Wikipedie

Dějiny Rakouska: Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
MatSuBot (diskuse | příspěvky)
Roboti
146 368 editací
m odstranění odkazu na neexistující kategorii na Wikizdrojích; kosmetické úpravy
napřímení odkazů
Řádek 3:
'''Dějiny Rakouska''' úzce souvisí s dějinami okolních současných států, neboť současná hranice [[Rakousko|Rakouska]] vznikla až po [[první světová válka|první světové válce]]. V [[starověký Řím|době římské]] se na území dnešního Rakouska rozkládaly tří [[římské provincie]], z nichž nejvýznamnější bylo [[Noricum]]. Od poloviny [[4. století]] na toto území přicházeli [[Germáni]], jež přispívali k oslabení moci římské říše. Římané se z této oblasti stáhli roku [[476]] a namísto nich se zde začali objevovat [[Bavorsko|Bavoři]] a [[Slované]]. Bavoři se záhy dostali pod vliv [[franská říše|franské říše]], nedokázali však zabránit Slovanům, aby si zde vytvořili své [[karantánské knížectví]]. Bavoři získali převahu až v polovině [[8. století]], Karantánii ovládli, sami se však roku [[757]] dostali do područí franské říše.
 
Frankové v této oblasti ustavili [[RakousyRakouské (země)markrabství|Východní marku]] (po rozdělení franské říše se stala součástí [[východofranská říše|východofranské říše]]), jež však po celou 1. polovinu [[10. století]] byla vydána v plen [[Maďaři|Maďarům]], které dokázal porazit až král [[Ota I. Veliký|Ota I.]] roku [[955]]. Jeho nástupce [[Ota II.]] pak Východní marku roku [[976]] reorganizoval a svěřil ji [[Leopold I. Babenberský|Leopoldovi I. Babenberskému]].
 
[[Babenberkové]] se zprvu museli ještě vypořádávat s Maďary, po uklidnění východní hranice se však mohli na přelomu [[11. století|11.]] a [[12. století]] zapojit do [[boj o investituru|boje o investituru]], zpravidla na [[papež]]ově straně, a později do mocenského zápasu mezi [[Štaufové|Štaufy]] a [[Welfové|Welfy]]. Roku [[1156]] obdržel [[Jindřich II. Babenberský|Jindřich II. Jasomirgott]] ''[[privilegium minus]]'', kterým císař povýšil rakouskou marku na [[Rakouské arcivévodství|rakouské vévodství]] a dědičnou držbu tohoto území v mužské i ženské linii udělil právě Babenberkům. Roku [[1192]] pak Babenberkové získali vládu také nad [[štýrské vévodství|štýrským vévodstvím]]. Babenberkové se stále více zapojovali do říšské politiky a účastnili se například [[křížové výpravy|křížových výprav]]. Agresivnější politikou na počátku [[13. století]] si však Babenberkové znepřátelili své bavorské, české i uherské sousedy.
Řádek 15:
Na počátku [[19. století]] postihlo habsburskou monarchii [[Napoleonské války|Napoleonovo tažení]]. Svatá říše římská zanikla a habsburský panovník zůstal pouze [[Rakouské císařství|rakouským císařem]]. Snahou státu bylo až do roku [[1860]] s krátkou přestávkou při [[revoluce 1848–1849 v Rakouském císařství|revoluci roku 1848]] potlačovat [[liberalismus|liberální]] myšlenky, neúspěchy v zahraniční politice však nakonec císaře [[František Josef I.|Františka Josefa I.]] nakonec donutily změnit kurs a povolit demokratickou [[konstituční monarchie|konstituční monarchii]]. Rostoucí nacionální problémy se císař rozhodl vyřešit přeměnou Rakouského císařství na [[Rakousko-Uhersko]], tím však uspokojil jen Maďary.
 
Katastrofu pro Rakousko-Uhersko znamenala [[první světová válka]], na jejímž konci roku [[1918]] se rozpadlo. Rakouští Němci se pokusili prosadit koncepci [[Německé Rakousko|Německého Rakouska]], nakonec však byli nuceni přijmout svůj stát v hranicích, jak jej vymezila [[Saint-Germainská smlouva|Saintgermainská smlouva]]. [[První Rakouská republika]] se potýkala s obrovskými hospodářskými problémy, jež nedokázaly nestabilní vlády dvou znepřátelených politických stran uspokojivě řešit. Roku [[1933]] konečně [[Engelbert Dollfuss]] nastolil autoritativní režim, avšak i on musel čelit vážným problémům, zejména vzestupu rakouského nacismu. Pokus o převrat rakouských nacistů roku [[1934]] sice nakonec skončil neúspěchem, Rakousko však muselo čelit stále většímu tlaku [[Adolf Hitler|Hitlerova]] [[Nacistické Německo|Německa]], jež si nakonec vynutilo „pozvání“ k [[Anšlus|záboru Rakouska]].
 
Jakožto součást Třetí říše se Rakousko zúčastnilo [[druhá světová válka|druhé světové války]] a po pádu nacistické moci bylo podobně jako Německo obsazeno [[Spojenci (druhá světová válka)|Spojenci]] a rozděleno do okupačních zón. Plnou suverenitu Rakousko získalo zpět až roku [[1955]]. Jakožto [[neutralita|neutrální]] země se rychle začlenila do západních nevojenských organizací, až nakonec roku [[1995]] Rakousko vstoupilo do [[Evropská unie|Evropské unie]].
Řádek 45:
Karel Veliký pokračoval ve svých výbojích dále na východ. V 90. letech 8. století se odehrála série válek, až se nakonec [[Panonie]] dostala pod svrchovanost franského císaře. V souvislosti s [[misie|misijním]] úsilím na nově dobytých či závislých územích povýšilo roku [[798]] salcburské biskupství na [[Arcidiecéze salcburská|arcibiskupství]]. Po rozdělení franské říše roku [[843]] připadlo území dnešního Rakouska do [[východofranská říše|východofranské říše]] [[Ludvík II. Němec|Ludvíka II. Němce]]. Marka musela čelit zejména tlaku expandující [[Velkomoravská říše|Velké Moravy]], proti níž se východofranská říše spojila s [[první bulharská říše|bulharskou říší]]. Ani to však nezabránilo vzniku moravsko-panonského arcibiskupství roku 869 a úplné ztrátě Panonie ve prospěch Velké Moravy roku [[884]]. Roku [[892]] ovšem východofranský král [[Arnulf Korutanský]] zvítězil nad velkomoravským knížetem [[Svatopluk I.|Svatoplukem]] a roku [[907]] Velkou Moravu zničil vpád [[Maďaři|Maďarů]]. Ti však pokračovali také dále na západ a pustošili [[Dolní Rakousy|Rakousy]], [[Štýrsko]] i [[Korutany]], takže státní i církevní správa se v této oblasti rozpadla.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 61–64.</ref>
 
Maďary z této oblasti vytlačil až roku [[955]] v [[bitvaBitva na Lechu (955)|bitvě na Lechu]] východofranský král [[Ota I. Veliký|Ota I.]], jenž zde zřídil „marku mezi Bavorskem a Uhrami“, jejímž prvním správcem se stal [[Burchard]]. Důležitou roli v tomto období hráli biskupové, kteří byli mnohdy válečníky a vedli mezi sebou spory o misijní a politický vliv na Maďary, jež byly nakonec ukončeny vznikem [[ostřihom]]ského biskupství. Místo Panonie se [[Seznam panovníků Svaté říše římské|císař]] [[Ota II.]] proto zaměřil na [[Beleriand#Maedhrosova marka|Východní marku]], kterou roku [[976]] reorganizoval. Toto území, jež postupně vešlo ve známost jako [[markrabství rakouské]], pak svěřil [[Leopold I. Babenberský|Leopoldovi I. Babenberskému]].<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 65–73.</ref>
 
== Babenberkové (976–1246) ==
Řádek 72:
[[Soubor:Karte Böhmen unter Ottokar II.png|náhled|vlevo|upright=1.2|Království [[Přemysl Otakar II.|Přemysla Otakara II.]]]]
[[Soubor:Battle of Kressenbrunn Thuróczy.JPG|náhled|[[Bitva u Kressenbrunnu]] roku [[1260]]]]
Fridrich II. po sobě zanechal dvě ženské dědičky: [[Gertruda Babenberská (1226–1288)|Gertrudu]] a [[Markéta Babenberská|Markétu]]. Gertrudu si již roku [[1246]] vzal [[Moravské markrabství|moravský markrabě]] [[Vladislav Český|Vladislav]], který ovšem následujícího roku zemřel. Poté se s Gertrudou oženil [[Heřman VI. Bádenský|Heřman Bádenský]], avšak i ten roku [[1250]] zemřel. V zemi nastala anarchie: [[Rakouská šlechta|rakouská šlechta]] a biskupové nabídli vládu českému králi Václavovi I., jenž do země vyslal svého syna [[Přemysl Otakar II.|Přemysla]], jenž se následujícího roku oženil s druhou dědičkou, Markétou Babenberskou. Tím ovšem spory neskončily, neboť Gertruda se provdala za [[Roman Haličský|Romana Haličského]], příbuzného uherského krále. Uherské a bavorské vojsko plenilo Přemyslovu Moravu a Rakousy, až se roku [[1254]] nyní již jako český král [[Přemysl Otakar II.]] vzdal Štýrska.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 114–116.</ref>
 
Ve Štýrsku však proti uherské správě vypuklo několik povstání, až se nakonec toto vévodství dostalo opět pod správu českého krále. Toto uspořádání pak roku [[1260]] potvrdilo české vítězství v [[Bitva u Kressenbrunnu|bitvě u Kressenbrunnu]]. Roku 1268 uzavřel Přemysl smlouvu s korutanským vévodou, jímž získal nástupnická práva v [[korutanské vévodství|korutanském vévodství]], jež ke své říši Přemysl připojil následujícího roku. Připojení dalších území (vindické marky, Pordenone a [[Kraňsko|Kraňska]]) znepokojovalo císaře, papeže i uherského krále, pohraniční šarvátky a plenění jižní Moravy, Štýrska a Rakousovšem žádnou změnu nepřinesly.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 116–119.</ref>
Řádek 112:
Po smrti Maxmiliána I. roku [[1519]] převzal v habsburských državách vládu vnuk [[Karel V.]], jenž ovšem [[wormská smlouva|wormskou smlouvou]] (1521) a [[bruselské dohody|bruselskými dohodami]] (1522) přenechal vládu nad rakouskými zeměmi [[Ferdinand I. Habsburský|Ferdinandovi I.]], jenž rázně potlačil stavovskou a měšťanskou opozici, vydal nový mincovní řád a s pomocí některých šlechtických rodů potlačil selské povstání roku [[1525]].<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 212–220.</ref> Rozdělením moci nad habsburskými državami mezi Karla V. a Ferdinanda I. došlo k rozdělením rodu na [[Španělští Habsburkové|španělské]] a [[Rakouští Habsburkové|rakouské Habsburky]].
 
Roku [[1526]] padl v [[bitva u Moháče|bitvě u Moháče]] český a uherský král [[Ludvík Jagellonský]] a Ferdinand I. začal uplatňovat dědické nároky své manželky Anny Jagellonské. V českých zemích byl nakonec skutečně zvolen, v Uhrách si ovšem většina šlechty zvolila za krále [[Jan Zápolský|Jana Zápolského]] a pouze část uznala za krále Ferdinanda I. V Uhrách tak nastalo dvojvládí: Ferdinand ovládal [[Královské Uhersko]] (včetně [[Chorvatské království|chorvatského království]]), zatímco Jan Zápolský vládl v [[Sedmihradsko|Sedmihradsku]] a stal se spojencem [[Osmanská říše|osmanské říše]].<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 221–223.</ref> Již roku [[1529]] musel Ferdinand čelit osmanskému vpádu do Rakouska, větší podporu proti Osmanům ovšem získal až poté, co se roku [[1531]] stal římským králem. Roku [[1533]] si sice vynutil uzavření dočasného míru, roku [[1541]] však nové osmanské tažení a vznik [[budínskýBudínský pašalikejálet|budínského pašaliku]] znamenalo konec Ferdinandových nadějí na získání zbytku Uher.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 225–230.</ref>
 
Na svém území Ferdinand I. založil instituce, jež měly centralizovat politickou správu ([[tajná rada]], [[dvorskáDvorská radaválečná vojenskárada|dvorská rada]]), diplomacii ([[dvorská kancelář]]) a finance ([[dvorská komora]]), přičemž zcela se tyto instituce Ferdinandovi podařilo prosadit jen v rakouských zemích.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 223–225.</ref> Války s osmanskou říší přinesly velké finanční zatížení, a když Ferdinand požádal české stavy o pomoc proti [[Protestantismus|protestantským]] říšským knížatům ve [[Šmalkaldská válka|šmalkaldské válce]] (1546–1547), vypuklo proti němu [[Stavovský odboj roku 1547|české stavovské povstání]]. Habsburské vítězství nad říšskými protestanty a porážka českých stavů, stejně jako mírová smlouva se sultánem roku [[1547]] znamenala posílení Ferdinandovy pozice. Protestantismus ve vlastní zemi sice Ferdinand I. mocenskými prostředky potlačit nemohl, podporoval však například [[Tovaryšstvo Ježíšovo|jezuitskou]] protireformaci.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 231–237.</ref>
 
=== Stoleté rozdělení habsburské monarchie (1564–1665) ===
Řádek 160:
{{legenda|gold|Rakouské císařství}}
{{legenda čáry|red solid 2px|Hranice Německého spolku}}]]
Roku [[1805]] podnikl [[Napoleon Bonaparte]] tažení přímo na rakouské území, kde zvítězil v [[bitva u Slavkova|bitvě u Slavkova]]. Další vývoj [[Napoleonské války|napoleonských válek]] vedl k zániku [[Svatá říše římská|Svaté říše římské]] a téměř k finančnímu [[úpadek|bankrotu]] Rakouska. Rakousko muselo navíc poskytnout své vojáky při Napoleonově tažení do Ruska roku [[1812]]. Roku [[1813]] byl Napoleon konečně koalicí poražen a [[Vídeňský kongres]] roku [[1814]] přidělil Rakousku velkou část [[Salcbursko|Salcburska]], [[Ternopil|Tarnopolsko]], [[Ilýrie|Illyrii]] a [[Království lombardskoLombardsko-benátské království|Benátsko]], zároveň však Rakouské císařství ztratilo [[Přední Rakousy]]. Rakouské císařství získalo také vůdčí roli v nově založeném [[Německý spolek|Německém spolku]].<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 368–373.</ref>
 
Ministr zahraničí [[Klemens Wenzel von Metternich|Metternich]] v následujícím období prosazoval intervenční politiku na potlačení revolucí (v Neapoli či Španělsku) a snažil se zabránit šíření [[liberalismus|liberálních]] myšlenek také v Rakouském císařství. Neloajální osoby byly propouštěny ze státní správy a svou činnost zintenzivňovala tajná policie. Metternichova zahraniční politika ovšem postupně vedla k osamělosti Rakouska, a potlačování německého liberalismu vedlo k izolaci císařství dokonce uvnitř Německého spolku. Po smrti Františka I. pak stát fakticky neřídil císař [[Ferdinand I. Dobrotivý|Ferdinand I.]], nýbrž [[státní konference]].<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 373–387.</ref>
Řádek 199:
{{podrobně|První světová válka}}
[[Soubor:Gorskii. Austrian prisoners of war in Olonets province.jpg|náhled|vlevo|Rakouští zajatci v Rusku]]
Jedinou oblastí v zahraničí, kde mohlo Rakousko-Uhersko uplatňovat svůj vliv, byl [[Balkán]]. [[Balkánské války]] sice znamenaly téměř úplné vytlačení [[Osmanská říše|Osmanské říše]] z Evropy, zároveň však znamenalo potenciální střet zájmů Rakouska-Uherska s [[Ruské imperiumimpérium|Ruskem]]. K tomuto střetu nakonec skutečně došlo po [[Atentát na Františka Ferdinanda d'Este|atentátu na Františka Ferdinanda d'Este]] [[28. červen|28. června]] [[1914]], jež provedli atentátníci vyškolení v [[Srbské království|Srbsku]]. Rakousko-uherské ultimátum Srbsko až na jeden bod přijalo, avšak i tento jediný bod se stal důvodem k rozpoutání války, jež začala [[28. červenec|28. července]] a do níž se posléze zapojily všechny světové velmoci.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 462n.</ref>
 
Nevalné úspěchy a válečné vyčerpání postupně zvětšovalo závislost Rakouska-Uherska na německém velení. V samotném Rakousku-Uhersku vedla válka k tisku nekrytých bankovek, vojenskému dohledu nad průmyslem a nedostatku potravin. Obyvatelstvo se postupně radikalizovalo, zejména v neněmeckých oblastech. Až do roku [[1917]] vládla pouze vláda bez parlamentu. Když na trůn nastoupil nový císař [[Karel I.]] (1916–1918), rozhodl se ustoupit od represivní politiky vůči neněmeckým národům, omilostnil politické vězně a obnovil činnost říšské rady. Tato opatření ovšem přicházela v situaci, kdy již politici jednotlivých národností vážně uvažovali o decentralizaci, či dokonce o rozdělení říše. Ke konci války se v zemi množily stávky, hladové pochody a vojenské vzpoury. Rakousko-Uhersko nezachránil ani separátní mír s Ruskem – ofenziva [[Trojdohoda|Dohody]] na Balkáně a zhroucení italské fronty osud podunajského soustátí zpečetily. Koncem října začaly jednotlivé národnosti vyhlašovat své vlastní státy, až nakonec [[3. listopad]]u [[1918]] Rakousko přijalo příměří.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 463–471.</ref>
Řádek 209:
[[Soubor:Deutschösterreich.PNG|náhled|Zamýšlený rozsah [[Německé Rakousko|Německého Rakouska]] a skutečný rozsah [[První Rakouská republika|Rakouské republiky]]]]
[[Soubor:Bundesarchiv Bild 102-00842A, Wien, Aufmarsch der Heimwehren.jpg|náhled|vlevo|Pochod Heimwehru roku 1931]]
Porážka v první světové válce znamenalo pro německé obyvatele bývalého Předlitavska kruté zklamání. V říjnu 1918 se sešli němečtí poslanci říšské rady a v předtuše brzkého konce monarchie se prohlásili za provizorní národní shromáždění a vyhlásili nový stát, jenž se měl nazývat [[Německé Rakousko]] a měl zahrnovat všechny oblasti Předlitavska, v nichž měli Němcimělo převahu německy hovořící obyvatelstvo. Když se v 11. listopadu 1918 Karel I. zřekl trůnu, vyhlásilo Národní shromáždění republiku, jejímž kancléřem se stal [[Karl Renner]].<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 472–475.</ref>
 
Plán na vytvoření Německého Rakouska se nakonec ovšem nerealizoval, neboť [[Saint-Germainská smlouva|Saintgermainská smlouva]] podstatně zmenšila území Rakouska včetně německých území a zakázala používání názvu Německé Rakousko. Rakouská delegace v čele s Karlem Rennerem smlouvu 10. září 1919 podepsala, sám Karl Renner ji však vzápětí v parlamentu (nyní již [[První Rakouská republika|Rakouské republiky]]) označil za nespravedlivou. Frustraci obyvatelstva zvětšoval také zákaz sjednocení Rakouska s Německem, ačkoli si to přálo téměř 99 % občanů. Panovaly rovněž obavy, že tak malý stát s přetrhanými hospodářskými vazbami nebude životaschopný. Hospodářství se skutečně po válce ocitlo v troskách a situaci ještě více zhoršovala [[španělská chřipka]], neúspěšný pokus o založení komunistické rakouské republiky rad.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 475–480.</ref>
 
Roku [[1922]] se ovšem [[Seznam kancléřů Rakouska|rakouskému kancléři]] [[Ignaz Seipel|Ignazi Seipelovi]] ([[Křesťansko-sociální strana (Rakousko)|křesťanský sociál]]) podařilo u [[Společnost národů|Společnosti národů]] vyjednat mezinárodní půjčky výměnou za kontrolu financí. Poválečná obnova ovšem probíhala stále příliš pomalu, životní úroveň klesala, část obyvatelstva považovala Seipela za zrádce a nestabilita vlád dala vzniknout myšlence „[[Autoritarismus|autoritativní]] demokracie“. Mezi křesťanskými sociály a sociálními demokraty rostlo napětí, objevovaly se pouliční srážky, jichž se nezřídka účastnily polovojenské organizace (velkoněmecký [[Heimwehr]] a sociálně-demokratický [[Republikanischer Schutzbund]]). Roku 1927 dokonce došlo k vyplenění justičního paláce a redakce křesťansko-sociálních novin.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 480–489.</ref>
Řádek 239:
[[Soubor:Austria 1945-55.svg|náhled|vlevo|[[Okupační zóny Rakouska]] (1945–1955)]]
 
Již roku 1945 proběhly v Rakousku také volby, v nichž získala většinu [[Rakouská lidová strana]] (ÖVP). Přítomnost Spojenců zabránila Sovětům manipulovat s hlasy, takže komunisté získali jen 5 % hlasů. Novým kancléřem se stal [[Leopold Figl]], zatímco Renner se stal prvním [[Seznam rakouských prezidentů Rakouska|prezidentem]]. Následovalo období vylučování bývalých nacistů ze státní správy a hospodářské obnovy, které pomohl také program [[Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu|UNRRA]] a [[Marshallův plán]]. V následujících volbách i přes sovětskou propagandu komunisté zcela propadli a s těsným rozdílem volby vyhrála ÖVP a [[Sociálně demokratická strana Rakouska|Rakouská sociálně-demokratická strana]] (SPÖ). Tyto strany si vzaly poučení z nesmiřitelného nepřátelství dvou hlavních stran za první republiky a vytvořily velkou koalici, což umožnilo snadné prosazení potřebných zákonů.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 553–563.</ref>
 
Vedle hospodářské obnovy bylo pro rakouské politiky důležitým cílem znovuzískání plné suverenity Rakouska. Rakouští představitelé zprvu naráželi na obtíže způsobené [[studená válka|studenou válkou]], věci se však rozhýbaly po [[Josif Vissarionovič Stalin|Stalinově]] smrti. Noví sovětští představitelé projevili ochotu k vyjednávání o rakouské suverenitě, stanovili si však podmínku, aby Rakousko zůstalo neutrální a nevstupovalo do [[Severoatlantická aliance|NATO]]. [[15. květen|15. května]] [[1955]] byla nakonec podepsána mezi zástupci Rakouska a Spojenců [[Rakouská státní smlouva|státní smlouva]], jež znamenala odchod okupačních vojsk z Rakouska.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 563–566.</ref>
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/wiki/Dějiny_Rakouska“