Konstantinův řád sv. Jiří: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
Doplnění historie řádu. značky: chybný odkaz na rok nevhodná syntaxe v nadpisu odkaz do cizojazyčné Wikipedie možné problémové formulace editace z Vizuálního editoru |
Doplnění dějin řádu. značky: nevhodná syntaxe v nadpisu možné problémové formulace editace z Vizuálního editoru |
||
Řádek 88:
=== '''Pod patronací Bourbonů''' ===
Karlova vláda v Parmě neměla dlouhé trvání. V důsledku válek o polské nástupnictví vyměnil roku 1735 toto vévodství s císařem Karlem VI. za Neapolsko-sicilské království a do své nové země přenesl také zděděný řád. To mělo pro budoucnost vážné následky. V důsledku válek o rakouské dědictví totiž musela dcera Karla VI. na Parmu a Piacenzu rezignovat. Země získal spolu s dříve též habsburskou Guastallou roku 1748 Karlův mladší bratr Filip (1720-1765), který si začal velmistrovství řádu z titulu vládce Pamského vévodství neúspěšně nárokovat. Když roku 1759 získal Karel Neapolsko-Sicilský španělský trůn, předal vládu ve svých italských zemích svému třetímu synovi Ferdinandovi, který se stal také velmistrem Konstantinova řádu sv. Jiří. Tento úřad následně měla zastávat vždy hlava neapolsko-sicilské linie Bourbonů.
<br />
=== '''Vznik řádového schizmatu''' ===
Roku 1808 bylo Parmské vévodství anektováno napoleonskou Francií. Po Napoleonově porážce přiřkl [[Vídeňský kongres]] roku 1815 toto území bývalé francouzské císařovně [[Marie Luisa Habsbursko-Lotrinská|Marii Louise Habsburské]], se jako dědička rodu Farnese prohlásila za hlavu Konstantinova řádu a vytvořila tak jeho zcela samostatnou linii. Pozice neapolsko-sicilských Bourbonů byla v této době již tak slabá, že na jejich případné námitky nebyl brán zřetel. Když po její smrti roku 1847 usedl na parmský trůn jako Karel II. opět příslušník rodu Bourbonů, byl Konstantinův řád opět potvrzen jako rodinný řád linie Boubon-Parma. Po připojení vévodství k Sardinii roku 1860 a vzniku Itálie v následujícím roce zůstal řád zachován jako dynastický.
Vytvoření parmské linie řádu vedlo ke sporu o legitimitu mezi parmskou a neapolsko-sicilskou větví Bourbonů, na kterou si obě linie činily nárok. Roku 1860 sice papež parmský nárok rozhodně odmítl a roku 1913 zůstala bez odpovědi další žádost, aby jeho parmskému Konstantinovu řádu byly přiznány stejné výsady jako neapolsko-sicilskému, přesto však byl nadále udílen a respektován. Současnou velmistrem této [http://www.borboneparma.it/index.php/it/home/ordini-dinastici/ordine-costantiniano-di-san-giorgio řádové větve] je vévoda Karel Xaver z Bourbon-Parmy.
V českých zemích byl ve 20. století nositelem řádu parmské linie kníže [[Karel VI. Schwarzenberg]].
<br />
=== '''Druhé schizma''' ===
Zatímco parmská větev řádu usilovala o jeho obecné uznání, v případě neapolsko-sicilské větve nebyla kontinuita dlouho zpochybněna. V letech 1910 – 1916 papežové Pius X. a Benedikt XV. obdařili řád novými výsadami, byla mu věnována kaple v nově vybudované bazilice Svatého Kříže na Via Flaminia v Římě a později přiznáno právo i na vlastní kostel.
Nedlouho před touto událostí ale došlo v rodině k roztržce, která vážně zasáhla i Konstantinův řád sv. Jiří. Tzv. [http://www.borbone-due-sicilie.org/the-house/succession/special-documents/the-act-of-cannes-of-14-december-1900-.html Aktem z Cann] 14. prosince 1900 se totiž Carlo, hrabě z Caserty, při příležitosti nastávajícího sňatku (14. února 1901) s infantkou Marií Mercedes, sestrou španělského krále Alfonse XIII. a v této době následnicí trůnu, prohlásil hlavou neapolsko-sicilské linie a dědicem jejich práv, včetně velmistrovství Konstantinova řádu sv. Jiří. Později přijal titul vévody z Calabrie, v důsledku sňatku získal španělské občanství a jeho nárok této větve na postavení hlavy rodu uznal jak Alfons XIII., tak roku 1994 král Juan Carlos.<ref>http://genealogy.euweb.cz/capet/capet44.html#F2</ref>
Carlovy nároky ale odmítl jeho starší bratr Fernando, vévoda z Calabrie, který i nadále užíval titulu velmistra Konstantinova řádu sv. Jiří. Po jeho smrti roku 1960 se rozpoutal boj o nástupnictví mezi Carlovým synem infantem Alfonsem Neapolsko-Španělským a Fernandovým mladším bratrem Rainierem, vévodou z Castro, který žil ve Francii. Spor o (čistě formální) nástupnictví v Království obojí Sicílie trvá dodnes a odrazil se i na fungování Konstantinova řádu sv. Jiří, který se definitivně rozdělil na další dvě odnože: na španělsko-neapolskou, v jejímž čele dnes stojí infant Pedro, vévoda z Calabrie, a francouzsko-neapolskou řízenou princem Carlem, vévodou di Castro.
<br />
=== '''Další rozdělení řádu''' ===
Ve stejné době, kdy se prohlubovala roztržka v bourbonském rodě, došlo i k vnitřnímu pnutí uvnitř samotného Konstantinova řádu sv. Jiří. Část členů francouzsko-neapolské linie podléhající velmistrovi Ferdinandu Piovi, vévodovi z Calabrie 1934 – 1960, začala požadovat, aby se řád přizpůsobil moderní době a sílícímu [[Ekumenismus|ekumenismu]] a přijímal členy i jiných, než katolických vyznání. Tento požadavek byl pro katolické Bourbony těžkou akceptovatelný, a proto na základě dohody došlo roku 1953 k rozdělení francouzsko-neapolské linie na katolickou, která nadále podléhala dědičnému velmistrovi z rodu Bourbonů, a ekumenickou, která ale proklamovala sounáležitost s bývalým byzantským i bourbonským řádem.
Ekumenická větev se oddělila roku 1953 při příležitosti 500. výročí dobytí Konstantinopole Turky a to primárně z řecké a finské iniciativy. V duchu byzantských tradic byl jeho název upraven na Řád sv. Konstantina a registrován ve Švýcarsku jako organizace pečující o ochranu křesťanství. Velmistrem této linie byl zvolen Friedrich Beaufort-Spontin<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Županič
| jméno = Jan
| příjmení2 = Stellner
| jméno2 = František
| titul = Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české
| vydání =
| vydavatel = Aleš Skřivan ml.
| místo = Praha
| rok vydání = 2001
| počet stran =
| strany = 28-31
| isbn = 80-86493-00-8
| příjmení3 = Fiala
| jméno3 = Michal
}}</ref> (1916-1998), od roku 1966 šestý vévoda a čtvrtý kníže, původně též rytíř Konstantinova řádu sv. Jiří.
Na rozdíl od přechozích dvou, které jsou v prvé řadě rodinnými řády vedlejších linií Bourbonů, byla tato nová linie od počátku chápána jako charitativní organizace a aktivní byl nejen v Evropě, ale také v Africe, hlavně Egyptě. V náboženské rovině vychází z pravoslavných (ortodoxních) zásad, což významně přispělo ke sblížení s maloasijskými a egyptskými křesťany, zejména s řeckou pravoslavnou církví v egyptské Alexandrii. Z tohoto důvodu vzal řád v květnu 1970 v ochranu alexandrijský patriarcha řecké ortodoxní církve a později byl společenství udělen status čestné stráže Apoštolského trůnu Alexandrie. V současné době působí ve 32 státech světa pod názvem ''Ordo Sancti Constantini Magni''.
Od této větve se na počátku 20. let oddělila další odnož, která přijala jméno Řád sv. Konstantina a Heleny. Za svůj vznik vděčí Vojtěchu Kozákovi (1918-2002), který byl krátce po narození adoptován hrabětem Michaelem Esterházym (1884-1933) z forchtensteinské linie tohoto rodu pod jménem Adalbert Esterházy. Po emigraci roku 1969 žil v Rakousku, odkud se po roce 1990 vrátil do Československa.
Roku 1993 po dohodě s vedením řádu vybudoval řadu místních organizací (komend) České republice, Slovensku, Polsku, Rusku, Maďarsku, Rumunsku a Bulharsku. Kompetenční a organizační spory však nakonec vyústily v dohodu o rozdělení řádu s tím, že Esterházyho větev bude čistě pravoslavná. Její název byl upraven do podoby ''International Equester Ordo Sancti Constantini Magni et Helena'' (Rytířský řád sv. Konstantina a Heleny). Současnou hlavou řádu je archimandrita Eugen Freimann.
Svým komplikovaným historickým vývojem připomínají osudy Řádu sv. Konstantina (a Heleny), resp. Konstantinova řádu sv. Jiří vývoj starobylého rytířského [[Řád svatého Lazara|Řádu sv. Lazara]], který se postupně rozdělil do několika velmistrovství, které spolu vzájemně soupeří o [[Spory o velmistrovství Řádu svatého Lazara|legitimitu]].
== Velmistři řádu ==
| |||