transportu pohlcena. Deformace pak zaštípnutím membrány dovnitř buňky
utvoří váček obsahující pohlcenou látku. Endocytoza je cesta pro pohlcování pevných částic
(buněčné jezení nebo fagocytoza), malých molekul a iontů (buněčné pití nebo pinocytoza), a
makromolekul. Endocytoza vyžaduje dodání energie a tím se řadí do aktivního transportu.
# [[Exocytoza]]: Materiál může být dopraven do buňky invaginací a formováním váčku, membrána
váčku může fúzovat s plazmatickou membránou a vypudit obsah váčku do okolního media.
Tento proces se nazývá exocytoza. Exocytozu využívají různé buňky k odstranění zbytků
látek získaných endocytozou, k sekreci látek jako [[hormony]] a [[enzym]]y, k transportu látek skrz
celulární barieru. Při procesu exocytozy vakuoly obsahující odpad z potravy nebo sekreční
vakuoly vypučené z [[Golgiho aparát]]u se nejdříve přemístí po cytoskeletu z vnitřní části buňky k povrchu. Membrána váčku se dostane do kontaktu s plazmatickou membránou. Lipidové molekuly z lipidové dvouvrstvy se přesunou, přeskupí se a dvě membrány navzájem fúzují.
Přechod skrz membránu je uskutečněn fúzováním membrány s váčkem a vyprázdněním obsahu váčku ven z buňky.
 
== Bakterie ==
[[Gramnegativní bakterie]] mají plazmatickou membránu a [[vnější membrána|vnější membránu]] oddělené [[periplazmatický prostor|periplazmatickým prostorem]]. Jiné prokaryotické organizmy mají jen plazmatickou membránu. [[Prokaryotická buňka|Prokaryotické buňky]] jsou také obklopeny buněčnou stěnou složenou z [[peptidoglykan]]u (aminokyseliny a cukry). Některé [[eukaryotická buňka|eukaryotické buňky]] také mají buněčné stěny, ale ty neobsahují [[peptidoglykan]].
 
== Struktura ==
 
=== Model fluidní mozaiky ===
Podle modelu fluidní mozaiky S. J. Singera a G. L. Nicolsona mohou být biologické membrány považovány za dvoudimenzionální tekutinu, ve které všechny molekuly lipidů a proteinů více či méně snadno difundují.<ref>{{cite journal |author=Singer SJ, Nicolson GL |title=The fluid mosaic model of the structure of cell membranes |journal=Science |volume=175 |issue=4023 |pages=720–31 720–731|year=1972 |month=Feb |pmid=4333397 |url=http://www.sciencemag.org/cgi/content/abstract/175/4023/720 |doi=10.1126/science.175.4023.720}}</ref> Ačkoliv trojrozměrná je již samotná lipidová dvouvrstva, k 3D uspořádání přispívá dále velké množství proteinů. Tyto proteiny umožňují vznik komplexů protein-protein, [[pickets and fences]] formace vycházející z [[mikrofilamenta|aktinového cytoskeletu]], ale také [[Lipidový raft|lipidové rafty]].
 
=== Lipidová dvouvrstva ===
Lipidová dvouvrstva se formuje procesem [[self-assembly]], což znamená, že se formuje spontánně. Buněčná membrána primárně obsahuje
tenkou vrstvu [[Amfipatický|amfipatických]] [[fosfolipid]]ů, které se spontánně sestavují do tzv. [[hydrofobní]]ho ocasu, který je z obou stran izolován polárními tekutinami. To má za následek, že se oblast více [[hydrofilní]] hlavičky asociuje s intracelulárním a extracelulárním do tvaru výsledné spojité lipidové dvouvrstvy. Na formaci lipidové dvouvrstvy se podílejí různé síly jako [[van der Waalsovy síly|van der Waalsovy]], [[elektrostatická interakce|elektrostatické]], [[hydrogenní síla|hydrogenní]] a [[nekovalentní interakce]]. Přesto jsou hlavní silou formující lipidovou dvojvrstvu hydrofobní interakce.
 
Lipidové dvojvrstvy jsou v zásadě nepropustné pro polární molekuly. Seskupení do hydrofilní hlavičky a hydrofobní ho ocasu lipidové dvouvrstvy brání polárním rozpuštěným látkám ([[Aminokyselina|aminokyseliny]], [[nukleové kyseliny]], cukry, proteiny, ionty) v difúzi skrz membránu, ale všeobecně připouští pasivní difúzi hydrofobních molekul. To poskytuje buňce schopnost kontrolovat pohyb těchto látek skrz transmembránové proteinové komplexy, jako jsou póry, kanály a brány. [[Flipáza|Flipázy]] a [[skrambláza|skramblázy]] soustředí [[fosfatidylserin]], který nese negativní náboj, na vnitřní straně membrány. Společně s [[kyselina sialová|kyselinou sialovou]] (NANA) tvoří vnější bariéru pro látky s nabitými skupinami procházející skrz membránu.
 
Membrány zajišťují odlišnou funkci u eukaryotických a u prokaryotických buněk. Jednou z důležitých rolí je regulace prostupu materiálu do a z buňky. Struktura fosfolipidové dvouvrstvy (model fluidní mozaiky) se specifickými membránovými proteiny vysvětluje selektivní propustnost (permeabilitu) membrány a pasivní a aktivní transportní mechanismus. Navíc membrány prokaryot a v [[mitochondrie|mitochondriích]] a [[chloroplast]]ech eukaryot usnadňují [[syntéza ATP|syntézu ATP]] pomocí [[chemiosmotická teorie|chemiosmózy]].
(permeabilitu) membrány a pasivní a aktivní transportní mechanismus. Navíc membrány prokaryot a v [[mitochondrie|mitochondriích]] a [[chloroplast]]ech eukaryot usnadňují [[syntéza ATP|syntézu ATP]] pomocí [[chemiosmotická teorie|chemiosmózy]].
 
=== Polarita membrány ===
Apikální membrána na polarizované buňce je na povrchu plazmatické membrány, která tvoří [[lumen (biologie)|lumen]]. To je zvláště evidentní v [[Epitelová tkáň|epiteliálních]] a [[Endotel|endoteliálních buňkách]], ale také popisuje jiné polarizované buňky, jako jsou [[neuron]]y.
 
[[Bazolaterální]] membrána polarizované buňky je částí plazmatické membrány, která vytváří její bazální a laterální povrchy. Nachází se směrem k [[Intersticio|intersticiu]] a pryč od lumen. Bazolaterální membrána se skládá z bazální membrány a laterální (postranné, boční) membrány, jejíchž aktivita a složení u [[Epiteliální|epiteliálních]] buněk jsou identické. Proteiny (např., iontové kanály a pumpy) se volně pohybují z bazálního na laterální povrch a naopak v souladu s modelem fluidní mozaiky. Tight junction (tzv. [[těsný spoj]]) spojují epiteliální buňky těsně blízko jejich apikálních povrchů, a tím zabraňuje průchodu proteinů z bazolaterální membrány k apikální membráně. Bazální a laterální povrchy zůstávají zhruba ekvivalentní a rovnocenné k sobě navzájem a zároveň jasně odlišné od apikálního povrchu.
 
=== Nadmembránové struktury ===
 
=== Cytoskelet ===
[[Cytoskelet]] vytváří podklad buněčné membrány v cytoplazmě a vytváří lešení pro membránové proteiny, stejně jako pro tvořící se [[organela|organely]], které vyčnívají z buňky. Prvky cytoskeletu interagují velmi intenzivně a úzce s buněčnou membránou.<ref>{{cite journal |author=Doherty GJ and McMahon HT |title=Mediation, Modulation and Consequences of Membrane-Cytoskeleton Interactions |journal=Annual Review of Biophysics |volume=37 |pages=65–95 |year=2008 |pmid=18573073 |url=http://arjournals.annualreviews.org/doi/abs/10.1146/annurev.biophys.37.032807.125912 |doi=10.1146/annurev.biophys.37.032807.125912}}</ref> Kotvící proteiny omezují cytoskelet jen na určitý povrch buněk – např. [[apikální]] povrch [[Epiteliální buňka|epiteliální buňky]], který lemuje střevo obratlovců. Cytoskelet na povrchu buněk může formovat přívěškovité organely, jako jsou cílie ([[mikrotubuly|mikrotubulárního]] původu) a [[filopodium|filopodia]], která jsou z aktinového materiálu. Tato rozšíření jsou zakomponována v membráně a vyčnívají z buněčného povrchu za účelem vnímání vnějšího prostředí a zároveň umožňují kontakt se substráty nebo jinými buňkami. Apikální povrchy epiteliálních buněk jsou hustě pokryté aktinovými výběžky, tzv. [[mikroklk]]y, které zvětšují buněčný povrch a tím zvyšují rychlost vstřebávání živin. Místní rozpojení cytoskeletu a buněčné membrány vytváří dále různé puchýřky (bubliny).
 
== Složení ==
Buněčná membrána obsahuje různé biologické molekuly, především lipidy a proteiny. Materiál je zakomponován do membrány nebo z ní odstraněn různými mechanismy:
* Fúzí intracelulárních [[Vezikul|vezikulů]] s membránou (exocytóza) dochází nejen k exkreci obsahu [[vezikul]]ůvezikulů, ale také k zabudování vezikulárních membránových komponent do buněčné membrány. Membrána může formovat puchýřky okolo extracelulárního materiálu, který se uštípnutím stane vezikulem (endocytóza).
* Jestliže je membrána spojená s [[Tubulární|tubulárními]] strukturami vytvořenými z membránového materiálu, pak materiál z tubulů může být nepřetržitě vpravován do membrány.
* Ačkoli koncentrace membránových komponent ve vodné fázi je nízká (stabilní membránové komponenty mají nízkou rozpustnost ve vodě), dochází zde k výměně molekul mezi lipidy a vodnou fází.
 
=== Lipidy ===
Příklady hlavních membránových [[fosfolipid]]ů a [[glykolipid]]ů: [[fosfatidylcholin]] (PtdCho), [[fosfatidylethanolamin]] (PtdEtn), [[fosfatidylinositol]] (PtdIns ), [[fosfatidylserin]] (PtdIns). Cytoplazmatická membrána obsahuje tři třídy [[Amfipatický|amfipatických]] lipidů: fosfolipidy, glykolipidy a cholesteroly. Množství jednotlivých typů lipidů závisí na druhu buňky, ale ve většině případů jsou nejhojněji zastoupeny fosfolipidy.<ref name="Lodish">{{cite book |title=Molecular Cell Biology |author=Lodish H, Berk A, Zipursky LS, ''et al.'' |edition=4th |year=2004 |isbn=0-7167-3136-3 |publisher=Scientific American Books |location=New York}}</ref> V [[erytrocyt|červených krvinkách]] tvoří 30 % plazmatické membrány lipidy.
 
Mastné řetězce fosfolipidů a glykolipidů obvykle obsahují sudý počet atomů uhlíku, typicky mezi 16 a 20 atomy uhlíku. Ty 16 a 18 uhlíkaté mastné kyseliny jsou nejčastější. Mastné kyseliny jsou buď nasycené nebo nenasycené s konfigurací dvojné vazby téměř vždy „cis“. Délka a stupeň nenasycenosti řetězců mastných kyselin má nesmírný vliv na fluiditu membrány.<ref name="flashbio">{{Citace elektronické monografie |url=http://www.bio.davidson.edu/people/macampbell/111/memb-swf/membranes.swf |titul=Membrane Structure|datum přístupu =2007-01-11 |vydavatel=Davidson College |year=2002 |autor=Jesse Gray, Shana Groeschler, Tony Le, Zara Gonzalez |druh nosiče=SWF}}</ref> Nenasycené lipidy vytvářejí ohyby (klinks) a tak předcházejí společnému pevnému sbalení mastných kyselin, čímž se snižuje teplota tání (vzrůst fluidity) membrány. Schopnost organismu regulovat fluiditu buněčné membrány změnou složení lipidů se nazývá [[homeovisciósní adaptace]].
lipidy vytvářejí ohyby (klinks) a tak předcházejí společnému pevnému sbalení mastných kyselin, čímž se snižuje teplota tání (vzrůst fluidity) membrány. Schopnost organismu regulovat fluiditu buněčné membrány změnou složení lipidů se nazývá [[homeovisciósní adaptace]].
 
Celá membrána drží pohromadě pomocí nekovalentní interakce hydrofobních konců, nicméně struktura je docela pohyblivá a není fixována pevně na místě. Za fyziologických podmínek jsou fosfolipidové molekuly v membráně tekutého krystalického stavu. To znamená, že lipidové molekuly volně difundují a vykazují rychlé boční šíření podél vrstvy, kde se vyskytují. Nicméně výměna fosfolipidových molekul mezi intracelulárním a
 
=== Sacharidy ===
Plazmatická membrána také obsahuje karbohydráty, převážně glykoproteiny, ale s některými glykolipidy ([[cerebrosidy]] a [[gangliosidy]]). Z velké části, bez glykosylace na membráně z vnitřní části buňky; spíše obecně glykosylace probíhá na extracelulárním povrchu plazmatické membrány. Glykokalyx je důležitý prvek ve všech buňkách, zvláště [[Epitelie s mikrovili|epitelií s mikrovili]]. Nedávná data
glykolipidy (cerebrosidy a gangliosidy). Z velké části, bez glykosylace na membráně z vnitřní části buňky; spíše obecně glykosylace probíhá na extracelulárním povrchu plazmatické membrány.
Glykokalyx je důležitý prvek ve všech buňkách, zvláště epitelií s mikrovili. Nedávná data
naznačují, že se glykokalyx podílí na buněčné adhezi, při homingu lymfocytů a mnoha jiných
procesech. Předposlední cukr je galaktoza[[galaktóza]] a poslední cukr je kyselina sialová, cukerná kostra se vytváří v [[Golgiho aparát|golgiho aparátu]]. Kyselina [[sialová]] nese negativní náboj poskytuje vnější bariéru nabitých částic.
vytváří v golgiho aparátu. Kyselina sialová nese negativní náboj poskytuje vnější bariéru nabitých částic.
 
=== Proteiny ===
|| Iontové kanály, [[protonové pumpy]], receptory spřažené s [[G protein]]y
|-
| Proteiny ukotvené s lipidy || Jsou kovalentně vázané na jednu nebo více lipidových molekul, hydrofobně vložené do buněčné membrány. Proteiny samy o sobě nejsou v kontaktu s membránou. || G proteiny
|-
| Periferní proteiny || Spojené s integrálními membránovými proteiny nebo asociováné s periferními oblastmi lipidové dvouvrstvy. Tyto proteiny mají tendenci mít pouze dočasné interakce s biologickými membránami a jednou reagující molekula se odloučí a pokračuje ve své práci v cytoplazmě. || Některé enzymy a některé hormony.
|}
 
Buněčná membrána obsahuje velké množství proteinů, typicky kolem 50 % membránového objemu.<ref name="flashbio" /> Tyto proteiny jsou pro buňku důležité, protože jsou odpovědné za různé biologické aktivity. Přibližně třetina genů kvasinky je specificky kóduje, a jejich počet je dokonce vyšší u vícebuněčných organismů.<ref name="Lodish" /> Buněčná membrána je vystavena vnějšímu prostředí a je důležitým místem pro mezibuněčnou komunikaci. Existuje velké množství proteinových receptorů a identifikačních proteinů, jako jsou antigeny, které jsou přítomné na povrchu membrány. K funkcím membránových proteinů také patří buněčný kontakt, povrchové rozpoznání, kontakt cytoskeletu, signalizace, enzymatické aktivity nebo transport látek přes membránu. Nejvíce membránových proteinů musí být nějak vloženo do membrány. Proto se naskytuje N-koncová signální sekvence aminokyselin směřující proteiny do endoplazmatického retikula, kde se vkládají proteiny do lipidové dvouvrstvy. Jednou vložené proteiny jsou pak transportovány do jejich cílové destinace ve váčku, kde váček fúzuje s cílovou membránou.
Buněčná membrána obsahuje velké množství proteinů, typicky kolem 50% membránového
objemu.<ref name="flashbio" /> Tyto proteiny jsou pro buňku důležité, protože jsou odpovědné za různé biologické aktivity. Přibližně třetina genů kvasinky je specificky kóduje, a jejich počet je dokonce vyšší u vícebuněčných organismů.<ref name="Lodish" />
Buněčná membrána je vystavena vnějšímu prostředí a je důležitým místem pro mezibuněčnou
komunikaci. Existuje velké množství proteinových receptorů a identifikačních proteinů, jako jsou
antigeny, které jsou přítomné na povrchu membrány. K funkcím membránových proteinů také
patří buněčný kontakt, povrchové rozpoznání, kontakt cytoskeletu, signalizace, enzymatické
aktivity nebo transport látek přes membránu.
Nejvíce membránových proteinů musí být nějak vloženo do membrány. Proto se naskytuje N-
koncová signální sekvence aminokyselin směřující proteiny do endoplazmatického retikula, kde
se vkládají proteiny do lipidové dvouvrstvy. Jednou vložené proteiny jsou pak transportovány do
jejich cílové destinace ve váčku, kde váček fúzuje s cílovou membránou.
 
== Variace ==
 
== Propustnost ==
Propustnost membrány je míra pasivní difuze molekul membránou. Molekuly schopné difuzi dostaly název "permeant„permeant molecules"molecules“ (pronikavé molekuly). Propustnost závisí hlavně na elektrickém náboji a polaritě molekul a v menší míře na molární hmotnosti molekuly. Vzhledem k tomu, že membrána je hydrofilní povahy, malé elektricky neutrální molekuly projdou skrz membránu snáze než nabité, velké molekuly. Neschopnost nabitých molekul projít skrz buněčnou membránu závisí na pH rozdělení látek v celé tekutině části těla.
 
== Odkazy ==
1 206

editací