Socialistická federativní republika Jugoslávie: Porovnání verzí

Přesto se vztahy mezi jednotlivými [[národnost]]mi v Jugoslávii nadále horšily. Ekonomická situace se rovněž nelepšila a v polovině 80. let vypukla skutečná krize – jugoslávské výrobky byly nekonkurenceschopné, dělníci stávkovali a začaly bouřlivé diskuze o tom, jak pokračovat dál. Spolu s klesající ekonomickou výkonností celé země probíhaly i rozdíly společenské – v severních republikách se inicializovala demokratická, ekologická, liberální a pacifistická hnutí, kdežto na jihu na významu získaly hlavně tendence nacionalistické. Neshody mezi jednotlivými politiky a napětí v zemi vedlo ke krachu veškerých jednání o reformě federativního uspořádání. Následovalo vyhlášení [[nezávislost]]i [[Slovinsko|Slovinska]] v roce [[1991]]. Ostatní republiky v této době již také připravovaly převzetí veškeré moci do svých rukou a odtržení se od Bělehradu. Další na řadě bylo [[Chorvatsko]], [[RepublikaSeverní Makedonie|Makedonie]] a [[Bosna a Hercegovina]]. [[Jugoslávská lidová armáda]], hlavní obranná složka země, s touto situací ostře nesouhlasila. Po odchodu nesrbských vojenských sil zcela spadala do politického vlivu srbských nacionalisticky laděných politiků, kteří odmítali nezávislost hlavně Chorvatska s velkou menšinou Srbů. Některé části země se tak okamžitě octly ve [[Válečný stav|válečném stavu]]. Proti celosvazové národní armádě se postavily [[teritoriální obrana|teritoriální obrany]] jednotlivých republik. Západní státy podpořily nově vznikající země diplomatickým uznáním, eskalaci násilí ale odsoudily velmi rychle. [[Srbové|Srbské]] vedení vojsk nebylo schopné dobýt pozice v nově vzniklých národních státech. Ve svazku Jugoslávie zůstalo jen [[Srbsko a Černá Hora]].