Wikipedista:Mlodia/Pískoviště: Porovnání verzí

bez shrnutí editace
'''Neóterici''' byli sdružením [[Avantgarda|avantgardních]] básníků působících v [[Řím|Římě]] v období [[Římská republika|pozdní římské republiky]] (1. století př. n. l.).  Charakteristická pro ně byla snaha se programově odlišit od dosavadní římské tradice a hledání inspirace v řecké kultuře.
'''Gaius Licinius Macer Calvus''' (28. května 82. – 47 př. n . l.) byl básníkem a jednou z osobností nového básnického směru – [[Neoterikové|neóteriků]].
 
== ŽivotNázev ==
Noví básníci, (z řeckého νεώτεροι), latinsky poetae novi) tak tuto básnickou [[Avantgarda|avantgardu]] (kriticky označil) stigmatizoval proslulý řečník [[Marcus Tullius Cicero|Cicero]] v jednom ze svých dopisů [[Titus Pomponius Atticus|Attikovi]] (Ad Att. VII,2). Ačkoliv označení „noví“ implikuje touhu po [[Inovace|inovacích]] a v dnešním pojetí jej můžeme chápat také jako moderní, v tomto případě mělo jednoznačně negativní konotace.  Být „novým“ básníkem neznamenalo v římské společnosti nic dobrého. Přídavné jméno „novus“ v [[Latina|latině]] má totiž negativní nuance a poukazuje na odklon (zvrácení) od zavedených (ustavených) konvencí. To bylo důvodem, proč neměl tyto členy literární scény [[Marcus Tullius Cicero|Cicero]] v lásce a proč jim uštědřil také jiné ironické označení, a to Cantores Euphorionis (Euforónovi zpěváčci). „Narážel tím na básníka [[Euforión z Chalkidy|Euforióna z Chalkidy]] (3. stol. př. n. l.), jenž se stal symbolem [[Alexandrijská básnická škola|alexandrijské básnické školy]], a který proslul hutností své poezie a velkou učeností."<ref>CONTE, Gian Biagio. ''Dějiny římské literatury''. 2. vyd. Přeložila Dagmar BARTOŇKOVÁ. Praha: Koniasch Latin Press, 2008. s. 142. ISBN 978-80-86791-57-9.</ref>
Licinius Calvus se narodil roku 82 př. n . l. do významné [[Plebej|plebejské]] rodiny jako syn [[Analisté|analisty]] [[Gaius Licinius Macer|Licinia Macra]]. Na rozdíl od ostatních členů [[Neoterikové|neóterického]] kroužku pocházel z [[Řím|Říma]]. Byl důvěrným přítelem [[Gaius Valerius Catullus|Valeria Catulla]].
 
== DíloCharakteristika ==
 
Měl být úspěšným [[Řečník|řečníkem]] a autorem několika básnických děl. Publikoval prý 21 knih svých řečí.<ref>CATULLUS, Gaius Valerius, STEHLÍKOVÁ, Eva, (ed). ''Zhořklé polibky''. Praha: Československý spisovatel, 1980. s. 112. Klub přátel poezie.</ref> Proslul především v oblasti soudního [[řečnictví]]. Byl konkurentem [[Marcus Tullius Cicero|Cicerona]] a zastáncem přísného [[Atticismus|atticismu]].<ref name=":0">JANOUŠEK, Jan, Eva KUŤÁKOVÁ a Anežka VIDMANOVÁ. ''Slovník latinských spisovatelů''. Praha: Leda, 2004. s. 156. ISBN 80-7335-042-4</ref> Jeho sláva značně vzrostla díky jeho obžalobám proti [[Julius Caesar|Caesarovu]] příznivci [[Publius Vatinius|Publiu Vatiniovi]].<ref>CONTE, Gian Biagio. ''Dějiny římské literatury''. 2. vyd. Přeložila Dagmar BARTOŇKOVÁ. Praha: Koniasch Latin Press, 2008. s. 148. ISBN 978-80-87914-57-9.</ref> Tato řeč byla vzorem ještě v době [[Tacitus|Tacitově.]]<ref name=":0" /> Psal útočné [[epigramy]] namířené proti politikům ([[Julius Caesar|Caearovi]] a [[Pompeius|Pompeiovi]]), ale skládal také svatební a milostné písně. Jednou z nich je pohřební píseň věnovaná jeho předčasně zemřelé manželce či milence Quintilii. Mimo to je autorem [[Epyllion|epyllia]] ''Io'' (pojmenováno podle hlavní hrdinky), v němž byl uplatněn oblíbený motiv [[Alexandrijská literatura|alexandrijské literatury]] – proměna.   
 
<br />
== Ukázky z díla ==
<br />{{Citát|ÍÓ
 
 
Och ty nešťastná panno, ty trpkým živíš se býlím...
 
 
Má mysl pro sebe větší teď hrůzu jen všechnu šílí...
 
 
 
Těžká nesmírným spánkem se zvrátila panenka v oku...
 
 
 
I Slunce pomýšlí na to se zotavit z věčného běhu...|}}
<br />{{Citát|EPIGRAM
 
 
Velikán, kterého všichni se bojí, škrabe se prstem
 
na hlavě. Co by as rád, uhodneš? Mužského chce!|}}
 
<br />
== Odkazy ==
<references />
105

editací