Vyhlazovací tábor Belzec: Porovnání verzí

Prvním velitelem byl [[Christian Wirth]], druhým a posledním byl [[Gottlieb Hering]], který také tábor uzavřel a zlikvidoval. Táborem prošli i další neblaze proslulí příslušníci [[Schutzstaffel|SS]] jako například [[Kurt Franz]].{{Zdroj?}}

V táboře bylo za krátkou dobu jeho provozu (od března 1942 do prosince 1942) zavražděno asi 435 000 [[Židé|Židů]] v plynových komorách.<ref>K tomuto číslu došli moderní badatelé na základě telegramu operačního vedoucího ''Aktion Reinhard'' Hermanna Höfleho, který zachytily britské tajné služby a jehož význam byl objeven teprve nedávno. Telegram udává, že do konce roku 1942 bylo v Belzci zavražděno 434 508 Židů. V roce 1943 pak do tábora nedorazil již žádný evidovaný transport, ale došlo k likvidaci pracovního komanda, jehož členové byli posláni do [[Vyhlazovací tábor Sobibor|Sobiboru]] a tam pozabíjeni. Viz [http://hgs.oxfordjournals.org/content/15/3/468.full.pdf+html A New Document on the Deportation and Murder of Jews during "Einsatz Reinhardt" 1942]</ref> První velký transport přijel do BelzekuBelzece 17. března 1942 z [[Lublin|Lublinu]], toto datum je považováno za začátek [[operace Reinhard]]. Během prvních čtyř týdnu bylo do Belzeku posláno 30000 z celkových 37000 obyvatel [[Ghetto|ghetta]] v Lublinu. Souběžně také dorazilo zhruba 18 až 20 tisíc Židů z okresu Lublin. Do 6. dubna 1942 přijelo dalších asi 30000 Židů z oblasti [[Lvov|Lvova]]. Celkem bylo v táboře během prvních čtyř týdnů (od 17. března do 14. dubna 1942) zavražděno zhruba 80000 Židů. Posléze byly transporty zastaveny a velitel tábora, [[Christian Wirth]] se vydal do Berlína.

Začátkem května 1942 navštívil SS-Oberführer Brack v Lublinu inspektora operace Reinhard [[Odilo Globocnik|Odilo Globocnika]]. Globocnik požádal Bracka o navrácení Wirtha a jeho lidí do tábora a prosil za další osoby, které za sebou mají zkušenost s programem Euthanasia. V polovině května 1942 se Wirth vrátil do tábora. Po krátké době transporty pokračovaly, a to z oblasti [[Krakov|Krakova]] a Lublinu. Celkem se jednalo o 22 000 Židů. Wirth si uvědomil, že se zvětšeným přísunem transportů nebudou současné dřevěné komory stačit a tak přerušil další transporty, což trvalo do konce června 1942. Začalo se se stavbou nových plynových komor, čímž skončila první etapa tábora Belzec.{{Zdroj?}}

Po dostavbě nových plynových komor začala druhá etapa tábora Belzec, kterou odstartovalo hromadné vraždění v daleko větším měřítku, než bylo doposud. První transporty dorazily do Belzeku ve druhém týdnu měsíce července 1942 a pokračovaly pravidelně až do prosince téhož roku, kdy [[Schutzstaffel|SS]] transporty pozastavila, protože již drtivá většina Židů z Generálního gouvernementu byla zavražděna. Do Belzeku bylo za tu dobu posláno 130 000 Židů z oblasti Krakova, 225 000 Židů z oblasti Lvova a další tisíce z Lublinu, [[Radom|Radomi]] a dalších. Kromě Židů bylo v Belzeku zplynováno několik stovek Romů.{{Zdroj?}}

Během prvních týdnů fungování tábora bylo z transportů vybráno několik stovek mladých a silných jedinců, kteří se měli starat o špinavý chod tábora od příjezdu transportu, až po pálení mrtvol. Tato práce byla vždy na pár dní, maximálně týdnů a tento personál byl často měněn. Takto bylo naživu drženo zhruba 700 až 1000 lidí, kteří byli rozděleni do pracovních komand. Jako v jiných táborech mělo každé pracovní komando svého [[Kápo (koncentrační tábor)|kápa]], který platil za vězeňského vedoucího. Většina těchto komand sloužila hlavně v táboře II., kde probíhal samotný proces zplynování.{{Zdroj?}}

Transport měl obvykle 40 až 60 vagónů. Jelikož kapacita tábora stačila maximálně na 20 vagónů, tak musel být každý transport rozdělen na tři menší. Prvních dvacet vagónů se odpojilo a vjelo do tábora a až po dokončení prvního menšího transportu mohlo vjet dalších dvacet vagónů. V první fázi tábora trval proces jedné části transportu asi 3–4 hodiny, ve druhé fázi s výkonějšími komorami pak 1–1,5 hodiny. [[Schutzstaffel|SS]], kteří doprovázeli transport měli vstup do tábora přísně zakázán a to samé platilo i pro německé či polské železničáře. Železničáři byli speciálně vybíráni a tvořili spolehlivý a prověřený tým. Proces po vystoupení z transportu byl shodný se všemi tábory tohoto typu. Tábor vypadal na pohled mírumilovně a vzbuzoval v Židech pocit, že jsou opravdu v transitním táboře. Na úvod přišlo uvítání buď táborovým velitelem nebo jiným příslušníkem SS. Byli ujištěni, že přijeli do transitního tábora a budou následně rozděleni do pracovních táborů v okolí, nejprve že však musejí projít dezinfekcí a koupelí. Následně byly odděleny ženy od mužů. Děti šly s matkami a muži samostatně. Staří a nemohoucí byli naloženi na nákladní vozíky a následně zastřeleni. Po selekci přišel příkaz k svléknutí s tím, že uvnitř je připraveno mýdlo a ručník. Židé do té chvíle nemohli nic tušit, protože plynové komory vypadaly jako koupelny. Ženám byly ostříhány vlasy. Nejprve šli do plynových komor muži, aby se v případě prozření předešlo vzpouře a odporu. Následovaly je ženy a děti.{{Zdroj?}}

V Belzeci se stal svědkem příjezdu transportu Židů ze [[Lvov]]a (v srpnu [[1942]]) příslušník SS [[Kurt Gerstein]]. Ze 6700 lidí bylo 1450 již mrtvých. V doprovodu velitele sledoval selekci příchozích a následné zavraždění asi 3000 osob z transportu v plynových komorách. Gerstein se pak snažil informovat o hromadném vyvražďování Židů neutrální země a některé jednotlivé osobnosti. Svědectví sepsal ve zprávě, jíž se dostalo významné pozornosti u [[Norimberský proces|norimberského tribunálu]] při vyšetřování událostí [[holokaust]]u.{{Zdroj?}}