Starověká římská pěchota: Porovnání verzí

[[Pretoriánská garda]] byla elitní stráž římských císařů<ref name="simon23">Penrose, str 176.</ref>. Pretoriáni byli vojenská síla Říma která udržovala pořádek a moc římských císařů (mnohokrát se však pretoriáni obrátili proti vlastním císařům). Tyto jednotky pěchoty (na rozdíl od jiných pěšáků té doby) se těšily relativnímu klidu, luxusu, kratší služby, lepšímu žoldu a různým odměnám<ref name="simon23">Penrose, str 176.</ref>. Většinu času nemuseli pretoriáni dělat nic jiného než hlídat císařův [[palác]]. Toto prostředí by se mohlo zdát jako nesprávné pro elitní jednotky římské říše, ale jakmile se dostali do bitvy, ukázal se výborný výcvik, [[velení]] a [[motivace]] těchto jednotek<ref name="simon23">Penrose, str 176.</ref>. Koncem prvního a začátkem druhého století se stalo běžnou praxí to, že si římští císaři brali svoji gardu sebou na válečná tažení. Skoro všichni pretoriáni byli pěšáci, ale stejně jako u pěchoty té doby zde bylo i určité procento jízdy<ref name="simon23">Penrose, str 176.</ref>. Jízdní vojsko pretoriánů bylo určeno pro dlouho sloužící a zkušené pretoriány. Císař měl k dispozici osobní jednotku složenou z germánský [[voják]]ů působících společně s pretoriány (v pozdních obdobích impéria byla pretoriánská garda složena výhradně z žoldnéřů). Důvod byl v tom, že loajalita těchto jednotek byla větší než běžných římských pěšáků. Samotná pověst těchto žoldnéřů měla zastrašit případně císařovy [[vrah]]y. Vzhled pretoriánů a jejich vybavení se postupem [[čas]]u měnily, avšak některé součásti vybavení se pro tuto gardu staly charakteristické<ref name="simon23">Penrose, str 176.</ref>. Přilba attického stylu a oválný štít scutum byl neodmyslitelnou částí pretoriánské gardy<ref name="simon22">Penrose, str 177.</ref>. Pokud jde o jiné části vybavení, neexistují důkazy, které by toto vybavení odlišovalo od vybavení běžného pěšáka. Pretoriáni nejspíše používali pilum i proslulý meč gladius (ve větší míře používali i kopí). Hlavní povinností pretoriánské gardy bylo hlídat císařský palác. Každý den dostával velitel pretoriánů od samotného císaře zvláštní heslo, aby se nestalo, že by byl císař zabit vrahy, kteří by byli převlečeni za pretoriány. Pokud se císař nebo člen císařské rodiny vydal na procházku městem, byli samozřejmě doprovázeny pretoriány<ref name="simon22">Penrose, str 177.</ref>. V Římě nenosili pretoriáni brnění, jenom [[tunika|tuniku]] která je odlišovala od běžných občanů. Tento zvyk měl kořeny v počátcích republiky. Pretoriánská garda měla v Římě samostatný tábor<ref name="simon22">Penrose, str 177.</ref>. V tomto táboře byli ubytováni všichni příslušníci pretoriánské gardy (zdi tohoto tábora jsou patrné dodnes). V raném císařství byli k pretoriánské gardě verbováni muži z [[Itálie]], [[Španělsko|Španělska]] a [[Makedonie (region)|Makedonie]]. Věková kategorie byla od 17 do 23 let. Tito muži se však v několika případech ukázali jako nespolehliví a neloajální. Když se k moci dostal [[Septimius Severus]] propustil stávající pretoriány a nahradil je muži ze svých dunajských legií. Od té doby byli do pretoriánské gardy přijímáni pouze muži z méně civilizovaných zemí, které nepodléhaly [[romanizace|romanizaci]]<ref name="simon22">Penrose, str 177.</ref>. Přidání k pretoriánské gardy znamenalo celkem časté odměny. Legionáři sloužili 16 let a pobírali dvojnásobný plat. Římští císaři více či méně dávali pretoriánům časté odměny, aby si získali jejich loajalitu<ref name="simon22">Penrose, str 177.</ref>. Byli také často vyznamenáváni. Tento rozdíl mezi pretoriány a obyčejnými pěšáky byl zapříčiněn trvalou přítomností pretoriánů v Římě a jejich mocí jmenovat a sesazovat císaře. Pretoriánská garda také představovala můstek z kterého bylo možno dostat se mezi římskou elitu. Pokud pretorián sloužil dobře, mohl se po několika letech stát [[úředník]]em na velitelství. Když byl pretorián velice schopný a měl mnoho zásluh mohl být císařem jmenován jako [[evocati augusti]]. Z tohoto postu mohl stoupat po profesním žebříčku až na post centuriona gardy. Tento post byl nejspíše konečný a pretorián kterému se to podařilo mohl odejít na odpočinek z velkou rentou a velkými zásluhami<ref name="simon22">Penrose, str 177.</ref>.