Marilyn Monroe: Porovnání verzí

Tak jako kdysi dlouho nevydržela v továrně na padáky, nevydržela ani nápor image hloupé blondýnky. Vadilo jí, že ji nikdo jako umělkyni nerespektuje a trápilo ji, že ji nikdo nepovažuje za skutečnou herečku, ale jen za atraktivní doplněk. Rozčiloval ji také fakt, že je vázaná vůči Foxu krajně nevýhodnou sedmiletou smlouvou, na základě které vydělávala téměř to, co komparsisté. (otázku, proč její právní agenti nikdy nedokázali tuto smlouvu napadnout a Marilyn zvýhodnit, žádný z životopisců MM nedokázal rozklíčovat, samotnou smlouvu napadl až Milton Greene, se kterým MM navázala spolupráci). Byla unavená filmy, které jí v Hollywoodu nabízeli – od roku 1952 šla z filmu do filmu. Doslova tedy uprostřed rozepří se studiem Fox utekla do [[New York]]u studovat ve věhlasném [[Actors' Studio|Actors' Studiu]] [[Lee Strasberg]]a. Ponořila se do studia [[drama]]tu a [[psdychoanalýzapsychoanalýza|psychoanalýzy]], seznámila se s newyorskou intelektuální společností, v Actors' Studiu dostala mnoho příležitostí vyzkoušet si divadlo a stala se členem rodiny Strasbergových.

Někteří životopisci vyslovují i názor, že trpěla [[MeniérovaMénierova chorobanemoc|Meniérovou chorobou]], jejíž léčba si vyžaduje pravidelný a střídmý jídelníček, vyloučení alkoholu, kofeinu a cigaret, což při životním stylu Marilyn bylo dosti obtížné. Tato [[nemoc]] jí měla způsobovat [[nedoslýchavost]], [[Dyslexie|dyslexii]] a možná jejím důsledkem bylo to, že při natáčení posledního filmu podle lidí ze studia vypadala "mimo" a několikrát nechápala (neslyšela) pokyny režiséra.

[[Norman Mailer]] o ní napsal: ''"Měla nemanželský původ na straně jedné a celý rodokmen šílenství na straně druhé."'' Zážitky z jejího [[Psychické trauma|traumatizujícího]]tizujícího dětství se pak jako [[bumerang]] vrátily v pozdějším věku v podobě psychických poruch a dyslexie, která Marilyn značně obtěžovala při učení se scénářů. [[Hollywood]] 50. a 60. let nahrával všem [[psychiatr]]ům a [[psychoanalytik]]ům, kteří bohatli na nemocných duších filmových hvězd a Marilyn nebyla výjimkou. Její špatný zdravotní stav samozřejmě lákal k výdělku a slávě jako lampa přitahuje můry. Její psychiatr Ralph Greenson byl také několikrát obviněn, že překročil svým chováním vůči Marilyn vztah lékaře a pacientky a nesl podíl na její tragické smrti, neboť jí nezodpovědně a naivně předepisoval velké množství léků, aniž by ale věděl, že Marilyn dostává jiné prostředky na spaní od jeho kolegy (a nejen od něho)! Dokonce se vynořily názory, že jí záměrně zabraňoval v boji proti závislosti na [[barbiturát]]ech, aby o svoji milovanou (a zároveň velice slavnou a bohatou) pacientku nepřišel. Podle [[Donald Spoto|Donalda Spota]] Greenson dokonce sehnal inernistuinternistu, Hymana Engelberga, který herečce předepisoval léky, aby Greenson, jakožto psychiatr, neměl s přímým předepisováním léků co do činění.

Přijala roli ve filmu ''[[Něco musí ustoupit]]'' a kývla na nabídky magazínů [[Vogue]] a [[Cosmopolitan]] pro vytvoření série fotek. [[Bert Stern]] s ní pak v červnu [[1962]] vytvořil zajímavé [[aktfotografie aktu|akty]]y, [[Richard Meryman|Richardovi Merymanovi]] z magazínu [[Life (časopis)|Life]] poskytla rozhovor (poslední ve svém životě) na téma sláva, doprovázený fotografiemi význačného fotožurnalisty [[Allan Grant]]a, kterému dala svolení fotit ji v jejím novém, ne ještě kompletně zařízeném domě. Poslední měsíce jejího života se nesly spíše v duchu plného pracovního nasazení (sezení u fotografů: Douglas Kirkland, Willy Ritzo, George Barris, Bert Stern.., poskytování rozhovorů, jednání o nových film. projektech, účast na oslavě 45. narozenin JFK, atd...) než úpadku filmové hvězdy, která nedostávala žádné pracovní nabídky a bojovala s depresemi stárnoucí herečky, jak se vyjadřovala některá média. Z dopisu z prosince 1961 Lee Strasbergovi dokonce vyplývá, že se Marilyn nevzdala myšlenek na vlastní produkční společnost, kde zamýšlela do jedné z vedoucích pozic obsadit právě Strasberga a navázat tak na své studium herectví a divadelní zkušenosti z New Yorku.