Menachem Begin: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
Robot: Opravuji 1 zdrojů and označuji 0 zdrojů jako nefunkční #IABot (v2.0beta10ehf1) (GreenC)
m Robot: šablona přejmenována; kosmetické úpravy
Řádek 132:
}}</ref>
 
[[Soubor:BeginBeitar1935.jpg|thumbnáhled|leftvlevo|Begin (uprostřed) během inspekce oddílu Bejtaru v&nbsp;Polsku v&nbsp;roce 1935|alt=Dva muži v&nbsp;uniformách hledí na nastoupenou jednotku]]
V&nbsp;roce [[1931]] začal studovat [[právo|práva]] na [[Varšavská univerzita|Varšavské univerzitě]]. V&nbsp;Bejtaru mezitím rozpoznali Beginovy kvality, díky čemuž se roku 1932 stal členem výkonného vedení tohoto hnutí v&nbsp;Polsku s odpovědností za organizační záležitosti.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Hurwitz
Řádek 185:
 
=== Věznění v&nbsp;gulagu a odchod z&nbsp;Evropy ===
[[Soubor:Menachem Begin in September 1940.jpg|thumbnáhled|Fotografie Begina, kterou NKVD pořídila po jeho zatčení v&nbsp;září 1940|alt=Dvě fotografie muže (hlava a hruď) v&nbsp;černém kabátu focené zepředu a z&nbsp;profilu.]]
Na začátku srpna 1940 Litvu anektoval [[Sovětský svaz]] a 1.&nbsp;září byl Begin předvolán na místní radnici, ale výzvu ignoroval.<ref name="wagner34-35"/> Jakožto přední sionistický vůdce byl [[20. září|20.&nbsp;září]] zatčen [[Hlavní správa státní bezpečnosti|sovětskou tajnou službou]] (předchůdkyní [[KGB]]) a umístěn ve věznici [[Lukiškės (věznice)|Lukiškės]] ve Vilně. Tam byl podrobován [[Spánková deprivace|spánkové deprivaci]] a kvůli malým přídělům jídla rychle ztrácel na váze.<ref name="wagner34-35"/> Sověti jej obvinili z&nbsp;toho, že je „agentem [[Spojené království|britského]] [[Imperialismus|imperialismu]]“<ref>''Begin: His Life, Words and Deeds''. s. 13.</ref> a [[1. duben|1.&nbsp;dubna]] [[1941]] byl jakožto „element nebezpečný pro společnost“ odsouzen k&nbsp;osmi letům [[trest odnětí svobody|odnětí svobody]], které si měl odpykat v&nbsp;[[gulag]]u.<ref name="wagner38-39">''Anwar Sadat and Menachem Begin: Negotiating Peace in the Middle East''. s. 38–39.</ref> Ještě před jeho transferem jej manželka Aliza ve vězení navštěvovala a tajně mu pašovala balíčky s&nbsp;oblečením. Na jednom z&nbsp;propašovaných kapesníků mu skrze vyšitou [[Kryptografie|šifru]] dala vědět, že odjíždí do mandátní Palestiny.<ref name="wagner38-39"/> Begin byl nakonec v&nbsp;rámci velké skupiny vězňů poslán do pracovního tábora [[Pečora (město)|Pečora]] na severu Sovětského svazu, kde pracoval v&nbsp;mrazivých podmínkách šestnáct hodin denně, kvůli čemuž byl v&nbsp;té době často nemocný.<ref name="wagner38-39"/> V&nbsp;gulagu zažil mučení od sovětských dozorců i&nbsp;antisemitské útoky od polských spoluvězňů.<ref name="katz152-154"/> Své vzpomínky na toto období později popsal v&nbsp;knize {{cizojazyčně|he|''[[Bílé noci (kniha)|be-Lejlot levanim]]''}} („Bílé noci“), publikované poprvé v&nbsp;roce 1957.<ref name="hurwitz9"/>
 
Řádek 236:
}}</ref>
 
[[Soubor:Etzel002.jpg|thumbnáhled|„Prohlášení povstání“, které Irgun 1.&nbsp;února 1944 vylepil po celé mandátní Palestině|alt=Jednostránkové prohlášení v&nbsp;hebrejštině se symbolem Irgunu]]
Po uvolnění z&nbsp;armády byl osloven vedením Irgunu s&nbsp;nabídkou, aby se stal jeho velitelem.<ref name="JVL-Proclamation"/> S&nbsp;ohledem na vývoj druhé světové války, informace o&nbsp;holocaustu a britské trvání na [[MacDonaldova bílá kniha|imigračních kvótách pro židovské uprchlíky]], se totiž tato vojenská organizace rozhodla obnovit odboj proti Britům a vypovědět závazek neútočení.{{#tag:ref|Po vypuknutí druhé světové války došlo ve většině revizionistického hnutí k&nbsp;přehodnocení odporu ke Spojenému království. Sám Žabotinský (1880–1940) před svou smrtí zdůraznil veliteli Irgunu, [[David Raziel|Davidu Razielovi]], potřebu spolupráce s&nbsp;Brity v&nbsp;boji proti [[nacismus|nacismu]].<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Polakow-Suransky
Řádek 288:
| jazyk = anglicky
}}</ref>
{{CitaceCitát v rámečku|Britský režim porušil příměří, které jsme vyhlásili na počátku války. Vládci [[země izraelská|země izraelské]] ignorují loajalitu, ústupky a oběti. Namísto toho pokračují v&nbsp;práci na svém cíli&nbsp;– vymýcení sionistických snah o&nbsp;dosažení státnosti. (…) Britský režim pokračuje ve své hanebné zradě židovského národa a neexistuje žádný morální důvod jeho další přítomnosti v&nbsp;zemi izraelské.
 
Déle již nemůže být příměří mezi židovským lidem, jeho mládeží a britskou správou země izraelské, která zrazuje naše bratry ve prospěch [[Adolf Hitler|Hitlera]]. Náš národ bude proti tomuto režimu bojovat, a to až do konce. Vláda nad zemí izraelskou musí být okamžitě předána prozatímní židovské vládě. Židovská vláda (…), jediný zákonný zástupce židovského lidu, musí bezprostředně po svém ustanovení (…) zahájit vyjednávání (…) o&nbsp;masové evakuaci evropského židovstva do země izraelské.
Řádek 319:
Okamžik zlomu ve vzájemných vztazích s&nbsp;Židovskou agenturou a Haganou nastal 6.&nbsp;listopadu 1944, když dva příslušníci Lechi zavraždili v&nbsp;[[Káhira|Káhiře]] britského ministra [[Lord Moyne|lorda Moyna]].<ref name="grunor39-40"/> Vedení Židovské agentury na tento [[atentát]], který způsobil šok v&nbsp;mandátní Palestině i&nbsp;po celém světě, zareagovalo rázně a zahájilo tzv. [[lovecká sezóna (Britský mandát Palestina)|loveckou sezónu]], trvající až do února 1945, během které Hagana předávala Britům jak informace o&nbsp;Irgunu a Lechi, tak také jejich příslušníky, které sama chytala. Celkem takto bylo předáno na tisíc osob, které byly buď drženy ve věznici [[Latrun]] či [[Internace Irgunu a Lechi v Africe|deportovány do internačních táborů v&nbsp;Africe]].<ref name="grunor42-44">''Let My People Go''. s. 42–44.</ref> K&nbsp;násilnostem mezi židovskými skupinami nedošlo jen díky Beginovu rozkazu irgunistům, požadujícím zdrženlivost.<ref name="grunor42-44"/> Obával se totiž vtažení [[jišuv|židovské komunity]] do [[občanská válka|občanské války]], a nechtěl si do budoucna pokazit vztahy s&nbsp;Haganou.<ref name="grunor42-44"/> Jemu samotnému se celou dobu dařilo úspěšně skrývat.<ref name="pasachoff"/> Ačkoli lovecká sezóna zasadila Irgunu vážnou ránu, nezlikvidovala jej, po několika měsících začal znovu nabírat na síle a v&nbsp;květnu 1945 obnovil protibritské akce.<ref name="grunor42-44"/>
 
[[Soubor:KD 1946.JPG|thumbnáhled|leftvlevo|Část [[hotel Krále Davida|hotelu Krále Davida]] v&nbsp;Jeruzalémě zničená [[Bombový útok na hotel Krále Davida|bombovým útokem Irgunu]]|alt=Částečně zdemolovaný dům]]
{{P-citát|right|Historie a zkušenosti nás naučily, že pokud budeme schopni zničit prestiž Britů v&nbsp;Palestině, režim padne.|Menachem Begin|''The Revolt'' (v&nbsp;originále ''ha-Mered'')<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Begin
Řádek 372:
}}</ref> V&nbsp;souvislosti s&nbsp;tím později napsal: „Podzemní bojovníci Irgunu povstali, aby svrhli a nahradili režim. Použili jsme fyzickou sílu, protože jsme čelili fyzické síle.“<ref>''The Revolt: Story of the Irgun''. s. 60</ref>
 
[[Soubor: Menahem Begin during his "Rabbi Sassover" period with wife Aliza and son Benyamin-Zeev in Tel Aviv.jpg|thumbnáhled|Begin v&nbsp;přestrojení za ortodoxního rabína s&nbsp;manželkou Alizou a synem Binjaminem, prosinec 1946|alt=Ortodoxní muž s&nbsp;ženou a dítětem]]
V&nbsp;únoru 1947 uskutečnil Irgun za Beginova vedení (ačkoli on sám se plánování neúčastnil) velkou akci v&nbsp;podobě [[Útěk z věznice Akko|osvobození židovských vězňů]] z&nbsp;věznice ve městě [[Akko]].<ref name="bard1001">{{Citace monografie
| příjmení = Bard
Řádek 460:
 
== Vznik Izraele ==
[[Soubor:Etzel diryasin.jpg|thumbnáhled|Veřejné prohlášení Irgunu k&nbsp;událostem v&nbsp;Dejr Jásinu|alt=Jednostránkové prohlášení v&nbsp;hebrejštině se symbolem Irgunu]]
V&nbsp;důsledku emocí předcházejících konci britského mandátu vypukla v&nbsp;Palestině v&nbsp;letech 1947 až 1948 [[Občanská válka v Palestině 1947-1948|občanská válka]] mezi Židy a Araby. V&nbsp;odvetných opatřeních na zabíjení Židů spáchal Irgun celou řadu bombových útoků proti arabským [[civilista|civilistům]], při nichž zahynuly desítky lidí.<ref>''Izrael: Dějiny''. s. 166–167.</ref> Během občanské války došlo k&nbsp;[[Obléhání Jeruzaléma (1948)|obléhání Jeruzaléma]], při němž bylo jeho židovské obyvatelstvo postupně odříznuto od zásobování. V&nbsp;dubnu 1948 zahájila Hagana [[Operace Nachšon|operaci Nachšon]], jejímž cílem bylo ovládnutí přístupového koridoru do Jeruzaléma obsazením strategických návrší a sousedních arabských vesnic.<ref name="bard-deir_yassin"/> Jednou z&nbsp;nich měl být i&nbsp;[[Dejr Jásin]], nacházející se západně od Jeruzaléma. Na vesnici ale nakonec 9.&nbsp;dubna [[Masakr Dejr Jásin|zaútočily oddíly Irgunu a Lechi]], čítající dohromady 110–120&nbsp;mužů. Setkali se však s&nbsp;tuhým odporem a dostali se pod palbu [[odstřelovač]]ů a místních obyvatel,<ref name="dershowitz"/> a třetina z&nbsp;nich padla nebo byla zraněna.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Gelber
Řádek 508:
| jazyk = anglicky
}}</ref>
{{citaceCitát v rámečku|Ze zla vzešlo dobro. Arabská [[propaganda]] šířila legendu o&nbsp;teroru mezi Araby a arabské jednotky, které zachvátila panika při zmínce o&nbsp;vojácích Irgunu. Tato legenda měla cenu půl tuctu [[prapor (jednotka)|praporů]] izraelských sil.|Menachem Begin|The Revolt (v&nbsp;originále ha-Mered)}}
 
Dne [[14. květen|14.&nbsp;května]] [[1948]] byla [[deklarace nezávislosti Státu Izrael|vyhlášena nezávislost státu Izrael]], který ještě téhož dne napadly sousední arabské státy v&nbsp;[[první arabsko-izraelská válka|izraelské válce za nezávislost]]. Následující den vystoupil Begin v&nbsp;rozhlasovém vysílání s&nbsp;projevem k&nbsp;národu. V&nbsp;něm kromě jiného sdělil, že Irgun opustil podzemí. Vzpomenul též na [[vznik Československa]], konkrétně na slova prezidenta [[Tomáš Garrigue Masaryk|T.&nbsp;G.&nbsp;Masaryka]] pronesená v&nbsp;[[Praha|Praze]] po jeho návratu z&nbsp;[[exil]]u: „Je obtížné založit stát, ale ještě obtížnější je ho udržet.“, která by podle něj měla pro nově vzniklý židovský stát být varováním.<ref>{{Citace monografie
Řádek 530:
}}</ref>
 
[[Soubor:Altalena off Tel-Aviv beach.jpg|thumbnáhled|leftvlevo|Hořící ''Altalena'' na pobřeží Tel&nbsp;Avivu|alt=Hořící loď u&nbsp;pobřeží]]
Některé jeho jednotky (zejména v&nbsp;Jeruzalémě) však i&nbsp;nadále operovaly nezávisle, což ukončila až konfrontace kvůli nákladní lodí ''[[Altalena]]''.{{#tag:ref|Ve skutečnosti šlo o&nbsp;bývalou americkou [[tanková výsadková loď|tankovou výsadkovou loď]], jejíž název byl literárním pseudonymem Žabotinského.<ref name="sachar286"/>|group="p"}} Ta přivážela z&nbsp;[[Francie]] do nově vzniklého státu pro revizionistickou skupinu velké množství zbraní, munice a dobrovolníků.{{#tag:ref|Šlo mimo jiné o&nbsp;5000&nbsp;pušek, 450&nbsp;kulometů a milion nábojů. Uváděný počet dobrovolníků se různí. [[Martin Gilbert|Gilbert]] hovoří o&nbsp;900&nbsp;osobách,<ref name="gilbert216-218">''Izrael: Dějiny''. s. 216–218.</ref> zatímco [[Howard Sachar|Sachar]] o&nbsp;500&nbsp;osobách.<ref name="sachar286">SACHAR, Howard, M. ''Dějiny Státu Izrael''. s. 286.</ref>|group="p"}} Loď dorazila 20.&nbsp;června během [[první arabsko-izraelská válka#První příměří|prvního příměří]] uprostřed války za nezávislost. Ben Gurion byl svolný s&nbsp;jejím přistáním a počítal s&nbsp;využitím zbraní na [[první arabsko-izraelská válka#Centrální fronta|jeruzalémské frontě]]. S&nbsp;tím Begin souhlasil, požadoval však, aby 20 % výzbroje připadlo jeho jednotkám.<ref name="comay48-49"/> Tato reakce Ben Guriona rozzuřila, neboť ji považoval za porušení autority vlády.<ref name="sachar286"/> ''Altalena'' i&nbsp;přesto zakotvila u&nbsp;[[mošav]]u [[Kfar Vitkin]] v&nbsp;centrálním Izraeli. Begin dostal ultimátum k&nbsp;předání zbraní, a po jeho odmítnutí došlo k&nbsp;přestřelce mezi irgunisty a izraelskými vojáky, během níž padlo osm lidí.<ref name="gilbert216-218"/> Loď však zvládla odplout a zamířila na jih k&nbsp;Tel Avivu, kam dorazila druhý den ráno. Na palubě byl tou dobou už i&nbsp;Begin, který se mezitím přidal k&nbsp;pasažérům. V&nbsp;rozhlasovém vysílání tvrdil, že armádní odstřelovači dostali za úkol jej zabít, a v&nbsp;novinách 21.&nbsp;června vyšlo prohlášení Irgunu varující před občanskou válkou.<ref name="gilbert216-218"/> Když se loď dostala k&nbsp;pobřeží, zahájily armádní jednotky na Ben Gurionův rozkaz palbu z&nbsp;lehkých a těžkých zbraní, v&nbsp;důsledku čehož začala loď hořet. Na její palubě propukl požár a cestující vyskákali do moře. Celkem během přestřelky padlo jedenáct lidí a Begin jen těsně unikl smrti.<ref>{{Citace elektronické monografie
| příjmení = Lapidot
Řádek 542:
 
== Politikem v opozici ==
[[Soubor:Menachem Begin při projevu v srpnu 1948.jpg|thumbnáhled|Begin při projevu v&nbsp;srpnu 1948|alt=Muž při plamenném projevu na tribuně]]
S&nbsp;blížícími se [[Volby do Knesetu 1949|prvními izraelskými parlamentními volbami]] Begin založil, spolu s&nbsp;dalšími někdejšími členy nejvyššího vedení Irgunu, v&nbsp;srpnu 1948 politickou stranu [[Cherut]] („Svoboda“).<ref name="kneset-beg"/> Jejími členy byli zpravidla bývalí irgunisté a politickým programem se řadila k&nbsp;izraelské [[Pravice|pravici]]. Z&nbsp;hlediska [[Politická ideologie|ideologie]] šlo o&nbsp;nacionálně-[[Liberalismus|liberální]] stranu podporující soukromé podnikání, redukci státní správy a zrušení vojenské [[správa|správy]] [[Izraelští Arabové|arabského obyvatelstva]].<ref>{{Citace elektronické monografie
| vydavatel = [[Kneset]]
Řádek 577:
}}</ref>
 
[[Soubor:Flickr - Government Press Office - Menahem Begin with underground fighters.jpg|thumbnáhled|leftvlevo|Begin (uprostřed) se svými přívrženci na pláži v&nbsp;Tel Avivu během prvního výročí potopení ''Altaleny'', červen 1949|alt=Skupina lidí stojící kolem Begina, který je oblečen v&nbsp;obleku]]
Cherut ve volbách, které proběhly v&nbsp;lednu 1949, nakonec získal 11,5 % hlasů a 14&nbsp;poslaneckých mandátů, čímž se stal čtvrtou nejsilnější parlamentní stranou.<ref>{{Citace elektronické monografie
| vydavatel = [[Kneset]]
Řádek 633:
Příležitost k&nbsp;ostrému vymezení se vůči vládě dostal Begin ještě téhož roku kvůli Ben Gurionovu požadavku [[válečné reparace|finančních reparací]] po [[Západní Německo|Západním Německu]].<ref name="sachar320-321"/> Důvodem tohoto kroku byla zoufalá finanční tíseň, s&nbsp;níž se Izrael potýkal kvůli velkému množství přistěhovalců. Získané finanční prostředky měly být použity jako pomoc při absorpci statisíců [[še'erit ha-plejta|přeživších holocaust]], a nemělo jít o&nbsp;„kompenzace“ za miliony židovských obětí. I&nbsp;přesto se proti podobnému ujednání zvedla vlna nevole napříč politickým spektrem. Zdaleka nejhlasitějším odpůrcem však byla strana Cherut a její předseda Begin.<ref name="sachar320-321"/> Ten reparace označil za „naprostou sprosťárnu, jíž podobnou jsme nepoznali od doby, co jsme se stali národem“ a tvrdil, že přijetí reparací by fakticky znamenalo odpuštění nacistických zločinů.<ref>''Begin: His Life, Words and Deeds''. s. 59.</ref> Předběžná jednání se Západním Německem byla uzavřena v&nbsp;prosinci 1951 a k&nbsp;projednávání vlastní [[Dohoda o reparacích mezi Izraelem a Západním Německem|dohody o&nbsp;reparacích]] v&nbsp;Knesetu došlo 7.&nbsp;ledna 1952.<ref name="sachar320-321"/>
 
[[Soubor:Menachem Begin při projevu na demonstraci proti německým reparacím v Tel Avivu v únoru 1952.jpg|thumbnáhled|leftvlevo|upright=1.2|Při projevu na telavivské demonstraci proti reparacím v&nbsp;únoru 1952. Na transparentu stojí: „Naše čest nesmí být prodána za peníze; naše krev nesmí být odčiněna zbožím. Odstraňme hanbu!“|alt=Muž stojící na balkóně při projevu]]
Toho dne pronesl Begin dramatický projev na [[Sijónské náměstí|Sijónském náměstí]] v&nbsp;Jeruzalémě, kde se shromáždilo na 15&nbsp;tisíc protestujících.<ref name="sachar320-321"/> V&nbsp;něm napadl vládu a Izraelce vyzval k&nbsp;[[občanská neposlušnost|občanské neposlušnosti]].<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Lenczowski
Řádek 714:
}}</ref>|group="p"}} Toho využil Cherut, jehož tisk útočil jak na svého hlavního politického rivala, tak na Kastnera.<ref name="sachar322-323"/> Rozsudek byl vynesen koncem června 1955, pouhý měsíc před [[volby do Knesetu 1955|izraelskými parlamentními volbami]]. Podle předsedajícího soudce byla Kastnerova činnost „kolaborací v&nbsp;plném smyslu toho slova“, jíž „zaprodal svou duši ďáblu“.<ref name="sachar322-323"/> [[První vláda Moše Šareta|Vláda Moše Šareta]] podala odvolání k&nbsp;[[Nejvyšší soud Státu Izrael|Nejvyššímu soudu]], načež Cherut 27.&nbsp;června zareagoval předložením návrhu na vyslovení nedůvěry vládě v&nbsp;Knesetu.<ref name="sachar322-323"/> Ten sice neprošel, ale zdržení se hlasování vládní strany [[Všeobecní sionisté]] vedlo premiéra k&nbsp;rezignaci. Beginova strana se snažila z&nbsp;celé situace vytěžit maximum, což se jí nakonec podařilo, když ve volbách téměř zdvojnásobila počet poslaneckých mandátů (z&nbsp;8 na 15) a stala se druhou nejsilnější stranou parlamentu.<ref name="sachar322-323"/> Téhož roku Begin zahájil jednání s&nbsp;Všeobecnými sionisty o&nbsp;vytvoření jednotného nesocialistického politického bloku (k&nbsp;realizaci tohoto plánu však došlo až o&nbsp;deset let později).<ref name="kneset-beg"/> V&nbsp;roce 1956 byl podporovatelem [[Suezská krize|sinajské války]] proti [[Egypt]]u, zároveň však chtěl, aby se válka rozšířila i&nbsp;proti Jordánsku.<ref name="reich71-73"/>
 
[[Soubor:Flickr - Government Press Office (GPO) - MR. MENAHEM BEGIN OF HERUT.jpg|thumbnáhled|Begin vysvětluje plénu Knesetu postoj své strany k&nbsp;nově vzniklé vládě, únor 1961|alt=Begin hovoří k&nbsp;sálu plnému poslanců]]
V&nbsp;květnu 1965 se Beginovi podařilo dojednat vznik pravicové volební aliance [[Gachal]] ([[akronym]] pro „Blok Cherutu a Liberálů“), kterou tvořil Cherut a [[Izraelská liberální strana|Liberální strana]] (nástupce Všeobecných sionistů).<ref name="kneset-beg"/>{{#tag:ref|Liberální strana vznikla v roce 1961 spojením Všeobecných sionistů a [[Progresivní strana (Izrael)|Progresivní strany]].<ref>''Izrael: Dějiny''. s. 340.</ref>|group="p"}} Díky tomuto spojení, ale i&nbsp;díky Ben Gurionovu odchodu z&nbsp;čela vlády před dvěma lety, dostal Begin svou stranu do centra izraelského politického povědomí.<ref name="ben-ami159-160"/> V&nbsp;[[Volby do Knesetu 1965|listopadových parlamentních volbách]] sice uskupení získalo 26&nbsp;poslaneckých mandátů, stále však o&nbsp;19 zaostávalo za vítězným [[Ma'arach]]em (nástupce Mapaje).<ref name="comay48-49"/> Následující rok jej proto na stranické konferenci Cherutu vyzval jeden z&nbsp;účastníků, tehdy dvacetiletý [[Ehud Olmert]] (pozdější izraelský premiér),<ref group="p">Ehud Olmert byl izraelským premiérem v&nbsp;letech 2006 až 2009.</ref> k&nbsp;rezignaci. Rozzuření delegáti se na mladíka vrhli a zastavil je až Begin, který poznamenal, že dokud nejde o&nbsp;[[spiknutí|konspiraci]], je výzva k&nbsp;rezignaci legitimním politickým nástrojem.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Abrams
Řádek 743:
}}</ref>{{#tag:ref|Olmert odešel do strany [[ha-Merkaz ha-chofši]], která se o&nbsp;sedm let později stala součástí Beginovy nové aliance [[Likud]].<ref name="shindler"/>|group="p"}}
 
[[Soubor:Flickr - Government Press Office (GPO) - P.M. Eshkol, Begin and Gavish Visit Troops in Sinai.jpg|thumbnáhled|leftvlevo|Zleva: Begin a Eškol při návštěvě izraelských jednotek na Sinajském poloostrově, 13.&nbsp;června 1967|alt=Tři kráčející muži, z&nbsp;toho dva v&nbsp;uniformě]]
Počínaje jarem 1967 docházelo ke stále intenzivnějším konfrontacím mezi arabskými státy a Izraelem, během nichž Egypt uzavřel 22.&nbsp;května [[Tiranská úžina|Tiranskou úžinu]] pro izraelské lodě. Následujícího dne se uskutečnila mimořádná schůze vlády a představitelů armády, kam byl pozván i&nbsp;Begin coby vůdce opozice.<ref>''Izrael: Dějiny''. s. 365.</ref> Izrael následně oznámil, že egyptský krok považuje za ''[[casus belli]]''. Počátkem června vytvořil premiér [[Levi Eškol]] [[vláda národní jednoty|vládu národní jednoty]]&nbsp;– vůbec první v&nbsp;izraelských dějinách, kam pozval i&nbsp;seskupení Gachal, jehož předseda Begin se stal ministrem bez portfeje.<ref>''Izrael: Dějiny''. s. 375.</ref> Stále rostoucí eskalace vyvrcholila 5.&nbsp;června, kdy Izrael zahájil [[preemptivní válka|preemptivní]] vojenskou operaci, která vešla ve známost jako [[šestidenní válka]]. V&nbsp;druhý den bojů naléhal Begin spolu s&nbsp;[[Jigal Alon|Jigalem Alonem]] na premiéra Eškola, aby nechal obsadit [[Staré Město (Jeruzalém)|Staré Město]], a ten nakonec svolil.<ref>''Izrael: Dějiny''. s. 382.</ref> Izraeli se válku podařilo vyhrát během šesti dnů, kdy obsadil [[východní Jeruzalém]], [[Západní břeh Jordánu]], [[Pásmo Gazy]], [[Golanské výšiny]] a [[Sinajský poloostrov]]. Po jejím skončení však u&nbsp;některých území vyvstala otázka nad jejich budoucností. Nově vzniklé [[Hnutí za Velký Izrael]], které Begin povzbuzoval, volalo po ponechání si všech obsazených území.<ref>''Izrael: Dějiny''. s. 395.</ref> Vláda národní jednoty pokračovala i&nbsp;v&nbsp;následujících letech, a Begin se v&nbsp;ní, jak za premiéra Eškola, tak později za jeho nástupkyně [[Golda Meirová|Goldy Meirové]],<ref group="p">Golda Meirová nahradila Levi Eškola ve funkci premiéra po jeho smrti v&nbsp;únoru 1969.</ref> snažil zabránit jednáním s&nbsp;arabskými státy, která by měla za cíl izraelské stažení ze Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy.<ref name="reich71-73"/> Když proto ministerská předsedkyně Meirová v&nbsp;srpnu 1970 souhlasila se zahájením jednání o&nbsp;americké mírové iniciativě, známé jako [[Rogersův plán]], předpokládající vyhovění [[Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242|rezoluci Rady bezpečnosti č.&nbsp;242]], Gachal na protest proti tomuto postupu opustil vládu.<ref name="sachar625-630"/>
 
Řádek 763:
}}</ref> Begin izraelskou účast na konferenci zásadně odmítal a stavěl se i&nbsp;proti jakémukoli stahování z&nbsp;území obsazených v&nbsp;obou válkách, které by podle něj „ohrozilo mír a bezpečnost státu“.<ref name="sachar605-608">SACHAR, Howard, M. ''Dějiny Státu Izrael''. s. 605–608.</ref> V&nbsp;prosincových volbách Likud získal 39&nbsp;poslaneckých mandátů a zůstal tak na druhém místě. Znatelně však posílil, za což vděčil především jomkipurské válce.<ref>''Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu.'' s. 147.</ref> Podle [[Jicchak Rabin|Jicchaka Rabina]] ze strany Ma'arach uteklo Likudu volební vítězství kvůli odmítání mírové konference.<ref name="gilbert454-455">''Izrael: Dějiny''. s. 454–455.</ref> Počátkem dubna zveřejnila Agranatova komise předběžnou zprávu, která konstatovala selhání ze strany vedení armády a [[Aman (zpravodajská služba)|vojenské rozvědky]].<ref name="gilbert454-455"/> Přestože Meirová i&nbsp;její ministr obrany [[Moše Dajan]] byli zproštění osobní zodpovědnosti, veřejnost požadovala jejich rezignaci. Likud za této situace vyvolal hlasování o&nbsp;nedůvěře vládě. Nakonec k&nbsp;němu však nedošlo, neboť ministerská předsedkyně sama rezignovala a vláda padla.<ref name="sachar605-608"/>
 
[[Soubor:Flickr - Government Press Office (GPO) - Begin in the Knesset.jpg|thumbnáhled|Begin při projevu v&nbsp;Knesetu, březen 1974|alt=Begin stojí za mikrofony a hovoří]]
Nová [[První vláda Jicchaka Rabina|vláda Jicchaka Rabina]] se potýkala s&nbsp;řadou problémů, jako byla například špatná ekonomická a sociální situace, pošramocená reputace armády či vnitrostranické spory.<ref>{{Citace elektronické monografie
| vydavatel = Ministerstvo zahraničních věcí Státu Izrael
Řádek 797:
}}</ref> Beginova volební aliance získala celkem 43&nbsp;poslaneckých mandátů, zatímco Ma'arach pouze 32.<ref name="gilbert468-469"/>
 
[[Soubor:Menachem Begin and Moshe Dayan exits from an aircraft.JPEG|thumbnáhled|upright|leftvlevo|Begin (v&nbsp;popředí) a [[Moše Dajan]] vystupují z&nbsp;letadla během státní návštěvy USA, březen 1978|alt=Begin sestupuje z&nbsp;letadla po schodech, následován Dajanem]]
Na výsledku se odrazila hned celá řada faktorů. Kromě [[sociální stigma|stigmatu]] jomkipurské války a zhoršení [[americko-izraelské vztahy|americko-izraelských vztahů]] za Rabinovy vlády<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Quandt
Řádek 843:
Historicky [[první vláda Menachema Begina|první pravicovou vládu]] Begin sestavil ze stran Likud, [[Šlomcijon (politická strana)|Šlomcijon]], [[Národní náboženská strana|Národní náboženské strany]] a [[Agudat Jisra'el]].<ref name="gilbert468-469"/> Jako nezařazený poslanec v&nbsp;ní navíc byl prominentní levicový politik a bývalý náčelník Generálního štábu Moše Dajan. Tomu nabídl post [[Ministr zahraničních věcí Izraele|ministra zahraničních věcí]], a to jednak kvůli jeho mezinárodní pověsti,<ref name="gilbert468-469"/> ale i&nbsp;proto, aby uklidnil mezinárodní společenství, které mělo z&nbsp;pravicové vlády obavy.<ref>''Ariel Šaron''. s. 178–179.</ref> Později, koncem října, rozšířila řady vlády strana Daš, čímž jí zajistila téměř dvoutřetinovou většinu v&nbsp;parlamentu. Beginův kabinet se ujal vlády [[20. červen|20. června]], kdy složil slib.<ref name="sachar625-630"/>
 
[[Soubor:Flickr - Government Press Office (GPO) - PM MENAHEM BEGIN VISITS VIETNAMEESE REFUGEES WHO WERE ABSORBED IN AFULA.jpg|thumbnáhled|Begin při setkání s&nbsp;vietnamskými uprchlíky v&nbsp;integračním centru v&nbsp;severoizraelské [[Afula|Afule]], červen 1980|alt=Begin mezi skupinou vietnamských uprchlíků]]
Jeho prvním rozhodnutím ve funkci premiéra bylo udělení [[azyl]]u 66 [[vietnam]]ským [[uprchlík]]ům prchajícím před tamním komunistickým režimem, které o&nbsp;deset dní dříve uprostřed [[Jihočínské moře|Jihočínského moře]] zachránila izraelská nákladní loď.<ref name="hurwitz120-121">''Begin: His Life, Words and Deeds''. s. 120–121.</ref> Skutečnost, že byli předtím odmítnuti ve všech státech sousedících s&nbsp;Vietnamem, připomněla Beginovi podobný osud, který potkal židovské uprchlíky, snažící se po moři uprchnout holocaustu.<ref name="hurwitz120-121"/> V&nbsp;následujících dvou letech jeho vláda poskytla útočiště více než třem stovkám uprchlíků z&nbsp;Vietnamu.<ref>{{Citace elektronické monografie
| příjmení = Levin
Řádek 875:
| jazyk = anglicky
}}</ref>
[[Soubor:Sadat knesset 1977.jpg|thumbnáhled|leftvlevo|Anvar Sadat (vlevo) během svého historického projevu v&nbsp;Knesetu, 20.&nbsp;listopadu 1977|alt=Sadat sedí před mikrofonem, vedle něj jsou další dva muži]]
{{citát|Rozhodl jsem se přijít za vámi s&nbsp;otevřenou myslí, otevřeným srdcem a vědomým odhodláním, abychom mohli nastolit mír založený na spravedlnosti. (…) Nepřijel jsem, abych uzavřel separátní mír mezi Izraelem a Egyptem, ale abych ukončil válečný stav mezi oběma zeměmi. (…) Existují arabská území, která Izrael okupuje ozbrojenou silou. Trváme na vašem úplném stažení z&nbsp;těchto území, včetně arabského Jeruzaléma. (…) Ve vší upřímnosti vám říkám, že nemůže být míru bez Palestinců. (…) Řekněte svým synům, že minulá válka byla poslední válkou a posledním zármutkem.|Anvar Sadat, 20.&nbsp;listopadu 1977 v&nbsp;Jeruzalémě|300}}
 
Řádek 893:
}}</ref>
 
[[Soubor:Camp David, Menachem Begin, Anwar Sadat, 1978.jpg|thumbnáhled|Zleva: [[Anvar as-Sádát|Anvar Sadat]], [[Jimmy Carter]] a Menachem Begin během mírových jednání v&nbsp;[[Camp David]]u, 1978|alt=Tři muži během neformálního setkání]]
Spojené státy se pokusily dát stagnujícím rozhovorům nový impuls a koncem srpna pozvaly obě strany na schůzku v&nbsp;[[Prezident Spojených států amerických|americkém prezidentském]] sídle [[Camp David]] v&nbsp;[[Maryland]]u.<ref name="gilbert478-481"/> Ta začala 4.&nbsp;září 1978 a kromě Begina, Sadata a jejich týmů se jí jako prostředníci účastnili prezident Carter a jeho poradce [[Zbigniew Brzezinski]].<ref name="brož340-342"/> Usilovná jednání trvala třináct dnů, během nichž téměř ztroskotala, neboť Begin trval na tom, aby si Izrael ponechal své osady a letiště na Sinaji, což bylo pro Egypt nepřijatelné.<ref name="sachar640-642"/> Nakonec ale izraelský premiér ustoupil po Carterově příslibu vybudování dvou nových leteckých základen v&nbsp;[[Negevská poušť|Negevské poušti]] na náklady USA.<ref name="sachar640-642"/> Egypt a Izrael tak dosáhly shody nad rámcovými dohodami, které vešly ve známost jako [[dohody z Camp Davidu]].<ref name="gilbert478-481"/> Ty měly dvě části. První vyzývala k&nbsp;palestinské autonomii na Západním břehu Jordánu a v&nbsp;Pásmu Gazy a požadovala uznání legitimního práva palestinského národa.<ref name="gilbert478-481"/> Zároveň volala po normalizaci vztahů mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy. Izrael tak vůbec poprvé připustil národní aspirace palestinských Arabů.<ref name="gilbert478-481"/> O&nbsp;šestnáct let později se všechny základní principy a komponenty této první dohody staly základem [[Mírová dohoda z Osla|mírových dohod z&nbsp;Osla]].<ref>''Válečné šrámy, mírové rány: izraelsko-arabská tragédie''. s. 167.</ref> Druhá část tvořila rámec pro uzavření [[Egyptsko-izraelská mírová smlouva|mírové smlouvy mezi Egyptem a Izraelem]], a počítala se stažením izraelských vojsk ze Sinajského poloostrova v&nbsp;horizontu tří let, navázáním [[diplomatický vztah|diplomatických vztahů]] mezi oběma zeměmi či právem průjezdu izraelských lodí [[Suezský průplav|Suezským průplavem]].<ref name="sachar643-645">SACHAR, Howard, M. ''Dějiny Státu Izrael''. s. 643–645.</ref>
 
[[Soubor:Begin, Carter and Sadat at Camp David 1978.jpg|thumbnáhled|leftvlevo|Zleva: Menachem Begin, Jimmy Carter a Anvar Sadat při podepsání dohod z&nbsp;Camp Davidu, 17.&nbsp;září 1978|alt=Tři muži stojí vzpřímeně v&nbsp;oblecích]]
Dohody byly Beginem, Sadatem a Carterem podepsány 17.&nbsp;září 1978.<ref name="gilbert478-481"/> Poslanci Knesetu je [[ratifikace|ratifikovali]] o&nbsp;deset dní později 84&nbsp;hlasy ze 120, čehož však Begin dosáhl jen díky hlasům opozice.<ref name="gilbert482-484">''Izrael: Dějiny''. s. 482–484.</ref> Jejich schválení vedlo k&nbsp;rozkolu v&nbsp;Beginově straně Likud.<ref name="gilbert482-484"/> Hlavním důvodem bylo plánované vyklízení [[Izraelské osady na Sinajském poloostrově|izraelských osad na Sinaji]], kde žilo přes sedm tisíc Izraelců,<ref name="JVL-Bard">{{Citace elektronické monografie
| příjmení = Bard
Řádek 907:
}}</ref> a vrácení [[Šarm aš-Šajch]]u, který je klíčovým místem pro kontrolu [[Akabský záliv|Akabského zálivu]].<ref name="gilbert482-484"/> Řada prominentních členů Likudu (například [[Jicchak Šamir]]), proti dohodám protestovala, další (například [[Ge'ula Kohenová]] či [[Moše Šamir]]) stranu opustili. Jednotlivé krajně pravicové frakce se nakonec v&nbsp;říjnu 1979 spojily ve stranu [[Techija]].<ref name="gilbert482-484"/>
 
[[Soubor:Flickr - Government Press Office (GPO) - The Triple Handshake.jpg|thumbnáhled|Zleva: Anvar Sadat, Jimmy Carter a Menachem Begin po podepsání egyptsko-izraelské mírové smlouvy, 26.&nbsp;března 1979|alt=Tři muži v&nbsp;oblecích si potřásají rukou]]
Závěrečná jednání o&nbsp;mírové smlouvě začala v&nbsp;říjnu ve Washingtonu. Záhy se však jako problém ukázalo být izraelské [[moratorium]] na výstavbu osad na Západním břehu Jordánu.<ref name="sachar643-645"/> Zatímco Carter předpokládal jeho trvání do zvolení palestinské samosprávné rady, Begin oznámil jeho trvání ve lhůtě tří měsíců a odmítal ustoupit.<ref name="sachar643-645"/> Sadat se mezitím kvůli dohodám z&nbsp;Camp Davidu ocitl pod ještě větším vnitropolitickým i&nbsp;zahraničním tlakem (kritizován byl již za návštěvu Jeruzaléma) a počátkem listopadu Egypt podmínil uzavření mírové smlouvy definitivním rozvrhem pro palestinskou autonomii.<ref name="sachar643-645"/> Beginova vláda tyto nové požadavky odmítla. Počátkem března se Carter vypravil do Egypta a posléze do Izraele, a podařilo se mu mezi oběma státy dosáhnout dohody. Na izraelské straně díky dodatečným příslibům zhruba tří miliard dolarů každoroční vojenské a ekonomické pomoci.<ref name="sachar643-645"/>
 
Řádek 972:
 
=== Budování osad a Jeruzalémský zákon ===
[[Soubor:Elon Moreh.jpg|thumbnáhled|Den po svém zvolení Begin navštívil budovanou osadu [[Elon More]] u&nbsp;[[Náblus]]u (na fotografii), kde prohlásil: „Stojíme na půdě osvobozeného Izraele. Bude mnoho osad jako Elon More. V&nbsp;nadcházejících týdnech bude velmi mnoho nových osad.“<ref name="NYT-Feron"/>|alt=Pohled na sídlo umístěné na návrší]]
Za Beginovy vlády došlo na Západním břehu Jordánu a v&nbsp;Pásmu Gazy k&nbsp;rozsáhlé expanzi izraelských osad,{{#tag:ref|Podle OSN a [[Mezinárodní soudní dvůr|Mezinárodního soudního dvora]] jsou izraelské osady ilegální a porušují [[mezinárodní právo]], konkrétně [[Čtvrtá Ženevská úmluva|Ženevskou úmluvu o&nbsp;ochraně civilních osob za války]]. Jde o&nbsp;její článek 49, který říká, že „Okupující mocnost nedeportuje či transferem nepřevede části svého civilního obyvatelstva na teritorium, jež okupuje.“<ref>''Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu''. s. 129.</ref> Podle Izraele se však tato úmluva na případ Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy nevztahuje, neboť se dle něj nejedná o&nbsp;okupovaná území.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Canfield
Řádek 1 050:
}}</ref> V&nbsp;rámci snah o&nbsp;oddálení výstavby provedl Mosad v&nbsp;dubnu 1979 tajnou operaci, při níž výbušninami vážně poškodil [[jaderný reaktor|reaktorové jádro]], připravené ve Francii k&nbsp;vyexpedování do Iráku.<ref name="kahana"/>
 
[[Soubor:Osirak Location cs.jpg|thumbnáhled|leftvlevo|Trasa, kterou izraelské letouny použily během operace Opera|alt=Mapa blízkého východu, na níž je vyznačena trasa]]
Begin byl přesvědčen, že Irák usiluje o&nbsp;získání jaderné zbraně a nebyl ochoten to dopustit.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Sanders
Řádek 1 127:
 
=== Smrt Sadata, anexe Golanských výšin a vyklízení osad ===
[[Soubor:BeginMenachemWASH.jpg|thumbnáhled|Begin během návštěvy Spojených států, září 1981|alt=Kráčející Begin v&nbsp;obleku]]
Uzavřením míru s&nbsp;Izraelem se egyptský prezident Sadat zapsal do dějin, zároveň ale rozdělil egyptskou společnost, což vyvrcholilo 6.&nbsp;října 1981, kdy na něj [[islámský fundamentalismus|islámští fundamentalisté]] pro jeho podporu mírového uspořádání [[atentát na Anvara as-Sádáta|spáchali atentát]].<ref name="gilbert487-488"/><ref>{{Citace elektronické monografie
|vydavatel = Anwar Sadat Chair for Peace and Development at University of Maryland
Řádek 1 141:
Dne 14.&nbsp;prosince 1981 prosadila Beginova vláda [[zákon o Golanských výšinách]], kterým ''[[de facto]]'' [[anexe|anektovala]] Golanské výšiny (ač zákon tento postup za anexi neoznačoval).<ref name="tucker402"/> Izrael se za tento krok (podobně jako při sjednocení Jeruzaléma) dočkal na mezinárodní scéně kritiky a Rada bezpečnosti zmíněný zákon [[Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 497|rezolucí č.&nbsp;497]] jednomyslně prohlásila za neplatný a postrádající mezinárodní právní účinek.<ref name="tucker402">''The Encyclopedia of the Arab-Israeli Conflict: A&nbsp;Political, Social, and Military History''. s. 402</ref> Administrativa amerického prezidenta [[Ronald Reagan|Ronalda Reagana]] navíc na Izrael uvalila finanční sankce, na což Begin zareagoval slovy, že je s&nbsp;Izraelem „zacházeno jako s&nbsp;[[Loutkový stát|vazalským státem]]“.<ref name="NYT-Feron"/>
 
[[Soubor:Yamit evacuation cropped.jpg|thumbnáhled|leftvlevo|Izraelští vojáci evakuují dítě osadníků ve městě Jamit, duben 1982|alt=Tři vojáci drží vzpouzející se dítě s&nbsp;kipou]]
Když mělo v&nbsp;roce 1982 dojít k&nbsp;evakuaci izraelských osad na Sinajském poloostrově v&nbsp;rámci naplňování mírové smlouvy s&nbsp;Egyptem, řada osadníků odmítala odejít, a bylo proto nutné je vyhnat násilím za použití armády.<ref name="gilbert487-488"/> Vojáci místní usedlíky často odnášeli, protože odmítli odejít, jindy je stahovali ze střech. Nejnapjatější byla situace ve městě [[Jamit]], kde se skupina mužů, následovníků radikála [[Meir Kahane|Me'ira Kahaneho]], zavřela do bunkru a hrozila odpálením nálože v&nbsp;případě vojenské akce.<ref name="gilbert487-488"/> Nakonec ale bunkr opustili dobrovolně. Armáda poté systematicky ničila místní infrastrukturu, aby se osadníci neměli kam vrátit.<ref name="gilbert487-488"/> Navzdory traumatu, které vysídlení přineslo,<ref>{{Citace elektronické monografie
| příjmení = Freund
Řádek 1 175:
 
=== Ekonomická a imigrační politika ===
[[Soubor:100 old Shekel bill.jpg|thumbnáhled|Bankovka nové měny o&nbsp;hodnotě 100&nbsp;šekelů. Na [[Avers a revers|aversní]] straně bankovky je vyobrazen Beginův mentor Vladimír Žabotinský.|alt=Obě strany staré 100šekelové bankovky s&nbsp;hlavou Vladimíra Žabotinského]]
Během svých funkčních období usiloval o&nbsp;[[ekonomická liberalizace|ekonomickou liberalizaci]] a věnoval velké prostředky na rozvojové programy pro chudší oblasti a společenské vrstvy.<ref name="grunor138-139"/> Přílišná liberalizace však vedla k&nbsp;růstu cen řady životních potřeb ([[potravina|potravin]], [[doprava|dopravy]], [[bydlení]]), což mělo za následek řadu celostátních [[stávka|stávek]].<ref name="sachar625-630"/> Počet obyvatel žijících pod hranicí [[chudoba|chudoby]] navíc přesáhl 100&nbsp;tisíc.<ref name="sachar661-664"/>{{#tag:ref|Přibližně 2,5–2,7 % izraelské populace.<ref>{{Citace elektronické monografie
| vydavatel = Populstat.info
Řádek 1 252:
}}</ref> Vojenský historik [[Martin van Creveld]] se naproti tomu k&nbsp;teorii o&nbsp;záměrné [[mystifikace|mystifikaci]] vlády ze strany ministra obrany vyjádřil v&nbsp;tom smyslu, že tato otázka „zůstane navždy otevřená a těžko ji nějak uspokojivě zodpovědět. Nelze ani vyloučit, že Begin využíval Šarona k&nbsp;účelům, k&nbsp;nimž se nemohl otevřeně přiznat; ať už byly jeho chyby jakékoliv, nebyl to v&nbsp;žádném případě hlupák.“<ref name="rosenzweig202">''Ariel Šaron''. s. 202.</ref>
 
[[Soubor:Lebanon PLO ammunition stadium 1982.jpg|thumbnáhled|leftvlevo|Vybombardovaný bejrútský sportovní stadion, který sloužil jako skladiště zbraní OOP]]
Izraelská armáda rychle postupovala do libanonského vnitrozemí a v&nbsp;třetí den války byla pouhé tři kilometry od hlavního města.<ref name="gilbert492-497"/> Zároveň se střetla se [[syrské ozbrojené síly|syrskou armádou]], které způsobila těžké ztráty. I&nbsp;přes souhlas se zastavením palby daným vládou Šaron i&nbsp;nadále pokračoval v&nbsp;postupu. Týden po zahájení invaze armáda obklíčila [[Bejrút]], který následující dva měsíce intenzivně bombardovala.<ref name="sachar681-685">SACHAR, Howard, M. ''Dějiny Státu Izrael''. s. 681–685.</ref> Počátkem července proběhla v&nbsp;Tel Avivu první protiválečná [[demonstrace (protest)|demonstrace]] čítající na sto tisíc lidí, a zároveň s&nbsp;tím klesala podpora války mezi izraelskou veřejností.{{#tag:ref|Po měsíci konfliktu klesla podpora války mezi izraelskou veřejností z&nbsp;93 na 66 %.<ref name="rosenzweig206-210">''Ariel Šaron''. s. 206–210.</ref>|group="p"}} V&nbsp;důsledku těžkého bombardování libanonské metropole se za amerického zprostředkování podařilo 12. srpna dojednat odchod OOP do Sýrie, Jordánska a [[Tunisko|Tuniska]] (tam odešlo její vedení), který proběhl počátkem září za dohledu mezinárodních sil.<ref name="sachar681-685"/> Jen pár dní předtím byl Džamáíl zvolen [[prezident Libanonu|libanonským prezidentem]].<ref name="sachar681-685"/>
 
[[Soubor:Bachir While Giving A Speech.jpg|thumbnáhled|[[Bašír Džamáíl]] měl být nadějí izraelsko-libanonského míru]]
Dne 1.&nbsp;září proběhla v&nbsp;severoizraelské [[Naharija|Nahariji]] schůzka s&nbsp;Džamáílem, při které na něj Begin s&nbsp;Šaronem naléhali, aby podepsal mírovou smlouvu jakmile se ujme prezidentského úřadu. Ten to však odmítl a namísto toho navrhoval pouze pakt o&nbsp;neútočení.<ref name="gilbert492-497"/> Begin zuřil a na Džamáíla po chvíli začal křičet.<ref name="sachar681-685"/> Toho zase popudilo, když mu Šaron řekl, aby byl rozumný a souhlasil s&nbsp;uzavřením míru, neboť Izrael momentálně Libanon ovládá.<ref name="gilbert492-497"/> Schůzka tak skončila nezdarem, ale v&nbsp;následujících dnech proběhly další. Než se ale cokoliv dohodlo, zahynul Džamáíl 14. září při pumovém atentátu v&nbsp;Bejrútu, který spáchal prosyrský disident.<ref name="sachar687-693">SACHAR, Howard, M. ''Dějiny Státu Izrael''. s. 687–693.</ref> K&nbsp;atentátu se však přihlásili palestinští muslimové.<ref name="gilbert492-497"/> Izraelská armáda následující den obsadila západní část města, aby prosyrské a palestinské skupiny nemohly využít nastalé situace ve svůj prospěch.<ref name="rosenzweig206-210"/> Falangistickým oddílům zesnulého prezidenta Džamáíla poté 16.&nbsp;září umožnila vstoupit do [[masakr v Sabře a Šatíle|palestinských uprchlických táborů Sabra a Šatíla]], kde měly hledat ozbrojené příslušníky OOP. V&nbsp;průběhu následujících dvou dnů namísto toho zmasakrovaly 474<ref name="gilbert492-497"/> až 2300<ref name="sachar687-693"/> mužů, žen a dětí. Tento čin šokoval celý svět i&nbsp;izraelskou veřejnost a 25.&nbsp;září vedl k&nbsp;do té doby největší demonstraci v&nbsp;izraelských dějinách.{{#tag:ref|Demonstrace v&nbsp;Tel Avivu se odhadem zúčastnilo na 400&nbsp;tisíc lidí, což tehdy bylo více než 10 % obyvatel Izraele.<ref name="gilbert492-497"/>|group="p"}} Do dění se vložil izraelský prezident [[Jicchak Navon]], který hrozil rezignací, pokud nebude jmenována nezávislá vyšetřovací komise.<ref name="sachar687-693"/> Hluboce otřesený Begin nakonec svolil a vláda o&nbsp;tři dny později jmenovala [[Kahanova komise|Kahanovu vyšetřovací komisi]].<ref name="sachar687-693"/> I&nbsp;nadále však válku a civilní oběti mezi arabským obyvatelstvem obhajoval, přičemž používal příměry holocaustu, který měl ze strany OOP hrozit maronitské menšině.<ref name="gilbert498-501"/><ref name="ben-ami177-180">''Válečné šrámy, mírové rány: izraelsko-arabská tragédie''. s. 177–180.</ref> Libanon mezitím znovu upadl do občanské války, tentokrát však za dvojí okupace (izraelské a syrské).<ref>''Ariel Šaron''. s. 215.</ref> V&nbsp;polovině listopadu byl Begin na státní návštěvě Spojených států, kde jej těžce zasáhla zpráva o&nbsp;smrti manželky Alizy, která zemřela 14.&nbsp;listopadu v&nbsp;důsledku [[srdeční selhání|srdečního selhání]].<ref>{{Citace elektronické monografie
| příjmení = Sedan
Řádek 1 269:
}}</ref>
 
[[Soubor:Flickr - Government Press Office (GPO) - Menahem Begin with Ariel Sharon.jpg|thumbnáhled|leftvlevo|Menachem Begin (vlevo) a Ariel Šaron, zde na fotografii z&nbsp;roku 1977]]
Dne 7.&nbsp;února 1983 byla zveřejněna zpráva Kahanovy komise, která konstatovala, že hlavní vinu na krveprolití mají jednotky falangistů. Ministra obrany Šarona však činila nepřímo odpovědným kvůli „přehlížení nebezpečí aktů pomsty“, a obdobně kriticky se vyjádřila k&nbsp;vedení armády.<ref name="gilbert498-501">''Izrael: Dějiny''. s. 498–501.</ref>{{#tag:ref|Šlo o&nbsp;náčelníka Generálního štábu Rafa'ela Ejtana, ředitele vojenské rozvědky [[Jehošua Sagui|Jehošuu Saguje]] a generály [[Amir Drori|Amira Droriho]] a [[Amos Jaron|Amose Jarona]]. Ejtan byl trestu ušetřen, neboť měl již zakrátko ve funkci skončit, a zbývající tři muži byli propuštěni. Šaron byl donucen rezignovat na post ministra obrany, ve vládě však zůstal jako ministr bez portfeje.<ref name="sachar687-693"/>|group="p"}} Begina naproti tomu zkritizovala pro „lhostejnost“ a „absolutní nezájem o&nbsp;akce falangistů v&nbsp;táborech“.<ref name="sachar687-693"/> V&nbsp;následujících dnech a týdnech docházelo k&nbsp;opakovaným demonstracím a protidemonstracím a část veřejnosti požadovala demisi vlády.<ref name="gilbert498-501"/> Podle historika Howarda Sachara byl tehdy izraelský národ rozpolcen ostřeji než kdykoli předtím od krize kvůli německým reparacím v&nbsp;roce 1952.<ref name="sachar687-693"/> Po pěti měsících jednání se Izraeli podařilo uzavřít s&nbsp;Libanonem 17.&nbsp;května 1983 dohodu, která ukončovala [[válka|válečný stav]] mezi oběma zeměmi a předpokládala odchod všech cizích vojsk (tedy i&nbsp;syrského).<ref name="sachar687-693"/> To však rezolutně odmítl syrský prezident Asad. Izrael se postupně začal stahovat do bezpečnostní zóny na libanonské straně izraelsko-libanonské hranice, kde spolupracoval s&nbsp;jiholibanonskou armádou. Z&nbsp;krátkodobého hlediska válka tedy sice měla úspěch v&nbsp;podobě vypuzení OOP, z&nbsp;dlouhodobého však své cíle nesplnila a byla naopak zcela kontraproduktivní.<ref name="sachar687-693"/> Vedla například ke vzniku [[ší'itský islám|ší'itského]] teroristického hnutí [[Hizballáh]].<ref name="ben-ami177-180"/> Bezpečnostní situace v&nbsp;Libanonu se stále zhoršovala, stejně jako počet padlých a zraněných izraelských vojáků.{{#tag:ref|K prosinci 1982 si válka vyžádala 463 mrtvých a 2500 zraněných vojáků, na jaře 1984 již šlo o 600 mrtvých.<ref name="sachar687-693"/>|group="p"}} Neutuchala ani kritika Beginovy vlády, protiválečné demonstrace a výzvy k&nbsp;vyvození osobní zodpovědnosti.<ref name="rosenzweig218"/>
 
Řádek 1 286:
 
== Smrt a pohřeb ==
[[Soubor:Menachem Begin's grave, Old City view.JPG|thumbnáhled|Beginův hrob na [[Olivová hora|Olivové hoře]], s&nbsp;výhledem na jeruzalémské [[Staré Město (Jeruzalém)|Staré Město]]. Napravo je pochována manželka Aliza, zatímco dva malé náhrobní kameny pod ním patří Barazanimu s Feinsteinem.|alt=Náhrobní kameny s kamínky na hřbitově, v pozadí kupole mešity za hradbami]]
Beginův zdravotní stav byl sledován již v&nbsp;době, kdy působil ve funkci premiéra. Před volbami v&nbsp;roce 1977 totiž utrpěl těžký infarkt myokardu, o&nbsp;dva roky později jej postihla [[cévní mozková příhoda]], v&nbsp;roce 1980 prodělal další srdeční infarkt a nadto byl léčen pro [[perikarditida|perikarditidu]].<ref name="ou"/><ref>{{Citace periodika
| příjmení = Carlson
Řádek 1 343:
 
== Památka ==
[[Soubor:Azrieli Center at night, 2009.JPG|thumbnáhled|[[Beginova silnice]] v&nbsp;Tel Avivu za večerního provozu. Nalevo od ní je [[Azrieli Center]] se třemi [[mrakodrap]]y, napravo pak budova generálního štábu izraelské armády.|alt=Večerní snímek silničního provozu]]
Beginovo jméno nese na jeho počest řada míst po celém Izraeli. Jde například o&nbsp;čtvrti [[Kirjat Menachem Begin]] v&nbsp;Jeruzalémě a [[Ramat Begin]] v&nbsp;Haifě, [[Dálnice 50 (Izrael)|Beginovu dálnici]] v&nbsp;západním Jeruzalémě,<ref>{{Citace elektronické monografie
| příjmení = Udasin
Řádek 1 394:
}}</ref>
 
[[Soubor:SAC IMG 5034.JPG|thumbnáhled|leftvlevo|[[Centrum odkazu Menachema Begina]] v&nbsp;Jeruzalémě. V&nbsp;pozadí je [[Kostel svatého Ondřeje (Jeruzalém)|kostel sv.&nbsp;Ondřeje]].|alt=Budova, za níž stojí kostel]]
Beginův odkaz a památku nesou v&nbsp;Izraeli mimo jiné dvě instituce. První z&nbsp;nich je [[Beginovo-Sadatovo centrum pro strategická studia]] při [[Bar-Ilanova univerzita|Bar-Ilanově univerzitě]] v&nbsp;[[Ramat Gan]]u, založené v&nbsp;roce 1993. Jedná se o&nbsp;[[think tank]], zabývající se výzkumem v&nbsp;oblasti strategie, bezpečnosti a míru na Blízkém východě, a témat dotýkajících se izraelské zahraniční politiky a národní bezpečnosti.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Chapman
Řádek 1 799:
 
{{DEFAULTSORT:Begin, Menachem}}
 
[[Kategorie:Menachem Begin| ]]
[[Kategorie:Premiéři Izraele]]