Rusko-turecká válka (1877–1878): Porovnání verzí

m
přeformulování
m (přeformulování)
Po Berlínském kongresu panovala mezi Bulhary značná nespokojenost, zvláště těch, kteří se ocitli mimo hranice Bulharského knížectví. Ruská okupace byla zkrácena z plánovaných dvou let na devět měsíců, a tak se s ustavením státní správy muselo pospíchat. Největší boje se rozhořely o znění ústavy, spory probíhaly mezi konzervativci, jejichž vůdčími osobnostmi byli [[Konstantin Stoilov]], [[Dimitǎr Grekov]] a první bulharský ministerský předseda [[Todor Stojanov Burmov]], a národními liberály vedenými [[Stefan Stambolov|Stefanem Stambolovem]], [[Petko Karavelov|Petkem Karavelovem]] či [[Petko Račev Slavejkov|Petkem Slavejkovem]]. Konečná verze textu ústavy, tzv. ''Trnovská ústava'', byla schválena [[16. duben|16. dubna]] [[1879]] a na tehdejší dobu byla jednou z nejdemokratičtějších v [[Evropa|Evropě]].
 
Přes veškerou tureckou snahu se Východní Rumélie nestala opět plně ovládaným tureckým územím, ale byla z velké části řízena Bulhary. Generálním guvernérem Východní Rumélie byl jmenován poturčený Bulhar, diplomat [[Aleko Bogoridi]] (jenžpo letech v tureckých službách se ani nedokázal vyjadřovatvyjádřit [[Bulharština|bulharsky]]), který podle vzpomínek současníků již při příjezdu podlehl strachu z nespokojenosti bulharského obyvatelstva, projevované v rozvášněných demonstracích, a rychle skryl turecký [[fez]] a nasadil bulharskou beranici, tzv. ''[[kalpak]]''. Jeho zástupcem, hlavním tajemníkem generálního guvernéra a direktorem vnitřních záležitostí, se stal [[Gavril Krǎstevič]], účastník církevních bojů v Cařihradě. Generálního guvernéra podporovala strana státoprávní, v jejímž vedení byl např. [[Stojan Čomakov]], a proti ní stála strana konzervativní, čili sjednocovací, jejímiž vůdčími představiteli byli [[Ivan Estatiev Gešov]], [[Ivan Stojanov Gešov]] či [[Michail Madžarov]].
 
== Seznam nejvýznamnějších střetnutí ==