Otokar Březina: Porovnání verzí

'''Otokar Březina''', vlastním jménem '''Václav Jebavý''' ([[13. září]] [[1868]] [[Počátky]]<ref name="matrika">[https://digi.ceskearchivy.cz/DA?menu=3&id=6509&page=199 Matrika N, Počátky, 1862-18741862–1874, snímek 199, Matriční záznam o&nbsp;narození a&nbsp;křtu]</ref> – [[25. březen|25. března]] [[1929]] [[Jaroměřice nad Rokytnou]]<ref>[http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/view/uuid:6eded730-8de4-11dc-a80a-000d606f5dc6?page=uuid:6ae1bf50-890a-11dc-86ab-000d606f5dc6 Lidové noviny, 26. 3. 1929, s. 1]</ref>), byl český básník a spisovatel, představitel symbolismu. Ovlivnil vývoj české poezie ve 20. století.<ref name="forst"/>

Narodil se [[13. září]] [[1868]] v [[Počátky|Počátkách]] č. p. 224 manželům Ignáci Jebavému (obuvníku a měšťanu v Počátkách) a jeho manželce Kateřině, rozené Fákové. Pokřtěn byl jako Václav Ignác Jebavý.<ref name="matrika"/> Otec byl již potřetí ženat a syn Václav vyrůstal jako jediné dítě starších rodičů (v době svatby, v&nbsp;roce 1866, bylo Ignáci Jebavému 50 a manželce Kateřině 34 let)<ref>[https://digi.ceskearchivy.cz/DA?doctree=1nrpe&menu=3&id=6516&page=302 Matrika O, Počátky, 1862-18931862–1893, snímek 47, Záznamzáznam o svatbě Ignáce Jebavého]</ref>.

Po maturitě se stal učitelem v&nbsp;[[Jinošov]]ě u&nbsp;[[Náměšť nad Oslavou|Náměště nad Oslavou]]. V&nbsp;tomto období začíná jeho osamělost a také korespondence s&nbsp;[[Anna Pammrová|Annou Pammrovou]], se kterou si celý život dopisoval.<ref>[http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/view/uuid:8a7ec590-1151-11dd-9401-000d606f5dc6?page=uuid:597da9f0-0fc3-11dd-a31f-000d606f5dc6 Lidové noviny, 25. 3. 1939, s. 4,. ''Z&nbsp;nové korespondence Otokara Březiny'']</ref> V roce 1888 získal doplňkovou maturitu na učitelském ústavu v&nbsp;Praze a působil v&nbsp;letech 1888-19011888–1901 v&nbsp;[[Nová Říše|Nové Říši]]. Oba rodiče mu umřeli během jednoho týdne, v&nbsp;únoru 1890 a v&nbsp;Nové Říši žil osaměle; věnoval se studiu jazyků, filozofie a vlastní tvorbě.<ref name="forst">{{Citace monografie

| příjmení = Forst

| jméno = Vladimír

| odkaz na autora =

| titul = Lexikon české literatury,. Osobnosti, díla, instituce, A-GA–G

| url =

| vydavatel = Academia

| místo = Praha

| rok = 1985

| vydání =

| počet stran =

| kapitola = Otokar Březina

| strany = 316-320316–320

| isbn = 80-200-0797-0

| jazyk =

Bezprostředně po jeho smrti vyšla celá řada vzpomínkových knih, z nichž nejproslulejší je ''[[Mé svědectví o Otokaru Březinovi]]''. Napsal ji jeden z mála Březinových blízkých přátel po dobu více než třiceti let, [[Jakub Deml]]; po vydání vyvolala publikace řadu polemik.<ref>Např. Národní listy, 25. 9. 1931, s. 4[http://www.digitalniknihovna.cz/cbvk/view/uuid:b9d7f481-435d-11dd-b505-00145e5790ea?page=uuid:2adc248e-435e-11dd-b505-00145e5790ea], Lumír, 1/1931-19321931–1932, s. 47[http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=LumirIII/58.1931-1932/1/47.png],. Rozpravy Aventina, 8/1931-19321931–1932, s. 47 [http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RozAvn/8.1932-1933/7/51.png] a mnoho dalších.</ref>

V Březinově rozpoložení převládá deprese, melancholie, pochybnosti o smyslu tvorby (čte [[Charles Baudelaire|Baudelaira]] a [[Arthur Schopenhauer|Schopenhauera]]. Je to doba zásadního uměleckého přerodu: Březina přijímá Schopenhauerův názor, představu světa jako absolutního sebeklamu a iluze, čímž ospravedlňuje výlučnost jehosvé samoty i negativní poměr k všední skutečnosti. Překonat svět bylo podle [[Arthur Schopenhauer|Schopenhauera]] možné pouze přijetím subjektivního snu, v jehož samotě člověk nalézá sám sebe jako jediný zdroj útěchy a duchovní svobody.

Březina přijal Šaldovy teoretické zásady patrně nejdůsledněji z celé generace a zcela odmítl svou dosavadní tvorbu. Nyní spatřuje nejvyšší formu lidské aktivity ve filozofické reflexi a v umění ([[novoplatónský idealismus]]). Náboženská fakta = [[symbol]]y; [[mysticismus]] = estetický prvek. Březina nehledá svůj cíl ve spočinutí v Bohu, ale v konstruování vizí.

* ''Jediné dílo'' (esej, vyzdobil leptem [[Jan Konůpek]], dřevoryty [[Zdenka Braunerová]] ; vytiskl na ručním lisu a vydal svým nákladem v Litomyšli [[Josef Portman]], 1923). Zobrazení exemplářů s možností jejich objednání

* ''Dopisy Otokara Březiny Anně Pammrové z let 1889 až 1905.'' (Vyd. Emanuel Chalupný, Praha, Nová říše, 1930)

* ''Několik dopisů Otokara Březiny, jež vybrány z jeho korespondence s Emanuelem z Lešehradu s připojením dopisu, psaného r. 1892 spisovateli M. A. Šimáčkovi.'' (V Praze : Alois Srdce, 1930)

* ''Dopisy Otokara Březiny. II, Emanuel Chalupný.'' (Dopisy a výroky Otokara Březiny, v Praze, Fr. Borový, 1931.) Zobrazení exemplářů s možností jejich objednání

* ''Dopisy Otokara Březiny 3, Františku Bílkovi.'' (V Praze, Fr. Borový, 1932)

* ''Listy Otokara Březiny Jakubu Demlovi.'' (V Tasově, Jakub Deml, 1932)

* ''Skryté dějiny'' – postupně byly vydávány až posmrtně; druhá kniha esejů poprvé v úplnosti až [[1970]] (ed. Josef Zika).

* ''Hudba pramenů a jiné eseje'' ([[1989]]) – první souborné vydání esejistického díla (ed. [[Petr Holman (literární historik)|Petr Holman]]); druhé, rozšířené vydání pod názvem ''Eseje'' ([[1996]]).

* ''Korespondence I (1884-19081884–1908), Korespondence II (1909-19291909–1929);'' ([[2004]]) – první souborné vydání básníkova díla korespondenčního (ed. [[Petr Holman (literární historik)|Petr Holman]]).

* nadšení u nové generace, u staré byl odpor.

: Konstitutivními pojmy Březinova básnického světa se stávají „tajemství“, „umění“, „samota“, „smrt“. Loučí se s dosavadním životem a tvorbou, neguje minulost, která je často spojena s odporem ke skutečnosti. Kult smrti, který má velmi blízko k dekadentní adoraci zániku a nebytí, často je často vyjadřován typicky dekadentními obrazy („vzpomínek řasnaté závoje černé“). Přírodní děje symbolizují duchovní procesy – lidskou samotu nelze zmírnit prožitkem přírody. Tato sbírka má v Březinově tvorbě přechodné postavení – objevují se zde ještě vyumělkované poetismy a pozůstatky lumírovského verbalismu. Svět Tajemných dálek, v němž dominovala samota, bolest a smrt, se nemohl stát noetickou základnou básníkova uměleckého vývoje natrvalo.

* smrt je začátek něčeho nového.

* odpověď nenajde, ale každý člověk má pocit tajemné viny, překonat vinu pomůže pouze přátelství.

: Základem je idea o existenci 2dvou světů (hmotného a duchovního), přičemž vše živé směřuje k světu ducha a idejí, kde jsou smiřovány všechny protiklady a je zde sídlo věčné spravedlnosti. Konstantní symbol zrání k mystické jednotě všeho živého. Zmizel bolestný dualismus reality a snu, na vrcholu světa je Božská Bytost obklopená symbolickými postavami Silných, Svatých a Čistých, kteří jsou odleskem Nejvyššího, jsou jakýmisi archetypy zduchovnělého lidstva budoucnosti. Duše musí stoupat pomocí víry a lásky, oprostit se od individualismu. Básně jsou vytvářeny pomocí řady významově samostatných obrazů, které vyjadřují celý komplex smyslově názorných představ a myšlenek. Spirituální charakter básní je pak ještě podtržen jejich vnitřním členěním (apostrofy, refrény, [[litanické]] [[enumerace]]), které dává této poezii ráz modliteb. Silně spiritualizovaný vztah ke skutečnosti však často odnímal realitě její přirozenou dialektickou protikladnost, proto se v básníkově kosmu musela zásadně objevit statičnost.

* nejgeniálnější jedinci ve společnosti jsou nositelé pokroku.

: Jsou Svatí, kteří chtějí svými činy vykoupit utrpení milionů. Snaha překonat statičnost a básnickou umělost Větrů od pólů se projevuje v rozmanitosti básnických forem a značném výskytu konkrétní látky ze soudobé reality – obraz města a bezejmenných zástupů. Reflexívní poezie (i když stále převládá) nemá tak dominantní postavení, ale objevují se zde i básně vysloveně lyrické, epické i [[chórická]] lyrika. Naléhavá přítomnost bídy zástupů narušuje básníkovy spirituální jistoty: láska k Umění a láska kosmická se proměňuje v lásku k milionům trpících bratří. Rodí se zde další Březinova symbolická postava: Prorok (předobrazem je Jeremiáš): básník už nechce jen sloužit Umění, ale obětovat se pro bratry. Básník vykročil z úzkého okruhu své individuality a začíná vytvářet osobitý kosmický mýtus jako symbol mnohotvárné skutečnosti. Příklon k pozemskosti a zesílení smyslu pro sociální problematiku doby znamenal zkonkrétnění básníkovy obraznosti, a tím i její snazší čtenářské pochopení, proto byli Stavitelé chrámu často považováni za vrchol Březinova díla.

* řetěz rukou/lidí objímá zeměkouli.

* Dopisujícím členem [[Česká akademie věd a umění|České akademie věd a umění]] byl zvolen [[5. prosinec|5. prosince]] [[1913]], řádným [[23. květen|23. května]] [[1923]],.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Šlechtová | jméno = Alena | odkaz na autora = | příjmení2 = Levora | jméno2 = Josef

| titul = Členové České akademie věd a umění 1890–1952 | vydání = 2 | vydavatel = Academia | místo = Praha | rok = 2004 | počet stran = 443 | isbn = 80-200-1066-1 | strany = 49}}</ref>

* [[Oldřich Králík|KRÁLÍK, Oldřich.]] ''Otokar Březina 1892-19071892–1907: logika jeho díla.'' Vyd. 1. Praha: Melantrich, 1948, 539 s.

* {{Citace monografie
| titul = Osobnosti -– Česko : Ottův slovník
| vydavatel = Ottovo nakladatelství
| místo = Praha
| rok = 2008
| počet stran = 823
| isbn = 978-80-7360-796-8
| strany = 79}}

* [http://digi.ceskearchivy.cz/cs/6509/199 zápis z matriky] -– Václav Ignác Jebavý

* [http://kramerius.mzk.cz/search/handle/uuid:36c3f9f1-9e20-11e0-a742-0050569d679d Otokar Březina] -– Soupissoupis literatury o jeho životě a díle zpracovaný Jaromírem Kubíčkem, dostupné v [http://kramerius.mzk.cz Digitální knihovně] [[Moravská zemská knihovna|MZK]]