Konstantinův řád sv. Jiří: Porovnání verzí

'''Konstantinův řád sv. Jiří''' (italsky ''Sacro militare ordine costantiniano di San Giorgio'') je starobylým řádem doloženým již na konci 12. století a v současné době rozděleným do několika linií.

[[Soubor:Eusebius of Caesarea.jpg|vlevo|náhled|Eusebius z Kaisareie|alt=|124x124pixelů]]

}}</ref> Po pádu dynastie Angelovců a následném dobytí Konstantinopole vojsky IV. křížové výpravy roku 1204, přešel řád na rod [[Komnenovci|Komnénovců]], kteří vládli drobnějším državám na Balkáně v oblasti Epirského despotátu. Podle nepotvrzených zpráv na 600 rytířů řádu padlo během obrany Konstantinopole při posledním tureckém útoku roku 1453 včetně velmistra Pavla Angela. Konsolidace řádu po pádu Konstantinopole byla zřejmě dlouhodobější záležitostí, a proto někteří autoři pokládají za pravděpodobné, že byl během 16. století Komnénovci znovu založen.<ref>GRAUS, Igor, ''Pro virtute et merito. Vznik a vývoj vyznamenaní do roku 1815. Panovnické, dynastické, pontifikálne, záslužné a dámské rady a dekorácie'', Bratislava : Veda, 2017, ISBN 978-80-224-1479-1, s. 70.</ref>

Posledním komnénovským velmistrem (a zřejmě též posledním členem hlavní linie tohoto rodu)<ref>Kromě této hlavní větve existovala (a dodnes existuje) několik rodin, které se ke Komnénovcům řadí a nárokují si postavení jejich potomků. Jedním z nejznámějších byl italský herec a scénárista Totò, vl. jménem Antonio de Curtis (1898-1967). Po dlouhém soudním sporu uznal 18. 7. 1945 neapolský soud nárok na příslušnost k tomuto rodu a jméno „„Antonio Griffo Focas Flavio Angelo Ducas Comneno Porfirogenito Gagliardi de Curtis di Bisanzio, Altezza Imperiale, conte Palatino del Sacro Romano Impero, Esarca di Ravenna, Duca di Macedonia e di Illiria, Principe di Costantinopoli, di Cilicia, di Tessaglia, di Ponto, di Moldavia, di Dardania, del Peloponneso, conte di Cipro e di Epiro, conte e duca di Drivasto e di Durazzo“ (srov. <nowiki>https://it.wikipedia.org/wiki/Totò#L'ossessione_nobiliare</nowiki>).</ref> byl Antonín. Ten roku 1698 postoupil svůj úřad vévodovi Parmy a Piacenzy Františkovi Farnese (1678–1727), vévodovi Parmy a Piacenzy, kterého v následujícím roce jej v úřadě císař Leopold I. diplomem z 5. srpna 1699 zvaným „Agnoscimus et notum facimus“ a papež Inocenc XII. bulou „"Sincerae Fidei“ z 24. října 1699. Zanedlouho ale došlo k vážné komplikaci. Protože František ani jeho mladší bratr Antonín neměli mužské potomky, přešlo Parmské vévodství na jejich neteř [[Alžběta Parmská|Alžbětu]], která byla od roku 1714 druhou manželkou španělského krále Filipa V. z Bourbon-Anjou. Když jejich nejstarší syn [[Karel III. Španělský|Karel]] usedl roku 1731 na parmský trůn, přijal i hodnost velmistra Konstantinova řádu sv. Jiří.

Roku 1808 bylo Parmské vévodství anektováno napoleonskou Francií. Po Napoleonově porážce přiřkl [[Vídeňský kongres]] roku 1815 toto území bývalé francouzské císařovně [[Marie Luisa Habsbursko-Lotrinská|Marii Louise Habsburské]], se jako dědička rodu Farnese prohlásila za hlavu Konstantinova řádu a vytvořila tak jeho zcela samostatnou linii. Pozice neapolsko-sicilských Bourbonů byla v této době již tak slabá, že na jejich případné námitky nebyl brán zřetel. Když po smrti Marie Louisy roku 1847 usedl na parmský trůn jako Karel II. opět příslušník rodu Bourbonů, byl Konstantinův řád potvrzen jako rodinný řád linie Boubon-Parma. Po připojení vévodství k Sardinii roku 1860 a vzniku Itálie v následujícím roce zůstal řád zachován, ale pouze coby dynastický. Vytvoření parmské linie řádu vedlo ke sporu o legitimitu mezi parmskou a neapolsko-sicilskou větví Bourbonů, na kterou si obě linie činily nárok. Roku 1860 sice papež parmský nárok rozhodně odmítl a roku 1913 zůstala bez odpovědi další žádost, aby jeho parmskému Konstantinovu řádu byly přiznány stejné výsady jako neapolsko-sicilskému, přesto však byl nadále udílen a respektován. Současnou velmistrem této [http://www.borboneparma.it/index.php/it/home/ordini-dinastici/ordine-costantiniano-di-san-giorgio řádové větve] je vévoda Karel Xaver z Bourbon-Parmy. V českých zemích byl ve 20. století nositelem řádu parmské linie kníže [[Karel VI. Schwarzenberg]].

Zatímco parmská větev řádu usilovala o jeho obecné uznání, v případě neapolsko-sicilské větve nebyla kontinuita dlouho zpochybněna. V letech 1910 – 1916 papežové Pius X. a Benedikt XV. obdařili řád novými výsadami, byla mu věnována kaple v nově vybudované bazilice Svatého Kříže na Via Flaminia v Římě a později přiznáno právo i na vlastní kostel. Nedlouho před touto událostí ale došlo v rodině k roztržce, která vážně zasáhla i Konstantinův řád sv. Jiří. Tzv. [http://www.borbone-due-sicilie.org/the-house/succession/special-documents/the-act-of-cannes-of-14-december-1900-.html Aktem z Cann] 14. prosince 1900 se totiž Carlo, hrabě z Caserty, při příležitosti nastávajícího sňatku (14. února 1901) s infantkou Marií Mercedes, sestrou španělského krále Alfonse XIII. a v této době následnicí trůnu, prohlásil hlavou neapolsko-sicilské linie a dědicem jejich práv, včetně velmistrovství Konstantinova řádu sv. Jiří. Později přijal titul vévody z Calabrie, v důsledku sňatku získal španělské občanství a jeho nárok této větve na postavení hlavy rodu uznal jak Alfons XIII., tak roku 1994 král Juan Carlos.<ref>http://genealogy.euweb.cz/capet/capet44.html#F2</ref>

Ve stejné době, kdy se prohlubovala roztržka v bourbonském rodě, došlo i k vnitřnímu pnutí uvnitř samotného Konstantinova řádu sv. Jiří. Část členů francouzsko-neapolské linie podléhající velmistrovi Ferdinandu Piovi, vévodovi z Calabrie 1934 – 1960, začala požadovat, aby se řád přizpůsobil moderní době a sílícímu [[Ekumenismus|ekumenismu]] a přijímal členy i jiných, než katolických vyznání. Tento požadavek byl pro katolické Bourbony těžkou akceptovatelný, a proto na základě dohody došlo roku 1953 k rozdělení francouzsko-neapolské linie na katolickou, která nadále podléhala dědičnému velmistrovi z rodu Bourbonů, a ekumenickou, která ale proklamovala sounáležitost s bývalým byzantským i bourbonským řádem.

Od této větve se na počátku 20. let oddělila další odnož, která přijala jméno Řád sv. Konstantina a Heleny. Za svůj vznik vděčí Vojtěchu Kozákovi (1918-2002), který byl krátce po narození adoptován hrabětem Michaelem Esterházym (1884-1933) z forchtensteinské linie tohoto rodu pod jménem Adalbert Esterházy. Po emigraci roku 1969 žil v Rakousku, odkud se po roce 1990 vrátil do Československa.

Svým komplikovaným historickým vývojem připomínají osudy Řádu sv. Konstantina (a Heleny), resp. Konstantinova řádu sv. Jiří vývoj starobylého rytířského [[Řád svatého Lazara|Řádu sv. Lazara]], který se postupně rozdělil do několika velmistrovství, které spolu vzájemně soupeří o [[Spory o velmistrovství Řádu svatého Lazara|legitimitu]].Současné právní postavení jednotlivých velkopřevorství řádu je velmi komplikované. [[:en:International_Commission_on_Orders_of_Chivalry|Mezinárodní komise rytířských řádů]] (International Commission on Orders of Chivalry), která vznikla roku 1960 na V. genealogicko-heraldickém kongresu ve Stockholmu, z iniciativy členů katolické církve a příslušníků bývalých vládnoucích rodin ([[Habsbursko-lotrinská dynastie|Habsbursko-Lotrinské]], [[Württemberkové|Württemberské]], [[:en:House_of_Braganza|Bragança]], [[Karađorđevićové|Karadjodjevićů]] a [[Romanovci|Romanovců]]) je soukromo-právní organizací bez obecného mezinárodního uznání. V jejím soupisu figuruje jak parmská, tak neapolsko-sicilská větev řádu, ovšem s tím, že nejsou vedeny jako rytířské, ale jen jako dynastické. U neapolsko-sicislkého řádu navíc není uveden velmistr, takže dosud není jasné, jaké velkopřevorství (španělsko-neapolské či francouzsko-neapolské) je legitimní.<ref>Srov. Report of the International Commission for Orders of Chivalry (2016), s. 32 a 34.</ref>

* velkokříž

* komandér (případně komandér s hvězdou)

* rytíř (rytíř s hvězdou)

Ve 20. století se ale rozdíly mezi parmským, španělsko-neapolským a francouzsko-neapolským řádem ještě prohloubily, takže u jednotlivých velmistrovství se řádové třídy liší.<ref>Viz níže odkazy na jednotlivá velmistrovství řádu. </ref>

''Ordo Sancti Constantini Magni'' a ''Ordo Sancti Constantini Magni et Helena'', které se od francouzsko-neapolské větve oddělily ve druhé poloviny 20. století, jsou organizovány mírně odlišně. První z nich se dělí do čtyřech tříd a má též záslužnou medaili,<ref>https://fi.wikipedia.org/wiki/Konstantinus_Suuren_Ritarikunta</ref> druhý má jen jedinou třídu. Oba se liší také stuhou: Řádu sv. Konstantina je červená, zatímco Řád sv. Konstantina a Heleny užívá žlutou pro profesní (pravoslavné) členy a modrou pro členy čestné.

=== Do nástupu rodu Farnese ===

* Ondřej Angelos Flavios Komnenos, kníže makedonský, vévoda z Drivasta a Drače 1570-1580,

* Jeroným Angelos Flavios Komnenos, kníže makedonský, vévoda z Drivasta a Drače 1570-1591 (co-Gran Maestro)

* Karel I. Bourbonský, vévoda z Parmy a Piacenzy 1731 – 1735, král neapolsko-sicilský 1735 – 1759 (jako Karel V.)

* Carlos, vévoda z Calabrie 1964 – 2015

* Webové stránky pravoslavné větve: [http://orderofknights.org/ Řádu sv. Konstantina a Heleny] (velmistr: archimandrita Eugen Freimann)