Konstantin I. Veliký: Porovnání verzí

Velikost nezměněna ,  před 7 měsíci
m
Robot: -prázdný nepodporovaný parametr infoboxu; kosmetické úpravy
m (Editace uživatele 94.112.246.70 (diskuse) vráceny do předchozího stavu, jehož autorem je BUŘT95)
Značka: rychlý revert
m (Robot: -prázdný nepodporovaný parametr infoboxu; kosmetické úpravy)
| titul = římský císař
| obrázek = 0 Gaius Flavius Valerius Constantinus - Palatino.JPG
| popisek =
| vláda = [[25. červenec|25. července]] [[306]] – [[22. květen|22. května]] [[337]]
| éra =
| datum korunovace =
| tituly =
| celé jméno = ''Flavius Valerius Aurelius Constantinus''
| chrámové jméno =
| posmrtné jméno =
| regent =
| předchůdce = [[Constantius I. Chlorus]]
| následník = [[Konstantin II.]]<br>[[Constantius II.]]<br>[[Constans]]
| typ dědice =
| dědic =
| královna =
| partner1 = [[Minervina]]
| partner2 = [[Fausta]]
| partner3 =
| partner4 =
| partner5 =
| potomstvo = [[Constantina]]<br>[[Helena (360)|Helena]]<br>[[Crispus]]<br>[[Konstantin II.]]<br>[[Constantius II.]]<br>[[Constans]]<br>Fausta
| rod =
| dynastie =
| hymna =
| motto =
| otec = [[Constantius I. Chlorus]]
| matka = [[Svatá Helena]]
| datum úmrtí = [[22. květen|22. května]] [[337]] ({{Věk|272|02|27|337|05|22}} let)
| místo úmrtí = [[Nikomédie]], [[Bithýnie]]
| datum pohřbení =
| místo pohřbení =
| podpis =
}}
 
Konstantin se narodil [[27. únor]]a kolem roku [[272]] ve městě Naissus (dnešní [[Niš]], [[Srbsko]]) v provincii [[Moesie|Horní Moesie]] (později [[Dácie|Dacia Ripensis]]). Jeho otcem byl [[Constantius I. Chlorus|Flavius Constantius]], voják místního původu, tolerantní a politicky obratný muž. Mladý Konstantin strávil s otcem patrně jen málo času, jelikož Constantius byl důstojníkem v [[Starověký Řím|římském]] vojsku a sloužil tehdy jako příslušník tělesné stráže císaře [[Aurelianus|Aureliana]]. Constantius rychle postupoval v hodnostech a za císaře [[Carus|Cara]] někdy kolem roku [[283]] obdržel správu [[Římské provincie|provincie]] [[Dalmácie (provincie)|Dalmácie]]. Konstantinovou matkou byla [[Flavia Iulia Helena|Helena]], žena nízkého původu, která se narodila v [[Bithýnie|Bithýnii]]. Není jasné, zda byla Constantiovou zákonnou manželkou nebo zda spolu žili v [[konkubinát]]u.
 
[[Soubor:Istanbul_-_Museo_archeol._-_Diocleziano_(284-305_d.C.)_-_Foto_G._Dall'Orto_28-5-2006.jpg|thumbnáhled|upright=0.8|Hlava sochy Diocletiana]]
V červenci [[285]] prohlásil císař [[Diocletianus]] [[Maximianus|Maximiana]], který pocházel stejně jako Diocletianus a Constantius z [[Ilýrie]], svým spolucísařem v hodnosti [[Augustus (titul)|augusta]]. Oba vládci disponovali vlastním císařským dvorem a vojenským a správním aparátem v čele s [[Pretoriánský prefekt|pretoriánským prefektem]]. Maximianovi byla svěřena vláda nad západní polovinou říše a za svá sídla si vybral Mediolanum ([[Milán]]) a Augustu Treverorum ([[Trevír]]), zatímco Diocletianus panoval na východě. Toto rozdělení říše mělo pouze faktickou podobu, neboť ve skutečnosti bylo impérium v oficiálních panegyrikech nadále označováno jako nedílné. V roce [[288]] Maximianus ustavil Constantia svým pretoriánským prefektem v [[Galie|Galii]]. Constantius poté opustil Helenu a někdy v roce 288 nebo [[289]] se oženil s Maximianovou nevlastní dcerou [[Flavia Maximiana Theodora|Theodorou]].
 
 
==== Prohlášení císařem ====
[[Soubor:Constantine by Philip Jackson.JPG|thumbnáhled|leftvlevo|Bronzová socha Konstantina v Yorku v Anglii]]
Konstantin stále držený na Galeriově dvoře se každopádně ocitl v nebezpečí. Jeho život a kariéra závisely na otcově zásahu. Zřejmě už koncem jara roku 305 požádal Constantius o propuštění svého syna, jenž mu měl být nápomocen při tažení v [[Británie (provincie)|Británii]]. Během jedné dlouhé večerní hostiny měl Galerius této žádosti vyhovět. Pozdější propaganda líčila dramatický noční útěk Konstantina, který se obával, že Galerius si posléze rozmyslí jeho propuštění. Proto nanejvýš spěchal od jedné stanice státní pošty k druhé a vždy přesedlal na zde ustájeného koně, zatímco ostatní ochromil, aby Galeriovým mužům znemožnil stíhání. Následujícího dne Galerius seznal, že Konstantin uprchl příliš daleko a není možné ho chytit.
 
Konstantinovi byla přidělena západní část říše sestávající z Británie, Galie a Hispánie. Pod jeho velení proto spadala jedna z největších římských armád, rozložená podél klíčové [[rýn]]ské hranice. Po svém povýšení na císaře setrval Konstantin v Británii. Zabezpečil severovýchodní hranici dokončením Constantiem započaté reorganizace vojenských sil na ostrově a nařídil opravu zdejších silnic. Brzy poté přemístil svoji rezidenci do města Augusta Treverorum (dnešní [[Trevír]]), neboť krátce po Konstantinově prohlášení císařem, překročili [[Frankové]] v zimě 306 až [[307]] [[Rýn|Dolní Rýn]] a vpadli do Galie. Konstantin je vytlačil zpět za řeku a zajal dva jejich náčelníky, Ascaricha a Merogaisa. Zajatci včetně náčelníků byli následně předhozeni šelmám v trevírském [[amfiteátr]]u při oslavě Konstantinova příjezdu (''adventus'').
 
[[Soubor:Trier Kaiserthermen BW 1.JPG|thumbnáhled|upright=1.2|Veřejné lázně postavené Konstantinem v Trevíru]]
Konstantin zahájil rozsáhlou přestavbu Trevíru. Posílil městské hradby novými vojenskými zařízeními a zahájil také stavbu palácového komplexu v severovýchodní části města. Jižně od paláce nechal zřídit rozlehlé císařské lázně (''Kaiserthermen''). Konstantin dále finančně podporoval výstavbu řady projektů po celé Galii, především ve městech ''Augustodunum'' ([[Autun]]) a ''Arelate'' ([[Arles]]). Podle Lactantia prováděl Konstantin po vzoru svého otce smířlivou politiku vůči křesťanům. Přestože nebyl křesťanem, zastával vůči [[Církev|církvi]] zcela opačný postoj než Galerius, jenž byl jedním z hlavních iniciátorů pronásledování. Ve své části říše Konstantin formálně ukončil perzekuce a vrátil křesťanům vše, oč byli v průběhu stíhání připraveni.
 
 
==== Maximianovo povstání ====
[[Soubor:Constantine Chiaramonti Inv1749.jpg|thumbnáhled|upright=0.8|Mramorová busta Konstantina ze 4. století]]
V roce [[310]] se po moci toužící Maximianus vzbouřil proti Konstantinovi, který tehdy vedl válku s Franky. Maximianus byl nejprve s částí Konstantinovy armády vyslán do Arelate, aby bránil jižní Galii před případným Maxentiovým útokem. Zde ale vyhlásil, že Konstantin zemřel, načež se znovu prohlásil císařem. Ačkoli vojákům, kteří by se přidali na jeho stranu, sliboval velké sumy peněz, většina Konstantinových mužů zůstala věrná svému císaři. Maximianus byl tudíž záhy nucen odejít. Jakmile se Konstantin doslechl o vzpouře, ihned přerušil své tažení proti Frankům a pochodoval se svým vojskem na jih. Kvůli urychlení svého postupu nalodil ve městě ''Cabillum'' ([[Chalon-sur-Saône]]) své mužstvo na vory. Na nich se plavil po řekách [[Saôna|Saôně]] a [[Rhôna|Rhôně]] až do [[Lugdunum|Lugduna]] ([[Lyon]]), kde vystoupil na břeh. Maximianus mezitím uprchl do města ''Massilia'' ([[Marseille]]), které bylo ve srovnání s Arelate vhodněji uzpůsobeno k dlouhému obléhání. Nicméně po Konstantinově příchodu otevřeli občané Massilie brány města. Maximianus byl zajat, odsouzen za své zločiny a potřetí sesazen. Konstantin vůči němu projevil určitou mírnost, přesto ho důrazně vyzýval ke spáchání sebevraždy. V červenci 310 se Maximianus oběsil, třebaže nelze vyloučit, že ho nakonec Konstantin nechal popravit.
 
Zhruba v polovině roku 310 Galerius vážně onemocněl, což mu znemožnilo dále určovat chod císařské politiky. Svým posledním činem se Galerius rozhodl odvolat svoji neúspěšnou politiku pronásledování. V ediktu z [[30. listopad]]u [[311]] vyhlásil smrtelně nemocný Galerius konec perzekucí a opětné obnovení náboženské tolerance. Brzy po této události zemřel. Galeriova smrt uvrhla v trosky zbytky systému tetrarchie. Maximinus Daia se vypravil ze Sýrie proti Liciniovi a obsadil [[Malá Asie|Malou Asii]]. Vzápětí uzavřeli dočasný mír a za hranici mezi svými doménami stanovili [[Bospor]]. Zatímco Konstantin se pohyboval v Británii a Galii, Maxentius se v Itálii připravoval k válce. Opevnil města v severní Itálii a naklonil si místní křesťanské komunity povolením volby nového [[Papež|římského biskupa]]. Maxentiovo postavení přesto zůstávalo i nadále poměrně svízelné. O svoji dřívější podporu přišel v důsledku rostoucích daní a zhoršujícího se hospodářství. V Římě a [[Kartágo|Kartágu]] vypukly lidové bouře a v [[Afrika (provincie)|Africe]] se chopil moci uzurpátor [[Domitius Alexander]]. V létě roku 311 Maxentius využil Liciniovy zaneprázdněnosti záležitostmi na východě a vyhlásil Konstantinovi válku, jíž hodlal odčinit otcovu smrt. Zřejmě v zimě 311 až [[312]] sjednal Konstantin spojenectví s Liciniem, jemuž nabídl za manželku svoji sestru [[Flavia Julia Constantia|Constantii]]. Tato aliance původně namířená proti Maxentiovi zneklidnila Maximina Daiu, jenž pak uzavřel s Maxentiem spojenectví, přičemž ho uznal za císaře.
 
[[Soubor:Maxentius02 pushkin.jpg|leftvlevo|thumbnáhled|upright=0.8|Maxentiova busta v Drážďanech]]
Konstantinovi rádci a velitelé varovali svého císaře před preventivním útokem proti Maxentiovi a rovněž Konstantinovi věštci ho zrazovali od takového podniku s odůvodněním, že z obětí zjistili nepříznivá znamení. Konstantin však učinil hluboký dojem na své stoupence, když je přiměl věřit, že disponuje jakousi formou nadpřirozené ochrany. Jejich výhrady ignoroval a na jaře roku 312 překročil [[Kottické Alpy]] s asi čtvrtinou své branné moci. Vojsko, které ho doprovázelo do Itálie, mohlo tedy čítat kolem 40 000 mužů. ''Segusium'', první město, jež se mu postavilo na odpor, rychle zdolal. Vojákům zakázal rabování a energicky pokračoval do severní Itálie. Poté se Konstantin od západu přiblížil k významnému městu ''Augusta Taurinorum'' (dnešní [[Turín]]), před nímž narazil na Maxentiovo vojsko, sestávající vedle pěchoty také ze silné jednotky vybrané těžké jízdy. V nastalé [[Bitva u Turína (312)|bitvě u Turína]] Konstantinova pěchota nejprve obklíčila a potom pobila Maxentiovu jízdu. Prchající Maxentiova pěchota unikla do města, avšak jeho občané otevřeli brány Konstantinovi, jehož vojáci následně zmasakrovali všechny Maxentiovi muže.
 
 
Když dorazila Konstantinova armáda, někteří z jejích vojáků měli na svých štítech znázorněny neobvyklé symboly. Místo tradičních pohanských standart byl vztyčen nový odznak, ''[[labarum]]''. Podle Lactantia měl Konstantin v noci před bitvou sen, v němž mu bylo sděleno, aby dal vyznačit [[Kristův monogram]] na štíty svých vojáků. Podle [[Eusebios z Kaisareie|Eusebiova]] výkladu měl Konstantin okolo poledne den před bitvou spatřit nad sluncem světelný kříž s nápisem „v tomto znamení zvítězíš“ ([[Latina|latinsky]] ''In hoc signo vinces'', [[Řečtina|řecky]] ''En toúto níka''). Ve snu se měl poté Konstantinovi zjevit [[Ježíš Kristus|Kristus]], který mu pověděl, že má své muže opatřit standartami s písmenem [[Chí]] (X) protnutým písmenem [[Ró]] (P).<ref>Clauss, Manfred. ''Konstantin Veliký : římský císař mezi pohanstvím a křesťanstvím''. str. 121</ref> Někteří historikové vysvětlují Eusebiův popis vidění jako možný příklad [[Meteorologie|meteorologického]] úkazu známého jako [[Halové jevy|halový jev]].
[[Soubor:Konstantinus I., centenionalis.jpg|thumbnáhled|Centenionalis, vyobrazující císaře ve zbroji, typ s christogramem na přilbě (zde jen s vavřínovým věncem), ražený v mincovně [[Sisak|Siscia]] těsně po [[Edikt milánský|Milánském ediktu]], tedy oficiálním povolení [[křesťanství]]. Milánský edikt zapříčinila právě bitva u Mulvijského mostu.]]
[[Soubor:Raphael-Constantine at Milvian Bridge.jpg|rightvpravo|thumbnáhled|''Bitva u Milvijského mostu'' od [[Giulio Romano|Giulia Romana]]]]
Před zahájením [[Bitva u Milvijského mostu|bitvy u Milvijského mostu]] seřadil Konstantin své muže do linie podél Maxentiovy armády. Jezdcům nařídil zaútočit, čímž z bojiště zahnal Maxentiovu jízdu. Konstantinova pěchota vzápětí udeřila proti Maxentiovým vojákům, které zatlačila zpět k Tibeře, mnohé z nich přitom pobila, zatímco jiní se utopili. Bitva trvala celkově jen krátce, protože Maxentiovo vojsko podlehlo již prvnímu náporu nepřítele. Maxentiova jízdní garda a [[Pretoriánská garda|pretoriáni]] nejprve drželi své pozice, avšak po útoku Konstantinova jezdectva se obrátili na útěk. Maxentius prchal spolu s nimi směrem k městu, nicméně most sestavený z člunů nevydržel nápor ohromné masy mužů, prolomil se a přivodil tak záhubu Maxentiovi a tisícům jeho vojáků. Úspěch v bitvě nad početnějšími nepřátelskými silami Konstantina přesvědčil, že je vystaven ochraně křesťanského Boha.
 
=== Jediným vládcem říše ===
==== Založení Konstantinopole ====
[[Soubor:Byzantinischer Mosaizist um 1000 002.jpg|thumbnáhled|upright=0.9|Portrét Konstantina Velikého na mozaice v chrámu [[Hagia Sofia]]]]
V období tetrarchie sloužila města Trevír, Mediolanum, Soluň a Nikomédie jako císařské rezidence, význam [[Řím]]a jako centra vlády tudíž podstatně poklesl. Konstantin zašel v tomto směru ještě dále, když nechal na místě řecké kolonie [[Byzantion|Byzantia]], jež se rozkládalo na [[Bospor]]u, vybudovat druhé hlavní město římské říše. Rozhodnutí založit nové centrum impéria na východě představovalo vedle jeho příklonu ke křesťanství jeden z nejdlouhodobějších důsledků Konstantinovy vlády. Nové hlavní město se těžilo strategicky velmi výhodné poloze, která zajišťovala snadný přístup jak k balkánským provinciím, tak k východní hranici s [[Írán|Persií]]. Zároveň kontrolovalo úžiny mezi [[Evropa|Evropou]] a [[Asie|Asií]] a disponovalo příznivými podmínkami k hospodářskému rozvoji. Kromě toho bylo také snadno bránitelné a mělo znamenitý přístav.
 
 
==== Vnitřní politika ====
[[Soubor:0 Constantinus I - Palazzo dei Conservatori (2).JPG|thumbnáhled|upright=1|Hlava Konstantinovy kolosální sochy v Kapitolských muzeích v Římě]]
Konstantinovo panování se všeobecně vyznačovalo reformním úsilím. Především v oblastech civilní administrativy a organizace armády, jejichž řízení od sebe důkladně oddělil, se Konstantin přidržoval Diocletianem nastoleného uspořádání, jež dále rozvíjel. Konstantin završil reformu armády započatou Diocletianem a rozdělil římské vojsko na dvě části. Bezprostřední obranu říše vykonávaly pohraniční oddíly (''[[limitanei]]''), zatímco k odrážení vážnějších vpádů byly nasazovány v týlu umístěné mobilní polní zálohy (''[[comitatenses]]''), které představovaly hlavní složku armády a byly z velké části tvořeny těžkou jízdou. Tento krok byl podroben kritice v leckterých pramenech, ačkoli Konstantin jím přispěl ke stabilizaci pohraničních regionů, protože nepřátelská vojska útočící na hranice říše mohla být rychleji a efektivněji zastavena. [[Pretoriánská garda]], která si udržovala v předchozích staletích značný vliv, byla kvůli své loajálnosti k Maxentiovi rozpuštěna. Na její místo nastoupila jízdní císařská garda, nazývaná ''scholae palatinae'', složená z mužů často germánského původu. Počet barbarů působících v římském vojsku se za Konstantina znatelně zvýšil. Sám Konstantin si velice cenil [[Germáni|Germánů]], z nichž se mnozí domohli vysokého postavení ve vojsku. Velení nad armádou svěřil Konstantin do rukou generálů, pro něž zřídil nové hodnosti vojenského velitele (''[[magister militum]]''), velitele pěchoty (''magister peditum'') a velitele jezdectva (''[[magister equitum]]'').
 
Významná změna se dotkla úřadu [[Pretoriánský prefekt|pretoriánských prefektů]] (''praefecti praetorio''), jimž bylo odejmuto vojenské velení. Pretoriánští prefekti se poté vyvinuli v nejvyšší představitele civilní administrativy vykonávající soudní a finanční pravomoc. Na vrcholu správní hierarchie stál však představený úřadů (''magister officiorum''), jenž měl na starosti dohled nad činností císařského správního aparátu. Dalším důležitým úřadem byl představený císařského dvora (''quaestor sacri palatii''), který podepisoval císařské edikty a do jehož kompetence spadaly právní záležitosti. Nejvyšší činitelé na císařském dvoře byli označováni jako ''[[Comes|comites]]'' (odvozeno ze slova ''comitatus'', „doprovod“) a tímto titulem byli obdařeni rovněž provinciální vojenští velitelé. Mnoha svým přátelům a vysokým hodnostářům říše uděloval Konstantin starodávný titul ''[[patricius]]''.
 
[[Soubor:Constantine multiple CdM Beistegui 233.jpg|leftvlevo|thumbnáhled|upright=0.8|Zlatá mince z roku 313 znázorňující Konstantina se slunečním bohem]]
Výdaje spojené s výstavbou Konstantinopole, zvýšené náklady na vojsko a byrokracii a štědré příspěvky církvi pohlcovaly obrovské množství finančních prostředků. Konstantin proto provedl daňovou reformu, na základě níž muselo městské obyvatelstvo, hlavně řemeslníci a obchodníci, platit daň ve zlatě nebo stříbře. Tato daň, označovaná řecky ''chrysargyron'', byla sice placena jednou za čtyři roky, avšak pokud se někdo vzpíral jejímu výběru, bylo vůči němu uplatňováno bití a mučení. V rámci měnové reformy zahájil Konstantin ražbu nové zlaté mince nazývané ''[[solidus]]''. Tato mince byla všeobecně přijímána a v [[Byzantská říše|byzantské říši]] setrvala v oběhu až do [[11. století]].
 
Konstantin proslul jako první [[Křesťanství|křesťanský]] římský císař, jeho vláda tak představovala zásadní zvrat v [[dějiny křesťanství|dějinách církve]]. V roce [[313]] vydali Konstantin a Licinius Edikt milánský, který zakázal trestání osob hlásících se ke křesťanské víře, navrátil [[Církev|církvi]] a jednotlivým křesťanům veškerý zkonfiskovaný majetek a zavedl toleranci vůči všem náboženstvím. Ovšem je třeba připomenout, že už v roce [[311]] poskytl [[Galerius]] tolerančním ediktem křesťanům právo praktikovat své náboženství za podmínky, že se budou modlit za blaho státu. Historikové se často přou o to, zda Konstantin konvertoval ke křesťanství v mládí pod vlivem své matky [[Flavia Iulia Helena|Heleny]], nebo zda si osvojil křesťanskou víru postupně v průběhu života. Nicméně zdá se, že se ke křesťanství definitivně obrátil až v pokročilejším věku. Často je namítáno, že Konstantinovo obrácení na víru bylo spíše důsledkem jeho politického pragmatismu než náboženského přesvědčení. To ale nelze nijak spolehlivě prokázat ani vyvrátit. Ač se přiklonil ke křesťanství, podržel si Konstantin titul ''[[pontifex maximus]]'', který mu zaručoval postavení v čele pohanského kněžstva.
 
[[Soubor:Constantine's conversion.jpg|thumbnáhled|upright=1.3|''Konstantinova konverze'' od [[Peter Paul Rubens|Rubense]]]]
Konstantin prý věřil, že za své úspěchy vděčí božské ochraně. Podporoval tudíž všestranně církev poskytováním finančních prostředků, udělováním výsad a imunit duchovenstvu, když jim prominul placení určitých daní a zprostil je některých občanských povinností. Dále nechal budovat kostely, povyšoval křesťany do vysokých hodností v císařské správě a odevzdal církvi všechen majetek zabavený Diocletianem při perzekucích křesťanů. K nejdůležitějším Konstantinovým stavebním projektům patřilo vybudování [[Bazilika Svatého hrobu|baziliky Svatého hrobu]] a [[Hagia Sofia|baziliky Boží moudrosti]] v Konstantinopoli a původní [[Bazilika svatého Petra|baziliky svatého Petra]] v Římě. Ještě v roce 313 obdaroval římského biskupa císařským [[Lateránský palác|Lateránským palácem]], kde záhy vyrostla nová katedrála, ''Basilica Constantiniana''.
 
Ve východní části říše byli křesťané početně více zastoupeni než na západě, přesto v obou částech impéria vyznávala křesťanství jen menšina obyvatelstva. Odhady podílu křesťanů na celkovém počtu říšské populace se pohybují zhruba okolo 10%. Konstantin proto v závěrečných letech své vlády otevřeně vystupoval jako křesťan resp. stoupenec křesťanství. Konstantinovo preferování křesťanství na úkor [[pohanství]] vedlo přirozeně k řadě [[Konverze (náboženství)|konverzí]] mezi jeho poddanými na císařském dvoře. Lze jen stěží doložit náznaky toho, že by Konstantin uvažoval o omezování nebo přímo zákazu provádění tradičních kultů – opačná tvrzení Eusebia z Kaisareie nevyznívají příliš spolehlivě. Kulty předních pohanských božstev, jež si podržely množství příznivců v armádě i ve státní správě, zůstávaly nedotčeny a pohanské obřady a žertvy směly být i nadále vykonávány. Konstantin zasáhl pouze vůči některým kultům, jako byl třeba s [[Chrámová prostituce|chrámovou prostitucí]] spojený [[Afrodita|Afroditin]] chrám v [[Baalbek|Héliopoli]]. Okolo roku [[326]] vydal císař edikt namířený proti [[Hereze|herezím]], zahrnující zákaz shromažďování, konfiskaci majetku a výzvy k obrácení se k pravověrné křesťanské víře. Řada Konstantinových zákonů měla nepříznivý dopad na [[Židé|Židy]], kterým bylo zakázáno vlastnit křesťanské otroky. Zapovězeno jim bylo rovněž provádění [[Obřízka|obřízky]] u otroků a konverze křesťanů k židovství. Také bylo omezeno scházení se Židů za účelem výkonu náboženských obřadů, avšak byl jim povolen vstup do [[Jeruzalém]]a v den [[Tiš'a be-av]], jímž si Židé připomínali zničení [[Jeruzalémský chrám|Chrámu]].
[[Soubor:Nicaea icon.jpg|thumbnáhled|leftvlevo|upright=|Ikona zobrazující Konstantina předsedajícího Prvnímu nikajskému koncilu. Zobrazený text je však Nicejsko-konstantinopolské vyznání z Prvního konstantinopolského koncilu (381), s úpravami pro použití v řecké liturgii.]]
Konstantin zřejmě postrádal porozumění pro dogmatické a [[Christologie|christologické]] spory, které měly tolik zaměstnávat jeho nástupce. Císařovy náboženské představy setrvávaly přinejmenším částečně v zajetí pohanských tradic, v čemž sehrál určitou roli i vzor jeho předchůdců, kteří o sobě prohlašovali, že jsou pod ochranou Jova (jako Diocletianus) nebo slunečního boha (jako Aurelianus či Konstantinův otec). V oficiálních zobrazeních stejně jako na [[Konstantinův oblouk|Konstantinově oblouku]] vztyčeném na paměť vítězství nad Maxentiem byl s ohledem na pohanské obyvatelstvo Říma znázorňován sluneční bůh (''[[Sol Invictus]]''), jenž byl do určité doby Konstantinem stavěn na roveň křesťanskému Bohu. Své syny a následníky nechal ale Konstantin vychovat jako přesvědčené křesťany, což se nakonec ukázalo jako rozhodující pro další vývoj.
 
Zhoršující se poměry na východní hranici a v [[Arménie|Arménii]] přiměly Konstantina v roce [[337]] k vypovězení války [[Sásánovci|sásánovské Persii]]. Podle Eusebia z Kaisareie však Konstantin o [[Velikonoce|Velikonocích]] v témže roce závažným způsobem onemocněl. Opustil proto Konstantinopol a vydal se na jižní pobřeží Propontidy ([[Marmarské moře]]) do města Helenopolis, v němž se narodila jeho matka. V místním kostele, který nechala postavit Helena na počest mučedníka Lukiana z Antiochie, se pomodlil a seznal, že jeho život se chýlí ke konci. Konstantin usilující o očistění od hříchů se pak začal připravovat na přijetí křtu. Chtěl se ještě vrátit do Konstantinopole, ovšem jeho chatrné zdraví mu nedovolilo podniknout tak dlouhou cestu, pročež dorazil pouze k předměstí [[Nikomédie]]. Shromážděným biskupům se zde svěřil o tom, že doufá v pokřtění v řece [[Jordán]]u, kde podle [[Bible]] podstoupil stejný obřad Kristus. Umírající Konstantin následně přijal křest od ariánského biskupa Eusebia z Nikomédie. Je třeba podotknout, že křtění krátce před smrtí odpovídalo tehdejším zvyklostem. Několik týdnů poté, v den [[Letnice|Svatodušních svátků]], [[22. květen|22. května]] [[337]], Konstantin v nikomédské vile Achyron zemřel.
 
[[Soubor:Raphael Baptism Constantine.jpg|thumbnáhled|upright=1.3|''Konstantinův křest'', obraz namalovaný pravděpodobně Gianfrancescem Pennim]]
Podle Eusebiova tvrzení skonal Konstantin po završení výpravy proti [[Perská říše|perské říši]], přestože většina ostatních zdrojů v rozporu s tím udává, že jeho smrt nastala během příprav tažení. Císař [[Julianus]], píšící v polovině [[4. století]], poznamenal, že Sásánovci unikli potrestání za své skutky, jelikož Konstantin zemřel, zatímco se chystal na válku s nimi. Podobný závěr plyne taktéž z díla ''Origo Constantini'' od neznámého autora působícího za Konstantinova života. ''Historiae abbreviatae'' od [[Aurelius Victor|Sexta Aurelia Victora]], napsaná v roce [[361]], se zmiňuje o tom, že Konstantin zemřel v průběhu výpravy proti Peršanům na velkostatku zvaném Achyron, jenž se nacházel poblíž Nikomédie. To potvrzuje i popis Konstantinova úmrtí v díle ''Breviarum'', vyhotoveném [[Eutropius (historik)|Eutropiem]] v roce [[369]] pro císaře [[Valens|Valenta]]. Na základě skutečností uvedených v těchto a jiných pramenech dospěli někteří historikové k mínění, že Eusebios upravil konec Konstantinova životopisu tak, aby lépe vyhovoval císařově reputaci vítězného vojevůdce.
 
320 919

editací