Nizozemská revoluce: Porovnání verzí

Hlavním ochráncem Sedmi spojených nizozemských provincií, tj. Utrechtské unie, se stala Anglie, která do severního Nizozemí vyslala vlastního regenta. [[Robert Dudley, 1. hrabě z Leicesteru|Robert Dudley, hrabě z Leicesteru]] se však choval neobratně a byl nepopulární. Po jeho návratu do Anglie byl vrchním velitelem armády zvolen Mořic Oranžský. Společně s Johanem van Oldenbarneveltem a bratrancem Vilémem Ludvíkem Nassavským tvořili triumvirát, který vládl severnímu Nizozemí. Jejich úspěchu v občanské válce přispělo rozdrcení španělské ''Armady'' v roce [[1588]] a francouzské vyhlášení války Španělsku v roce [[1595]]. Po smrti vévody parmského v roce 1592 byl novým guvernérem zvolen neschopný Arnošt, bratr císaře [[Rudolf II.|Rudolfa II.]] Jeho nástupcem se stal mladší bratr Albrecht, manžel dcery Filipa II. Isabelly. V 90. letech Mořic dobyl mnoho významných měst v pohraničí. Centrum Severu bylo klidné a zažívalo hospodářský a kulturní rozkvět. V roce [[1602]] byla založena [[nizozemská Východoindická společnost]]. Výjimkou byl náboženský spor o [[predestinace|predestinaci]]. Začal v roce 1594 a rozhořel se zejména po roce 1603. Jeho hlavními protagonisty byl [[Franciscus Gomarus]] (1563–1641),<ref>[http://www.britannica.com/EBchecked/topic/238153/Franciscus-Gomarus Franciscus Gomarus] {{en}}</ref> netolerantní, militantní kalvinista, na jehož straně byl generální místodržitel [[Mořic Oranžský|Mořic Oranžský,]] další monarchisté a většina Nizozemců, a Jacobus Arminius (1560–1609), zastánce podmíněné predestinace, na jehož straně byl Holanďan Johan van Oldenbarnevelt, [[Hugo Grotius]] a další republikáni. Mentální rozdíl mezi Severem a Jihem se prohloubil natolik, že ani jedna strana již opravdově netoužila žít v jednom státě. Problém Severu byl v přílišné velikosti Holandska, které plnilo 60 % federálního rozpočtu.<ref name = "Geyl" />