Verze z 1. 4. 2019, 13:07 editovat Rottweiler (diskuse \| příspěvky) Prověření uživatelé 25 411 editací m detail ← Přejít na předchozí porovnání		Verze z 1. 4. 2019, 13:09 editovat zrušit editaci Rottweiler (diskuse \| příspěvky) Prověření uživatelé 25 411 editací m →‎Rozpadání říše (1808–1876) Přejít na další porovnání →
Řádek 253: Na přelomu [[18. století\|18.]] a [[19. století]] se Osmanská říše stala předmětem zájmu všech velmocí. Během [[napoleonské války\|napoleonských válek]] sultán [[Selim III.]] váhal, zda se přiklonit k [[Francie\|Francii]] či [[Rusko\|Rusku]]. Nakonec si zvolil Francii, což však popudilo [[Spojené království\|Velkou Británii]], která se neúspěšně pokusila násilně proplout Úžinami a odtrhnout Egypt od Osmanské říše. Tyto události byly provázeny separatistickými snahami v [[Albánie\|Albánii]] ([[Ali Paša]]), povstáním pravoslavných v [[Srbsko\|Srbsku]] a nakonec znovu povstáním protireformních [[Janičáři\|janičářů]], kteří Selima svrhli a dosadili [[Mustafa IV.\|Mustafu IV.]], ale ten byl vzápětí také svržen a sultánem se stal [[Mahmut II.]] (1808–1839).<ref>Palmer (1996). Str. 67–82.</ref> Ale i Mahmut II. si byl vědom nezbytnosti reforem, které sice prováděl opatrněji, klid však Osmanská říše nezažívala. [[Rusko-turecká válka (1806–1812)\|Válka s Ruskem]] pokračovala až do roku [[1812]], kdy Turci [[~~Bukurešťský~~Bukurešťská ~~mír~~smlouva (1812)\|mírem v Bukurešti]] ztratili [[Besarábie\|Besarábii]] a Srbsku byla přislíbena značná autonomie. Neklidné byly i provincie – bylo nutné potlačit srbské povstání ([[1813]]) a Ali Paša po své porážce roku [[1820]] podněcoval [[Řekové\|Řeky]], kteří nakonec roku [[1821]] [[Řecká osvobozenecká válka\|povstali]]. Povstání bylo neseno v duchu novohelénství, proti kterému stála i pravoslavná církev. Mahmut však situaci špatně odhadl a povstání považoval za pravoslavné, a nechal proto popravit konstantinopolského [[Patriarchát (územní členění církve)\|patriarchu]] a několik biskupů, čímž jen způsobil, že k povstání se přidali i pravoslavní věřící. Sultán přestával situaci zvládat, a tak požádal o pomoc egyptského guvernéra [[Muhammad Alí Paša\|Muhammada Alího]], který řecké povstání krutě potlačil.<ref>Palmer (1996). Str. 83–100.</ref> Další vzpouru [[janičáři\|janičářů]] roku [[1826]] Mahmut řešil neméně radikálně: prostě janičáře rozpustil. Tím se sultánovi konečně uvolnily ruce k rázným reformám – modernizoval vojsko, administrativu, budoval infrastrukturu, rozvíjel zahraniční obchod, ale hlavně zrušil [[feudalismus]]. Tyto úspěchy však kalily zahraniční velmoci – Velká Británie, Francie a Rusko se zavázaly uznat řeckou autonomii a po vojenské intervenci, [[bitva u Navarina\|bitvě u Navarina]] roku [[1827]], ve které byly zničeny dvě třetiny egyptsko-osmanského loďstva, a [[drinopolská dohoda\|drinopolské dohodě]] (1829) Osmanská říše ztratila [[Řecko]], část území na [[Kavkaz]]e (zabrána Ruskem), Srbsko získalo autonomii a velká část Balkánu se stala demilitarizovanou zónou. Nezávislost Řecka pak potvrdil [[londýnský protokol]] z roku [[1830]].<ref>Palmer (1996). Str. 101–108.</ref>

Osmanská říše: Porovnání verzí