Menachem Begin: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
Robot: Opravuji 1 zdrojů and označuji 0 zdrojů jako nefunkční #IABot (v2.0beta10ehf1) (GreenC) |
m Robot: šablona přejmenována; kosmetické úpravy |
||
Řádek 132:
}}</ref>
[[Soubor:BeginBeitar1935.jpg|
V roce [[1931]] začal studovat [[právo|práva]] na [[Varšavská univerzita|Varšavské univerzitě]]. V Bejtaru mezitím rozpoznali Beginovy kvality, díky čemuž se roku 1932 stal členem výkonného vedení tohoto hnutí v Polsku s odpovědností za organizační záležitosti.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Hurwitz
Řádek 185:
=== Věznění v gulagu a odchod z Evropy ===
[[Soubor:Menachem Begin in September 1940.jpg|
Na začátku srpna 1940 Litvu anektoval [[Sovětský svaz]] a 1. září byl Begin předvolán na místní radnici, ale výzvu ignoroval.<ref name="wagner34-35"/> Jakožto přední sionistický vůdce byl [[20. září|20. září]] zatčen [[Hlavní správa státní bezpečnosti|sovětskou tajnou službou]] (předchůdkyní [[KGB]]) a umístěn ve věznici [[Lukiškės (věznice)|Lukiškės]] ve Vilně. Tam byl podrobován [[Spánková deprivace|spánkové deprivaci]] a kvůli malým přídělům jídla rychle ztrácel na váze.<ref name="wagner34-35"/> Sověti jej obvinili z toho, že je „agentem [[Spojené království|britského]] [[Imperialismus|imperialismu]]“<ref>''Begin: His Life, Words and Deeds''. s. 13.</ref> a [[1. duben|1. dubna]] [[1941]] byl jakožto „element nebezpečný pro společnost“ odsouzen k osmi letům [[trest odnětí svobody|odnětí svobody]], které si měl odpykat v [[gulag]]u.<ref name="wagner38-39">''Anwar Sadat and Menachem Begin: Negotiating Peace in the Middle East''. s. 38–39.</ref> Ještě před jeho transferem jej manželka Aliza ve vězení navštěvovala a tajně mu pašovala balíčky s oblečením. Na jednom z propašovaných kapesníků mu skrze vyšitou [[Kryptografie|šifru]] dala vědět, že odjíždí do mandátní Palestiny.<ref name="wagner38-39"/> Begin byl nakonec v rámci velké skupiny vězňů poslán do pracovního tábora [[Pečora (město)|Pečora]] na severu Sovětského svazu, kde pracoval v mrazivých podmínkách šestnáct hodin denně, kvůli čemuž byl v té době často nemocný.<ref name="wagner38-39"/> V gulagu zažil mučení od sovětských dozorců i antisemitské útoky od polských spoluvězňů.<ref name="katz152-154"/> Své vzpomínky na toto období později popsal v knize {{cizojazyčně|he|''[[Bílé noci (kniha)|be-Lejlot levanim]]''}} („Bílé noci“), publikované poprvé v roce 1957.<ref name="hurwitz9"/>
Řádek 236:
}}</ref>
[[Soubor:Etzel002.jpg|
Po uvolnění z armády byl osloven vedením Irgunu s nabídkou, aby se stal jeho velitelem.<ref name="JVL-Proclamation"/> S ohledem na vývoj druhé světové války, informace o holocaustu a britské trvání na [[MacDonaldova bílá kniha|imigračních kvótách pro židovské uprchlíky]], se totiž tato vojenská organizace rozhodla obnovit odboj proti Britům a vypovědět závazek neútočení.{{#tag:ref|Po vypuknutí druhé světové války došlo ve většině revizionistického hnutí k přehodnocení odporu ke Spojenému království. Sám Žabotinský (1880–1940) před svou smrtí zdůraznil veliteli Irgunu, [[David Raziel|Davidu Razielovi]], potřebu spolupráce s Brity v boji proti [[nacismus|nacismu]].<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Polakow-Suransky
Řádek 288:
| jazyk = anglicky
}}</ref>
{{
Déle již nemůže být příměří mezi židovským lidem, jeho mládeží a britskou správou země izraelské, která zrazuje naše bratry ve prospěch [[Adolf Hitler|Hitlera]]. Náš národ bude proti tomuto režimu bojovat, a to až do konce. Vláda nad zemí izraelskou musí být okamžitě předána prozatímní židovské vládě. Židovská vláda (…), jediný zákonný zástupce židovského lidu, musí bezprostředně po svém ustanovení (…) zahájit vyjednávání (…) o masové evakuaci evropského židovstva do země izraelské.
Řádek 319:
Okamžik zlomu ve vzájemných vztazích s Židovskou agenturou a Haganou nastal 6. listopadu 1944, když dva příslušníci Lechi zavraždili v [[Káhira|Káhiře]] britského ministra [[Lord Moyne|lorda Moyna]].<ref name="grunor39-40"/> Vedení Židovské agentury na tento [[atentát]], který způsobil šok v mandátní Palestině i po celém světě, zareagovalo rázně a zahájilo tzv. [[lovecká sezóna (Britský mandát Palestina)|loveckou sezónu]], trvající až do února 1945, během které Hagana předávala Britům jak informace o Irgunu a Lechi, tak také jejich příslušníky, které sama chytala. Celkem takto bylo předáno na tisíc osob, které byly buď drženy ve věznici [[Latrun]] či [[Internace Irgunu a Lechi v Africe|deportovány do internačních táborů v Africe]].<ref name="grunor42-44">''Let My People Go''. s. 42–44.</ref> K násilnostem mezi židovskými skupinami nedošlo jen díky Beginovu rozkazu irgunistům, požadujícím zdrženlivost.<ref name="grunor42-44"/> Obával se totiž vtažení [[jišuv|židovské komunity]] do [[občanská válka|občanské války]], a nechtěl si do budoucna pokazit vztahy s Haganou.<ref name="grunor42-44"/> Jemu samotnému se celou dobu dařilo úspěšně skrývat.<ref name="pasachoff"/> Ačkoli lovecká sezóna zasadila Irgunu vážnou ránu, nezlikvidovala jej, po několika měsících začal znovu nabírat na síle a v květnu 1945 obnovil protibritské akce.<ref name="grunor42-44"/>
[[Soubor:KD 1946.JPG|
{{P-citát|right|Historie a zkušenosti nás naučily, že pokud budeme schopni zničit prestiž Britů v Palestině, režim padne.|Menachem Begin|''The Revolt'' (v originále ''ha-Mered'')<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Begin
Řádek 372:
}}</ref> V souvislosti s tím později napsal: „Podzemní bojovníci Irgunu povstali, aby svrhli a nahradili režim. Použili jsme fyzickou sílu, protože jsme čelili fyzické síle.“<ref>''The Revolt: Story of the Irgun''. s. 60</ref>
[[Soubor:
V únoru 1947 uskutečnil Irgun za Beginova vedení (ačkoli on sám se plánování neúčastnil) velkou akci v podobě [[Útěk z věznice Akko|osvobození židovských vězňů]] z věznice ve městě [[Akko]].<ref name="bard1001">{{Citace monografie
| příjmení = Bard
Řádek 460:
== Vznik Izraele ==
[[Soubor:Etzel diryasin.jpg|
V důsledku emocí předcházejících konci britského mandátu vypukla v Palestině v letech 1947 až 1948 [[Občanská válka v Palestině 1947-1948|občanská válka]] mezi Židy a Araby. V odvetných opatřeních na zabíjení Židů spáchal Irgun celou řadu bombových útoků proti arabským [[civilista|civilistům]], při nichž zahynuly desítky lidí.<ref>''Izrael: Dějiny''. s. 166–167.</ref> Během občanské války došlo k [[Obléhání Jeruzaléma (1948)|obléhání Jeruzaléma]], při němž bylo jeho židovské obyvatelstvo postupně odříznuto od zásobování. V dubnu 1948 zahájila Hagana [[Operace Nachšon|operaci Nachšon]], jejímž cílem bylo ovládnutí přístupového koridoru do Jeruzaléma obsazením strategických návrší a sousedních arabských vesnic.<ref name="bard-deir_yassin"/> Jednou z nich měl být i [[Dejr Jásin]], nacházející se západně od Jeruzaléma. Na vesnici ale nakonec 9. dubna [[Masakr Dejr Jásin|zaútočily oddíly Irgunu a Lechi]], čítající dohromady 110–120 mužů. Setkali se však s tuhým odporem a dostali se pod palbu [[odstřelovač]]ů a místních obyvatel,<ref name="dershowitz"/> a třetina z nich padla nebo byla zraněna.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Gelber
Řádek 508:
| jazyk = anglicky
}}</ref>
{{
Dne [[14. květen|14. května]] [[1948]] byla [[deklarace nezávislosti Státu Izrael|vyhlášena nezávislost státu Izrael]], který ještě téhož dne napadly sousední arabské státy v [[první arabsko-izraelská válka|izraelské válce za nezávislost]]. Následující den vystoupil Begin v rozhlasovém vysílání s projevem k národu. V něm kromě jiného sdělil, že Irgun opustil podzemí. Vzpomenul též na [[vznik Československa]], konkrétně na slova prezidenta [[Tomáš Garrigue Masaryk|T. G. Masaryka]] pronesená v [[Praha|Praze]] po jeho návratu z [[exil]]u: „Je obtížné založit stát, ale ještě obtížnější je ho udržet.“, která by podle něj měla pro nově vzniklý židovský stát být varováním.<ref>{{Citace monografie
Řádek 530:
}}</ref>
[[Soubor:Altalena off Tel-Aviv beach.jpg|
Některé jeho jednotky (zejména v Jeruzalémě) však i nadále operovaly nezávisle, což ukončila až konfrontace kvůli nákladní lodí ''[[Altalena]]''.{{#tag:ref|Ve skutečnosti šlo o bývalou americkou [[tanková výsadková loď|tankovou výsadkovou loď]], jejíž název byl literárním pseudonymem Žabotinského.<ref name="sachar286"/>|group="p"}} Ta přivážela z [[Francie]] do nově vzniklého státu pro revizionistickou skupinu velké množství zbraní, munice a dobrovolníků.{{#tag:ref|Šlo mimo jiné o 5000 pušek, 450 kulometů a milion nábojů. Uváděný počet dobrovolníků se různí. [[Martin Gilbert|Gilbert]] hovoří o 900 osobách,<ref name="gilbert216-218">''Izrael: Dějiny''. s. 216–218.</ref> zatímco [[Howard Sachar|Sachar]] o 500 osobách.<ref name="sachar286">SACHAR, Howard, M. ''Dějiny Státu Izrael''. s. 286.</ref>|group="p"}} Loď dorazila 20. června během [[první arabsko-izraelská válka#První příměří|prvního příměří]] uprostřed války za nezávislost. Ben Gurion byl svolný s jejím přistáním a počítal s využitím zbraní na [[první arabsko-izraelská válka#Centrální fronta|jeruzalémské frontě]]. S tím Begin souhlasil, požadoval však, aby 20 % výzbroje připadlo jeho jednotkám.<ref name="comay48-49"/> Tato reakce Ben Guriona rozzuřila, neboť ji považoval za porušení autority vlády.<ref name="sachar286"/> ''Altalena'' i přesto zakotvila u [[mošav]]u [[Kfar Vitkin]] v centrálním Izraeli. Begin dostal ultimátum k předání zbraní, a po jeho odmítnutí došlo k přestřelce mezi irgunisty a izraelskými vojáky, během níž padlo osm lidí.<ref name="gilbert216-218"/> Loď však zvládla odplout a zamířila na jih k Tel Avivu, kam dorazila druhý den ráno. Na palubě byl tou dobou už i Begin, který se mezitím přidal k pasažérům. V rozhlasovém vysílání tvrdil, že armádní odstřelovači dostali za úkol jej zabít, a v novinách 21. června vyšlo prohlášení Irgunu varující před občanskou válkou.<ref name="gilbert216-218"/> Když se loď dostala k pobřeží, zahájily armádní jednotky na Ben Gurionův rozkaz palbu z lehkých a těžkých zbraní, v důsledku čehož začala loď hořet. Na její palubě propukl požár a cestující vyskákali do moře. Celkem během přestřelky padlo jedenáct lidí a Begin jen těsně unikl smrti.<ref>{{Citace elektronické monografie
| příjmení = Lapidot
Řádek 542:
== Politikem v opozici ==
[[Soubor:Menachem Begin při projevu v srpnu 1948.jpg|
S blížícími se [[Volby do Knesetu 1949|prvními izraelskými parlamentními volbami]] Begin založil, spolu s dalšími někdejšími členy nejvyššího vedení Irgunu, v srpnu 1948 politickou stranu [[Cherut]] („Svoboda“).<ref name="kneset-beg"/> Jejími členy byli zpravidla bývalí irgunisté a politickým programem se řadila k izraelské [[Pravice|pravici]]. Z hlediska [[Politická ideologie|ideologie]] šlo o nacionálně-[[Liberalismus|liberální]] stranu podporující soukromé podnikání, redukci státní správy a zrušení vojenské [[správa|správy]] [[Izraelští Arabové|arabského obyvatelstva]].<ref>{{Citace elektronické monografie
| vydavatel = [[Kneset]]
Řádek 577:
}}</ref>
[[Soubor:Flickr - Government Press Office - Menahem Begin with underground fighters.jpg|
Cherut ve volbách, které proběhly v lednu 1949, nakonec získal 11,5 % hlasů a 14 poslaneckých mandátů, čímž se stal čtvrtou nejsilnější parlamentní stranou.<ref>{{Citace elektronické monografie
| vydavatel = [[Kneset]]
Řádek 633:
Příležitost k ostrému vymezení se vůči vládě dostal Begin ještě téhož roku kvůli Ben Gurionovu požadavku [[válečné reparace|finančních reparací]] po [[Západní Německo|Západním Německu]].<ref name="sachar320-321"/> Důvodem tohoto kroku byla zoufalá finanční tíseň, s níž se Izrael potýkal kvůli velkému množství přistěhovalců. Získané finanční prostředky měly být použity jako pomoc při absorpci statisíců [[še'erit ha-plejta|přeživších holocaust]], a nemělo jít o „kompenzace“ za miliony židovských obětí. I přesto se proti podobnému ujednání zvedla vlna nevole napříč politickým spektrem. Zdaleka nejhlasitějším odpůrcem však byla strana Cherut a její předseda Begin.<ref name="sachar320-321"/> Ten reparace označil za „naprostou sprosťárnu, jíž podobnou jsme nepoznali od doby, co jsme se stali národem“ a tvrdil, že přijetí reparací by fakticky znamenalo odpuštění nacistických zločinů.<ref>''Begin: His Life, Words and Deeds''. s. 59.</ref> Předběžná jednání se Západním Německem byla uzavřena v prosinci 1951 a k projednávání vlastní [[Dohoda o reparacích mezi Izraelem a Západním Německem|dohody o reparacích]] v Knesetu došlo 7. ledna 1952.<ref name="sachar320-321"/>
[[Soubor:Menachem Begin při projevu na demonstraci proti německým reparacím v Tel Avivu v únoru 1952.jpg|
Toho dne pronesl Begin dramatický projev na [[Sijónské náměstí|Sijónském náměstí]] v Jeruzalémě, kde se shromáždilo na 15 tisíc protestujících.<ref name="sachar320-321"/> V něm napadl vládu a Izraelce vyzval k [[občanská neposlušnost|občanské neposlušnosti]].<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Lenczowski
Řádek 714:
}}</ref>|group="p"}} Toho využil Cherut, jehož tisk útočil jak na svého hlavního politického rivala, tak na Kastnera.<ref name="sachar322-323"/> Rozsudek byl vynesen koncem června 1955, pouhý měsíc před [[volby do Knesetu 1955|izraelskými parlamentními volbami]]. Podle předsedajícího soudce byla Kastnerova činnost „kolaborací v plném smyslu toho slova“, jíž „zaprodal svou duši ďáblu“.<ref name="sachar322-323"/> [[První vláda Moše Šareta|Vláda Moše Šareta]] podala odvolání k [[Nejvyšší soud Státu Izrael|Nejvyššímu soudu]], načež Cherut 27. června zareagoval předložením návrhu na vyslovení nedůvěry vládě v Knesetu.<ref name="sachar322-323"/> Ten sice neprošel, ale zdržení se hlasování vládní strany [[Všeobecní sionisté]] vedlo premiéra k rezignaci. Beginova strana se snažila z celé situace vytěžit maximum, což se jí nakonec podařilo, když ve volbách téměř zdvojnásobila počet poslaneckých mandátů (z 8 na 15) a stala se druhou nejsilnější stranou parlamentu.<ref name="sachar322-323"/> Téhož roku Begin zahájil jednání s Všeobecnými sionisty o vytvoření jednotného nesocialistického politického bloku (k realizaci tohoto plánu však došlo až o deset let později).<ref name="kneset-beg"/> V roce 1956 byl podporovatelem [[Suezská krize|sinajské války]] proti [[Egypt]]u, zároveň však chtěl, aby se válka rozšířila i proti Jordánsku.<ref name="reich71-73"/>
[[Soubor:Flickr - Government Press Office (GPO) - MR. MENAHEM BEGIN OF HERUT.jpg|
V květnu 1965 se Beginovi podařilo dojednat vznik pravicové volební aliance [[Gachal]] ([[akronym]] pro „Blok Cherutu a Liberálů“), kterou tvořil Cherut a [[Izraelská liberální strana|Liberální strana]] (nástupce Všeobecných sionistů).<ref name="kneset-beg"/>{{#tag:ref|Liberální strana vznikla v roce 1961 spojením Všeobecných sionistů a [[Progresivní strana (Izrael)|Progresivní strany]].<ref>''Izrael: Dějiny''. s. 340.</ref>|group="p"}} Díky tomuto spojení, ale i díky Ben Gurionovu odchodu z čela vlády před dvěma lety, dostal Begin svou stranu do centra izraelského politického povědomí.<ref name="ben-ami159-160"/> V [[Volby do Knesetu 1965|listopadových parlamentních volbách]] sice uskupení získalo 26 poslaneckých mandátů, stále však o 19 zaostávalo za vítězným [[Ma'arach]]em (nástupce Mapaje).<ref name="comay48-49"/> Následující rok jej proto na stranické konferenci Cherutu vyzval jeden z účastníků, tehdy dvacetiletý [[Ehud Olmert]] (pozdější izraelský premiér),<ref group="p">Ehud Olmert byl izraelským premiérem v letech 2006 až 2009.</ref> k rezignaci. Rozzuření delegáti se na mladíka vrhli a zastavil je až Begin, který poznamenal, že dokud nejde o [[spiknutí|konspiraci]], je výzva k rezignaci legitimním politickým nástrojem.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Abrams
Řádek 743:
}}</ref>{{#tag:ref|Olmert odešel do strany [[ha-Merkaz ha-chofši]], která se o sedm let později stala součástí Beginovy nové aliance [[Likud]].<ref name="shindler"/>|group="p"}}
[[Soubor:Flickr - Government Press Office (GPO) - P.M. Eshkol, Begin and Gavish Visit Troops in Sinai.jpg|
Počínaje jarem 1967 docházelo ke stále intenzivnějším konfrontacím mezi arabskými státy a Izraelem, během nichž Egypt uzavřel 22. května [[Tiranská úžina|Tiranskou úžinu]] pro izraelské lodě. Následujícího dne se uskutečnila mimořádná schůze vlády a představitelů armády, kam byl pozván i Begin coby vůdce opozice.<ref>''Izrael: Dějiny''. s. 365.</ref> Izrael následně oznámil, že egyptský krok považuje za ''[[casus belli]]''. Počátkem června vytvořil premiér [[Levi Eškol]] [[vláda národní jednoty|vládu národní jednoty]] – vůbec první v izraelských dějinách, kam pozval i seskupení Gachal, jehož předseda Begin se stal ministrem bez portfeje.<ref>''Izrael: Dějiny''. s. 375.</ref> Stále rostoucí eskalace vyvrcholila 5. června, kdy Izrael zahájil [[preemptivní válka|preemptivní]] vojenskou operaci, která vešla ve známost jako [[šestidenní válka]]. V druhý den bojů naléhal Begin spolu s [[Jigal Alon|Jigalem Alonem]] na premiéra Eškola, aby nechal obsadit [[Staré Město (Jeruzalém)|Staré Město]], a ten nakonec svolil.<ref>''Izrael: Dějiny''. s. 382.</ref> Izraeli se válku podařilo vyhrát během šesti dnů, kdy obsadil [[východní Jeruzalém]], [[Západní břeh Jordánu]], [[Pásmo Gazy]], [[Golanské výšiny]] a [[Sinajský poloostrov]]. Po jejím skončení však u některých území vyvstala otázka nad jejich budoucností. Nově vzniklé [[Hnutí za Velký Izrael]], které Begin povzbuzoval, volalo po ponechání si všech obsazených území.<ref>''Izrael: Dějiny''. s. 395.</ref> Vláda národní jednoty pokračovala i v následujících letech, a Begin se v ní, jak za premiéra Eškola, tak později za jeho nástupkyně [[Golda Meirová|Goldy Meirové]],<ref group="p">Golda Meirová nahradila Levi Eškola ve funkci premiéra po jeho smrti v únoru 1969.</ref> snažil zabránit jednáním s arabskými státy, která by měla za cíl izraelské stažení ze Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy.<ref name="reich71-73"/> Když proto ministerská předsedkyně Meirová v srpnu 1970 souhlasila se zahájením jednání o americké mírové iniciativě, známé jako [[Rogersův plán]], předpokládající vyhovění [[Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242|rezoluci Rady bezpečnosti č. 242]], Gachal na protest proti tomuto postupu opustil vládu.<ref name="sachar625-630"/>
Řádek 763:
}}</ref> Begin izraelskou účast na konferenci zásadně odmítal a stavěl se i proti jakémukoli stahování z území obsazených v obou válkách, které by podle něj „ohrozilo mír a bezpečnost státu“.<ref name="sachar605-608">SACHAR, Howard, M. ''Dějiny Státu Izrael''. s. 605–608.</ref> V prosincových volbách Likud získal 39 poslaneckých mandátů a zůstal tak na druhém místě. Znatelně však posílil, za což vděčil především jomkipurské válce.<ref>''Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu.'' s. 147.</ref> Podle [[Jicchak Rabin|Jicchaka Rabina]] ze strany Ma'arach uteklo Likudu volební vítězství kvůli odmítání mírové konference.<ref name="gilbert454-455">''Izrael: Dějiny''. s. 454–455.</ref> Počátkem dubna zveřejnila Agranatova komise předběžnou zprávu, která konstatovala selhání ze strany vedení armády a [[Aman (zpravodajská služba)|vojenské rozvědky]].<ref name="gilbert454-455"/> Přestože Meirová i její ministr obrany [[Moše Dajan]] byli zproštění osobní zodpovědnosti, veřejnost požadovala jejich rezignaci. Likud za této situace vyvolal hlasování o nedůvěře vládě. Nakonec k němu však nedošlo, neboť ministerská předsedkyně sama rezignovala a vláda padla.<ref name="sachar605-608"/>
[[Soubor:Flickr - Government Press Office (GPO) - Begin in the Knesset.jpg|
Nová [[První vláda Jicchaka Rabina|vláda Jicchaka Rabina]] se potýkala s řadou problémů, jako byla například špatná ekonomická a sociální situace, pošramocená reputace armády či vnitrostranické spory.<ref>{{Citace elektronické monografie
| vydavatel = Ministerstvo zahraničních věcí Státu Izrael
Řádek 797:
}}</ref> Beginova volební aliance získala celkem 43 poslaneckých mandátů, zatímco Ma'arach pouze 32.<ref name="gilbert468-469"/>
[[Soubor:Menachem Begin and Moshe Dayan exits from an aircraft.JPEG|
Na výsledku se odrazila hned celá řada faktorů. Kromě [[sociální stigma|stigmatu]] jomkipurské války a zhoršení [[americko-izraelské vztahy|americko-izraelských vztahů]] za Rabinovy vlády<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Quandt
Řádek 843:
Historicky [[první vláda Menachema Begina|první pravicovou vládu]] Begin sestavil ze stran Likud, [[Šlomcijon (politická strana)|Šlomcijon]], [[Národní náboženská strana|Národní náboženské strany]] a [[Agudat Jisra'el]].<ref name="gilbert468-469"/> Jako nezařazený poslanec v ní navíc byl prominentní levicový politik a bývalý náčelník Generálního štábu Moše Dajan. Tomu nabídl post [[Ministr zahraničních věcí Izraele|ministra zahraničních věcí]], a to jednak kvůli jeho mezinárodní pověsti,<ref name="gilbert468-469"/> ale i proto, aby uklidnil mezinárodní společenství, které mělo z pravicové vlády obavy.<ref>''Ariel Šaron''. s. 178–179.</ref> Později, koncem října, rozšířila řady vlády strana Daš, čímž jí zajistila téměř dvoutřetinovou většinu v parlamentu. Beginův kabinet se ujal vlády [[20. červen|20. června]], kdy složil slib.<ref name="sachar625-630"/>
[[Soubor:Flickr - Government Press Office (GPO) - PM MENAHEM BEGIN VISITS VIETNAMEESE REFUGEES WHO WERE ABSORBED IN AFULA.jpg|
Jeho prvním rozhodnutím ve funkci premiéra bylo udělení [[azyl]]u 66 [[vietnam]]ským [[uprchlík]]ům prchajícím před tamním komunistickým režimem, které o deset dní dříve uprostřed [[Jihočínské moře|Jihočínského moře]] zachránila izraelská nákladní loď.<ref name="hurwitz120-121">''Begin: His Life, Words and Deeds''. s. 120–121.</ref> Skutečnost, že byli předtím odmítnuti ve všech státech sousedících s Vietnamem, připomněla Beginovi podobný osud, který potkal židovské uprchlíky, snažící se po moři uprchnout holocaustu.<ref name="hurwitz120-121"/> V následujících dvou letech jeho vláda poskytla útočiště více než třem stovkám uprchlíků z Vietnamu.<ref>{{Citace elektronické monografie
| příjmení = Levin
Řádek 875:
| jazyk = anglicky
}}</ref>
[[Soubor:Sadat knesset 1977.jpg|
{{citát|Rozhodl jsem se přijít za vámi s otevřenou myslí, otevřeným srdcem a vědomým odhodláním, abychom mohli nastolit mír založený na spravedlnosti. (…) Nepřijel jsem, abych uzavřel separátní mír mezi Izraelem a Egyptem, ale abych ukončil válečný stav mezi oběma zeměmi. (…) Existují arabská území, která Izrael okupuje ozbrojenou silou. Trváme na vašem úplném stažení z těchto území, včetně arabského Jeruzaléma. (…) Ve vší upřímnosti vám říkám, že nemůže být míru bez Palestinců. (…) Řekněte svým synům, že minulá válka byla poslední válkou a posledním zármutkem.|Anvar Sadat, 20. listopadu 1977 v Jeruzalémě|300}}
Řádek 893:
}}</ref>
[[Soubor:Camp David, Menachem Begin, Anwar Sadat, 1978.jpg|
Spojené státy se pokusily dát stagnujícím rozhovorům nový impuls a koncem srpna pozvaly obě strany na schůzku v [[Prezident Spojených států amerických|americkém prezidentském]] sídle [[Camp David]] v [[Maryland]]u.<ref name="gilbert478-481"/> Ta začala 4. září 1978 a kromě Begina, Sadata a jejich týmů se jí jako prostředníci účastnili prezident Carter a jeho poradce [[Zbigniew Brzezinski]].<ref name="brož340-342"/> Usilovná jednání trvala třináct dnů, během nichž téměř ztroskotala, neboť Begin trval na tom, aby si Izrael ponechal své osady a letiště na Sinaji, což bylo pro Egypt nepřijatelné.<ref name="sachar640-642"/> Nakonec ale izraelský premiér ustoupil po Carterově příslibu vybudování dvou nových leteckých základen v [[Negevská poušť|Negevské poušti]] na náklady USA.<ref name="sachar640-642"/> Egypt a Izrael tak dosáhly shody nad rámcovými dohodami, které vešly ve známost jako [[dohody z Camp Davidu]].<ref name="gilbert478-481"/> Ty měly dvě části. První vyzývala k palestinské autonomii na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy a požadovala uznání legitimního práva palestinského národa.<ref name="gilbert478-481"/> Zároveň volala po normalizaci vztahů mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy. Izrael tak vůbec poprvé připustil národní aspirace palestinských Arabů.<ref name="gilbert478-481"/> O šestnáct let později se všechny základní principy a komponenty této první dohody staly základem [[Mírová dohoda z Osla|mírových dohod z Osla]].<ref>''Válečné šrámy, mírové rány: izraelsko-arabská tragédie''. s. 167.</ref> Druhá část tvořila rámec pro uzavření [[Egyptsko-izraelská mírová smlouva|mírové smlouvy mezi Egyptem a Izraelem]], a počítala se stažením izraelských vojsk ze Sinajského poloostrova v horizontu tří let, navázáním [[diplomatický vztah|diplomatických vztahů]] mezi oběma zeměmi či právem průjezdu izraelských lodí [[Suezský průplav|Suezským průplavem]].<ref name="sachar643-645">SACHAR, Howard, M. ''Dějiny Státu Izrael''. s. 643–645.</ref>
[[Soubor:Begin, Carter and Sadat at Camp David 1978.jpg|
Dohody byly Beginem, Sadatem a Carterem podepsány 17. září 1978.<ref name="gilbert478-481"/> Poslanci Knesetu je [[ratifikace|ratifikovali]] o deset dní později 84 hlasy ze 120, čehož však Begin dosáhl jen díky hlasům opozice.<ref name="gilbert482-484">''Izrael: Dějiny''. s. 482–484.</ref> Jejich schválení vedlo k rozkolu v Beginově straně Likud.<ref name="gilbert482-484"/> Hlavním důvodem bylo plánované vyklízení [[Izraelské osady na Sinajském poloostrově|izraelských osad na Sinaji]], kde žilo přes sedm tisíc Izraelců,<ref name="JVL-Bard">{{Citace elektronické monografie
| příjmení = Bard
Řádek 907:
}}</ref> a vrácení [[Šarm aš-Šajch]]u, který je klíčovým místem pro kontrolu [[Akabský záliv|Akabského zálivu]].<ref name="gilbert482-484"/> Řada prominentních členů Likudu (například [[Jicchak Šamir]]), proti dohodám protestovala, další (například [[Ge'ula Kohenová]] či [[Moše Šamir]]) stranu opustili. Jednotlivé krajně pravicové frakce se nakonec v říjnu 1979 spojily ve stranu [[Techija]].<ref name="gilbert482-484"/>
[[Soubor:Flickr - Government Press Office (GPO) - The Triple Handshake.jpg|
Závěrečná jednání o mírové smlouvě začala v říjnu ve Washingtonu. Záhy se však jako problém ukázalo být izraelské [[moratorium]] na výstavbu osad na Západním břehu Jordánu.<ref name="sachar643-645"/> Zatímco Carter předpokládal jeho trvání do zvolení palestinské samosprávné rady, Begin oznámil jeho trvání ve lhůtě tří měsíců a odmítal ustoupit.<ref name="sachar643-645"/> Sadat se mezitím kvůli dohodám z Camp Davidu ocitl pod ještě větším vnitropolitickým i zahraničním tlakem (kritizován byl již za návštěvu Jeruzaléma) a počátkem listopadu Egypt podmínil uzavření mírové smlouvy definitivním rozvrhem pro palestinskou autonomii.<ref name="sachar643-645"/> Beginova vláda tyto nové požadavky odmítla. Počátkem března se Carter vypravil do Egypta a posléze do Izraele, a podařilo se mu mezi oběma státy dosáhnout dohody. Na izraelské straně díky dodatečným příslibům zhruba tří miliard dolarů každoroční vojenské a ekonomické pomoci.<ref name="sachar643-645"/>
Řádek 972:
=== Budování osad a Jeruzalémský zákon ===
[[Soubor:Elon Moreh.jpg|
Za Beginovy vlády došlo na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy k rozsáhlé expanzi izraelských osad,{{#tag:ref|Podle OSN a [[Mezinárodní soudní dvůr|Mezinárodního soudního dvora]] jsou izraelské osady ilegální a porušují [[mezinárodní právo]], konkrétně [[Čtvrtá Ženevská úmluva|Ženevskou úmluvu o ochraně civilních osob za války]]. Jde o její článek 49, který říká, že „Okupující mocnost nedeportuje či transferem nepřevede části svého civilního obyvatelstva na teritorium, jež okupuje.“<ref>''Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu''. s. 129.</ref> Podle Izraele se však tato úmluva na případ Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy nevztahuje, neboť se dle něj nejedná o okupovaná území.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Canfield
Řádek 1 050:
}}</ref> V rámci snah o oddálení výstavby provedl Mosad v dubnu 1979 tajnou operaci, při níž výbušninami vážně poškodil [[jaderný reaktor|reaktorové jádro]], připravené ve Francii k vyexpedování do Iráku.<ref name="kahana"/>
[[Soubor:Osirak Location cs.jpg|
Begin byl přesvědčen, že Irák usiluje o získání jaderné zbraně a nebyl ochoten to dopustit.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Sanders
Řádek 1 127:
=== Smrt Sadata, anexe Golanských výšin a vyklízení osad ===
[[Soubor:BeginMenachemWASH.jpg|
Uzavřením míru s Izraelem se egyptský prezident Sadat zapsal do dějin, zároveň ale rozdělil egyptskou společnost, což vyvrcholilo 6. října 1981, kdy na něj [[islámský fundamentalismus|islámští fundamentalisté]] pro jeho podporu mírového uspořádání [[atentát na Anvara as-Sádáta|spáchali atentát]].<ref name="gilbert487-488"/><ref>{{Citace elektronické monografie
|vydavatel = Anwar Sadat Chair for Peace and Development at University of Maryland
Řádek 1 141:
Dne 14. prosince 1981 prosadila Beginova vláda [[zákon o Golanských výšinách]], kterým ''[[de facto]]'' [[anexe|anektovala]] Golanské výšiny (ač zákon tento postup za anexi neoznačoval).<ref name="tucker402"/> Izrael se za tento krok (podobně jako při sjednocení Jeruzaléma) dočkal na mezinárodní scéně kritiky a Rada bezpečnosti zmíněný zákon [[Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 497|rezolucí č. 497]] jednomyslně prohlásila za neplatný a postrádající mezinárodní právní účinek.<ref name="tucker402">''The Encyclopedia of the Arab-Israeli Conflict: A Political, Social, and Military History''. s. 402</ref> Administrativa amerického prezidenta [[Ronald Reagan|Ronalda Reagana]] navíc na Izrael uvalila finanční sankce, na což Begin zareagoval slovy, že je s Izraelem „zacházeno jako s [[Loutkový stát|vazalským státem]]“.<ref name="NYT-Feron"/>
[[Soubor:Yamit evacuation cropped.jpg|
Když mělo v roce 1982 dojít k evakuaci izraelských osad na Sinajském poloostrově v rámci naplňování mírové smlouvy s Egyptem, řada osadníků odmítala odejít, a bylo proto nutné je vyhnat násilím za použití armády.<ref name="gilbert487-488"/> Vojáci místní usedlíky často odnášeli, protože odmítli odejít, jindy je stahovali ze střech. Nejnapjatější byla situace ve městě [[Jamit]], kde se skupina mužů, následovníků radikála [[Meir Kahane|Me'ira Kahaneho]], zavřela do bunkru a hrozila odpálením nálože v případě vojenské akce.<ref name="gilbert487-488"/> Nakonec ale bunkr opustili dobrovolně. Armáda poté systematicky ničila místní infrastrukturu, aby se osadníci neměli kam vrátit.<ref name="gilbert487-488"/> Navzdory traumatu, které vysídlení přineslo,<ref>{{Citace elektronické monografie
| příjmení = Freund
Řádek 1 175:
=== Ekonomická a imigrační politika ===
[[Soubor:100 old Shekel bill.jpg|
Během svých funkčních období usiloval o [[ekonomická liberalizace|ekonomickou liberalizaci]] a věnoval velké prostředky na rozvojové programy pro chudší oblasti a společenské vrstvy.<ref name="grunor138-139"/> Přílišná liberalizace však vedla k růstu cen řady životních potřeb ([[potravina|potravin]], [[doprava|dopravy]], [[bydlení]]), což mělo za následek řadu celostátních [[stávka|stávek]].<ref name="sachar625-630"/> Počet obyvatel žijících pod hranicí [[chudoba|chudoby]] navíc přesáhl 100 tisíc.<ref name="sachar661-664"/>{{#tag:ref|Přibližně 2,5–2,7 % izraelské populace.<ref>{{Citace elektronické monografie
| vydavatel = Populstat.info
Řádek 1 252:
}}</ref> Vojenský historik [[Martin van Creveld]] se naproti tomu k teorii o záměrné [[mystifikace|mystifikaci]] vlády ze strany ministra obrany vyjádřil v tom smyslu, že tato otázka „zůstane navždy otevřená a těžko ji nějak uspokojivě zodpovědět. Nelze ani vyloučit, že Begin využíval Šarona k účelům, k nimž se nemohl otevřeně přiznat; ať už byly jeho chyby jakékoliv, nebyl to v žádném případě hlupák.“<ref name="rosenzweig202">''Ariel Šaron''. s. 202.</ref>
[[Soubor:Lebanon PLO ammunition stadium 1982.jpg|
Izraelská armáda rychle postupovala do libanonského vnitrozemí a v třetí den války byla pouhé tři kilometry od hlavního města.<ref name="gilbert492-497"/> Zároveň se střetla se [[syrské ozbrojené síly|syrskou armádou]], které způsobila těžké ztráty. I přes souhlas se zastavením palby daným vládou Šaron i nadále pokračoval v postupu. Týden po zahájení invaze armáda obklíčila [[Bejrút]], který následující dva měsíce intenzivně bombardovala.<ref name="sachar681-685">SACHAR, Howard, M. ''Dějiny Státu Izrael''. s. 681–685.</ref> Počátkem července proběhla v Tel Avivu první protiválečná [[demonstrace (protest)|demonstrace]] čítající na sto tisíc lidí, a zároveň s tím klesala podpora války mezi izraelskou veřejností.{{#tag:ref|Po měsíci konfliktu klesla podpora války mezi izraelskou veřejností z 93 na 66 %.<ref name="rosenzweig206-210">''Ariel Šaron''. s. 206–210.</ref>|group="p"}} V důsledku těžkého bombardování libanonské metropole se za amerického zprostředkování podařilo 12. srpna dojednat odchod OOP do Sýrie, Jordánska a [[Tunisko|Tuniska]] (tam odešlo její vedení), který proběhl počátkem září za dohledu mezinárodních sil.<ref name="sachar681-685"/> Jen pár dní předtím byl Džamáíl zvolen [[prezident Libanonu|libanonským prezidentem]].<ref name="sachar681-685"/>
[[Soubor:Bachir While Giving A Speech.jpg|
Dne 1. září proběhla v severoizraelské [[Naharija|Nahariji]] schůzka s Džamáílem, při které na něj Begin s Šaronem naléhali, aby podepsal mírovou smlouvu jakmile se ujme prezidentského úřadu. Ten to však odmítl a namísto toho navrhoval pouze pakt o neútočení.<ref name="gilbert492-497"/> Begin zuřil a na Džamáíla po chvíli začal křičet.<ref name="sachar681-685"/> Toho zase popudilo, když mu Šaron řekl, aby byl rozumný a souhlasil s uzavřením míru, neboť Izrael momentálně Libanon ovládá.<ref name="gilbert492-497"/> Schůzka tak skončila nezdarem, ale v následujících dnech proběhly další. Než se ale cokoliv dohodlo, zahynul Džamáíl 14. září při pumovém atentátu v Bejrútu, který spáchal prosyrský disident.<ref name="sachar687-693">SACHAR, Howard, M. ''Dějiny Státu Izrael''. s. 687–693.</ref> K atentátu se však přihlásili palestinští muslimové.<ref name="gilbert492-497"/> Izraelská armáda následující den obsadila západní část města, aby prosyrské a palestinské skupiny nemohly využít nastalé situace ve svůj prospěch.<ref name="rosenzweig206-210"/> Falangistickým oddílům zesnulého prezidenta Džamáíla poté 16. září umožnila vstoupit do [[masakr v Sabře a Šatíle|palestinských uprchlických táborů Sabra a Šatíla]], kde měly hledat ozbrojené příslušníky OOP. V průběhu následujících dvou dnů namísto toho zmasakrovaly 474<ref name="gilbert492-497"/> až 2300<ref name="sachar687-693"/> mužů, žen a dětí. Tento čin šokoval celý svět i izraelskou veřejnost a 25. září vedl k do té doby největší demonstraci v izraelských dějinách.{{#tag:ref|Demonstrace v Tel Avivu se odhadem zúčastnilo na 400 tisíc lidí, což tehdy bylo více než 10 % obyvatel Izraele.<ref name="gilbert492-497"/>|group="p"}} Do dění se vložil izraelský prezident [[Jicchak Navon]], který hrozil rezignací, pokud nebude jmenována nezávislá vyšetřovací komise.<ref name="sachar687-693"/> Hluboce otřesený Begin nakonec svolil a vláda o tři dny později jmenovala [[Kahanova komise|Kahanovu vyšetřovací komisi]].<ref name="sachar687-693"/> I nadále však válku a civilní oběti mezi arabským obyvatelstvem obhajoval, přičemž používal příměry holocaustu, který měl ze strany OOP hrozit maronitské menšině.<ref name="gilbert498-501"/><ref name="ben-ami177-180">''Válečné šrámy, mírové rány: izraelsko-arabská tragédie''. s. 177–180.</ref> Libanon mezitím znovu upadl do občanské války, tentokrát však za dvojí okupace (izraelské a syrské).<ref>''Ariel Šaron''. s. 215.</ref> V polovině listopadu byl Begin na státní návštěvě Spojených států, kde jej těžce zasáhla zpráva o smrti manželky Alizy, která zemřela 14. listopadu v důsledku [[srdeční selhání|srdečního selhání]].<ref>{{Citace elektronické monografie
| příjmení = Sedan
Řádek 1 269:
}}</ref>
[[Soubor:Flickr - Government Press Office (GPO) - Menahem Begin with Ariel Sharon.jpg|
Dne 7. února 1983 byla zveřejněna zpráva Kahanovy komise, která konstatovala, že hlavní vinu na krveprolití mají jednotky falangistů. Ministra obrany Šarona však činila nepřímo odpovědným kvůli „přehlížení nebezpečí aktů pomsty“, a obdobně kriticky se vyjádřila k vedení armády.<ref name="gilbert498-501">''Izrael: Dějiny''. s. 498–501.</ref>{{#tag:ref|Šlo o náčelníka Generálního štábu Rafa'ela Ejtana, ředitele vojenské rozvědky [[Jehošua Sagui|Jehošuu Saguje]] a generály [[Amir Drori|Amira Droriho]] a [[Amos Jaron|Amose Jarona]]. Ejtan byl trestu ušetřen, neboť měl již zakrátko ve funkci skončit, a zbývající tři muži byli propuštěni. Šaron byl donucen rezignovat na post ministra obrany, ve vládě však zůstal jako ministr bez portfeje.<ref name="sachar687-693"/>|group="p"}} Begina naproti tomu zkritizovala pro „lhostejnost“ a „absolutní nezájem o akce falangistů v táborech“.<ref name="sachar687-693"/> V následujících dnech a týdnech docházelo k opakovaným demonstracím a protidemonstracím a část veřejnosti požadovala demisi vlády.<ref name="gilbert498-501"/> Podle historika Howarda Sachara byl tehdy izraelský národ rozpolcen ostřeji než kdykoli předtím od krize kvůli německým reparacím v roce 1952.<ref name="sachar687-693"/> Po pěti měsících jednání se Izraeli podařilo uzavřít s Libanonem 17. května 1983 dohodu, která ukončovala [[válka|válečný stav]] mezi oběma zeměmi a předpokládala odchod všech cizích vojsk (tedy i syrského).<ref name="sachar687-693"/> To však rezolutně odmítl syrský prezident Asad. Izrael se postupně začal stahovat do bezpečnostní zóny na libanonské straně izraelsko-libanonské hranice, kde spolupracoval s jiholibanonskou armádou. Z krátkodobého hlediska válka tedy sice měla úspěch v podobě vypuzení OOP, z dlouhodobého však své cíle nesplnila a byla naopak zcela kontraproduktivní.<ref name="sachar687-693"/> Vedla například ke vzniku [[ší'itský islám|ší'itského]] teroristického hnutí [[Hizballáh]].<ref name="ben-ami177-180"/> Bezpečnostní situace v Libanonu se stále zhoršovala, stejně jako počet padlých a zraněných izraelských vojáků.{{#tag:ref|K prosinci 1982 si válka vyžádala 463 mrtvých a 2500 zraněných vojáků, na jaře 1984 již šlo o 600 mrtvých.<ref name="sachar687-693"/>|group="p"}} Neutuchala ani kritika Beginovy vlády, protiválečné demonstrace a výzvy k vyvození osobní zodpovědnosti.<ref name="rosenzweig218"/>
Řádek 1 286:
== Smrt a pohřeb ==
[[Soubor:Menachem Begin's grave, Old City view.JPG|
Beginův zdravotní stav byl sledován již v době, kdy působil ve funkci premiéra. Před volbami v roce 1977 totiž utrpěl těžký infarkt myokardu, o dva roky později jej postihla [[cévní mozková příhoda]], v roce 1980 prodělal další srdeční infarkt a nadto byl léčen pro [[perikarditida|perikarditidu]].<ref name="ou"/><ref>{{Citace periodika
| příjmení = Carlson
Řádek 1 343:
== Památka ==
[[Soubor:Azrieli Center at night, 2009.JPG|
Beginovo jméno nese na jeho počest řada míst po celém Izraeli. Jde například o čtvrti [[Kirjat Menachem Begin]] v Jeruzalémě a [[Ramat Begin]] v Haifě, [[Dálnice 50 (Izrael)|Beginovu dálnici]] v západním Jeruzalémě,<ref>{{Citace elektronické monografie
| příjmení = Udasin
Řádek 1 394:
}}</ref>
[[Soubor:SAC IMG 5034.JPG|
Beginův odkaz a památku nesou v Izraeli mimo jiné dvě instituce. První z nich je [[Beginovo-Sadatovo centrum pro strategická studia]] při [[Bar-Ilanova univerzita|Bar-Ilanově univerzitě]] v [[Ramat Gan]]u, založené v roce 1993. Jedná se o [[think tank]], zabývající se výzkumem v oblasti strategie, bezpečnosti a míru na Blízkém východě, a témat dotýkajících se izraelské zahraniční politiky a národní bezpečnosti.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Chapman
Řádek 1 799:
{{DEFAULTSORT:Begin, Menachem}}
[[Kategorie:Menachem Begin| ]]
[[Kategorie:Premiéři Izraele]]
|