Spor o Rukopisy: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
Revize a zpřesnění ref., vč. nahrazení 3 cizojaz. vydání Danešovy práce vydáním českým značka: editace z Vizuálního editoru |
→Vystoupení realistů proti pravosti Rukopisů: Zjednodušení textu 2. odstavce a jeho přesun na začátek kapitoly značka: editace z Vizuálního editoru |
||
Řádek 208:
Nález Rukopisů totiž podnítil další pátrání v [[archiv]]ech a zájem o českou historii, díky tomu se postupně objevila řada nálezů, které se od Rukopisů výrazně lišily. Odpůrci pravosti samozřejmě tvrdili, že to je důkaz nepravosti Rukopisů, příznivci pravosti dotvořili teorii o existenci starší české básnické školy, která se měla vyvíjet nezávisle.{{Zdroj?}} Problémem však postupně začínalo být, že škola není nikde zmiňována ani se nenašla díla, která by oprávněnost této teorie potvrzovala. Dalším problémem bylo, že Rukopisy se tváří ryze česky, proto nebylo možno přijmout teorii zahraničního vlivu, jako tomu je např. u tzv. [[Kristiánova legenda|Kristiána]], u kterého lze přijmout [[Polsko|polský]] vliv.{{Zdroj?}} S tím byl spojen i problém, že neexistují díla předcházející Rukopisům, která se u děl takových kvalit jako Rukopis zelenohorský zpravidla objevují. Proti pravosti postupně začaly i svědčit nové poznatky o vývoji české gramatiky, které v některých případech ukazovaly na jiný vývoj. Skutečně komplikující byla i skutečnost, že dílo je v souladu s kronikou [[Václav Hájek z Libočan|Václava Hájka z Libočan]], která se dostávala do střetu s historickým poznáním a některé věci by spisovatel doby, do níž se Rukopisy hlásí, musel nutně vnímat jinak. Vysvětlení, že středověká díla jsou tendenční, bylo v tomto případě těžko udržitelné, protože nebylo ke komu tuto tendenčnost vztáhnout. Soudem víceméně utichl spor o pravost Rukopisů, ale bylo jisté, že tyto skutečnosti nutně musí vést k nové kritice.
=== Vystoupení realistů proti pravosti Rukopisů ===
V
V roce [[1877]] proti Rukopisům vystoupil [[Adolf Patera]]{{Zdroj?}} a o rok později i [[Alois Vojtěch Šembera]], tyto pokusy však narazily nejen na veřejné mínění, které bylo jednoznačně na straně Rukopisů, ale i na jejich vědecké zastánce, kteří se stále častěji uchylovali od argumentace k debatám o nepřátelských útocích. Při těchto analýzách začínalo být jasné, že novináři se nechtějí dobrat pravdy a že jsou jednoznačně na straně Rukopisů, proto se ke slovu dostávali prakticky jen příznivci pravosti, protože tento přístup byl považován za vlastenecký.{{Zdroj?}} Na druhé straně však platilo, že větší část tehdejších autorit zastávala názor, že Rukopisy jsou pravé.▼
▲V roce [[1877]] proti Rukopisům vystoupil [[Adolf Patera]]{{Zdroj?}} a o rok později i [[Alois Vojtěch Šembera]], tyto pokusy však narazily nejen na veřejné mínění, které bylo jednoznačně na straně Rukopisů, ale i na jejich vědecké zastánce, kteří se stále častěji uchylovali od argumentace k debatám o nepřátelských útocích. Při těchto analýzách začínalo být jasné, že novináři se nechtějí dobrat pravdy a že jsou jednoznačně na straně Rukopisů, proto se ke slovu dostávali prakticky jen příznivci pravosti, protože tento přístup byl považován za vlastenecký.{{Zdroj?}} Na druhé straně však platilo, že větší část tehdejších autorit zastávala názor, že Rukopisy jsou pravé.
▲V tomto období se česká literatura komplikuje několika spory, jejichž průběh nepřímo ovlivnil i spor o Rukopisy. Prvním sporem, který v české literatuře zazníval, byl spor o [[almanach Máj]] z roku [[1878]]. Tento spor od sebe oddělil české vlastence, kdy Lumír postupně zcela odmítl účelovost umění a jeho spojení s politikou. Důsledkem čehož byla i větší snaha naslouchat sporu o Rukopisy z druhé strany, neboť prioritou [[Lumírovci|Lumírovců]] již nebylo vlastenectví. Ke škodě věci bylo, že v některých případech bylo prioritou odmítnutí vlasteneckého pohledu na Rukopisy, což znamenalo automatický příklon na stranu nepravosti Rukopisů. Druhým prvkem, který ovlivňoval literární atmosféru, byl vznikající nový proud, kterým byl [[Realismus (literatura)|realismus]] usilující posunout literaturu směrem k současnému životu. Realisté kritizovali prakticky veškerou tehdejší českou literaturu a její východiska. Spor o Rukopisy byl vhodný, neboť se při něm dal prokázat omyl předchozí generace.{{Zdroj?}}
V roce [[1879]] vyjádřil svůj názor na pravost rukopisů [[Antonín Vašek]] ([[lingvistika|lingvista]] a národní buditel; otec [[Petr Bezruč|Petra Bezruče]]) ve své práci "''Filologický důkaz, že Rukopis Královédvorský a Zelenohorský, též zlomek evangelia sv. Jana jsou podvržená díla Václava Hanky''", v němž se jednak z některých stylistických podobností snaží dovodit, že RK a RZ jsou dílem téhož autora, především ale vypočítává údajné falzátorovy
| příjmení = Vašek
| jméno = Antonín
Řádek 236:
}}</ref><ref>plný text zde: http://kix.fsv.cvut.cz/~gagan/jag/rukopisy/dokument/bartos.htm</ref>{{Nedostupný zdroj}}
Roku [[1886]] se realisté rozhodli vyvolat debatu o nepravosti Rukopisů, pro niž již bylo dostatek podnětů. V únoru v Athenaeu vyšel z iniciativy [[Tomáš Garrigue Masaryk|Tomáše Garrigua Masaryka]] článek předního českého filologa [[Jan Gebauer|Jana Gebauera]] "''Potřeba dalších zkoušek rukopisu Královédvorského a Zelenohorského"''. Masaryk pak v březnu téhož roku proti RKZ vystoupil ze sociologického hlediska. V červnu popsali nemožnost pravosti RKZ z literárně historického hlediska [[Jindřich Vančura]] a [[Jaroslav Vlček (literární historik)|Jaroslav Vlček]] a nakonec v červenci sepsal [[Jaroslav Goll]] námitky z historického pohledu. V průběhu roku [[1886]] vystoupil i [[Josef Truhlář]], který sbíral paralely.{{Zdroj?}} Reakce zastánců pravosti přišla již v březnu, kdy na obranu Rukopisů vystoupil v Národních listech [[Julius Grégr]]. K němu se přidal [[František Ladislav Rieger]], [[Alois Pravoslav Trojan]], [[Václav Vladivoj Tomek]] a filolog [[Martin Hattala]], kteří vystupovali především v [[Osvěta|Osvětě]] a Hlasu národa.
V roce [[1888]] Gebauer vydal populárněvědeckou knihu ''Poučení o padělaných rukopisích Královédvorském a Zelenohorském''. Rukopisy jsou od té doby považovány za falza.{{Doplňte zdroj}} Skutečností zůstává, že Gebauer v této knize, zcela jistě vědomě a záměrně, nepřesně interpretuje závěry chemického průzkumu provedeného profesory [[Antonín Bělohoubek|Antonínem Bělohoubkem]] a [[Vojtěch Šafařík|Vojtěchem Šafaříkem]], který podle něj jednoznačně prokázal nepravost Rukopisů, což nekoresponduje s tvrzením chemiků ve „''Zprávě o chemickém a drobnohledném ohledání některých rukopisů musejních“'' vydané v roce 1887.<ref name=":4" />
| |||