Ferenc Liszt: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
doplnění Životopisu |
doplnění Životopisu a Hudební dráhy |
||
Řádek 22:
=== Roky ve Výmaru ===
V roce 1841 se Liszt seznámil se [[Sasko-výmarsko-eisenašské vévodství|sasko-výmarským]] [[velkovévoda|velkovévodou]] [[Karel Alexandr (velkovévoda sasko-výmarský|Karlem Alexandrem]]. Na jeho žádost se od roku [[1848]] stal ve [[Výmar]]u, kam s ním odešla i Carolyne Wittgenstein se svou dcerou Marií, dvorním kapelníkem. Zároveň zanechal veřejného vystupování jako klavírista. Zde se věnoval hudební kompozici a dirigoval tamější orchestr při [[Opera|operních]] provedeních a koncertech.<ref>John Warrack a Ewan West: "Oxfordský slovník opery", IRIS, Praha 1998, str. 299.</ref> Rovněž dával lekce hry na klavír a psal články o [[Hector Berlioz|Hectoru Berliozovi]] a
Liszt měl ve Výmaru na starosti repertoár koncertů tamní filharmonie a osobně je dirigoval. Značně změnil dramaturgii. Kromě skladeb mistrů vídeňského klasicismu (zejména [[Josef Haydn|Haydna]] a [[Wolfgang Amadeus Mozart|Mozarta]]) začal – k nelibosti publika – uvádět i skladby současných autorů, zejména svého přítele [[Richard Wagner|Richarda Wagnera]]. Liszt musel čelit intrikám svého předchůdce [[Hippolyte Chelard]]a a neochotě špatně placených hráčů dostát nárokům, které na ně nový kapelník kladl. Společensky mu také příliš nepomohlo soužití se stále vdanou Carolynou von Wittgenstein. Roku 1850 se mu podařilo do orchestru angažovat [[Joseph Joachim|Josepha Joachima]]. Mladičký virtuóz však ve Výmaru vydržel jen dva roky. Lisztova práce však přinášela ovoce a Výmar začal opět získávat mezinárodní renomé. Přispělo k tomu uvádění takových děl jako byl ''Manfred'' od [[Robert Schumann|Roberta Schumanna]], ''Benvenuto Cellini'' od [[Hector Berlioz|Hectora Berlioze]] nebo oper [[Richard Wagner|Richarda Wagnera]]. Když bylo zřejmé, že car [[Mikuláš I. Pavlovič|Mikuláš I.]] nedá souhlas k rozvodu Lisztovy přítelkyně Carolyny, nastěhoval se skladatelk ní do vily Altenburg (dnes v ní je Lisztova konzervatoř). Zde ho navštěhovali jeho žáci – [[Carl Tausig]], [[Hans von Bülow]], [[Karl Klindworth]] či [[Julius Reubke]]. Von Bülow si v roce 1857 vzal jeho dceru Cosimu, ve stejném roce se vdala i druhá Lisztova dcera, kterou měl s Marií Marie d'Agoult, Blandina. Altenburg se stal společenským salónem, v němž se scházela intelektuální smetánka. Patřili k ní např. [[Hans Christian Andersen]], [[Bettina von Arnim]] či [[Gustav Freytag]]. V říjnu 1857 se generálním intendantem ve Výmaru stal [[Franz von Dingelstedt]], který dával přednost činohře a hudební vkus měl odlišný od Liszta. Ten se postupně z hudebního života ve Výmaru stahoval a v roce 1861 ho definitivně opustil.<ref>{{Citace monografie
Řádek 41:
=== Poslední léta ===
V roce [[1861]] odešel Liszt na odpočinek do [[Řím]]a. Byl jedním z protagonistů 1000. výročí oslav příchodu sv. Cyrila (Konstantina) a sv. Metoděje na Velkou Moravu v Římě, kde roku 1865 přijal čtyři nižší [[svěcení]] beze slibu [[celibát]]u (byl pak nazýván [[Abbé]] Liszt). Pobýval jako host v několika římských klášterech a
== Hudební dráha a styl ==
Liszt po sobě zanechal velmi rozsáhlé dílo, z něhož velká část je dosud živá a hraje se na koncertech. Napsal kolem 350 vlastních skladeb a přes 200 transkripcí pro klavír děl jiných autorů. Počet jeho žáků se odhaduje na 400. Napsal nebo se podílel na osmi svazcích prózy. V mládí komponoval převážně pro klavír, po roce 1848 se zabýval spíše orchestrální tvorbou a ve stáří komponoval duchovní skladby.
Liszt byl tvůrcem mnoha technických inovací v klavírní hře. Mnohé jeho skladby patří mezi nejnáročnější v klavírním repertoáru. Často používal ve svých dílech tematické obměny podobné variacím nebo pozdějšímu leitmotivu [[Richard Wagner|Richarda Wagnera]]. Je též brán jako tvůrce [[symfonická báseň|symfonické básně]]. Jeho první symfonická báseň se jmenuje ''Co slyšíme na horách''.
Řádek 52 ⟶ 50:
[[Soubor:Franz Liszt 2.jpg|thumb|vlevo|Ferenc Liszt u klavíru, okolo 1869, fotografie od Franze Hanfstaengla]]
Styl jeho hry byl na svou dobu velmi převratný. Zatímco všichni dřívější klavíristé i jeho současníci, jako například [[Felix Mendelssohn-Bartholdy]], hráli s rukama při klávesách a bez zbytečných pohybů, on ze svých koncertů udělal téměř divadelní představení. Začal nedbalou poklonou, zasedl ke klavíru a s rozmachem udeřil do nástroje. Mnoho klavíristů jeho stylem opovrhovalo, žádný ovšem nemohl popřít, že jeho virtuozita byla mimořádná a jeho muzikální cítění geniální. Jeho hudební talent je považován za jeden z největších v dějinách. Při svých koncertních cestách skládal také virtuózní transkripce na motivy jiných skladatelů. Tyto skladby však mají spíše historickou hodnotu.
V pozdějším věku Liszt více experimentoval. Od stylu jeho předchozí tvorby se velmi odchylovaly například ''Atonální bagatela'' nebo skladba ''Nuages Gris'' (Šedé mraky). Harmonické postupy a forma jeho pozdních skladeb ovlivnily mnoho pozdějších autorů, zejména [[Arnold Schoenberg|Arnolda Schoenberga]] a [[Béla Bartók|Bélu Bartóka]].
[[Soubor:Franz Liszt photo.jpg|thumb|Ferenc Liszt ve vysokém věku (1884), fotografie [[Louis Held|Louise Helda]]]]
| |||