Hedvábnictví: Porovnání verzí

Tajemství výroby [[hedvábí]] čínští výrobci velmi pečlivě střežili před světem téměř 2000 let. Podle čínského historika Man-Tua-Lina se výroba hedvábí v 1. století před naším letopočtem rozšířila na Korejský poloostrov a odtud do Japonska. <ref>Henri Silbermann,''Die Seide, Ihre Geschichte, Gewinnung Und Verarbeitung''. Dresden 1897, s. 6-7</ref>. Ve 3. století n. l. bylo hedvábnictví v Japonsku již národním řemeslem. Hrdinské eposy Ramajána a Mahábharata svědčí o výrobě hedvábí v rané době také v [[Indie|Indii]]. prvnímiPrvními Evropany byli podle písemně zaznamenané tradice dva ariánští mniši – čínští misionáři ve službách byzantského císaře [[Justinián I.|Justiniána I.]], kteří dokázali propašovat vajíčka bource morušového z [[Čína|Číny]] do [[Konstantinopole]] v dutých [[bambus]]ových holích.<ref>Henri Silbermann,''Die Seide, Ihre Geschichte, Gewinnung Und Verarbeitung''. Dresden 1897, s. 26-29</ref>. Evropské hedvábnictví se rozvíjelo od 12. století: již roku 1146 je v královských dílnách ''Nobiles officinae'' v [[Palermo|Palermu]] na Sicílii zavedl král Roger II. Titíž hedvábníci přišlí z Byzance se usadili například v thráckém [[Soufli]]. Od 14. století se hedvábí rozšířilo v Toskánsku ([[Lucca]]), později ve Francii ([[Lyon]]) a ve Španělsku. Od poloviny 18. století začala výroba v mnoha dalších zemích.

Hedvábné vlákno vytváří [[bourec morušový]] (latinsky: ''Bombyx mori'' – „hedvábný motýľ“). Dospělý jedinec žije asi jen tři dny, ve kterých snese okolo 300 vajíček. Bourec morušový se živí listy [[morušovník]]u. Když dosáhne asi třicetinásobku původní délky, [[Kukla|zakuklí]] se. [[Housenka]] se do hedvábného vlákna, které sama vytvoří, zamotává a vytvoří [[kokon]] (zámotek). Jeden kokon může obsahovat 200 až 900 metrů dlouhé vlákno. Vlákno hedvábí tvoří bílkoviny [[fibrin]] a [[sericin]], které na [[vzduch]]u tuhnou a vytvářejí hedvábné vlákno, které je extrémně pevné a mohou se z něj [[Tkaní|tkát]] hedvábné látky. Hedvábné látky jsou zhotoveny z ušlechtilého přírodního materiálu, který má specifickou strukturu a mimořádný [[lesk]]. Už od nepaměti byl velmi cennou komoditou.

K prvnímu pokusu zavést výrobu hedvábí z kokonů housenek bource morušového dal pokyn [[Albrecht z Valdštejna]] v [[Jičín]]ě v roce 1627, kdy tam povolal italské dělníky, kteří vysázeli mnoho moruší a zahájili pěstování. Po jeho smrti však hedvábnictví zaniklo. V rakouské monarchie se v období [[merkantilismus|merkantilismu]] objevilo několik hedvábnických podnikatelů po třicetileté válce, přicházeli také do ČVech a na Moravu. Patřil k nim například Josef Tarone v Praze v letech 1720-1725. Systémové zavádění hedvábnictví se přičítá hraběti Prosperu Antonovi von [[Sinzendorfové|Sinzendorf]], kancléři císaře Karla VI. Roku 1749 začali v Praze na hradbách vysazovat moruše dva Italové: geodet major Carlo Cremieri a divadelní podnikatel [[Giovanni Battista Locatelli]], který se usadil v divadle Bouda se svým operním ansámblem. Roku 1757 od nich moruše odkoupil komerciální kongres, který stromky postoupil [[Vlašský špitál (Praha)|Vlašskému špitálu]] na Malé Straně, v jehož zahradě byly vysázeny, a ve špitále se hedvábí vyrábělo až do jeho zrušení 1830<ref>Tvarůžek, Ladislav: Hedvábnictví ve staré Praze. In: Venkov, orgán České strany agrární, 11. 4. 1942</ref>.

Roku 1749 začali v Praze na hradbách vysazovat moruše dva Italové: geodet major Carlo Cremieri a divadelní podnikatel [[Giovanni Battista Locatelli]], který se usadil v divadle Bouda se svým operním ansámblem. Roku 1757 od nich moruše odkoupil komerciální kongres, který stromky postoupil vlašskému špitálu na Malé Straně, kde se hedvábí vyrábělo až do jeho zrušení roku 1789. V roce 1752 vydala císařovna Marie Terezie výnos na podporu pěstování moruší a roku 1756 jej doplnila pohrůžkou trestů žalářem za poškozování vysazených stromů. Roku 1751 obdržel radní Starého Města pražského Bedřich z Friedbergů povolení, aby z výnosu maškarních plesů, které pořádal ve svém domě čp. 620/I, přispíval do fondu na pěstování morušových stromků. V desetiletí 1770-1780 vyrobeno asi 40 q [[přírodní hedvábí|hedvábné příze]]. Ital Josef Rangheri v polovině 19. století výrobu hedvábí zavedl na předměstíípředměstí [[Praha|Prahy]], a to v usedlosti nazývané [[Rangherka]], neboli Vršovický zámeček. Její součástí byly síně pro chování bource morušového, na přilehlém pozemku dal vysázet 200 moruší. Roku 1863 byla v Praze založena ''Hedvábnická jednota pro království české'' v čele s Ferdinandem Hillerem, který popsal hedvábnictví v VI. dílu Ottova slovníku naučného. Koncem 19. století se počítalo s ročním výnosem cca 3 q hedvábných kokonů.<ref>{{CitaceMaříková, elektronickéMartina - monografie