Wikipedie

Simone Weilová: Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
m Robot: oprava ISBN; kosmetické úpravy
m Robot: šablona přejmenována
Řádek 9:
 
Už jako mladá dívka se sama označovala za [[Bolševici|bolševičku]] a psala do odborářských časopisů, nespokojila se však s radikální rétorikou socialistů, nýbrž chtěla rehabilitovat význam práce pro člověka vůbec. Práce není prokletím, nýbrž vyjadřuje podstatnou souvislost člověka se světem, je jeho vlastním místem a posláním:
{{CitaceCitát v rámečku|Práce: původní smlouva člověka s přírodou, duše s jejím tělem.“<ref>''Oeuvres'' VI.1, str. 105.</ref>}}
[[Soubor:Simone Weil 08.jpg|náhled|Simone Weilová (1909–1943)]]
V roce [[1934]] nastoupila jako dělnice v automobilce, roku [[1941]] pracovala na statku. Pro špatné zdraví to nevydržela dlouho, nicméně získala pozoruhodný vhled do podmínek, v nichž dělníci tehdy pracovali a žili. S oficiálním [[marxismus|marxismem]] se brzy rozešla a do [[Španělská občanská válka|občanské války]] ve Španělsku se přihlásila mezi [[anarchismus|anarchisty]]. Když se na jaře [[1937]] po zranění léčila v italském [[Assisi]], měla vidění a podle vlastních slov se poprvé v životě modlila. Její život i myšlení se od té doby obrátil hlavně k náboženství. Odmítla konvertovat ke katolictví, ačkoliv byla často v kontaktu (osobně i dopisy) s dominikánem Perrinem, ale zajímala se důkladně i o náboženství řecké, o [[buddhismus]] a [[Upanišady]] – i když odmítala náboženský [[synkretismus]].
{{CitaceCitát v rámečku|Každé náboženství je jediné pravé, to znamená, že mu musíme věnovat takovou pozornost, jako kdyby žádné jiné nebylo. Každý pokus o syntézu znamená nedostatek pozornosti.}}
 
Po pádu Francie roku [[1940]] odešla nejprve do [[Marseille]], roku [[1942]] odvezla své rodiče do [[Spojené státy americké|USA]], sama však odjela do [[Londýn]]a, protože chtěla být blíž válečnému utrpení druhých a pracovat pro francouzské hnutí odporu generála [[Charles de Gaulle|de Gaulla]]. Ze solidarity s trpícími doma odmítala odpočívat a málo jedla, takže onemocněla tuberkulózou a ve 34 letech zemřela v anglické nemocnici. [[Albert Camus]] po válce napsal, že si nedovede představit obnovu Evropy, která by ignorovala nároky Simone Weilové.
Řádek 19:
 
Myšlení Simone Weilové se vyznačuje mimořádnou hloubkou i úsilím o jasnost a přesnost, netvoří však žádný filosofický systém. Je totiž vedeno vědomím velké, až zdrcující vážnosti, odpovědnosti za druhé, za lidskou společnost a za svět, v němž Weilová postupně objevila zázrak Stvoření.
{{CitaceCitát v rámečku|[[Bůh]] dává tomuto vesmíru existenci a přestává mu poroučet. Nechává místo sebe vládnout jednak mechanickou nutnost, jež patří k látce, včetně psychické látky duší, jednak podstatnou svobodu myslících bytostí.<ref>''Attente de Dieu'', str. 146.</ref>}}
Velikost člověka spočívá v jeho svobodě, která je však nutně spojena s odpovědností. Vůči druhým - zejména vůči chudým a utlačovaným - se tato odpovědnost projevuje jako solidarita, kterou nelze nahradit jen společenskými reformami. Vůči světu není člověk jen nezúčastněným pozorovatelem, nýbrž účastníkem dění Vesmíru, k němuž získává skutečný vztah jen tak, že jej přijímá a obdivuje. Proto Weilová tolik zdůrazňuje význam krásy.
{{CitaceCitát v rámečku|Získat nějakou vědomost nás přibližuje pravdě jen pokud je to poznání něčeho, co milujeme, jinak ne.<ref>''L´enracinement'', str. 318.</ref>}}
{{CitaceCitát v rámečku|Duch nemusí věřit v existenci ničeho – ''[[Upanišady]]'', [[Taoismus|taoisté]] i [[Platón]] užívají [[skepticismus|skeptický]] filosofický postoj jako očistný. Proto je jediným orgánem doteku s existencí její přijetí, láska. Proto je krása totožná se skutečností, proto je radost totožná s pocitem skutečnosti.<ref>''La pesanteur et la grace'', str. 76.</ref>}}
{{CitaceCitát v rámečku|Umění je pokus přenést do konečného množství látky, ztvárněné člověkem, nekonečnou krásu celého Vesmíru.<ref>''Attente de Dieu'', str. 159.</ref>}}
 
Člověk je především tím, kdo dostal a dostává, takže základem lidských i společenských vztahů není prosazování vlastních práv, nýbrž naopak uznání práv druhých a vlastních závazků vůči nim.
{{CitaceCitát v rámečku|Pojem závazku má přednost před pojmem práva, který je mu podřízený a relativní. Právo není účinné samo o sobě, nýbrž pouze díky závazku, který mu odpovídá. Účinné naplnění nějakého práva nepochází od toho, kdo je má, nýbrž od ostatních, kteří uznávají svůj závazek vůči němu. Závazek je účinný, jakmile je uznán, ale i když není, neztrácí nic z plnosti svého bytí. Právo, jež nikdo neuznává, mnoho neznamená.<ref>''L´enracinement'', str. 9.</ref>}}
 
Ani pravda není jen vlastností pravdivých soudů, něčím, co lze prostě konstatovat, nýbrž je skutečnou silou, energií:
{{CitaceCitát v rámečku|Řecké slovo, jež překládáme jako duch, ve starověku znamenalo ohnivý dech, to, co věda dnes označuje jako energii. To, co překládáme jako „duch pravdy“, znamená energii pravdy, pravdu jako působící sílu.<ref>''L´enracinement'', str. 320.</ref>}}
 
Základní postoj úžasu před světem a jeho stvořitelem, před nímž člověk sám ustupuje do pozadí, mlčí a nechává se oslovit krásou, je základem střízlivé a racionální mystiky Simone Weilové. Jen člověk, který dokáže umenšit sám sebe a zkrotit své sebestředné zájmy, zažije pravé štěstí a krásu, která přichází jako dar.
{{CitaceCitát v rámečku|Pozornost znamená, že potlačíme své myšlení, dáme je prázdné k dispozici, aby do něho mohl pronikat předmět.<ref>''Attente de Dieu'', str. 92.</ref>}}
{{CitaceCitát v rámečku|Když člověk poslouchá Bacha nebo gregoriánský chorál, všechny schopnosti duše zmlknou a snaží se zachytit tuto dokonale krásnou věc, a to každá po svém, včetně intelektu. Ten v ní nenajde nic, co by se dalo potvrdit nebo popřít, ale živí se jí. Není víra také přilnutím tohoto druhu? Tajemství víry degradujeme, když je činíme předmětem přitakání nebo popření, neboť mají být předmětem nazírání.<ref>''Oeuvres'' VI.2, str.348.</ref>}}
{{CitaceCitát v rámečku|Jako se člověk učí číst, jako se učí řemeslu, učí se také ve všem cítit především a skoro jen to, jak Vesmír poslouchá Boha. To je skutečné učení a jako každé učení vyžaduje úsilí a čas.“<ref>''Attente de Dieu'', str. 114n.</ref>}}
{{CitaceCitát v rámečku|Jedna z nejvzácnějších radostí pozemské lásky, sloužit milovanému, aniž by o tom věděl, je v případě Boží lásky možná jen skrze ateismus.}}
 
== Dílo ==
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/wiki/Simone_Weilová“