Wikipedie

Alžběta Bavorská: Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
m oprava obrázku
stylistika, gramatika
Řádek 86:
Svým zájmem o literaturu a jazyky převyšovala císařovna dámy z vysokých aristokratických kruhů své doby. Kromě němčiny ovládala maďarštinu, češtinu, polštinu, rumunštinu, italštinu, angličtinu, francouzštinu, latinu a staro- a novořečtinu. Anglicky, francouzsky a latinu se učila od dětství, většinu ostatních jazyků si osvojila po svatbě. Nejdůkladněji se zabývala studiem maďarštiny a obou řeckých jazyků, které plynně ovládala.
 
V životě Alžběty hrály důležitou roli některé dvorní dámy. S většinou se spřátelila, až na hraběnku Žofii Esterházyovou rozenou princeznou z Lichtenštejnska, která byla přidělena šestnáctileté Alžbětě při svatbě jako první nejvyšší hofmistryně. Bylo jí tehdy šestapadesát, již necelýchtéměř dvacet let byla ovdovělá a bezdětná, obětovala svůj život císařské rodině a horlivě zastávala dvorní ceremoniál. Jejich vztah byl od začátku problematický.
 
Od 60. let 19. století se císařovna intenzivně zabývala studiem maďarštiny a přála si mít na blízkunablízku dámu na maďarské předčítání. Vybrala si maďarskou čtyřiadvacetiletou dámu z nižší šlechty, Idu von Ferenczyovou, která se ale znala s dvěma uherskými politiky (Gyula hrabě Andrássy-uherský ministerský předseda, ministr zahraničí a Franz Deák – uherský politik, vůdce umírněných reformátorů, liberál, ministr spravedlnosti), které Alžběta protežovala, a také jíji svou bystrostí a přirozeností okouzlila. Ida se těšila plné důvěře císařovny a směla jí dokonce tykat, v závěti jí byla odkázána nejvyšší renta ve výši čtyř tisíc zlatých ročně a jako jediná dostala cenný šperk (zlaté srdce s drahokamy v uherských barvách).
 
Od roku 1871 patřila k císařovnině suitě nová dvorní dáma, hraběnka Marie Festeticsová, která na níni měla velký politický vliv. K dalším uherským dámám patřila hraběnka Sarolta Mailáthová, která byla přijata pro své skvělé zdraví, aby doprovázela Alžbětu na jejích dlouhých a rychlých túrách. Poslední dvorní dámou se stala roku 1894 hraběnka Irma Sztárayová, která doprovázela v září 1898 císařovnu na její poslední vycházce, kdy byla císařovna zavražděna. Rakušanka Františka Feifaliková byla komorní kadeřnicí císařovny, a protože byla Alžbětě podobná a ovládala její gestikulaci, mohla ji při oficiálních holdovacích aktech (z balkonů, kočárů a lodí) zastupovat. Františka byla dcerou porodní báby a vyučila se kadeřnicí. Česala slavné divadelní herečky a díky svéjejí dobré pověsti se o ní císařovna doslechla a přijala ji do svých služeb. Během služby byla jmenována dvorní radovou a se svým mužem byla povýšena do stavu svobodných pánů.
 
[[Soubor:Wappen Kaiserin Elisabeth.png|vpravo|náhled|250x250px|Erb Alžběty Bavorské]]
Řádek 96:
Ve svázané atmosféře rakouského císařského dvora a bez pozornosti pracujícího manžela se cítila velmi osamělá, začala se tedy pomalu stahovat do sebe. Zanedlouho velmi vážně onemocněla. Dvorní lékař ji poslal na ozdravný pobyt na jih, kde poprvé ucítila svobodu cestování. Od té doby pokaždé, když onemocněla, stačilo odjet z [[Vídeň|Vídně]] do nějaké daleké země a Sisi byla jako vyměněná, smála se, hodně jedla a měla chuť do života. Po návratu zpět začaly ovšem všechny problémy nanovo a tak se stávalo, že byla častěji pryč na cestách než ve Vídni.
 
Oč méně měla ráda [[Vídeň]], tím raději jezdila do [[Uhersko|Uher]], kde se přátelila s maďarskou šlechtou a, která byla oslněna nejen jejím jezdeckým uměním a krásou, ale také dokonalým ovládáním jejich řeči a, politickým přehledem císařovny a pochopenímchápáním touhy po samostatnosti Maďarů. Zhruba do svých 40 let byla fenomenální jezdkyní – i při těch nejnáročnějších lovech (nejčastěji v Uhrách, [[Anglie|Anglii]] a [[Irsko|Irsku]]) jezdila v čele a udivovala nebojácností a železnou vůlí. Právem byla považována za jednu z nejlepších jezdkyň své doby.
 
Do politiky zasáhla významně jen jednou, zato velmi úspěšně. Nadšeně se angažovala ve prospěch [[Rakousko-uherské vyrovnání|rakousko-uherského vyrovnání]], ke kterému došlo roku [[1867]]. Čím více byla zbožňována Maďary, tím méně byla oblíbena ve Vídni. Časem si také prosadila maďarské dvorní dámy, z kterých se staly její věrné přítelkyně a byly jedinými osobami, kterým plně důvěřovala. Do českých dějin se naopak zapsala téměř jen svou rolí při státoprávním uspořádání roku 1867, které mělo pro [[České království]] dalekosáhlé důsledky.
Řádek 102:
Duševní úpadek a tragická smrt bratrance Ludvíka, bavorského krále, a choromyslnost jeho bratra utvrdily císařovnu v domněnce, že je choroba v rodině dědičná a jednoho dne postihne i ji. Rozhodla se proto studovat šílené lidi, jejich chování a informovala se o jejich osudech, průběhu nemoci a příznacích. (Například příběh Barbary Ubrykové, která, ač si to zřejmě nikdy neuvědomila, vděčila Alžbětě za život).
 
Ke konci života se stal vztah Alžběty a Františka Josefa opět harmoničtější, ne však intenzivnější, jak vyplývá z řady něžných a děkovných poznámek císaře v dopisech svéjeho choti.
 
== Móda a posedlost vzhledem ==
[[Soubor:Empress Elisabeth of Austria, 1864.jpg|vlevo|náhled|[[Franz Xaver Winterhalter]]: Císařovna Alžběta, 1864]]
Alžběta byla po celý život posedlá svým vzhledem, za svoji největší pýchu považovala své neuvěřitelně dlouhé, krásné a husté hnědé vlasy, které později dosahovaly až na zem a byly předmětem mnoha obdivů,obdivu jak mužů, tak žen. Každý den jí její osobní kadeřnice Franciska Feifaliková musela předkládat vyčesané vlasy na stříbrném podnose. Později kadeřnice vymyslela trik, aby ji císařovna nepotrestala: pod zástěrku připevnila pásku pomazanou lepidlem a tam vyčesané vlasy lepila. Císařovna byla od dětství zvyklá, že smí s personálem zacházet tvrdě, a tak se nezřídka stávalo, že než Franciska přišla na trik s lepidlem, dostala za vypadlé vlasy políček. Za toto nespravedlivé jednání se Franciska mstila tím, že předstírala nemoc a nechala se i odvézt záchranným vozem, aby císařovnu uvrhla do nejistoty, zda ji bude moci učesat do společnosti. Podobné manipulace Alžběta kupodivu u svých oblíbenců snášela. Česání se odehrávalo odpoledne a trvalo dvě hodiny. Obvykle nosívala splétanou vlasovou korunu, kterou označovala jako „účes pro snímek na zatykač“. Jednou nebo dvakrát do měsíce se konalo mytí vlasů. V tu dobu nesměl nikdo na císařovnu promluvit. Franciska připravovala směs ze třiceti žloutků a francovky. Tento šampon nanášela štětcem na prameny a působil hodinu. Poté se vlasy umyly teplou vodou a pak se opláchly vývarem ze slupek vlašských ořechů. Po umytí chodila císařovna sem a tam, dokud neuschly. Když se jednou Francisce udělalo skutečně nevolno, museli sehnat náhradnici, domorodou dívku, která si vyčesané vlasy strčila do úst. Když to císařovna v zrcadle viděla, podivila se a ptala se na důvod. Přistižená kadeřnice plakala, padla na kolena a prosila za odpuštění neodolatelné touhy ponechat si jako památku na tento den alespoň jeden císařovnin vlas. Alžběta byla dojatá, vzala stříbrné nůžky a odstřihla kadeř, kterou jí darovala.
 
K nejhorlivějším císařovniným obdivovatelům patřil perský šach Nasr-ed-din, který v 70. letech 19. století cestoval po Evropě. V jeho deníku je jen málo lichotivých poznámek o dámách z vysokých kruhů; výjimku tvořila Alžběta, kterou shledal nejkrásnější panovnicí ze všech dam na evropských dvorech. „Má nádhernou bílou pleť a postavu cypřiše, majestátní zjev od pěšinky nádherných vlasů až k patě.“ „Je nutno znovu zopakovat – díky půvabům skutečnou pastvou pro oči... její zjev je opravdovým zážitkem. Řekl jsem to i císaři, který seděl u tabule vedle mne. Myslím, že ho můj úsudek potěšil.“
Řádek 114:
Alžběta nosívala černé atlasové střevíce s nízkými podpatky se šněrovadly po stranách. Při chladném počasí si přes ně natahovala kožené návleky podšité hedvábím. Kolem roku 1861 dávala přednost bílým atlasovým střevíčkům s krajkovými růžicemi s gumovými pásky nebo šněrovacím polovysokým botkám, šitými na míru. Punčochy objednávala u anglické firmy Swears and Wells v Londýně. Od 60. let 19. století přestala císařovna nosit spodničku a setrvala tak do konce života. „Spodničky nikdy nenosila a při svých časných ranních procházkách v létě si obouvala střevíce na bosé nohy a šaty oblékala přímo na nahé tělo.“ /Wallersee, str.54/. Císařovnino letní spodní prádlo tvořily lehké košilky a kalhoty z hedvábného trikotu. Podobné prádlo z jemné prací kůže, do něhož se nechávala zašít, nosívala v zimě. Toto zašívání si časem oblíbila i u jezdeckého oblečení, které si nechávala šít, sedíc na dřevěném koni. "Teta považovala svůj hlavní úkol být dobře oblečená za povinnost císařovny. Lidé očekávají, že budu vždy krásná a elegantní, říkávala mi často. Často lituji, že nemohu své panovníky vidět v parádě minulých časů jako legendární krále a královny. Mnohá knížata se oblékají jako měšťáci a namlouvají si, že jim jejich důstojnost dodává dostatek vnějšího lesku. To se ovšem mýlí, poddaní vnímají velmi bolestně jejich nevkusný zjev..." /Wallerse, str. 55/
 
Alžběta nosívala málo šperků, snubní prsten nosila na zlatém řetízku na krku, takže byl skryt pod šaty. Na jejichjejích hodinkách bylo vyryto jméno Achilleus, což byl její oblíbený hrdina řeckých dějin. Na zápěstí nosívala, protože byla velmi pověrčivá, lebku smrtihlava, znamení Slunce se třemi nožkami, zlatou ručičku se zdviženým ukazováčkem, mariánskými medailemi, zlatými byzantskými mincemi a dvěma medailonky (v jednom byl pramínek vlasů korunního prince Rudolfa, v druhém 21. žalm z Bible). Jako brož milovala stříbrnou napodobeninu koňského kopyta, vyrobenou ve Skotsku.
 
Váha 55 kg, je nejvyšší váhou, jíž při 172 cm dosáhla (většinou se její váha pohybovala mezi 45–50 kg). Váhu si kontrolovala 3× denně. Také si nechávala jednou denně měřit pas, stehna a lýtka. 19. století přineslo bezpočet metod na udržení štíhlé linie, které císařovna horlivě využívala. Např. spávala ve vlhkých zábalech na bocích, aby si udržela štíhlý pas, nebo pila mixturu ze syrových kořeněných bílků a vajec. Jinou dietou bylo kravské mléko (krávy se chovaly v schönbrunském parku a císař je osobně kontroloval, také je císařovna vozila s sebou na cestách lodí, ale trpěly mořskou nemocí a nedojily). Alžběta také každodenně pěstila svou pleť mastmi, koupelemi a bránila se i slunečním paprskům vějíři a závoji. Ze svých cest se ale stejně vracela opálená. Zvláštní přípravu vyžadovaly výjezdy na koních. Alžběta se posilnila silnou polévkou z hovězího, kuřecího, srnčího a koroptvího masa a vypila dvě sklenky vína. S sebou (na koně) nosívala dózičku naplněnou masem.
 
S francouzskou císařovnou Eugénií uspořádaly při návštěvě ve Francii poměřování lýtek. „Velmi tiše jsem otevřel... zády k mému stanovišti stály obě císařovny a měřily si lýtka – pravděpodobně nejlépe tvarovaná, jaká Evropa v té době znala! Byla to scéna k nepopsání a já na ni do smrti nezapomenu... Obě císařovny se otočily a když mě spatřily, milostivě se usmály.“ /Wilczek, str. 71/
Řádek 125:
Na počátku manželství měl císařský pár na programu společné cesty po zemích monarchie. Od 60. let 19. století cestovala Alžběta s oblibou sama (císař se ani nemohl připojit z pracovních důvodů). Tuto vášeň objevila po těžké bronchitidě, kdy ji lékaři doporučili pobyt v jižních krajích. V pozdějších letech se císař snažil strávit na konci zimy dva nebo tři týdny společně se svou chotí na Riviéře. Roku 1856 cestovali ještě společně do Korutan do městečka [[Klagenfurt am Wörthersee|Klagenfurtu]], přes [[Semmering]], [[Mürzzuschlag]]. Na každé zastávce byl pár vítán jásajícím obyvatelstvem. V Klagenfurtu navštívili hrad, divadelní představení a cestovali dál do [[Villach]]u, kde se ubytovali na zámku. Vystoupili také k nejvyššímu vrcholu Rakouska [[Grossglockner]]u. Císař vystoupil na Vysoké Sedlo (2 536 m n. m.), které se teď jmenuje Návrší Františka Josefa, císařovna, která byla pár měsíců po porodu, zůstala na Laretterské plošině (2 127 m n. m.), která se teď jmenuje Alžbětino odpočívadlo. 17. listopadu téhož roku odcestoval pár do Itálie. Pobyt znamenal nepříjemný zlom v doposud klidném životě mladé císařovny, poprvé stála čelem italské antipatii vůči rakouské dynastii. Na představení v [[Teatro La Fenice]] musel pár strpět urážku v podobě poloprázdného divadla.
 
O čtyři roky později poprvé cestovala sama na delší dovolenou kvůli své nemoci na [[Madeira (ostrov)|Madeiru]]. Doprovázel ji zde mimořádně krásný hrabě Imre Hunyady jako čestný kavalír. O mnoho let později mu věnovala císařovna dvě sloky v básni ''Kabinet'', v nichž se všichni její ctitelé vyskytují v oslím vzezření. Po pobytu na Madeiře Hunyady vypověděl služby u rakouského dvora, údajně za nevyjasněných okolností. Po pobytu na Madeiře navštívila Císařovnacísařovna [[Sevilla|Sevillu]], [[Gibraltar]] a [[Mallorca|Mallorcu]] a dojela až na [[Korfu]]. Koncem května se vrátila na [[Laxenburg]], po půlroční nepřítomnosti viděla své děti (arcivévodkyně Gisela tehdy čtyřletá a korunní princ Rudolf jedenapůlletý).
 
Již po měsíci odjela znovu na Korfu, kde začala budovat zámek věnovaný Achillovi. "To je umírající [[Achilles]], pravila císařovna, jemuž jsem zasvětila svůj palác, protože pro mě ztělesňuje řeckou duši a krásu krajiny i lidí. Miluji ho, protože měl tak rychlé nohy. Byl silný a vzpurný, pohrdal všemi králi a tradicemi a lidskou masu považoval za nicotnou, dobrou leda k tomu, aby ji smrt zkosila jako stébla trávy. Pouze svou vůli považoval za svatou a žil jen pro své sny, jeho smutek měl pro něj větší cenu než celý jeho život." /Christomanos - řecký učitel císařovny, str. 107).
Řádek 135:
V říjnu 1884 se císařovna v Budapešti setkala se spřízněnou duší, veršující královnou [[Alžběta zu Wied|Alžbětou Rumunskou]], která pod pseudonymem Carmen Sylva publikovala pohádky a pověsti.
 
Říjen 1885 trávila Alžběta měsíc na palubě jachty Mirammare. Léto 1886 střídala lázně kvůli bolesti nohou, podzim strávila na zámku [[Gödöllő]], zimu ve Vídni, jaro 1887 na jihu Uher, potkalakde opět potkala rumunskou královnu. Rumunský zámek [[Peleš]] byl jako první v Evropě elektrifikován (u příležitosti návštěvy příznivce korunního prince Rudolfa a korunní princezny Stefanie). Léto strávila v lázních v [[Norfolk|Norfolku]], v [[Hamburk]]u se setkala se sestrou Heina, podzim v Řecku. V dalších letech cestovala v intervalech do stejných míst.
 
V roce 1896 přerušila cestu kvůli miléniu milovaného uherského království. 7. září 1898 se konalo její poslední velké mytí vlasů a 9. září se přesunula do Ženevy, kde rukou vraha skončil její neklidný život.
Řádek 142:
Císařovna postupem let stále více podléhala depresím, myslela na smrt a po tragické smrti syna [[Korunní princ Rudolf|Rudolfa]] (roku [[1889]] se zastřelil se svou milenkou [[Marie Vetserová|Mary Vetserovou]] na zámku [[Mayerling (zámek)|Mayerling]]) se stáhla zcela do ústraní a neoblékala jiné než černé šaty.
 
Rozdala téměř všechny svoje šperky a neklidně spěchala od jednoho cíle k druhému, až v září 1898 zakotvila v Territetu u Montreux. Odtud se spolu se svou společnicí dvorní dámou hraběnkou Stárayovou vydala 9. září na návštěvu blízké přítelkyně baronky Julie Rothschildové na zámek Pregny. Po srdečném přivítání spolu dámy něco lehkého pojedly, k tomu jim hrál diskrétně orchestr a dámy se živě bavily o Heinrichu Heinovi a císařovna na zdraví oblíbenému básníkovi připila. Císařovna byla ve skvělé náladě, dokud nezahlédla v knize hostí záznam jejího zemřelého syna [[Korunní princ Rudolf|Rudolfa]], který PregnuPregny těsně před smrtí navštívil.
 
10. září 1898 její život ukončil italský anarchista [[Luigi Lucheni]], který ji probodl pilníkem (nástroj pronikl do hrudi v hloubce 8,5 centimetru, zlomil čtvrté žebro a pronikl mezižeberním prostorem, prorazil dolní kraj plicního laloku a zasáhl levou část srdeční komory), když byla na cestě do [[Ženeva|ženevského]] přístavu.
Řádek 153:
 
== Alžběta a sport ==
Podnikala velmi dlouhé a náročné túry za jakéhokoliv počasí. Vycházky trvaly čtyři nebo pět hodin bez přestávky, aniž by byla unavená. Dokázala ovšem pochodovat i devět či deset hodin bez přestávky a bez jakékoli únavy. Styl takové chůze své děti učil její otec Max Bavorský již v jejich dětství (,,...během dalšího kroku si musíte umět odpočinout, pak nejste unavení a můžete pochodovat třeba celý den.."). Ovšem její dámy nebyly stejně disponované a z těchto služeb postupně upustily. „...Nakonec neúměrné sportování podlomilo zdraví i císařovně, která jedla vždy jen tolik, aby se uchovala při životě“ /Wallersee, str. 54 a d./
 
Od mládí byla vynikající jezdkyně na koni. Její otec ji učil i akrobatickým kouskům, ve kterých byla tak dobrá, že začala brát lekce od cirkusových krasojezdkyň a později si nechávala stavět svou malou manéž, kde se pod dohledem dál trénovala. V tehdejší době a při jejím společenském postavení si dovolila jezdit na koni „mužským“ způsobem bez dámského sedla rozkročmo. Byla prý tehdy považována za vůbec nejlepší světovou jezdkyni své doby. Když kvůli revmatickým potížím byla nucena od svých jízd upustit, našla si náhradu v šermování. Rychle se učila:, její učitelé mělo co dělat, aby ze zápasu nevyšli často jako poražení.." Byla i vynikající plavkyně, což v její době také nebylo zcela běžné.
 
Věnovala se však i jiným sportům, které pro tehdejší společnost a zvlášť pro ženu v jejím postavení byly něco neobvyklého. V každém zámku, který obývala, musela být zřízena tělocvična se základním gymnastickým vybavením. I díky své postavě byla považována za nejkrásnější panovnici své doby. Alžběta se styděla za své zuby, proto se moc neusmívala nebo si zakrývala úsměv vějířem, který nosila vždy při sobě. Nikdy nepila kávu a černý čaj (což jsou tekutiny, které ztmavují zubní sklovinu). Císařovna se zhruba od 45 let se nenechala fotografovat, jen výjimečně portrétovat, protože chtěla zůstat věčně mladá, alespoň ve vzpomínkách pro budoucí generace.
 
== Umělecká tvorba ==
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/wiki/Alžběta_Bavorská“