Útok na Tuilerijský palác: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
úpravy
Řádek 33:
Úkolem Švýcarské gardy byla přímá ochrana krále. Z tohoto důvodu měla oproti jiným gardám výjimečné postavení. [[Pluk]] Švýcarské gardy se skládal ze čtyř [[Prapor (jednotka)|praporů]] a jedné jízdní [[setnina|setniny]] s osmi [[dělo|děly]]. Celkový počet činil 2416 mužů, ovšem v roce [[1792]] jejich stav poklesl na 1500, protože kvůli nejisté situaci ve Francii se nedařilo ve [[Švýcarsko|Švýcarsku]] naverbovat nové rekruty. Navíc král nařídil předat osm děl s municí Národní gardě. Velitelem Švýcarské gardy byl králův bratr [[Karel X.|Karel Filip]], který ale [[Francouzská šlechtická emigrace|emigroval do zahraničí]], takže jeho místo vykonával [[generálporučík]] hrabě Louis Augustin d'Affry ([[1713]]–[[1793]]) z [[Fribourg|Freiburgu]]. D'Affry byl již velmi starý a byl politickým oponentem [[Marie Antoinetta|královny]], takže byl v srpnu 1792 ze zdravotních důvodů odvolán.
 
Francouzská královská rodina do Tuilerijského paláce přesídlila pod tlakem dne 6. října [[1789]] z [[Versailles (zámek)|Versailles]]. Po pokusu o útěk do zahraničí ([[Útěk do Varennes]]) v červenci [[1791]] se panovníkova situace zhoršila. Byl donucen odsouhlasit první francouzskou ústavu a v srpnu na ni přísahat. V dubnu 1792 Francie vyhlásila válku [[Rakousko|Rakousku]], čímž se zhoršila pozice především královny Marie Antoinette, která pocházela z rakouského vládnoucího rodu [[Habsburkové|Habsburků]] a u obyvatelstva tak byla ještě neoblíbenější, než dříve. Špatná situace Francie během [[válka první koaliční válkakoalice|první koaliční války]] znamenala [[mobilizace|mobilizaci]] pařížského obyvatelstva, takže byli vyzbrojeni i [[sansculoti]], radikální část revolucionářů. Už 20. června 1792 přitáhl před královský palác ozbrojený houf sansculotů. Král je však uklidnil gestem, když se objevil v okně a nasadil si na hlavu rudou [[Frygická čapka|jakobínskou čapku]].
 
Dne 1. srpna 1792 byl v Paříži oznámen tzv. ''[[Manifest brunšvického vévody]]''. [[Karel II. Vilém Ferdinand Brunšvický]], vrchní velitel [[Prusko|pruských]] a rakouských armád, které byly připraveny k pochodu na Francii, v něm pod hrozbou útoku vyzval francouzské obyvatelstvo, aby propustilo královskou rodinu a navrátilo Ludvíkovi XVI. jeho legitimní práva. Tato proklamace měla ale opačný účinek. V [[Revoluční sekce v Paříži|pařížských sekcích]] začaly přípravy na povstání. K moci se protlačili radikální revolucionáři v čele s [[Maximilien Robespierre|Maximilienem Robespierrem]]. Žádal okamžité rozpuštění Národního shromáždění a svolání Konventu, který by projednal reformu ústavy z roku 1791. Vévodův manifest vedl k nevyhnutelnému povstání, neboť pařížské obyvatelstvo bylo revolučně naladěno. Téměř denně se před Tuilerijským palácem konaly pochody protestujících skupin sansculotů. Pařížské sekce daly Národnímu shromáždění lhůtu do 9. srpna, aby souhlasně odpovědělo na jejich žádost o sesazení krále. Když 9. srpna 1792 Národní shromáždění stále žádný výnos o králi neschválilo, rozezněly se v noci na 10. srpna po Paříži zvony na popud bývalého [[Klášter Cordeliers|františkánského kláštera]]. Na [[pařížská radnice|radnici]] založily radikální sekce namísto legální [[Pařížská komuna (Velká francouzská revoluce)|Pařížské komuny]] tzv. Povstaleckou komunu (''Commune insurrectionnelle''). Na [[Georges Danton|Dantonův]] rozkaz bylo mezi měšťany rozdáno na 80 000 nábojů. Nyní byla legislativa násilím dotlačena k sesazení krále a k ústavním změnám.