Wikipedie

Pravidla českého pravopisu: Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
Pajast (diskuse | příspěvky)
2 904 editací
šabl. Rozdělení
Pajast (diskuse | příspěvky)
2 904 editací
Vydělena část do nového článku Český pravopis, důvody popsány v diskusi.
Řádek 1:
{{RozdělitDlouhéČásti}}
'''Pravidla českého pravopisu''' (PČP) jsou soustava doporučení pro [[pravopis]] [[čeština|českého jazyka]]. Stejný název má i příručka zpracovávaná [[Ústav pro jazyk český|Ústavem pro jazyk český]] (ÚJČ) Akademie věd a z ní odvozené další příručky zpracovávané různými nakladatelstvími například pro potřebu škol.
 
== Vývoj,Závaznost popisy apravopisné kodifikace českého pravopisu ==
 
=== Závaznost pravopisné kodifikace ===
Žádný zákon závaznost Pravidel českého pravopisu přímo nestanoví.
Pravopisná zvyklost (norma) češtiny je ustalována a sjednocována především Ústavem pro jazyk český a školskou soustavou. Ústav pro jazyk český vydává doporučující publikace (například [[Pravidla českého pravopisu]], [[Slovník spisovné češtiny]], [[Akademický slovník cizích slov]]) a provozuje jazykovou poradnu pro veřejnost. Příslušné státní ministerstvo (nyní Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy) je obvykle schvaluje pro užívání ke školní výuce češtiny, případně závazně vyžaduje respektování těchto zásad při výuce češtiny ve školách. Pravidla doporučovaná Ústavem pro jazyk český jsou obecně považována za oficiální.
 
=== VývojHistorie pravopisu ===
=== Pravopisné příručky do roku 1948 ===
J. Gebauer (1894) rozlišuje ve vývoji českého pravopisu pět fází:
*primitivní
*spřežkový
*diakritický ([[Jan Hus]])
*bratrský
*novodobý
 
=== Středověk ===
Původně čeština pro záznam svých hlásek používala písmena latinské abecedy. Pro hlásky, které v latinské abecedě písmeno nebylo, bylo zvoleno písmeno představující podobnou hlásku, tzv. primitivní pravopis.
 
Zásadním reformním spisem byl ''De orthographia Bohemica'', jehož autorství se obvykle připisuje [[Jan Hus|Janu Husovi]] a klade do roku [[1406]].
 
=== Novověk do roku 1948 ===
* Reformní snahy brusičů (např. [[Jan Václav Pohl]]). jimž z konzervativních pozic oponoval [[Josef Dobrovský]]
* 1846 a 1851 ''Prawidla českého prawopisu, praktickými přijklady wyswětlená, pro učitele českých sskol, zwlásstě pro kandidáty auřadu učitelského'', W Praze : Cjs. král. sklad normálnjch sskolnjch knih, tištěno švabachem
* 1854 ''Pravidla českého pravopisu : praktickými příklady vysvětlená'', V Praze : C.k. sklad normálních školních knih,
Řádek 34 ⟶ 18:
* 1924 (nezměněný otisk 1926) - ''Pravidla českého pravopisu s abecedním seznamem slov a tvarů : Jediné ministerstvem školství a národní osvěty schválené vydání'', vydání větší, Státní nakladatelství.
* 1941 ''Pravidla českého pravopisu s abecedním seznamem slov a tvarů'', Praha, Školní nakladatelství pro Čechy a Moravu a Česká akademie věd a umění. Zavedla v cizích slovech psaní dlouhých samohlásek, např. ''balkón'' či ''sesóna''. Tím najednou měla většina svazků nedokončených Dodatků k Ottovu slovníku naučnému zastaralý pravopis.
* 1942 - ''Pravidla českého pravopisu s abecedním seznamem slov a tvarů'', vydání větší, Londýn, nakl. Čechoslovák / Kruh přátel československé knihy, nezměněný otisk vydání z roku 1924
* 1943 ''Pravidla českého pravopisu s abecedním seznamem slov a tvarů - Regeln der tschechischen Rechtsschreibung'', Praha, Školní nakladatelství pro Čechy a Moravu a Česká akademie věd a umění, přetisk vydání z roku 1941
* 1946 a 1948 ''Pravidla českého pravopisu s abecedním seznamem slov a tvarů'', Praha, Státní nakladatelství a Česká akademie věd a umění, v podstatě nezměněné otisky vydání z roku 1941.
Řádek 70 ⟶ 54:
* 2003 ''Pravidla českého pravopisu : školní vydání včetně Dodatku'', Praha, Fortuna, vyd. 2., v nakl. Fortuna 1., dotisk, ISBN 80-7168-913-0, zpracoval kolektiv pracovníků Ústavu pro jazyk český AV ČR.
* 2005 ''Pravidla českého pravopisu : ''. Praha, Academia, ISBN 80-200-1327-X, vyd. 2. (s dodatkem MŠMT)
 
== Problematické pravopisné jevy ==
=== Typy problematických jevů ===
Pravopisná doporučení se obvykle zabývají přednostně těmi jevy, které jsou problematické, sporné nebo v užívání nejednotné. V současné češtině jsou problematickými pravopisnými jevy zejména:
*'''Označování hlásek písmeny''' v případech hláskové spodoby (párové souhlásky znělá / neznělá), vypouštění hlásek při výslovnosti, měkčení souhlásky následujícím písmenem, rozlišování i / y, označování délky samohlásek, pravopis přejatých slov apod.
*'''Psaní velkých písmen''' (vlastní jména, zkratky a značky, větné celky a nápisy)
*'''Hranice slov v písmu a dělení slov'''
*'''Používání členicích znamének'''
*'''Rozdíly v tvarosloví mezi spisovným jazykem a hovorovými jazyky a dialekty'''
*'''Přepis nebo překlad vlastních jmen a přechylování ženských příjmení z cizích jazyků'''
 
=== Dilema mezi obnovováním fonetičnosti pravopisu a zachováním historického pravopisu ===
Při kodifikaci pravopisu je třeba vyvažovat následující východiska:
 
* [[fonetika|fonetické]] hledisko, která vychází z pravidla: ''piš, jak mluvíš'';
* [[morfologie (mluvnice)|morfologické]] hledisko - při určování pravopisu se musí přihlížet k psaní v různých gramatických podobách (dub, výslovnost dub, protože bez dubu, duby). V jazycích psaných latinkou je poměrně ojedinělým příkladem neuznávání tohoto principu je [[chorvatština]]; výjimkou z tohoto principu v češtině je pravopis slova ''„děcko“'' (odvozené od dětský);
* [[historie|historické]] ([[etymologie|etymologické]]) hledisko, ve kterém je důraz kladen především na původní zápis slov z důvodu zachování jeho původních slovotvorných souvislostí.
 
Hlavní princip českého pravopisu je [[fonologie|fonologický]] (shrnuje hlediska fonetická i morfologická), tj. jednotlivé [[písmeno]] ([[grafém]]) zpravidla odpovídá jednomu [[foném]]u (nikoliv [[zvuk]]u, fónu) s tím, že zachovává některé prvky odpovídající starší výslovnosti (psaní ě,i/y, í/ý, ú/ů – viz dále – je pozůstatkem dřívější existence dnes již zaniklých fonémů).
 
{{Viz též|Fonologie češtiny}}
 
Všechna hlásková písma jsou původně fonetická. Za argument pro upřednostnění historického (etymologického) hlediska před fonetickými změnami pravopisu bývá považována teorie morfémů, již v roce [[1933]] uveřejnil [[Spojené státy americké|americký]] [[lingvistika|lingvista]] [[Leonard Bloomfield]] ([[1887]] – [[1949]]) ve své knize ''Language''. [[Morfém]]y jsou nejmenší jazykové jednotky nesoucí význam. Např. slovo ''neuvěřitelný'' má tyto morfémy: ''ne-'' (zápor), ''u-'' (dokonavost), ''věř-'' (volný morfém), ''-iteln-'' (schopnost), ''-ý'' (adjektivum). Alomorfémy jsou nositeli stejného významu při jiném zvukovém vyjádření, např. při spodobě znělosti. Morfém ''led'' se vysloví [let], zatímco v druhém pádu [ledu], přičemž jde stále o stejný morfém ''led''. Písmo může zachovat morfematickou totožnost i u tvarů, v nichž se zvuková podoba morfému spodobou znělosti mění. Plně fonetický pravopis (s různě zapisovanými alofóny) pomíjí morfematické vazby (např. zapisováním spodoby znělosti v [[chorvatština|chorvatštině]]). [[Foném|Fonematická]] abeceda zapisuje stejně alofóny a alomorfémy.
Historický (etymologický) pravopis využívá toho, že psaný a mluvený jazyk má jinou funkci, a upřednostňuje způsob čtení, při němž čtenář vnímá psané slovo jako celek.
 
=== Výjimky z fonetičnosti a jednotnosti současného českého pravopisu ===
Čeština užívá hláskové písmo vycházející z latinské abecedy. Doplněna je o písmeno „ch“ a písmena s diakritickými znaménky. Ta označují kvantitu (délku) samohlásek a palatizaci (měkčení) souhlásek). Fonetičnost písma však není zcela důsledná:
 
Existuje několik alografů (více písmen pro stejnou hlásku):
* [[i]] a [[y]] pro hlásku [i], v některých dialektech je rozlišení výslovnosti zachováno, ale neshoduje se často s pravopisem
* ''ú'' pro ''ů'' pro hlásku [u:]
* ''je'' a ''ě'' pro hlásky [je] (ě, následuje-li po b, p nebo v)
* ''mě'' a ''mně'' pro hlásky [mňe] (v některých dialektech vyslovované jako [mje])
* [[d]] a [[ď]] pro hlásku [ď] (d, je-li měkčeno následujícím i nebo ě)
* [[t]] a [[ť]] pro hlásku [ť] (t, je-li měkčeno následujícím i nebo ě)
* [[n]] a [[ň]] pro hlásku [ň] (n, je-li měkčeno následujícím i nebo ě)
* [[c]] a [[h]] užity pro označení samostatných hlásek i pro označení písmene [[ch]]
 
Dále
*Nejsou rozlišovány některé podobné hlásky (například znělé a neznělé [ř].
*Zdomácnělý pravopis jen někdy zohledňuje spodobu znělosti (rozdíl od chorvatštiny).
* Z historických důvodů je mnoho slov zapisováno jinak, než se vyslovuje. Např. slovo [gde] se zapisuje ''kde'', protože písmeno [[g]] historicky vyjadřovalo hlásku [j].
 
=== Pravopis cizích (přejatých) slov ===
Podle PČP platí toto pravidlo: „O pravopisu přejatých slov obecných rozhoduje především míra jejich zdomácnění a rozšíření v češtině. Slova řídká a úzce odborná se píšou pravopisem původním, tj. tak jako v jazyce, z kterého byla přejata; slova zdomácnělá se zpravidla píšou podle zásad českého pravopisu. Mezi nimi jsou četné přechody podle stupně zdomácnění slova. Vedle toho se uplatňují činitele stylové, zvyklostní atd. Proto je také možno v textech určených širší veřejnosti psát i slova úzce odborná způsobem počeštěným a naopak při odborném, vědeckém užití a vůbec ve 'vyšším stylu' lze u slov jinak pravopisně počeštěných ponechat podobu původní.“
 
V běžném užívání jazyka dochází k výchylkám v obou směrech (přizpůsobování slov, která oficiálně ještě zdomácnělá nejsou, i přetrvávání původního pravopisu). Oficiální PČP zpravidla na tyto tendence reagují, pokud jsou významněji zastoupeny. Podrobněji viz [[pravopis]].
 
U přejatých slov je fonetický přepis uplatňován v různé míře:
* Je třeba si pamatovat, která slova jsou zdomácnělá (píší se foneticky) a která se stále píší původním pravopisem. Je třeba si pamatovat, že například slova ''jagellonský'' či ''ghetto'' zdomácnělá nejsou, zatímco ''diskuze'' či [[Filosofie|filozofie]] ano.
* Nevkládá se písmeno ''j'' u spojení ''i'' a samohlásky (rozdíl od polštiny), tedy ''Francije'' není správně.
* Nepřejímá se měkčící funkce měkkého i u písmen [[d]], [[t]], [[n]], např. u slova ''dispozice'', ''turistika'' či ''kronika''.
* Ztráty ypsilonu u obojetných souhlásek, tedy ''mitologyje'' není správně.
* U tvrdých souhlásek se i mění na ypsilon jen u slov přejatých ve středověku, např. ''rytíř'' či ''rýže''; u slov přejatých v novověku zůstavá, tedy ''hystoryje'' není správně.
* [[c]] není považováno za měkkou souhlásku, nýbrž za obojetnou, např. u slov [[cyklus]] v. [[citron]].
* Dlouhé [[u]] se vždy zapisuje [[u|ú]], tedy i uprostřed slova, takže např. ''můza'' je nesprávně.
* Se slovy přejatými v různých obdobích (dokonce i v rámci [[20. století]]) je zacházeno různě. Zatímco [reida:] se zapisuje i vyslovuje [[Radiolokátor|radar]], [leiz{{IPA|ə}}] se zapisuje [[laser]] a vyslovuje [lejzr]. A [[kvasar]], původně ''quasar'' (z angl. ''QUAsi StellAR object'') se má podle jedné anglické výslovnosti podle PČP psát česky ''kvazar''.
 
=== Srovnání historického (etymologického) a fonetického pravopisu ===
==== Výhody historického (etymologického) pravopisu pro češtinu ====
* Je mezinárodní ve vztahu ke zdrojovým jazykům většiny přejímaných slov: u slov převzatých z jazyků užívajících latinku zachovává původní pravopis. Většina termínů jsou slova s [[řečtina|řeckým]] nebo [[latina|latinským]] základem. V západních jazycích ([[angličtina]] a [[francouzština]]) jsou psány původním pravopisem. Není tedy nutné si pamatovat, že např. [[alela]] se v angličtině, němčině, nizozemštině i polštině píše se dvěma ''ll'', zatímco v češtině je považována za zdomácnělou, tedy pouze s jedním [[l]]. Navíc umělý jazyk interlingua, který je na latinských slovech založen, je přístupný prakticky ihned bez učení, alespoň pro čtení.
* Zachovává souvislosti mezi příbuznými slovy a morfémy
* Je stálejší.
* Umožňuje souběžně s přizpůsobenou výslovností používat v češtině i původní výslovnost přejatých slov
 
==== Nevýhody historického (etymologického) pravopisu v češtině ====
* Zápis slova nelze odvodit z jeho mluvené podoby. Psaný jazyk se stává druhým jazykem vedle jazyka mluveného. Například v angličtině je proto nutné, aby se dítě, které cca 5 let ví, že kočka je [kæt], muselo v hodinách svého rodného jazyka naučit to slovo ještě jednou, tentokrát jako '''cat'''. Stejný postup musí zvolit u většiny ostatních slov.
* Výslovnost slova nelze odvodit z jeho psané podoby. Ztěžuje čitelnost slov, která čtenář buď nezná vůbec, nebo nezná v této psané podobě.
* Ačkoliv uchovává původní psanou podobu, nebrání deformacím výslovnosti převzatých slov.
* Narušuje jednotnou logiku jazyka vnášením nepřizpůsobených morfémů vzniklých v jiných slovotvorných podmínkách - tatáž písmena nebo seskupení písmen mohou v původních jazycích značit jiné hlásky.
* Je-li prosazován navzdory oficiální kodifikaci jazyka, narušuje jednotný úzus a kompatibilitu v komunikaci s běžnými uživateli jazyka.
* Není vnímán jako stylově neutrální. Vyvolává dojem starobylosti, může působit jako projev nepřizpůsobivosti, nadsázka nebo parodie.
* Snižuje vzájemnou srozumitelnost zejména s přibuznými slovanskými jazyky užívajícími cyrilici/azbuku.
* Znemožňuje hlasité čtení textu osobám neznalým češtiny.
* Je nepružný, nereaguje na vývoj jazyka.
* Zpravidla není důsledně původní, ale pouze zakonzervovává určitou nevýchozí fázi vývoje slova nebo morfému.
* Je vývojovým krokem zpět, k ideografickému písmu.
 
==== Výhody fonetického pravopisu pro češtinu ====
* Zachovává jednotu mluveného a psaného jazyka
* Usnadňuje zápis mluveného projevu
* Usnadňuje čtení zapsaného projevu
* Zaznamenává výslovnost a vývoj jazyka
 
==== Nevýhody fonetického pravopisu v češtině ====
* Nebrání deformacím výslovnosti přejatých slov a po jejich kodifikaci brání užívání původní výslovnosti. Například písmeno S z latiny nebo řečtiny se v češtině pod vlivem [[němčina|němčiny]] v některých slovech vyslovuje často jako [z] a tato změna proniká i do oficiální pravopisné kodifikace.
* Menší srozumitelnost slov, která jsou uživatelům češtiny známější v původní podobě v cizím jazyce.
* V některých případech nemožnost rozlišit významově různé morfémy, jako je moto × motto, let × led.
* Obtížně lze zachytit úzus v případě, vžije-li se slovo ve více zvukových podobách souběžně (typicky například upřednostnění znělé podoby skupin souhlásek na Moravě a východě Čech a neznělé ve středních Čechách).
 
== Čeština cyrilicí ==
Někteří čeští jazykovědci kdysi uvažovali, že by čeština měla opustit [[latinka|latinku]] a přejít na [[cyrilice|cyrilici]], neboť pouze s ní lze zajistit plně fonetický pravopis (bylo to v době před [[Mezinárodní fonetická abeceda|IPA]]).{{doplňte zdroj}} Ukázka (Všeobecná deklarace lidských práv):
 
* Fonetická cyrilice: Вшихни лидэ́ сэ роди́ свободни́ а собе ровни́ цо до ду́стойности а пра́в. Йсоу нада́ни розумэм а сведоми́м а маи́ сполу еднат в духу братрстви́.
* Přepis: Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.
 
== Reference ==
Řádek 173 ⟶ 62:
{{Wikisource|Psaní s a z}}
{{Wikisource|Pilipův dodatek}}
* [[Český pravopis]]
* [[Lingvistika]]
* [[Výslovnost]]
Řádek 198 ⟶ 88:
[[Kategorie:Česká literární díla]]
[[Kategorie:Slovníky]]
 
 
[[en:Czech orthography]]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/wiki/Pravidla_českého_pravopisu“