Západořímská říše: Porovnání verzí

| název = Římská říše

| originální název = Senatus Populusque Romanus ([[Latina|la]])<br />Imperium Romanum ([[Latina|la]])

| více před = ne

| před 1 = Římská říše

| článek o vlajce = Labarum

| vlajka velikost = 95px

| článek o znaku = Kristův monogram

| znak velikost = 75px

| mapa velikost = 292px

| mapa poznámka = Rozloha Západořímské říše v roce [[395]] n. l. po smrti císaře [[Theodosius I.|Theodosia I.]]

| nejvyšší bod =

| nejvyšší bod poznámka =

| počet obyvatel =

| počet obyvatel poznámka =

| státní zřízení = [[autokracie]], [[tetrarchie]] ([[286]]–[[402]])

| mateřská země =

| zánik =

}}

 

Západořímská říše zanikla již v roce [[476]] abdikací mladistvého císaře [[Romulus Augustus|Romula Augustula]], k čemuž byl přinucen [[Odoaker]]em – germánským velitelem římské armády. V podstatě se však jednalo o vojenský [[státní převrat|převrat]], který ponechal stát nedotčen. Římská moc na západě byla v té době omezena už jen na [[Itálie|Itálii]] a [[Alpy|alpský]] prostor. Přestože západořímská říše existovala jen jedenaosmdesát let, měla celkem dvanáct legitimních vládců, a k tomu ještě tři (podle některých názorů čtyři) [[uzurpátor]]y.

 

[[Soubor:Extent of Western Roman Empire 395.png|náhled|vlevo|upright|Západořímská říše s vyznačenými městy Římem a Ravennou v roce 395 n. l.]]

Honorius byl mladším synem císaře Theodosia I., posledního císaře, který vládl oběma částem říše. Flavius Honorius byl v době nástupu na trůn ještě dítě, z tohoto důvodu ustanovil Theodosius [[magister militum|velitele vojska]], [[Stilicho]]na, syna [[Vandalové|vandalského]] šlechtice a Římanky, Honoriovým poručníkem.

Vedle toho došlo k prolomení [[rýn]]ské hranice, [[31. prosinec|31. prosince]] [[406]] vpadli [[Vandalové]], [[Svébové]] a [[írán]]ští [[Alani]] přes zamrzlou řeku do severní Galie (pravděpodobně byli na útěku před [[Hunové|Huny]]) a v [[Bitva u Mohuče|bitvě u Mohuče]] porazili [[Frankové|franské]] [[foederati]], kteří se jim postavili na odpor a kteří byli nakonec poraženi. Navíc převážně gótské vojsko vedené [[Radagaisus|Radagaisem]] napadlo samotnou Itálii. Toto vojsko bylo však zničeno Stilichonem. Avšak kvůli obavě z jeho přílišné moci nechal Honorius svého rádce a velitele vojska v roce [[408]] zavraždit. Zatím však docházelo k loupeživým tažením Vizigótů pod vedením náčelníka [[Alarich I.|Alaricha I.]], který v roce [[410]] nakonec vydrancoval [[Řím]], což mělo neblahý účinek na římskou psychiku. Proběhlo také několik [[Uzurpace|uzurpací]]. Nejprve došlo ke Konstantinově vzpouře v Británii, jak již bylo uvedeno výše a později k uzurpaci senátora Prisca Attala v letech 409-410 a 414-415. Po dvouletém drancování a plenění Galie napadli v roce 409 Svébové, Vandalové a Alani [[Hispánie|Hispánii]]. V následujících letech však Vizigóti část Vandalů, kteří pronikli do Hispánie, zničili. Vizigóti byli v roce [[418]] dokonce usazeni jako federáti v [[Akvitánie|Akvitánii]], čímž vláda v Ravenně získala vnitřní hráz proti povstáním a rovněž silný bojový svaz proti vnějším nepřátelům. Vizigóti si počínali celkem loajálně, což jim však nebránilo v občasném narušování římského území a tím ke zvětšování vlastní sféry vlivu. K opravdovému porušení smlouvy však došlo teprve v 60. letech [[5. století]].

 

Po smrti Honoria v roce [[423]] vládl v letech 423 až [[425]] uzurpátor [[Johannes]]. V roce 425 byl poražen a císařem se stal [[Valentinianus III.]], synovec Honoria. Měl být posledním císařem [[Theodosiánská dynastie|theodosiánské dynastie]]. Protože byl zatím v dětském věku, měla vládní záležitosti na starosti jeho matka [[Galla Placidia]], avšak brzo došlo k bojům mezi různými veliteli. Velitel vojska [[Flavius Felix]] a ''[[Comes|comes Africae]]'' [[Bonifatius]] podporovali až do své smrti (někdy více, někdy méně) politiku Gally Placidie. Po smrti Bonifatia však říši vládl [[patricius]] a velitel vojska [[Aetius|Flavius Aetius]]. Valentinianus sídlil střídavě v Ravenně a v Římě. Na dobu jeho vlády připadá ztráta Afriky. Také severozápadní Hispánie připadla Svévům. Galii se Aetiovi i přes tlak Vizigótů a [[Burgundi|Burgundů]] podařilo uhájit. Burgundská říše na Rýně byla zničena v roce [[436]] Aetiovými hunskými pomocnými sbory. Kromě toho se mu v roce [[451]] podařilo zastavit hunského krále [[Attila|Attilu]], který vpadl s velkým vojskem do Galie, v [[Bitva na Katalaunských polích|bitvě na Katalaunských polích]]. V roce [[454]] však Valentinianus nechal Aetia zavraždit, jen aby se v následujícím roce stal sám obětí úkladné vraždy. V [[Dalmácie (provincie)|Dalmácii]] si zatím generál [[Marcellinus (vojevůdce)|Marcellinus]] vytvořil fakticky samostatnou říši.

 

Velký význam náleží definitivní ztrátě provincie Afriky dobytím [[Kartágo|Kartága]] a získáním tam ukotvené flotily v roce [[439]] Vandaly, kteří (na rozdíl od ostatních Germánů) odmítli formální podřízenost císaři a založili tak první nezávislý stát na římském území. Naproti tomu Vizigóti, Svébové, Burgundi a Frankové byli federáti a vládli provinciálnímu římskému obyvatelstvu jménem císaře, což zachovávalo zdání pokračování římské vlády a také zvyšovalo možnost politických a vojenských intervencí Ravenny.

 

[[Soubor:Solidus ValentinianIII-wedding.jpg|náhled|vlevo|upright|[[Solidus]] vyražený v [[Soluň|Soluni]] na oslavu svatby Valentiniana III. s dcerou [[Theodosius II.|Theodosia II.]], Licinií Eudokiíi]]

Stínoví císaři panovali obvykle jen krátkou dobu a sotva ještě dokázali aktivně čelit blížící se katastrofě západořímského státu. Západ ztratil rozsáhlá území ve prospěch Germánů, kteří vytvářeli státy ve státě a tím Západořímskou říši zbavovali důležitých daňových příjmů, které byly nutné k udržování armády. Prvním z tzv. stínových císařů se po Valentinianově smrti stal 16. dubna [[455]] [[senát]]or, [[Petronius Maximus]]. Avšak jeho vláda trvala jen krátce a skončila násilně během dobytí Říma Vandaly pod vedením krále [[Geiserich]]a. Po něm nastoupil na císařský trůn Galoromán Eparchius [[Avitus]]. Předtím působil jako vyslanec mezi Římany a Vizigóty. V prvé řadě však musel uklidnit vztahy s [[Marcianus|Marcianem]], [[Byzantská říše|východořímským]] císařem, a také udržet v klidu velitele vojska [[Ricimer]]a, který se brzy stal skutečným vládcem Západu.

Místo něho se bez pomazání [[papež]]e stal císařem Západořímské říše [[Libius Severus]]. Během jeho vlády Vandalové obnovili drancování západního pobřeží Itálie. V Galii mezitím proti vládě v Ravenně povstal velitel vojska a Maiorianův přítel [[Aegidius]] a vytvořil galorománskou říši na severu země, která přetrvala až do roku [[486]]. Po čtyřech letech vlády (465) Libius Severus zemřel (údajně byl otráven Ricimerem). Na jeho místo nastoupil východní Říman [[Anthemius|Procopius Anthemius]] poté, co v letech [[465]]-[[467]] nastalo krátké [[Interregnum]] (mezivládí). Anthemius se snažil obnovit vládu a vystupoval proti Vandalům a především proti Vizigótům, kteří pod vedením [[Eurich]]a porušili smlouvu z roku 418 a zahájili systematické dobývání Hispánie. Flotila generála [[Basiliskos|Basiliska]], vyslaná proti Vandalům, zpočátku dosáhla velkých úspěchů, nakonec ale Vandalové Basiliska porazili a vytlačili z Afriky. Z finančního a vojenského hlediska to byla naprostá katastrofa. Rovněž tažení proti Vizigótům zůstalo neúspěšné. Konflikt mezi Anthemiem a Ricimerem vyústil nakonec v občanskou válku, z které vyšel vítězně dodnes blíže neznámý [[Olybrius|Anicius Olybrius]].

 

[[Soubor:628px-Western and Eastern Roman Empires 476AD(3).PNG|náhled|vlevo|upright=1.0|Západořímská říše a [[Syagriova říše]] (modře) v roce [[476]].]]

Olybriovi však nebyl dopřán ani rok vlády. Na trůn nastoupil v dubnu nebo květnu [[472]] a již o sedm měsíců později zemřel. Sotva úspěšnější byla vláda jeho nástupce [[Glycerius|Glyceria]], který vládl v letech [[473]] až [[474]]. Přestože byl diplomaticky i vojensky talentovaný, musel se podrobit [[Ostrogóti|Ostrogótům]] a nakonec také veliteli vojska [[Julius Nepos|Juliu Nepotovi]].

Další části někdejší západořímské říše byly na konci [[5. století]] ovládány Vandaly a Vizigóty. [[Apeninský poloostrov]] setrvával pod vládou Odoakera až do roku [[489]], kdy sem vpadl z podnětu Zenona [[Theodorich Veliký]], náčelník Ostrogótů. De iure podléhala západní území nyní svrchovanosti Konstantinopole. Za vlády východořímského císaře [[Justinián I.|Justiniana I.]] byly v letech [[533]]-[[553]] ještě jednou vojensky podrobeny velké části dřívější západořímské říše (severní Afrika, Itálie, jižní [[Španělsko]]), avšak jednalo se už pouze o poslední krátkou epizodu.

 

Zánik západořímské říše byl patrný i ve městě Římě. Město, ve kterém kolem roku [[250]] n. l. žilo na 1 milion obyvatel, se po ztrátě postavení hlavního města říše zmenšilo asi na 400 000 obyvatel okolo roku [[400]]. Dvoutýdenní drancování Vandaly v roce 455 zmenšilo bohatství města a [[mor]] v roce 472 zdecimoval počet obyvatel. Nicméně také v 5. století byl Řím současníky považován za kulturní a politicky významnou metropoli. Členové císařské rodiny pobývali i přes přeložení rezidence do Ravenny častěji v Římě. Na začátku 5. století a po roce 439 se město zvětšilo díky přívalu uprchlíků z Galie a Afriky. Ještě v roce [[470]] je Řím popisován jako významné město s velkými stavbami a s rušnou divadelní scénou. Koloseum bylo využíváno minimálně do roku [[523]], velké lázně až do roku [[535]]. V roce [[534]] mělo mít město stále kolem 100 000 obyvatel.