Slovinsko: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m Robot: -zastaralý parametr šablony Navboxes |
Bez shrnutí editace značka: editace z Vizuálního editoru |
||
Řádek 70:
Existují dvě hypotézy o příchodu alpských Slovanů do oblasti. V současnosti je všeobecně přijímána a doložena teze, že prostor Slovinska byl osídlen dvěma vlnami: první vlna dorazila kolem roku 550 ze severu z oblastí osídlených [[Západní Slované|západními Slovany]]. Nálezy, které by tuto tezi potvrdily, byly nalezeny až na sklonku [[20. století|dvacátého století]] při výstavbě [[Dálnice ve Slovinsku|dálnice]] v okolí [[Maribor]]u. Druhá vlna přišla později podél řek [[Dráva|Drávy]] a [[Sáva|Sávy]] z jihovýchodu.<ref>Hladký (2010). s. 17.</ref> V minulosti – v dobách [[Jugoslávie]] – za neexistence nálezů, které by prokazovaly vazbu se severními oblastmi, byla podporována představa, že celý prostor byl osídlen právě z jihovýchodu, což mělo potvrzovat jednotný původ jižních Slovanů. Slované byli ze západu zafixování langobradským limes a ze severu [[Karavanky|Karavankami]], kam byli vytlačeni německou kolonizací, jež probíhala od [[8. století|osmého století]].
[[Historia Francorum|Fredegardova kronika]] hovoří o vládě [[Valuk]]a, jenž měl být [[Sámo]]vým vrstevníkem a spojencem zapojeným do [[Sámova říše|kmenového svazu]] vzniklým k obraně proti [[Avaři|Avarům]]. Poprvé v roce 670 se o zemi, v níž žijí alpští Slované, hovoří jako o [[Karantánie|Karantánii]] (''{{cizojazyčně|la|Carantania}}'', ''{{cizojazyčně|la|civitas Carantana}}''), jejímž jádrem byly dnešní [[Korutany]]. Anonymní ravenský autor pro alpské Slovany použil starého keltského pojmenování. Také langobardští historici používali pro alpské Slovany pojmenování Karantánci. Centrem Karantánie byl {{cizojazyčně|sl|Krnski grad}} (''{{cizojazyčně|de|Karnburg}}'') ležící nedaleko dnešního [[Klagenfurt]]u. V čele karantánských Slovanů byl kníže, na jehož výběru se podíleli tzv. kosezové. Jednalo se o vojenskou družinu, která vznikla z někdejších svobodných sedláků.<ref>Hladký (2010). s. 18.</ref> Když kolem roku 740 zesílily útoky Avarů, požádali karantánští Slované o pomoc Bavory. V roce 745 za vlády knížete Boruta Karantánci dobrovolně přijali ochranu a politickou nadvládu Bavorů a skrze tuto nadvládu dochází k nové vlně [[christianizace]] (první proběhla již v římských dobách). Z Bavorska přišli do současného slovinského prostoru misionáři, jako rukojmí přijala v Bavorsku křesťanství i první karantánská knížata – Gorazd a Hotimir. Hotimir si od salcburského biskupa vyžádal chorbiskupa a touto funkcí byl pověřen Ir Modestus, z jehož spisů vyplývá, že vzpoury proti pokřesťanštění byly Bavory násilně potlačovány. Jakmile se v roce 788 stalo Bavorsko součástí Francké říše, dostala se i doposud v zásadě autonomní Karantánie pod franckou nadvládu. Z pramenů vyplývá, že v osmém století jižně od Karavanek existovalo malé slovanské knížectví – Karniola – s centrem v někdejším opevněném středisku Keltů i pozdějších Římanů Carnii (dnešní [[Kranj]]). V roce 795 spojená vojska Franků, Karantánců a Karniolců drtivě porazila v Panonské nížině Avary. Karantáncům i Karniolcům bylo tažení proti Avarům Franky přikázáno. V letech 819 až 823 se Slované z Karantánie a Karnioly připojili k protifranckému povstání [[Ljudevit Posávský|Ljudevita Posávského]]. Po potlačení povstání byla politická autonomie těchto knížectví fakticky zlikvidována a dosavadní slovanská knížata byla zbavena své moci. Na území někdejší Karnioly vznikla Kraňská marka. Všechny vyšší sociální skupiny byly tvořeny příslušníky nového německého etnika, Slované – označovaní jako Vindové – žili zejména na jihu jako rolníci.<ref>Hladký (2010). s. 16–26 a 156.</ref> Ze zde vládnoucích, původem zahraničních rodů, se důrazněji prosadili zejména [[Eppensteinové]]<ref name="DJZ20">{{Citace monografie | příjmení = Šesták | jméno = Miroslav a kol | rok = 2009 | titul = Dějiny Jihoslovanských zemí | vydavatel = Nakladatelství Lidové noviny | místo = Praha | stránky = 20 | poznámka = dále ''Dějiny Jihoslovanských zemí'' | isbn = 978-80-7106-375-9}}</ref>, [[Spanheimové]]<ref name="DJZ102">''Dějiny Jihoslovanských zemí'', s. 102</ref> a [[Celjští]], kteří díky úspěšné sňatkové politice dosáhli hodnosti [[říšský kníže|říšských knížat]].<ref name="DJZ105">''Dějiny Jihoslovanských zemí'', s. 105</ref>{{#tag:ref|Roku 1456 tento rod vymřel a jeho území připadlo taktéž Habsburkům, čímž byl habsburským zemím zajištěn přístup k [[Jaderské moře|Jadranu]].<ref name="DJZ105"/>|group="pozn."}} Německá nadvláda znamenala germanizaci slovinských osad na sever od [[Dráva|Drávy]]. K uchování národní identity přispěla místní inteligence, tvořená zejména katolickými duchovními.<ref name="EB276">{{Citace monografie | titul = The New Encyclopaedia Britannica | odkaz na titul = Encyclopædia Britannica | vydání = 15 | vydavatel = Encyclopædia Britannica Inc. | místo = Chicago | rok = 1982 | počet stran = 1025 | strany = 276 | svazek = IX | typ svazku = Volume | isbn = 0-85229-387-9 | jazyk = anglicky}}</ref> Až do 11. století si podstatná část slovanského obyvatelstva udržela do značné míry svobodné postavení a řídila se vlastními zákony. Pod tlakem feudálních vrstev se postupně svobodní rolníci měnili v polosvobodné či v poddané. Je doložena i existence [[Otrokářství|otroků]]. Hospodaření se soustředilo do dvorců zakládaných panovníkem a jeho velmoži.<ref>''Dějiny Jihoslovanských zemí'', s. 20–21</ref> Podstatný rozvoj společnosti je spojen s [[urbanizace|urbanizací]], k níž docházelo od 9. a 10. století. Vznikající nebo dále se rozrůstající města a jejich obyvatelé byli svobodní, postupem času získávali další výhody a privilegia. Vedle ražení mincí a vybírání poplatků se jednalo například i o právo na stavbu hradeb, volení vlastní samosprávy a další. V souvislosti s tím se vytvářelo na dnešním slovinském území i městské právo.<ref name="DJZ22"/>{{#tag:ref|K nejstarším z nich patří právo města [[Ptuj]]e, datované k roku 977.<ref name="DJZ22">''Dějiny Jihoslovanských zemí'', s. 22</ref>|group="pozn."}} Význačným pozemkovým vlastníkem byla i [[římskokatolická církev|církev]], těžící z četných donací. Významnou pozici zde měl [[Patriarchát akvilejský|aquilejský patriarchát]] a některá biskupství, zejména [[diecéze freisinská|freisinské]] a [[diecéze bamberská|bamberské]], vedle nich vznikaly v zemi od roku 1000 i [[Řád svatého Benedikta|benediktinské]] kláštery. Tento vývoj se promítl i do kulturní oblasti, kde působily různé vlivy z okolních zemí.<ref>''Dějiny Jihoslovanských zemí'', s. 22–23</ref> Ve vrcholném a pozdním středověku se původní dvorce rozpouštěly ve prospěch menších usedlostí, na nichž robotovali sami poddaní rolníci výměnou za finanční obnos. Rolník byl povinen omezený počet dnů v roce robotovat a odvádět vrchnosti naturální, později peněžité, dávky. Dosud pokračující germanizaci obyvatelstva zastavila zhruba od 15. století imigrace slovanského obyvatelstva ze zemí ohrožených Turky. Pokračoval rozvoj měst, jejichž společenské elity mluvily nejčastěji německým jazykem.<ref>''Dějiny Jihoslovanských zemí'', s. 106–107</ref>
[[Soubor:Brižinski_spomeniki_3.png|náhled|vlevo|Jedna ze stran Frisinských zlomků]]
Řádek 77:
Po ustavení [[Svatá říše římská|Svaté říše římské]] vznikla sloučením hrabství a pohraničních marek Velká Karantánie sloužící k ochraně jižní hranice před maďarskými výboji na jižní hranici říše. Právě římská hranice na Sotle a Kolpě vymezila východní a jihovýchodní hranici slovinského etnického prostoru.<ref>Hladký (2010). s. 22–23.</ref> Díky německé kolonizaci Podunají a vytlačení Slovanů z prostoru Balatonu Maďary došlo k rozdělení souvislého slovanského osídlení. Velká Karantánie existující v období let 976 až 1077 byla tvořena Karantánským vévodstvím a několika markami: Karantánskou, Podrávskou, Saviňskou, Kraňskou (Posávskou), Istrijskou, Furlanskou a Veronskou.<ref>Hladký (2010). s. 22.</ref> Postupně se od vévodství oddělila Veronská a Furlanská marka, později také Karantánská marka. Nejsevernějším hrabstvím Karantánské marky bylo hrabství Steyer, které marce dalo nové označení – [[Štýrsko]].<ref>Hladký (2010). s. 22 a 23.</ref> Rod Andechs-Meranů vládnoucí Posávské marce získal postupně i jižní část Saviňské marky, čímž byl dán základ vzniku nové země – Kraňska, kde většinu měli Slované. Název není odvozen od Kraňské marky, ale od slovanského označení Krajina používaného pro označení pohraniční marky.<ref>Hladký (2010). s. 23–24.</ref> V roce 1251 připojil ke svým državám český král [[Přemysl Otakar II.]] Štýrsko a v roce 1270 také Korutany, Kraňsko a některé enklávy ve Furlansku. Český král zde byl zastupován místodržiteli – hejtmany, kteří většinou pocházeli z řad české šlechty. V roce 1276 byl Přemysl Otakar II. donucen své alpské země předat [[Rudolf I. Habsburský|Rudolfu Habsburskému]].<ref>Hladký (2010). s. 156.</ref>
Po roce 1335 se v rukách [[Habsburkové|Habsburků]] kumulovala další území, která získali od gorických hrabat. V roce 1382 se ze strachu před Benátčany dalo pod ochranu Habsburků přístavní město [[Terst]]. Mimo habsburské panství zůstávalo jen Gorické hrabství a města na pobřeží severní Istrie, která ovládala [[Benátská republika]]. Konkurenty Habsburků však byl rod Celjských. Tento rod německých hrabat pocházel původně z panství v okolí hradu [[Žovnek]] (''Sovneg''). Celjský hrad rod získal v roce 1341. Rodovým znakem Celjských byl modrý štít se třemi šesticípými zlatými hvězdami, který byl převzat do současného státního znaku Slovinska. Na konci čtrnáctého století zachránil [[Herman II. Celjský]] [[Zikmund Lucemburský|Zikmunda Lucemburského]] před utopením v [[Dunaj]]i, což mělo za následek mocenský vzestup rodu a v roce 1436 i povýšení do hodnosti říšských knížat. Celjští, jejichž panství se vyvíjelo zcela nezávisle na Habsburcích, zamýšleli svou sňatkovou politikou propojit svůj rod s dalšími rody v [[Chorvatské království|Chorvatsku]], v [[Bosna (historická země)|Bosně]] a v Srbsku. Rod byl propojen i s Lucemburky, když si za svou manželku vzal Hermanovu dceru [[Barbora Cellská|Barbaru]] sám císař Zikmund. V roce 1443 uzavřeli Celjští s Habsburky smlouvu, v níž se dohodli na vzájemném dědictví v případě, že jeden z rodů vymře po meči. Ulrich II. – poslední z Celjských – měl za manželku dceru srbského despoty [[Đorđe Branković]]e a v polovině patnáctého století byl ustaven královským náměstkem v Uhrách. Žárlivost maďarské šlechty vyústila v Ulrichovu vraždu při jeho návštěvě uherského hraničního města na Dunaji Bělehradu v roce 1456. Dle indicií stál za vraždou [[László Hunyadi]]. Ulrichem vymřel rod Celjským po meči, a tak se jejich panství dostalo Ulrichovou vraždou do habsburských rukou. Definitivně Habsburkové ovládli slovinské etnické území – s výjimkou Benátčany ovládaných okrajových území v severním Furlansku – na začátku šestnáctého století.<ref>Hladký (2010). s. 23–28.</ref>
=== Novověk ===
Řádek 137:
Ve Slovinsku existuje [[Multipatismus|vícestranický systém]]. Vývoj je rozdělován do čtyř fází: do 1945, do 1986, do 1991, od 1992.<ref name="max530">{{Citace monografie | příjmení = Strmiska | jméno = Maxmilián | příjmení2 = Hloušek | jméno2 = Vít | příjmení3 = Kopeček | jméno3 = Lubomír | spoluautoři = CHYTILEK, Roman | titul = Politické strany moderní Evropy | vydavatel = Portál | místo = Praha | rok = 2005 | počet stran = 727 | strany = 530 | isbn = 80-7367-038-0 | poznámka = [dále jen Strmiska (2005)]}}</ref> První fáze vývoje slovinského stranického systému v období od devadesátých let devatenáctého století do čtyřicátých let dvacátého století byla ve znamení rozvoje občanské společnosti a vytváření prvních politických stran.<ref name="max530531">Strmiska (2005). s. 530-531.</ref> V důsledku politického vývoje byla na sklonku tohoto období faktická legální politická činnost znemožněna.<ref name="max530" /> Od konce druhé světové války až do roku 1986 existovala jedna politická strana – [[Svaz komunistů Slovinska]], organizačně začleněná do [[Svaz komunistů Jugoslávie|Svazu komunistů Jugoslávie]].<ref name="max530a533">Strmiska (2005). s. 530, 533.</ref> Vedle strany existovala soustava společensko-politických organizací.<ref name="max533">Strmiska (2005). s. 533.</ref> V letech 1986 až 1991 došlo k přechodu k pluralitnímu stranickému systému.<ref name="max534">Strmiska (2005). s. 534.</ref> Od roku 1992 funguje současný stranický systém.<ref name="max530" />
Relevantní politické strany současné politické scény jsou zejména Sociální demokraté (''[[Socialni demokrati]] – SD''), Slovinská demokratická strana (''[[Slovenska demokratska stranka]] – SDS''), ZARES
=== Administrativní dělení ===
Řádek 183:
=== Cestovní ruch ===
Rozvoj cestovního ruchu nastal ve druhé polovině devatenáctého století, kdy byla dostavěna železniční trať spojující Terst s podunajským vnitrozemím, a z počátku byl spojen především se sídly [[Bled]] a [[Postojna]].<ref>Olešovská (2011). s. 17.</ref> Také rozvoj turismu byl ve Slovinsku spojen s reformní vládou Stane Kavčiče.<ref>{{Citace elektronické monografie | příjmení = Ferda | jméno = Jaroslav | titul = Slovinsko v EU: středoevropské, alpské, středomořské a balkánské rysy v charakteristice státu | url = http://is.muni.cz/th/77685/prif_m/Diplomova_prace.pdf | druh nosiče = pdf | rok vydání = 2007 | datum přístupu = 2011-05-12 | vydavatel = Masarykova univerzita | místo = Brno | strany = 118}}</ref> Klíčovým zákonem pro oblast cestovního ruchu je zákon o podpoře rozvoje cestovního ruchu z prosince 2003.<ref>{{Citace elektronické monografie | titul = Zakon o spodbujanju razvoja turizma (ZSRT) | url = http://zakonodaja.gov.si/rpsi/r07/predpis_ZAKO1577.html | datum aktualizace = [2009] | datum přístupu = 2011-05-12 | jazyk = slovinsky | url archivu = https://web.archive.org/web/20110524022944/http://zakonodaja.gov.si/rpsi/r07/predpis_ZAKO1577.html | datum archivace = 2011-05-24 | nedostupné = ano }}</ref> Hlavní národní turistickou organizací je
== Věda a školství ==
Řádek 192:
Jediným slovinským nositelem [[Nobelova cena za chemii|Nobelovy ceny]] je [[Fritz Pregl|Friderik Pregl]], jenž však pracoval v rakouském Grazu.<ref name="scienvrs" />
Dalšími významnými osobnostmi slovinské vědy jsou [[Janez Vajkard Valvasor]], jenž vydal německy psanou encyklopedickou práci
Školský systém ve Slovinsku je možné rozdělit na obecnou část a zvláštní část. Obecnou část tvoří předškolní vzdělání, základní vzdělání, střední vzdělání (odborné a technické vzdělávání, střední všeobecné vzdělávání), vyšší odborné vzdělávání a terciární vzdělávání. Zvláštní část systému tvoří vzdělávání dospělých, hudební a taneční vzdělávání, speciální vzdělávání, modifikované vzdělávací programy a programy v etnicky a jazykově smíšených oblastech.<ref>{{Citace elektronické monografie | autor = Výzkumný ústav pedagogický v Praze | odkaz na autora = Výzkumný ústav pedagogický v Praze | titul = Základní informace o vzdělávacím systému ve Slovinsku | url = http://old.vuppraha.cz/soubory/VS_Slovinsko.pdf | datum vydání = 2007-03-08 | datum přístupu = 2011-05-12 | url archivu = https://web.archive.org/web/20110718190125/http://old.vuppraha.cz/soubory/VS_Slovinsko.pdf | datum archivace = 2011-07-18 | nedostupné = ano }}</ref> Školní rok trvá ve Slovinsku od října do června.<ref>{{Citace elektronické monografie | titul = Slovenia | url = http://www.euroeducation.net/prof/slnco.htm | datum vydání = [2006] | datum přístupu = 2011-05-12 | jazyk = anglicky}}</ref>
Řádek 208:
{{Podrobně|Náboženství ve Slovinsku}}
Podle posledního sčítání lidu (2002) se k [[Římskokatolická církev ve Slovinsku|římskokatolické církvi]] přihlásilo 57,8 % obyvatel, evangelíků bylo 0,8 %, pravoslavných – 2,3 %, muslimů – 2,4 %, věřících, kteří se nehlásí k žádné církvi, bylo 3,5 %, ateistů bylo 10,1 % a Židů bylo ve Slovinsku 99.<ref>Hladký (2010). s. 170.</ref>
Katolická tradice sahá ve Slovinsku až do osmého století, kdy proběhla druhá vlna christianizace (první proběhla v římské době).<ref>Hladký (2010). s. 19.</ref> Na přelomu 15. a 16. století začal do slovinských oblastí pronikat vliv [[humanismus|humanismu]] a [[renesance]]. Ve čtyřicátých letech šestnáctého století se zformoval první protestantský kroužek. Důraz na rodný jazyk způsobil, že právě v tomto období byla vydána první literární díla ve slovanském (slovinském) jazyce. Po roce 1590 zasáhla území dnešního Slovinska [[protireformace]], většina obyvatelstva se poté vrátila ke katolictví.<ref>Hladký, s. 31–35.</ref> Ve Slovinsku se v současnosti nachází přibližně tři tisíce kostelů a kaplí.<ref>{{Citace elektronické monografie | příjmení = Kozár | jméno = Aleš | titul = Náboženství ve Slovinsku | url = http://slorealie.upce.cz/nabozenstvi.html | datum vydání = c2010 | datum přístupu = 2011-05-12}}</ref>
| |||