3D televize: Porovnání verzí

V kině se setkáte s pasivními metodami [[Polarizace (elektrodynamika)|polarizace]] nebo anaglyphem (deformuje barevné podání filmu) nebo i s aktivní metodou zakrývání pravého a levého oka v kombinaci s perfektním časováním promítaného obrazu -– více na stránce o [[3D film]]u. V televizích se prosazují také obě metody. K 3D televizi tedy dostanete brýle, které jsou buď aktivně spojeny (i bezdrátově) s vysílačem televize a každé oko střídavě zakrývají, nebo pasivní (polarizační) brýle (např. pro technologii FPR -– Film-type patterned retarder), které nevyžadují zdroj energie. Nevýhodou pasivní technologie je snížení 3D rozlišení na polovinu. Výhodou jsou levnější jednotlivé brýle, vyšší jas, odstranění blikání a dobíjení.

Současné modely 3D televizí umí převést do třetího rozměru i klasické 2D vysílání všech televizních stanic. 3D obraz je však vidět pouze v prostoru ohraničeném rámem televize. Pokud chcete zažít stejný pocit trojrozměrného vjemu jako v kině, musíte si naladit zatím jediný televizní kanál vysílající ve 3D -– [[HD+]], nebo si pustit film originálně natočený s podporou 3D efektů.

Pravděpodobně celá jedna třetina populace nikdy 3D efekt současných televizí neuvidí -– na vině jsou různé [[oční vady]]. Princip 3D efektu je založen na posunu 2 obrazů -– kdo má jen jedno oko, nebo má druhé oko výrazně utlumené, kvůli tupozrakosti, šilhání a jiným očním vadám, nedodává svému mozku dostatek informací proto, aby si výsledný obraz dokázal složit a tím vznikl pocit plasticity obrazu. Než půjdete koupit 3D televizi navštivte určitě předváděcí místnost v obchodě a vyzkoušejte, zda vůbec 3D efekt vidíte, případně, zda se vám při delším sledování 3D televize nedělá nevolno (za což by mohla také skrytá oční vada).