Depersonalizace: Porovnání verzí

Příznačné je také změněné vnímání času (běží mnohem rychleji, jindy naopak velmi pomalu), změněné vnímání těla a prostoru (zvětšuje se nebo zmenšuje), ztráta smyslu pro tělesné hranice, ztráta nebo otupění [[emoce|emocí]] a [[empatie]], ztráta životní [[motivace]], ztráta smyslu pro důsledky svého chování, zhoršená soustředěnost, [[paměť (psychologie)|paměť]] a [[Představa|představivost]], [[smyslySmysl (biologie)|smyslová]] otupělost, závratě, [[mimotělní zážitek|mimotělní zážitky]] aj.

Depersonalizace a derealizace je přechodně prožívána v nejrůznějších situacích a v různé míře s ní má zkušenost velká část populace. Může se objevit po stresu, při únavě, v průběhu [[dětství]], [[Puberta|dospívání]] nebo jiných vývojových etap, také se objevuje bez zjevného důvodu. Pokud je zažívána trvale nebo se opakovaně, epizodicky vrací, může být příznakem psychické poruchy, která je dle [[Mezinárodní klasifikace nemocí|MKN-10]] nazývána '''depersonalizační a derealizační [[syndrom]]''' a dle [[Diagnostický a statistický manuál mentálních poruch|DSM-IV]] depersonalizační porucha (depersonalization disorder).

Depersonalizační a derealizační syndrom býval považován za vzácnou poruchu, nověji se ale ukazuje, že jím trpí 1 % až 2 % populace. MKN-10 jej řadí mezi [[neuróza|neurotické]] poruchy, DSM-IV mezi [[Disociativní porucha|disociativní poruchy]]. Oba manuály shodně uvádějí neporušené testování reality, tzn. že nejde o [[psychóza|psychotickou]] poruchu, osoba netrpí [[blud]]y a [[halucinace]]mi, svůj stav si uvědomuje, je jím značně znepokojena a obtěžována a zpravidla jej chce změnit.

Depersonalizace a derealizace bývají často spoluzažívány s celou řadou jiných psychických poruch a symptomaticky se s nimi překrývají. Vyskytují se společně s [[Deprese|depresí]], [[úzkost]]í, se záchvaty [[panická porucha|paniky]], s [[mentální anorexie|poruchami příjmu potravy]], [[posttraumatická stresová porucha|posttraumatickou stresovou poruchou]], [[obsedantně kompulzivní porucha|obsedantně kompulzivní poruchou]], [[Porucha osobnosti|poruchami osobnosti]] aj. Žádná z těchto poruch však nepředurčuje přítomnost symptomů depersonalizace a derealizace ani jejich intenzitu, což podporuje koncepci depersonalizačního a derealizačního syndromu jako samostatné poruchy s nezávislým průběhem. Někdy se rozlišuje primární a sekundární forma syndromu, podle toho, zda v klinickém obraze pacienta syndrom dominuje nebo je naopak přidružen k jinému psychickému onemocnění. Současná [[psychiatrie|psychiatrická]] praxe preferuje diagnostiku [[úzkostnéÚzkostná poruchyporucha|úzkostných]], [[afektivní poruchy|afektivních]], [[Porucha osobnosti|osobnostních]] a jiných poruch na úkor depersonalizačního a derealizačního syndromu a ten většinou chápe jen jako sekundární, přidružený fenomén.

Léčba syndromu je obtížná. Užívají se [[psychofarmaka]] ([[Antidepresivum|antidepresiva]] skupiny SSRI v kombinaci s lamotriginem, benzodiazepiny aj.) a doporučuje se dlouhodobá [[psychoterapie]] ([[psychoanalýza|psychodynamické]], [[kognitivně behaviorální terapie]] aj.). Léčbu syndromu komplikuje, že je zřídkakdy diagnostikován. V případě postupného, plíživého počátku syndromu může být jeho význam podceněn a často je mylně interpretován a léčen jako tělesná porucha. V případě náhlého počátku syndromu se pacient může obávat počátečního šílenství a negativního [[nálepkování]] a o svém problému raději mlčí.