Signorie: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
→top: formulace značka: editace z Vizuálního editoru |
m drobné doplňky |
||
Řádek 1:
'''Signorie''' (italsky ''signoria'') byla častá forma výkonu moci v městských státech severní a střední Itálie mezi 13. a 15. stoletím. Jméno odkazuje na vládu [[Pan (titul)|pána]] (''signore''<ref>Z latinského ''senior'', ''starší''.</ref>) v čele městské rady, často sestávající nikoli ze šlechticů, ale z místních patricijů. ''Signoria'' se obvykle také nazývala městská rada, který volila ''signora'' a jiné úředníky.
Řádek 8 ⟶ 7:
Jedním z přímých důsledků byl nárůst politického násilí v některých obcích a boje mezi různými městy v císařské Itálii. Jako řešení této problematické situace se města opakovaně přikláněla k přenesení výkonné moci na signora a vytvářela nové postupy, jako je např. volební konkláve, umožňující úřady obsazovat nezávisle na vnějších vlivech a na vnitřních sporech mezi stranami. Ty mohly být obsazeny buď vůdci nejvýznamnější strany v obci, nebo respektovanými a pokud možno neutrálními osobnostmi obce, nebo kleriky, nebo také někým zvenčí. Protože Benátky nebyly součástí říše a jinak často zůstávaly neutrální vůči mocenským bojům uvnitř a mezi italskými obcemi, byli často jmenováni městskými vládci benátští šlechtici, k čemuž přispívala i pověst Benátek jako města s přesným a dobře fungujícím právním systémem. Očekávalo se nejenom, že signore obnoví mír a pořádek v komunitě, ale také smír upevní tím, že umožní účast „nováčků“ na politické moci.
Ranou formu signorie zřídil [[Ezzelino da Romano]] roku 1236 ve Veroně, ale nezískal podporu ze samotného města. První formální právní ustavení městské signorie proběhlo až roku 1264, kdy [[Obizzo II. Estenský]] ovládl [[Ferrara|Ferraru]] po předání moci slavnostním shromážděním, jež ovšem sám zorganizoval.<ref>[[Volker Reinhardt]]: ''Die Renaissance in Italien. Geschichte und Kultur''. C.H. Beck, München 2002,
Aby získali silnější mocenskou legitimitu, noví vládci často usilovali o propůjčení vikariátu papežem nebo římsko-německým císařem. Především italské tažení [[Jindřich VII. Lucemburský|Jindřicha VII.]] (1310-1313) umožnilo rozšíření signorie do dalších měst, protože Jindřich se často opíral o místní předáky, kteří měli bránit jeho zájmy. Známým příkladem jsou [[Viscontiové]] v Miláně.<ref> Viz William M. Bowsky, ''Henry VII in Italy'', Lincoln 1960, zejména
Do [[15. století]] byla řada měst tak mocných, že se stala nezávislými malými státy. Ani říši, ani [[Papež|papežovi]] se nepodařilo tento vývoj zvrátit silou. Místo toho rozdávali výsady a šlechtické tituly, aby k sobě signorie připoutali. S velkým úspěchem však tuto strategii použil až [[Cesare Borgia]].
Řádek 17 ⟶ 16:
== Literatura ==
* John Larner: ''Italy in the Age of Dante and Petrarch, 1216–1380.'' Longman, London u. a. 1980, ISBN 0-582-48366-2 (''A Longman History of Italy'' 2).
* M. Lunari: ''Signorien und Fürstentümer''. In: ''[[Lexikon des Mittelalters]].''
* Michael Jones (
* Philip Jones: ''The Italian City-State. From Commune to Signoria.'' Clarendon Press, Oxford u. a. 1997, ISBN 0-19-822585-7.
| |||