Program Gemini: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
oprava po přesunu |
oprava po přesunu |
||
Řádek 85:
== Kosmická loď ==
Kosmická loď Gemini měla podobně jako loď [[Program Mercury#Kosmická loď|Mercury]] tvar komolého kužele, byla však celkově větší, neboť musela poskytnout dostatek prostoru pro usazení dvou astronautů a umístění dodatečného vybavení pro uskutečnění dlouhodobého orbitálního letu.
Loď o celkové délce 5,67 m byla rozdělena na 2 základní části, na návratovou kabinu o délce 3,35 m a maximálním průměru 2,32 m a adaptér o maximálním průměru 3,05 m a délce 2,32 m. Návratová kabina byla vyrobena stejnou technologií a ze stejných materiálů jako kabina lodi Mercury. Měla dvojité stěny mezi nimiž byla umístěna většina přístrojového vybavení jako jsou navigační a komunikační zařízení, počítač, zařízení pro zajištění životních podmínek apod. Díky tomu mohl být vlastní interiér kabiny velice přehledně zařízen. Přesto však v kabině bylo jen 1,6 m<sup>3</sup> volného prostoru, tedy prostoru srovnatelného s přední částí osobního automobilu.
Řádek 93:
Na špici návratové kabiny byl dále umístěn radiolokátor a aktivní spojovací uzel, využívaný pro připojování lodi k pasivnímu spojovacímu tělesu [[Agena (raketový stupeň)|Agena]].
Při startu, přistání a většině orbitálních činností měli astronauté oblečeny skafandry. V těch byla, podobně jako v návratové kabině, čistě kyslíková [[atmosféra]] o tlaku 0,35 atmosféry a teplotě 18 °C. Ve skafandrech bylo možné vystoupit z kabiny přímo do kosmického prostoru. K tomuto účelu byla kabina vybavena dvojicí širokých vstupních dveří. Ty byly hlavním a jediným vstupem do kabiny a v případě havárie nosné rakety by sloužily jako otvor pro katapultáž astronautů s využitím katapultovacích křesel. U lodi Gemini totiž nebylo využito záchranného raketového systému, jaký byl u lodí [[Program Mercury#Kosmická loď|Mercury]] a [[Apollo (kosmická loď)|Apollo]].
Na Zemi se vracela pouze kabina s kosmonauty. Ta byla na svém tupém dně chráněna tepelným štítem z [[fenol]]ové [[pryskyřice]] a během sestupu atmosférou využívala aerodynamického vztlaku. Bylo tak možné v určitých mezích ovlivňovat místo přistání. Počítalo se pouze s měkkým přistáním na vodu. To zabezpečoval přistávací padákový systém složený ze stabilizačního padáku o průměru 5,5 m a z hlavního padáku o průměru 25,6 m. Maximální rychlost přistání mohla být až 9 m/s.
| |||