Osmanská říše: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
Robot: Opravuji 1 zdrojů and označuji 0 zdrojů jako nefunkční #IABot (v2.0beta15) |
doplnění |
||
Řádek 210:
Po smrti [[Selim I.|Selima]] nastoupil na trůn [[Sulejman I.]] zvaný ''Nádherný'' nebo též ''Zákonodárce''. Sulejman bývá považován za jednoho z nejvýznamnějších osmanských [[sultán]]ů. Navázal na expanzivní politiku svého otce a začlenil do Osmanské říše území dnešní [[Libye]], dále dobyl [[Bagdád]], [[Medína|Medinu]] a [[Mekka|Mekku]] a roku [[1526]] porazil v [[bitva u Moháče|bitvě u Moháče]] vojska [[Ludvík Jagellonský|Ludvíka Jagellonského]], který při ústupu utonul. Jeho smrtí začala v [[Uhersko|Uhersku]] nástupnická krize, ve které stanul uherský šlechtic [[Jan Zápolský]] proti rodu [[Habsburkové|Habsburků]]. S pomocí Osmanů pak ovládl značnou část [[Uhersko|Uher]] (osmanská vojska [[První obléhání Vídně|pronikla roku 1529 až k Vídni]], ale poté se vlivem nepříjemných podnebních podmínek stáhla). Po smrti Jana Zápolského ale propukly boje nanovo. [[Habsburkové|Habsburská]] vojska byla několikrát poražena, v [[Uhersko|Uhrách]] byl zřízen tzv. Budínský pašalík a v [[Sedmihradsko|Sedmihradsku]] se ujal vlády Zápolského syn [[Jan Zikmund Zápolský]], který se částečně stal osmanským vazalem. Na základě spojenectví s [[Francie|Francií]] pak osmanská vojska dlouho vázala vojenský potenciál [[Habsburkové|Habsburků]], čímž oslabovala jejich pozici ve střední Evropě.
Díky námořním základnám v [[Alžír]]u i množství dalších přístavů v [[Levanta|Levantě]], [[Egypt]]ě, [[Řecko|Řecku]] a [[Malá Asie|Malé Asii]] se osmanské loďstvo stalo dominantní silou ve [[Středozemní moře|Středomoří]], ovšem dominancí osmanské říše v této oblasti otřásly už v 2. polovině 16. století dvě těžké porážky – nejprve neúspěch při [[Velké obležení Malty|obléhání Malty]], který jí uzavřel cestu k průniku do evropské části západního Středomoří, a následně drtivá [[Bitva u Lepanta|porážka u Lepanta]], která ukázala její technickou zaostalost v [[Palné zbraně|palných zbraních]] a natrvalo podlomila její námořní moc, byť co do počtu dokázala své loďstvo znovu vybudovat. Odhaduje se, že barbarští [[Korzár|korzáři]] z Alžíru, Tripolisu a dalších přístavů pod osmanskou správou odvklekli do [[Otrokářství|otroctví]] při nájezdech na evropské pobřeží až 1 milion lidí.<ref>{{Citace elektronické monografie|url=http://www.bbc.co.uk/history/british/empire_seapower/white_slaves_01.shtml |titul=British Slaves on the Barbary Coast |vydavatel=Bbc.co.uk |datum vydání=17 February 2011 |autor=Robert Davis}}</ref>
Osmanské námořní síly také dlouho držely [[Rudé moře]], přesto však nedokázaly prorazit portugalskou blokádu na obchod s [[koření]]m. Za vlády [[Sulejman I.|Sulejmana]] se též značně pozvedla kultura, což se projevilo zejména v architektuře. Sultán nechal vybudovat množství [[mešita|mešit]] a jiných nákladných staveb. V říši bylo i tolerantnější prostředí, co se náboženství týče. Proto sem po vyhnání ze [[Španělsko|Španělska]] přicestovalo mnoho [[Židé|Židů]], kteří se pak angažovali v obchodě nebo pracovali jako státní úředníci. Lidé ostatních náboženství mohli svobodně pod osmanskou vládou žít, museli však platit zvláštní daň.
Řádek 218:
=== Stagnace a reformy (1566–1802) ===
[[Soubor:Cecora 1620 111.JPG|thumb|vlevo|[[Bitva u Cecory (1620)|Bitva u Cecory]] roku 1620 mezi [[Republika obou národů|polsko-litevskými]] a osmanskými vojsky během [[Polsko-turecká válka (1620–1621)|války]] o kontrolu nad Moldavským knížectvím]]
[[Soubor:
Přesto se ke konci vlády [[Sulejman I.|Sulejmana]] začaly objevovat příznaky [[stagnace]]. Hospodářství, jakkoli bylo za vlády Sulejmana silné, začalo pozvolna upadat. Po Sulejmanovi nastoupili méně schopní sultáni ([[Selim II.]] a [[Mehmed III.]]), takže do politiky stále více zasahovali jejich manželky a poradci (zejména pak vezír [[Mehmed Paša Sokolović]]), kteří postupně přebírali moc v říši. Provincie spravované [[sipahí]]ji nevynášely tolik jako dříve, protože díky častému střídání si jejich správci nevytvořili k místu působnosti žádný vztah a neměli tedy zájem starat se o další vývoj provincie. Naopak mnohdy tito správcové využívali ovládané provincie pouze k osobnímu obohacení.
Západní Evropa, jeden z jejich hlavních nepřátel, se začala rozvíjet zejména díky [[Věk zámořských objevů|zámořským objevům]], Osmanská říše však z toho neměla prakticky žádná pozitiva.
[[Soubor:Fülek megvétele 1593-ban.jpg|náhled|Obléhání [[Fiľakovský hrad|Fiľakovského hradu]] v [[Osmanské Uhersko|osmanské části]] Uherska císařskými vojsky během [[Dlouhá turecká válka|dlouhé turecké války]] roku 1593]]
Díky pokračujícímu portugalskému [[embargo|embargu]] na obchod s [[koření]]m ztrácela osmanská říše podíl na tomto výnosném zdroji příjmů a situaci jen zhoršoval příliv levného stříbra z [[Peru]], který způsoboval inflaci. O další zdroje příjmů přicházela osmanská říše díky systému [[kapitulace (osmanská říše)|kapitulací]], tedy přenechání obchodu s určitým druhem zboží zahraničním obchodníkům. Taktika osmanského vojska začala zastarávat, navíc [[janičáři]] posilovali svůj vliv ve státě a postupně začali obsazovat vysoká úřednická místa ve státní byrokracii, takže z původně elitních jednotek se stávala společenská vrstva neváhající prosadit svoje zájmy na úkor kohokoli včetně sultána. Pokusné reformy některých sultánů janičáři většinou odmítali, aby nepřišli o své pravomoci, přičemž neváhali někdy zavraždit i samotné sultány a místo nich dosadili slabé panovníky, které mohli lépe ovládat.
Přitom ale osmanská říše musela čelit třem velkým říším na svých hranicích – ze severozápadu [[Habsburská monarchie|Habsburské monarchii]], z východu [[Safíovci|Sáfiovská]] [[Persie]] a ze severovýchodu postupně rostoucí [[Ruské impérium|Rusko]].
Tataři z [[Krymský chanát|Krymského chanát]]u, kteří byli oficiálně vazaly Osmanské říše, podnikali téměř každý rok loupeživé vpády, které přispěly k vylidnění prakticky celé jižní a východní Ukrajiny (tzv. [[Divoká pole]]).<ref>Brian L. Davies (2014). ''[https://books.google.com/books?id=i5-CAgAAQBAJ&pg=PA17 Warfare, State and Society on the Black Sea Steppe]''. s. 15–26. Routledge.</ref> V roce 1663 během čtvrté [[Rakousko-turecká válka (1663–1664)|rakousko-turecké války]], kterou Habsburkům vyhlásil sultán [[Mehmed IV.]], podnikli krymští Tataři společně s Turky několik vpádů na [[Morava|Moravu]], při kterých bylo uneseno do [[Otrokářství|otroctví]] na 12 000 lidí.<ref>{{Citace elektronického periodika |titul=Lánové rejstříky (1656–1711) |url=http://www.ilcik.cz/dubnany/dejiny/od_1656.html |datum přístupu=20-06-2007 |url archivu=https://web.archive.org/web/20120312041124/http://ilcik.cz/dubnany/dejiny/od_1656.html |datum archivace=12-03-2012 |nedostupné=ano }}</ref> Roku 1669 byla během šesté [[osmansko-benátská válka|osmansko-benátské války]] po více než dvacetiletém tažení dobyta benátská [[Kréta]].
==== Neúspěch u Vídně a ztráta Uher (1683–1718) ====
Řádek 254 ⟶ 257:
Na přelomu [[18. století|18.]] a [[19. století]] se Osmanská říše stala předmětem zájmu všech velmocí. Během [[napoleonské války|napoleonských válek]] sultán [[Selim III.]] váhal, zda se přiklonit k [[Francie|Francii]] či [[Rusko|Rusku]]. Nakonec si zvolil Francii, což však popudilo [[Spojené království|Velkou Británii]], která se neúspěšně pokusila násilně proplout Úžinami a odtrhnout Egypt od Osmanské říše. Tyto události byly provázeny separatistickými snahami v [[Albánie|Albánii]] ([[Ali Paša]]), povstáním pravoslavných v [[Srbsko|Srbsku]] a nakonec znovu povstáním protireformních [[Janičáři|janičářů]], kteří Selima svrhli a dosadili [[Mustafa IV.|Mustafu IV.]], ale ten byl vzápětí také svržen a sultánem se stal [[Mahmut II.]] (1808–1839).<ref>Palmer (1996). Str. 67–82.</ref>
Ale i Mahmut II. si byl vědom nezbytnosti reforem, které sice prováděl opatrněji, klid však Osmanská říše nezažívala. [[Rusko-turecká válka (1806–1812)|Válka s Ruskem]] pokračovala až do roku [[1812]], kdy Turci [[Bukurešťská smlouva (1812)|mírem v Bukurešti]] ztratili [[Besarábie|Besarábii]] a Srbsku byla přislíbena značná autonomie. Neklidné byly i provincie – bylo nutné potlačit srbské povstání ([[1813]]) a Ali Paša po své porážce roku [[1820]] podněcoval [[Řekové|Řeky]], kteří nakonec roku [[1821]] [[Řecká osvobozenecká válka|povstali]]. Povstání bylo neseno v duchu novohelénství, proti kterému stála i pravoslavná církev. Mahmut však situaci špatně odhadl a povstání považoval za pravoslavné, a nechal proto popravit konstantinopolského [[Patriarchát (územní členění církve)|patriarchu]] a několik biskupů, čímž jen způsobil, že k povstání se přidali i pravoslavní věřící. Sultán přestával situaci zvládat, a tak požádal o pomoc egyptského guvernéra [[Muhammad Alí Paša|Muhammada Alího]], který řecké povstání krutě potlačil.<ref>Palmer (1996). Str. 83–100.</ref> Turci rozpoutali protiřecký teror, jehož symbolem se stalo povraždění obyvatel na ostrově [[Chios]], kde bylo v dubnu 1822 ze 100 000 obyvatel okolo 90 000 ostrovanů povražděno nebo zotročeno.<ref name="LaZ">{{Citace periodika
| autor = Markéta a Michael Foktovi
| titul = Ostrov luxusu, lebek a ikon
| periodikum = Lidé a Země
| odkaz na periodikum = Lidé a Země
| issn = 1213-8991
| ročník =
| číslo =
| datum vydání = 2011-6-21
| datum přístupu = 2019-02-15
| strany =
}}</ref>
Další vzpouru [[janičáři|janičářů]] roku [[1826]] Mahmut řešil neméně radikálně: prostě janičáře rozpustil. Tím se sultánovi konečně uvolnily ruce k rázným reformám – modernizoval vojsko, administrativu, budoval infrastrukturu, rozvíjel zahraniční obchod, ale hlavně zrušil [[feudalismus]]. Tyto úspěchy však kalily zahraniční velmoci – Velká Británie, Francie a Rusko se zavázaly uznat řeckou autonomii a po vojenské intervenci, [[bitva u Navarina|bitvě u Navarina]] roku [[1827]], ve které byly zničeny dvě třetiny egyptsko-osmanského loďstva, a [[drinopolská dohoda|drinopolské dohodě]] (1829) Osmanská říše ztratila [[Řecko]], část území na [[Kavkaz]]e (zabrána Ruskem), Srbsko získalo autonomii a velká část Balkánu se stala demilitarizovanou zónou. Nezávislost Řecka pak potvrdil [[londýnský protokol]] z roku [[1830]].<ref>Palmer (1996). Str. 101–108.</ref>
Řádek 272 ⟶ 286:
{{viz též|Rusko-turecká válka (1877–1878)}}
[[Soubor:Sultan Hamid.jpg|náhled|upright|I přes liberální reformy si [[Abdulhamid II.]] oblibu nezískal – pro Turky byly jeho reformy nepostačující, pro velmoci byl „arménským řezníkem“]]
[[Abdulhamid II.]] (1876–1909) se snažil vyhovět [[liberalismus|liberálním]] myšlenkám, zavázal se respektovat základní lidská práva a [[1877]] otevřel Poslaneckou sněmovnu.<ref>Podrobněji viz GOMBÁR, Eduard. Sultán Abdülhamit II. – despota či reformátor?. ''Historický obzor'', 1997, 8 (5/6), s. 98–104.; GOMBÁR, Eduard. Sultán Abdülhamit II. – despota či reformátor?. ''Historický obzor'', 1997, 8 (7/8), s. 154–161.</ref> Neklid na Balkáně však neustával. V Bulharsku vypuklo na jaře 1876 [[dubnové povstání]], při kterém polovojenské oddíly [[bašibozuk]]ů a
Osmanská říše roku 1878 ztratila 2/5 svého území, navíc Egypt se roku [[1881]] stal de facto britskou državou. Osmanská říše zoufale hledala oporu a nakonec ji našla v nedávno vzniklém [[Německé císařství|Německém císařství]], které Turkům předalo mnohé válečné zkušenosti i moderní děla. Proces drobení říše však zdaleka ještě nebyl zastaven.
=== Pád a rozpad (1908–1923) ===
[[Soubor:Bundesarchiv Bild 183-S29571, Türkei, Dardanellen, MG-Stellung.jpg|vlevo|náhled|Turecké jednotky v Dardanelách, 1915]][[Soubor:Peace-conference-memoranda-respecting-syria-arabia-palestine5.jpg|vpravo|náhled|Sykes-Picot]][[Soubor:Sultanvahideddin.jpg|vlevo|náhled|Odchod posledního sultána [[Mehmed VI.|Mehmeda VI.]], konec Osmanské říše]]
Zmenšení osmanského území také vedlo k posílení tureckého [[Folklór|folklóru]], který byl nakonec povýšen na kulturní dědictví říše. Nacionalistické hnutí [[mladoturci|mladoturků]], tak vůbec nerespektovalo existenci netureckých muslimských etnik (zejména Arabové), natož pak křesťanské etnické menšiny. V roce 1909 bylo při masakru v [[Kilíkie|Kilikii]] zavražděno 30 000 Arménů.<ref>{{Citace monografie|příjmení = Ternon|jméno = Yves|příjmení2 = |jméno2 = |titul = Genocidy XX. století|vydání = 1|vydavatel = Themis|místo = Praha|rok = 1997|počet stran = 358|strany = 152|isbn = 80-85821-45-1}}</ref> Mladoturecké hnutí bylo také hnutím liberálním a po povstání roku [[1908]] dosáhlo obnovení [[konstituce]] a uznání [[Svoboda tisku|svobody tisku]]. Mezitím se zbytky osmanského panství na Balkáně dále hroutily, když roku [[1908]] vyhlásilo nezávislost [[Bulharsko|Bulharské carství]], a v následujících letech vypukly nepokoje v [[Albánie|Albánii]], [[Kosovo|Kosovu]], které nakonec vyústily v [[balkánské války]] (1912–1913). [[Balkánská liga]] složená ze [[Srbsko|Srbska]], [[Bulharsko|Bulharska]], [[Řecko|Řecka]] a [[Černá Hora|Černé Hory]] nakonec zmenšila osmanské území v Evropě jen na okolí [[Istanbul|Istanbulu]]. Ztráta [[Balkán|Balkánu]] byla navíc provázena několika dalšími převraty v [[Istanbul|Istanbulu]] (viz [[Mladoturecká revoluce]]). Pravomoci nového sultána [[Mehmed V.|Mehmeda V.]] (1909–1918) byly nakonec značně okleštěny.<ref>Palmer (1996). Str. 205–230.</ref> V roce 1911 po porážce v [[Italsko-turecká válka|italsko-turecké válce]] Osmanská říše ztratila [[Libye|Libyi]] a některé řecké ostrovy ([[Dodekany]]).
Na počátku [[první světová válka|první světové války]] se Osmanská říše mohla přiklonit na kteroukoli stranu. Když však [[Spojené království|Británie]] zabavila nové válečné lodě, které Britové pro Osmanskou říši právě postavili, přiklonil se [[Mehmed V.|Mehmet V.]] na stranu [[Německo|Německa]] a vyhlásil roku [[1914]] válku [[Trojdohoda|Dohodě]]. Dohoda postupně otevřela několik front: na [[Kavkaz|Kavkaze]], v [[Palestina|Palestině]] a v [[Mezopotámie|Mezopotámii]], kde se k britským vojskům přidávali arabští [[Nacionalismus|nacionalisté]]. Osmanská říše se rychle vyčerpala, zemi zachvátil hladomor a ve válce pokračovala jen díky německé podpoře. Válka byla doprovázena další [[arménská genocida|arménskou genocidou]],
Osmanská říše byla v troskách. [[Istanbul]] byl okupován, [[Spojené království|Velká Británie]] získala [[Irák]], [[Palestina|Palestinu]] a [[Jordánsko|Zajordání]], Francie [[Sýrie|Sýrii]] a [[Libanon]], [[Řecko]] obsadilo [[Anatolie|anatolské]] pobřeží. Válečný hrdina [[Mustafa Kemal Atatürk|Mustafa Kemal]] se rozhodl roku [[1919]] vydat Prohlášení o nezávislosti, nově zvolený parlament však Britové obsadili. Kemal byl nucen uchýlit se do [[Ankara|Ankary]], kde zřídil Velké národní shromáždění. Mírové podmínky, podle kterých měli [[Arméni]] získat nezávislost a [[Kurdistán (rozcestník)|Kurdistán]] [[Autonomie|autonomii]] Kemal nepřijal. Když začalo řecké vojsko během [[Řecko-turecká válka|řecko-turecké války]] zatlačovat kemalisty do hor, zahájil Kemal protiútok, který nakonec vedl k vytlačení Řeků.
Velmoci se nakonec rozhodly ustoupit. [[Lausannská smlouva|Smlouva z Lausanne]] ([[1923]]) nakonec vymezila turecké hranice, přičemž požadavky Arménů a Kurdů na nezávislost byly ignorovány, byla ukončena okupace [[Istanbul|Istanbulu]] poraženými mocnostmi a Turecko nemuselo platit [[válečné reparace]]. Turecko se stalo [[republika|republikou]] a Mustafa Kemal jejím prvním [[prezident]]em.<ref>Palmer (1996). Str. 273–277.</ref>
Řádek 339 ⟶ 355:
Ke konci existence říše byla délka života odhadovaná na 49 let. Epidemie a hladomor způsobovaly velké demografické změny. V roce 1785 kolem jedné šestiny egyptské populace zemřelo na [[mor]] a populace [[Aleppo|Aleppa]] se v 18. století snížila o dvacet procent. Egypt mezi lety 1687 a 1731 zasáhlo šest hladomorů a Anatolii zasáhl poslední hladomor o čtyři desetiletí později.{{sfn|Quataert|2000|p = 113}}
[[Soubor:Greek_Asia_Minor_dialects.png|náhled|[[Řekové|Řecké]] jazykové skupiny v Osmanské říši v roce 1910, žlutě spisovná řečtina, oranžově [[Pontští Řekové|pontská řečtina]], zeleně [[Karamanlidi|kappadocká řečtina]].]]
Vzestup přístavních měst měl za následek seskupení populace a byl způsoben vývojem dopravních prostředků jako parníky a železnice. Urbanizace se zvýšila nejvíce v letech 1700 až 1922, kdy města rostla. Zlepšení zdravotních a hygienických podmínek je pro život a práci učinilo atraktivnějšími. Přístavní města jako [[Soluň]] v Řecku zaznamenala nárůst počtu obyvatel z 55 000 v roce 1800 na 160 000 v roce 1912. Dále [[Izmir]], kde v roce 1800 žilo 150 000 obyvatel, narostl do roku 1914 na 300 000 obyvatel.{{sfn|Quataert|2000|p = 114}}<ref>{{cite journal|last=Pamuk|first=S|title=The Ottoman Empire and the World Economy: The Nineteenth Century|journal=International Journal of Middle East Studies|date=August 1991|volume=23|issue=3|publisher=Cambridge University Press}}</ref> Některé regiony měly naopak pokles počtu obyvatel - [[Bělehrad]] zaznamenal pokles populace z 25 000 na 8 000 obyvatel, a to především kvůli politickým sporům.{{sfn|Quataert|2000|p = 114}}
Ekonomická a politická migrace měla dopad na celou říši. Například [[Ruské impérium|ruské]] a [[Rakouské císařství|rakouské]] anexe na [[Krym]]u a [[balkán]]ě měly za následek velký příliv muslimských uprchlíků - 200 000 [[Krymští Tataři|krymských Tatarů]] uprchlo do [[Dobrudža|Dobrudže]].{{sfn|Quataert|2000|p=115}} Mezi lety 1783 a 1913 zaplavilo Osmanskou říši přibližně přibližně 5 až 7 milionů uprchlíků, z nichž nejméně 3,8 milionu pocházelo z ruských území. Některé migrace zanechaly nesmazatelné znaky, jako politické napětí mezi částmi říše (např. Turecko a Bulharsko), zatímco na jiných územích byly zaznamenány odstředivé účinky, zjednodušující demografické prvky vyplývající z různých skupin obyvatelstva. Ekonomika byla také postižena ztrátou řemeslníků, obchodníků, výrobců a zemědělců.{{sfn|Quataert|2000|p=116}} Od 19. století značná část muslimů z Balkánu emigrovala do dnešního Turecka. Tito lidé se označují termínem ''[[Muhacir]]''.<ref>{{cite book|last=McCarthy|first=Justin|title=Death and exile: the ethnic cleansing of Ottoman Muslims, 1821–1922|year=1995|publisher=Darwin Press|isbn=978-0-87850-094-9|page={{page needed|date=February 2013}}}}</ref> Po [[Řecko-turecká válka|řecko-turecké válce]] v letech 1922–1923 zaniklo na 3 000 let staré řecké osídlení v Pontu ([[Pontští Řekové]]) či v Kappadokii ([[Karamanlidi]]). Malou Asii opustilo okolo 1,5 milionu Řeků a Řecko opustilo přibližně 500 000 muslimů. V době pádu Osmanské říše v roce 1922 tvořili polovinu tureckého městského obyvatelstva muslimští uprchlíci z Ruska, Řecka a Balkánu.
=== Jazyk ===
|