Protiletecký kryt: Porovnání verzí

Počet ukrývaných ve druhoválečných zákopových krytech neměl přesáhnout počet 300 osob a byly rozděleny do jednotlivých až 6 sekcí. Realizovalo se několik základních půdorysných typů: přímé varianty s odskočením každé sekce, lomené varianty (typ zig-zag) ve tvaru velkého dvojitého W, ve tvaru písmene L, a různé kombinace. Ukrývaní do krytu nastupovali ve spořádaném tvaru (dvojstupu) a obsazovali lavičky po stranách chodby. Filtroventilace nebyla zřizována, každý ukrývaný měl mít při nástupu do krytu svoji plynovou masku, v případě potřeby se větrací otvory ucpávaly dřevěným špalkem s těsněním, dveře do krytu byly zpravidla z masivních fošen, tento typ krytu byl určen na ukrytí v řádu desítek minut po dobu náletu, ihned po ukončení náletu by se ukrývaní začali podílet na odstraňování škod způsobných náletem. Toalety (kbelíky) byly ve výklencích v místech lomení sekcí. Zákopové kryty ZPO se původně stavěly v těsné blízkosti výrobních objektů, často podél továren či na nádvoří závodů, továrních třídách atp. Později se budovaly ve větším perimetru (do 1500 m) od továren, ve skupinách 5-15 objektů v poměrně těsné blízkosti, s jedním velkým společnýcm stavebním dvorem. Veřejné zákopové kryty se budovalibudovaly na veřejných prostranstvích, parcích či domovních dvorech, podél ulic, podle možností. Už v době krátce po jejich výstavbě byly mnohdy zanedbané, bez laviček a nezřídka posloužily jako WC. Na území ČR se vybudovaly tisíce zákopových krytů, jen v Praze jich bylo cca 200. Těsně po válce se zákopové kryty začaly likvidovat, ale s ohledem na vývoj situace byla jejich likvidace zastavena a některé byly reaktivovány jako improvizované (protiradiační) kryty některé byly dokonce vybaveny FV aparaturou. Koncepčně z nich vycházeli poválečné trubicové kryty. Po uvolnění mezinárodní situace koncem 50. let byla většina zákopových krytů CO ve městech reaktivována, ale řada se jejich udržovala jako protiradiační pro závodní CO, ale především proto, aby se splnily kondice na počty ukryvaných.