Blaník (Fibich): Porovnání verzí

Velikost nezměněna ,  před 1 rokem
(→‎Literatura: aktualizace)
(Zasněžené [[Staroměstské náměstí]] v Praze před [[Kostel Matky Boží před Týnem|Týnským chrámem]]) Na náměstí přichází starý a churavý Domovít provázený svou dcerou Jarmilou. Chce zemřít zde na „svatém místě, kde vpila půda mučeníků krev“ (arieta ''Zde cíl mé pouti''). Jarmila se jej marně snaží odvést od chmurných myšlenek. Z otevřeného okna zaznívá veselý zpěv. Domovít se nad tím hněvá, Jarmila volá o pomoc. Z jednoho z domů vyjde Helena a nabízí svou pomoc. Když Domovít připomíná, že je kacíř, uleklá Helena se přiznává, že i ona potají zůstala věrna kalichu. Domovít vypráví o tom, jak se mu u Blaníka zjevila Bílá paní, nakázala mu jít na sobě nejsvětější místo a předat dívce, kterou tam nalezne – tedy Heleně –, kouzelný prsten. Ten když daruje svému milovanému, zajistí mu tím vítězství. (árie ''Tvým rukám, děvo plná vděků'')
 
Z chrámu je snímán kalich. Měšťané se scházejí a s lítostí to pozorují (sbor ''Hle tam! Hle kalich! Již kalich sňat a potupen''). Při tomto pohledu Domovít umírá. Zoufalá Jarmila volá znovu o pomoc, přichází Helenin milý, důstojný katolík Zdeněk ze Zásmuk, a její bratr, kališník bratr Bořek s číší vína v ruce. Nosiči odnášejí zahalený kalich do radnice, Bořek však průvod s výčitkami a ironií zastavuje a odhaluje kalich k úžasu a dojetí davu (arieta Bořka ''Toňte v pláči, toť český kalich''). Sbor jej varuje, blíží se Bořkův otec, zemský sudí Jan z Dohalic. Mezi oběma muži nastává pruskýprudký střet, ve kterém Bořek povolává slávu kalichu a králi [[Fridrich Falcký|Fridrichovi]], až vyprovokuje Zdeňka – který v [[Bitva na Bílé hoře|bitvě na Bílé hoře]] bojoval na straně císaře [[Ferdinand II. Štýrský|Ferdinanda]] – k souboji, ve kterém hledá smrt. Zdeněk jej však jen zraní. Jan z Dohalic se svého syna zříká a proklíná jej, přes domluvy Zdeňka, Heleny a Jarmily (arieta Heleny ''''On na císaři snad se provinil'').
 
Hlasatel vyvolává, že kdo by zemřel v kacířství, nemůže být pohřben v posvěcené půdě. Jarmila prosí u Jana za tělo svého otce, ale ten je i v tomto nepřístupný a přikazuje odnést mrtvolu na křižovatku. Helena a Jarmila prosí sudího o milost, on a Bořek vyjadřují smutek, ale neústupnost (kvartetu se sborem ''Vpusť slitování v duši pohnutou''). Jan a Bořek se rozcházejí ve zlém, ačkoli je Zdeněk varuje před nesvorností (arieta ''Tak jako vy, tak rozklán národ náš!''). Jan z Dohalic ale odmítá: „a lépe nechť i národ zhyne hned, než bludem jedovým by hyzdil svět“. Ani Bořek nechce využít Zdeňkova nabízeného pohostinství, stejně tak Jarmila odmítne místo pro svého otce ve hrobce Zdeňkových předků a nechává ho odnést domů pod Blaník: Bořek i Jarmila odcházejí spolu.
Anonymní uživatel