Dějiny Rakouska: Porovnání verzí

 

Jakožto součást Třetí říše se Rakousko zúčastnilo [[druhá světová válka|druhé světové války]] a po pádu nacistické moci bylo podobně jako Německo obsazeno [[Spojenci (druhá světová válka)|Spojenci]] a rozděleno do okupačních zón. Plnou suverenitu Rakousko získalo zpět až roku [[1955]]. Jakožto [[neutralita|neutrální]] země se rychle začlenila do západních nevojenských organizací, až nakonec roku [[1995]] Rakousko vstoupilo do [[Evropská unie|Evropské unie]].

 

== Starověký Řím ==

{{legenda|#00C5CD|[[Raetie]]}}

{{legenda|red|[[Noricum]]}}

 

== Bavoři a Karantánci ==

Od poloviny [[4. století]] začaly ''[[Limes Romanus|limes romanus]]'' prorážet [[Germáni]], jejichž tlak ještě více zesílil pod tlakem [[Hunové|Hunů]]. [[Starověký Řím|Římané]] dokázali nějakou dobu svou vládu v Noricu udržet, [[Panonie|Panonii]] museli roku 433 vyklidit. S pádem římské říše odešla z Noricu roku [[476]] také římská vojska a na území Norica se usadili [[Langobardi|Langobardé]]. Na počátku [[6. století]] tak na území dnešního Rakouska vedle přistěhovalých Germánů žily také zbytky původního provinciálního obyvatelstva (románské a keltsko-illyrské obyvatelstvo).<ref>{{Citace monografie|příjmení=Veber|jméno=Václav|odkaz na autora=Václav Veber|spoluautoři=a kol.|titul=Dějiny Rakouska|vydání=|místo=Praha|vydavatel=Nakladatelství Lidové noviny|rok=2002|isbn=80-7106-491-2|poznámka=Dále jen ''Dějiny Rakouska''|strany=48–52|jazyk=}}</ref>

 

 

== Vojenská marka ==

{{legenda|#EE7621|[[Langobardi|Langobardská]] a [[Bavorské vévodství|bavorská]] území získaná Karlem Velikým v roce 788}}

{{legenda|#EEB422|Závislá území}}]]

Karel Veliký pokračoval ve svých výbojích dále na východ. V 90. letech 8. století se odehrála série válek, až se nakonec [[Panonie]] dostala pod svrchovanost franského císaře. V souvislosti s [[misie|misijním]] úsilím na nově dobytých či závislých územích povýšilo roku [[798]] salcburské biskupství na [[Arcidiecéze salcburská|arcibiskupství]]. Po rozdělení franské říše roku [[843]] připadlo území dnešního Rakouska do [[východofranská říše|východofranské říše]] [[Ludvík II. Němec|Ludvíka II. Němce]]. Marka musela čelit zejména tlaku expandující [[Velkomoravská říše|Velké Moravy]], proti níž se východofranská říše spojila s [[první bulharská říše|bulharskou říší]]. Ani to však nezabránilo vzniku moravsko-panonského arcibiskupství roku 869 a úplné ztrátě Panonie ve prospěch Velké Moravy roku [[884]]. Roku [[892]] ovšem východofranský král [[Arnulf Korutanský]] zvítězil nad velkomoravským knížetem [[Svatopluk I.|Svatoplukem]] a roku [[907]] Velkou Moravu zničil vpád [[Maďaři|Maďarů]]. Ti však pokračovali také dále na západ a pustošili [[Dolní Rakousy|Rakousy]], [[Štýrsko]] i [[Korutany]], takže státní i církevní správa se v této oblasti rozpadla.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 61–64.</ref>

 

 

== Babenberkové (976–1246) ==

=== Rakouské markrabství (976–1156) ===

Po nešťastné smrti Leopolda I. roku [[994]] se [[Seznam rakouských markrabat a vévodů|rakouským markrabětem]] stal [[Jindřich I. Babenberský|Jindřich I.]] (994–1018) Za jeho vlády obsadil [[Seznam polských panovníků|polský kníže]] [[Boleslav Chrabrý]] [[Morava|Moravu]], útoky na rakouské území se však podařilo odrazit a po uzavření [[budyšínský mír|budyšínského míru]] roku [[1018]] zavládl na severní hranici markrabství klid. Za vlády [[Vojtěch Babenberský|Adalberta]] (1018–1055) však stále větší neklid panoval na hranici s [[Uhersko|Uhrami]], která se ustálila na řece [[Litava (přítok Dunaje)|Litava]]. Jeho syn [[Arnošt Babenberský|Arnošt]] (1055–1075) udržoval dobré vztahy s císařem, se kterým podnikl také tažení do povstaleckého [[Sasko|Saska]], při němž však zemřel.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 73–80.</ref>

 

Jeho syn [[Leopold II. Babenberský|Leopold II.]] (1075–1095) rovněž zprvu podporoval císaře, brzy se však v [[boj o investituru|boji o investituru]] přiklonil k příznivcům papeže. Císař [[Jindřich IV.]] proto neposlušnému markraběti správu rakouské marky odňal a udělil ji [[České knížectví|českému knížeti]] [[Vratislav II.|Vratislavovi II.]], jemuž se ovšem i přes vítězství nad rakouským vojskem roku [[1082]] vládu v rakouské marce získat nepodařilo. Boj o investituru pokračoval i za vlády [[Leopold III. Babenberský|Leopolda III.]] (1095–1136), který se snažil zemi uchránit před dalšími boji a přiklonil k [[Jindřich V. Sálský|Jindřichovi V.]] Situace v markrabství se skutečně stabilizovala; vzestup se projevoval například zvýšenou výstavbou, symbolizovanou založením kláštera v [[Klosterneuburg]]u, jenž byl zamýšlen jako rodové pohřebiště, nebo (byť neúspěšnou) kandidaturou Leopolda III. na císaře roku 1125.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 80–86.</ref>

 

 

Za vlády [[Leopold IV. Babenberský|Leopolda IV.]] (1136–1141) se boje v [[Svatá říše římská|Říši]] rozpoutaly znovu, tentokrát mezi [[Štaufové|Štaufy]] a [[Welfové|Welfy]]. Welfský bavorský vévoda [[Jindřich Pyšný]] byl knížecím soudem sesazen a Bavorsko bylo svěřeno Leopoldovi IV., jenž ovšem musel o svěřené území s Welfy bojovat. Stejně tak i jeho bratr [[Jindřich II. Babenberský|Jindřich II. Jasomirgott]] (1141–1177), jenž ovšem musel čelit také uherskému vojsku jež roku [[1146]] na řece Litavě zvítězilo. Přestože Welfové byli nakonec roku 1150 poraženi, bylo jim o několik let později Bavorsko vráceno. Jako odškodnění udělil císař [[Fridrich I. Barbarossa]] Jindřichovi II. ''[[privilegium minus]]'', kterým povýšil rakouské markrabství na [[Rakouské arcivévodství|rakouské vévodství]] a zajistil Babenberkům dědičnou držbu tohoto území v mužské i ženské linii.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 86–90.</ref>

Po získání ''privilegia minus'' se pozice Rakous dosti posílila, mnohé [[Regál (právo)|regály]] ovšem zůstaly císaři, hospodářské zázemí rakouského vévody tudíž bylo omezené. Jindřich II. si navíc svým arogantním jednáním dokázal znepřátelit uherského, štýrského i českého vládce a k uklidnění vztahů se sousedy došlo až za vlády jeho syna [[Leopold V. Babenberský|Leopolda V.]] (1177–1194). Spolu s rakouským vévodství získalo nezávislost na [[bavorské vévodství|bavorském vévodství]] také [[štýrské vévodství]], jehož vévoda [[Otakar IV. Štýrský|Otakar IV.]] byl ovšem bezdětný, a proto roku [[1186]] [[Georgenberské úmluvy|georgenberským rukoudáním]] odkázal Štýrsko rakouskému vévodovi. Když roku [[1192]] Otakar IV. zemřel, Štýrsko skutečně se souhlasem císaře [[Jindřich VI. Štaufský|Jindřicha VI.]] připadlo Babenberkům.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 93–96.</ref>

 

 

Leopold V. se také zapojil do [[Třetí křížová výprava|třetí křížové výpravy]], kde podle legendy získal pro Babenberky [[znak (heraldika)|erb]], jenž se pak stal znakem Rakouska. Významnou pomocí rakouskému hospodářství se stalo výkupné, jež musel zaplatit [[anglické království|anglický král]] [[Richard I. Lví srdce]] za své propuštění z vězení, do kterého jej při jeho návratu z křížové výpravy přes Rakousko vsadil Leopold V. Tento čin ovšem znamenal zajetí poutníka ze Svaté země, čímž si rakouský vévoda vysloužil [[exkomunikace|exkomunikaci]].<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 97–105.</ref>

 

== Spory o rakouské země (1246–1278) ==

Fridrich II. po sobě zanechal dvě ženské dědičky: [[Gertruda Babenberská (1226–1288)|Gertrudu]] a [[Markéta Babenberská|Markétu]]. Gertrudu si již roku [[1246]] vzal [[Moravské markrabství|moravský markrabě]] [[Vladislav Český|Vladislav]], který ovšem následujícího roku zemřel. Poté se s Gertrudou oženil [[Heřman VI. Bádenský|Heřman Bádenský]], avšak i ten roku [[1250]] zemřel. V zemi nastala anarchie: rakouská šlechta a biskupové nabídli vládu českému králi Václavovi I., jenž do země vyslal svého syna [[Přemysl Otakar II.|Přemysla]], jenž se následujícího roku oženil s druhou dědičkou, Markétou Babenberskou. Tím ovšem spory neskončily, neboť Gertruda se provdala za [[Roman Haličský|Romana Haličského]], příbuzného uherského krále. Uherské a bavorské vojsko plenilo Přemyslovu Moravu a Rakousy, až se roku [[1254]] nyní již jako český král [[Přemysl Otakar II.]] vzdal Štýrska.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 114–116.</ref>

 

== Postupné sjednocování pod habsburskou vládou (1278–1519) ==

=== Konsolidace habsburské moci (1278–1379) ===

{{legenda|orange|Habsburkové}}

{{legenda|#B23AEE|Lucemburkové}}

 

=== Znovusjednocení rakouských zemí (1491–1519) ===

Když roku [[1490]] zemřel [[Matyáš Korvín]], Maxmilián věděl, že se v Uhrách proti vůli šlechty, jež si zvolila [[Vladislav Jagellonský|Vladislava Jagellonského]], neprosadí, a proto se spokojil jen s navrácením rakouských území obsazených Korvínem.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 192n.</ref> S Vladislavem Jagellonským roku [[1491]] uzavřel [[prešpurský mír]], jímž také získal možnost ucházet se o českou i uherskou korunu v případě vymření Jagellonců. Maxmilián I. přesvědčil s pomocí stavů také [[Zikmund Habsburský|Zikmunda Tyrolského]], aby se vzdal vlády v Tyrolsku a Předním Rakousku. Roku [[1493]] zemřel Fridrich III., a Maxmilián se tak stal po více než století opět jediným vládcem rakouských zemí.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 199–202.</ref>

 

== Formování habsburské monarchie (1526–1740) ==

=== Vznik podunajské monarchie (1519–1564) ===

Po smrti Maxmiliána I. roku [[1519]] převzal v habsburských državách vládu vnuk [[Karel V.]], jenž ovšem [[wormská smlouva|wormskou smlouvou]] (1521) a [[bruselské dohody|bruselskými dohodami]] (1522) přenechal vládu nad rakouskými zeměmi [[Ferdinand I. Habsburský|Ferdinandovi I.]], jenž rázně potlačil stavovskou a měšťanskou opozici, vydal nový mincovní řád a s pomocí některých šlechtických rodů potlačil selské povstání roku [[1525]].<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 212–220.</ref> Rozdělením moci nad habsburskými državami mezi Karla V. a Ferdinanda I. došlo k rozdělením rodu na [[Španělští Habsburkové|španělské]] a [[Rakouští Habsburkové|rakouské Habsburky]].

 

 

=== Stoleté rozdělení habsburské monarchie (1564–1665) ===

{{legenda|red|15. století}}

{{legenda|yellow|1500}}

{{legenda|#1C86EE|1627}}]]

Po smrti Ferdinanda I. se habsburská monarchie opět rozdělila: [[Maxmilián II. Habsburský|Maxmilián II.]] (1564–1576) získal císařský titul a vládu nad Horními a Dolními Rakousy, [[Země Koruny české|Korunou českou]] a královskými Uhrami; [[Ferdinand II. Tyrolský]] vládl v Tyrolsku a [[Přední Rakousy|Předním Rakousku]] a [[Karel II. Štýrský]] ve [[Vnitřní Rakousy|Vnitřním Rakousku]]. Císař Maxmilián II. se snažil o nadkonfesijní politiku, jež ovšem neuspokojovala ani protestanty ani katolíky. Jeho politika vůči osmanské říši byla nerozhodná a osmanský ofenziva roku 1566 skončila jen díky úmrtí sultána [[Sulejman II.|Sulejmana II.]] Habsburská kandidatura na polský trůn skončila neúspěchem a císař se nesnažil prosadit svou moc ani v Sedmihradsku, kde byl zvolen knížetem [[Štěpán Báthory]]. Veškeré tyto okolnosti vedly k úpadku rakouské moci. Úpadek Vídně se prohloubil ještě více po přesunutí císařského dvora do [[Praha|Prahy]] za vlády [[Rudolf II.|Rudolfa II.]] (1576–1612). V této době se rovněž stále více prohlubovaly spory mezi konfesemi.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 237–248.</ref>

 

 

=== Podunajská monarchie velmocí (1665–1740) ===

V 60. letech 17. století se díky urovnání sporů s ostatními zeměmi mohli rakouští Habsburkové plně soustředit na boj s [[Osmanská říše|osmanskou říší]]. V letech 1660–1664 obsadili část Uher, k dalšímu velkému tažení kvůli sporům s Francií však došlo [[1683]], když [[Osmané]] [[Bitva u Vídně|oblehli nepřipravenou Vídeň]], kterou osvobodil až polský král [[Jan III. Sobieski]]. Poté spojenci, jež roku [[1684]] přijali název [[Svatá liga]] vytlačili během patnácti let Osmany z Uher. Roku [[1699]] byl uzavřen [[karlovický mír]]: osmanská říše se vzdala Uher a Sedmihradska, čímž se podunajská monarchie stala velmocí.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 287–293.</ref>

 

== Osvícenský absolutismus v habsburské monarchii (1740–1804) ==

=== Vynucené reformy shora (1740–1792) ===

Přes veškerou snahu Karla VI. se o jeho [[Války o rakouské dědictví|rakouské dědictví]] rozpoutala válka. Již roku [[1740]] vtrhl do zemí Koruny české ze severu [[Pruské království|pruský král]] [[Fridrich II. Veliký]], jenž požadoval [[Slezsko]], a z jihu francouzsko-sasko-bavorská vojska, jež prosadila [[Karel VII. Bavorský|Karla Bavorského]] českým králem a římským císařem. Armádu Karla Bavorského se však podařilo s uherskou pomocí vytlačit a Prusko bylo uspokojeno ziskem většiny Slezska a [[Kladsko|Kladska]]. Roku [[1743]] se tedy českou královnou stala [[Marie Terezie]], v letech 1744–1745 však musela čelit dalšímu pruskému vpádu, jenž ovšem další změnu nepřinesl. Po smrti Karla VII. Bavorského roku [[1745]] se pak císařem stal [[František I. Štěpán Lotrinský|František Štěpán Lotrinský]], manžel Marie Terezie a zakladatel [[habsbursko-lotrinská dynastie|habsbursko-lotrinské dynastie]].<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 334–338.</ref>

 

Rakousko se při [[sedmiletá válka|sedmileté válce]] (1756–1763) pokusilo získat zpět ztracená území, ve své snaze však neuspělo. Roku [[1765]] se spoluvladařem Marie Terezie (1740–1780) stal její syn [[Josef II.]] (1780–1790) jenž prosadil účast habsburské monarchie na [[dělení Polska|trojím dělení Polska]] (1772–1795), jímž Rakousko získalo [[Halič]]. Roku 1775 Habsburkové získali také [[Bukovina (země)|Bukovinu]]. Po vymření bavorských [[Wittelsbachové|Wittelsbachů]] proběhla také tzv. [[Válka o bavorské dědictví|bramborová válka]] (1778–1779).<ref>''Dějiny Rakouska''. S.338–340.</ref>

 

Nedostatek financí na vedení válek vedl rakouské panovníky k zavádění moderní státní správy, kdy státní úřady postupně nahrazovaly [[vrchnost]]enskou správu. Stále propracovanější byrokratický aparát pak měl zlepšovat podmínky poddaných, kteří představovali největší zdroj daní. Ušetřit se mělo také centralizací státních úřadů, jejichž plynulý chod měla zajistit jednotná úřadovací řeč, jíž byla [[němčina]]. Reformní úsilí se dotklo také armády a justice, zároveň však byla zřízena také [[tajná policie]]. V letech 1781–1785 Josef II. nakonec zrušil nevolnictví a [[1781]] vyhlásil [[toleranční patent]], jež přinesl jisté náboženské uvolnění. Do služeb správy státu byla zapojena také církev a pro stát „neužitečná“ [[Křesťanské mnišství|řeholní společenství]] byla rušena. V neposlední řadě proběhla také reforma školství, roku 1775 byla zavedena povinná školní docházka. Mnohé reformy sice nevešly v platnost a [[Leopold II.]] (1790–1792) další z nich zrušil, přesto však reformní úsilí přineslo demografický i hospodářský vzestup, růst vzdělanosti, zavádění nových technologií a počátky průmyslu.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 341–365.</ref>

 

{{podrobně|Rakouské císařství}}

=== Doba předbřeznová (1804–1848) ===

{{legenda|#104E8B|Pruské království}}

{{legenda|gold|Rakouské císařství}}

=== Revoluce (1848–1849) ===

{{podrobně|Revoluce 1848–1849 v Rakouském císařství}}

Přes veškerou Metternichovu snahu se liberální myšlenky státu nepodařilo potlačit. Napětí se plně projevilo v revoluci, jež začala v březnu [[1848]] povstáním ve [[Vídeň|Vídni]] a [[Uhersko|Uhrách]] a donutila zprvu císaře Ferdinanda I. k vážným ústupkům. [[Dubnová ústava]], kterou císař podle svého slibu vydal, ovšem nesplnila očekávání vídeňských [[liberalismus|liberálů]], kteří v květnu 1848 znovu povstali. V červnu 1848 došlo k nepokojům také v [[Praha|Praze]], tam však bylo tvrdě potlačeno [[Alfred Windischgrätz|Windischgrätzovým]] vojskem. Snaha rakouské vlády potlačit také revoluci v Uhrách vyvolala v říjnu třetí vídeňskou revoluci, ta však byla tentokrát potlačena Windischgrätzem. Nový císař [[František Josef I.]] nakonec s pomocí vojska v březnu [[1849]] rozpustil říšský sněm v [[Kroměříž]]i a vyhlásil [[Ústava#Podle způsobu přijetí|oktrojovanou]] [[březnová ústava|březnovou ústavu]]. [[Maďarská revoluce 1848–1849|Maďarská revoluce]] pak byla nakonec poražena s pomocí [[ruské impérium|ruského]] vojska v srpnu [[1849]].<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 402–412.</ref>

 

=== Od neoabsolutismu ke konstitucionalismu (1849–1867) ===

Roku [[1851]] císař ústavu odvolal, čímž začala téměř desetiletá éra [[neoabsolutismus|neoabsolutismu]], nicméně výdobytky revoluce v podobě zrušení [[poddanství]] a zřízení [[obecní samospráva|obecní samosprávy]] zůstaly zachovány. Školství bylo sice podřízeno církevní kontrole, v oblasti hospodářství však stát usilovně podporoval podnikání: vznikly banky, jež poskytovaly levné úvěry potřebné pro investice, byly založené obchodní a živnostenské komory a nakonec byl vydán také nový [[živnostenský řád]] v duchu liberálního hospodářství. Rovněž nový [[obchodní zákoník]] představoval velmi liberální počin.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 412–417.</ref>

 

{{podrobně|Rakousko-Uhersko}}

=== Vznik moderní společnosti (1867–1914) ===

Po [[rakousko-uherské vyrovnání|rakousko-uherském vyrovnání]] vypracovala [[říšská rada (Rakousko)|říšská rada]] [[prosincová ústava|prosincovou ústavu]], jež obsahovala základní [[občanská práva]]. Následující desetiletí vlády [[Německá liberální strana|německých liberálů]] přinesla zprvu konec církevní kontroly školství, zavedení [[Volby|přímých voleb]] do říšské rady (1873) a prudký ekonomický vzestup. Nekontrolovaný rozmach hospodářství však skončil [[krach na vídeňské burze|krachem na vídeňské burze]] (1873), zanikáním továren a nárůstem [[nezaměstnanost]]i. V důsledku toho se od německých liberálů odštěpili němečtí nacionálové ([[Georg von Schönerer]]) a křesťanští sociálové ([[Karl von Vogelsang]]), vůdčí roli ve vládě ovšem němečtí liberálové ztratili až ke konci 70. let po [[berlínský kongres|berlínském kongresu]] (1878), který přiřkl [[Bosna a Hercegovina|Bosnu a Hercegovinu]] Rakousku-Uhersku, což posilovalo slovanskou složku říše na úkor německé. Pozice německých liberálů oslabovala také vleklá hospodářská krize.<ref>''Dějiny Rakouska.'' S. 423–426.</ref>

 

=== První světová válka (1914–1918) ===

{{podrobně|První světová válka}}

Jedinou oblastí v zahraničí, kde mohlo Rakousko-Uhersko uplatňovat svůj vliv, byl [[Balkán]]. [[Balkánské války]] sice znamenaly téměř úplné vytlačení [[Osmanská říše|Osmanské říše]] z Evropy, zároveň však znamenalo potenciální střet zájmů Rakouska-Uherska s [[Ruské imperium|Ruskem]]. K tomuto střetu nakonec skutečně došlo po [[Atentát na Františka Ferdinanda d'Este|atentátu na Františka Ferdinanda d'Este]] [[28. červen|28. června]] [[1914]], jež provedli atentátníci vyškolení v [[Srbské království|Srbsku]]. Rakousko-uherské ultimátum Srbsko až na jeden bod přijalo, avšak i tento jediný bod se stal důvodem k rozpoutání války, jež začala [[28. červenec|28. července]] a do níž se posléze zapojily všechny světové velmoci.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 462n.</ref>

 

=== Nestabilní demokracie (1918–1933) ===

{{podrobně|První Rakouská republika}}

Porážka v první světové válce znamenalo pro německé obyvatele bývalého Předlitavska kruté zklamání. V říjnu 1918 se sešli němečtí poslanci říšské rady a v předtuše brzkého konce monarchie se prohlásili za provizorní národní shromáždění a vyhlásili nový stát, jenž se měl nazývat [[Německé Rakousko]] a měl zahrnovat všechny oblasti Předlitavska, v nichž měli Němci převahu. Když se v 11. listopadu 1918 Karel I. zřekl trůnu, vyhlásilo Národní shromáždění republiku, jejímž kancléřem se stal [[Karl Renner]].<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 472–475.</ref>

 

=== Austrofašismus (1933–1938) ===

{{podrobně|Rakouský stát|Austrofašismus}}

Krátké období konjunktury od roku 1928 rychle skončilo roku [[1929]] s příchodem [[velká hospodářská krize|velké hospodářské krize]]. Nestabilní vlády nebyly schopny nové hospodářské krizi čelit, což vedlo k posílení pozic Heimwehru, který nakonec dokonce roku [[1931]] provedl pod vedením [[Walter Pfrimer|Waltera Pfrimera]] neúspěšný pokus o [[státní převrat|puč]]. Společnost nespokojená s vládami neschopnými nalézt východisko a se zkorumpovaným parlamentarismem proto nástup Dollfussova autoritářského režimu přijala lhostejně nebo s uspokojením. [[Engelbert Dollfuss]] se stal kancléřem roku [[1932]] a začal prosazovat razantní postupy. Roku [[1933]] se parlamentní jednání zadrhla, takže Dollfuss vládl sám skrze [[dekret]]y, jimiž zavedl autoritativní diktaturu, zrušil svobodu shromažďování, zavedl cenzuru, zakázal stávky a rozpustil sociálně demokratický Schutzbund a politické strany. Nakonec pak v září 1933 vyhlásil na přehlídce Heimwehru [[fašismus|fašistický režim]].<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 507–516.</ref>

 

== Zánik a obnova rakouské suverenity (1938–1955) ==

=== Rakousko za nacismu (1938–1945) ===

Brzy po anšlusu začalo [[gestapo]] zatýkat [[Židé|Židy]] a představitele Dullfussova i Schuschniggova režimu. Nacisté se v zemi nesetkali s odporem, k čemuž přispěla mimo jiné Schuschnigova výzva ke klidu zbraní. Rakouské hospodářství se dostalo do rukou Němců, kteří zdůrazňovali nutnost klidné a poslušné práce a jejichž opatření měla pozitivní ekonomické i sociální dopady (nezaměstnanost klesla v letech 1937–1939 z 27 % na 3 %). Asi 1,2 milionů rakouských občanů narukovalo do armády, většinou se však na významnější pozice nepropracovali, neboť tam byli téměř vždy upřednostňováni Němci. Skutečná válka začala pro Rakousko až v srpnu 1943, kdy se zintenzivnilo [[Spojenci (druhá světová válka)|spojenecké]] bombardování z italského území, jež přineslo přes 100&nbsp;tisíc obětí a zdemolovalo téměř polovinu bytů ve Vídni. Ve válce padlo 200&nbsp;tisíc rakouských vojáků a dalších 30&nbsp;tisíc Rakušanů a 65&nbsp;tisíc rakouských Židů zahynulo v koncentračních táborech.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 531–539.</ref>

 

Rakousko se ocitlo ve zvláštním postavení: Rakušané se pokoušeli vítězné mocnosti přesvědčit, že jsou první obětí nacismu (zavraždění Dollfusse, anšlus). Ovšem chabý odpor proti nacistům během války z Rakušanů udělal spolupachatele. Vstup amerických, britských, francouzských a [[Rudá armáda|sovětských]] vojsk tak byl zároveň osvobozením i okupací. [[Sovětský svaz|Sověti]] dopravili do Vídně [[Karl Renner|Karla Rennera]], který [[27. duben|27. dubna]] [[1945]] sestavil vládu, prohlásil anšlus za vynucený, a tedy neplatný, obnovil ústavu z roku 1920 a činnost politických stran. V červenci 1945 bylo Rakousko rozděleno podobně jako Německo do [[Okupační zóny Rakouska|okupačních zón]] a bylo zahájena [[demilitarizace]]. Na nového kancléře dosazeného Sověty se ovšem ostatní mocnosti dívaly podezřívavě, neboť i samotní Sověti si mysleli, že Renner bude snadno ovladatelný. Když se však tento předpoklad ukázal jako nesprávný, předali Spojenci v červenci 1946 rakouské vládě více pravomocí a uznali samostatnost Rakouska.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 543–553.</ref>

 

 

Již roku 1945 proběhly v Rakousku také volby, v nichž získala většinu [[Rakouská lidová strana]] (ÖVP). Přítomnost Spojenců zabránila Sovětům manipulovat s hlasy, takže komunisté získali jen 5 % hlasů. Novým kancléřem se stal [[Leopold Figl]], zatímco Renner se stal prvním [[Seznam rakouských prezidentů|prezidentem]]. Následovalo období vylučování bývalých nacistů ze státní správy a hospodářské obnovy, které pomohl také program [[Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu|UNRRA]] a [[Marshallův plán]]. V následujících volbách i přes sovětskou propagandu komunisté zcela propadli a s těsným rozdílem volby vyhrála ÖVP a [[Sociálně demokratická strana Rakouska|Rakouská sociálně-demokratická strana]] (SPÖ). Tyto strany si vzaly poučení z nesmiřitelného nepřátelství dvou hlavních stran za první republiky a vytvořily velkou koalici, což umožnilo snadné prosazení potřebných zákonů.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 553–563.</ref>

 

== Druhá rakouská republika (1955 – současnost) ==

Suverénní Rakousko se záhy začlenilo do mezinárodního společenství: již roku [[1955]] vstoupilo do [[Organizace spojených národů]] a roku 1956 do [[Rada Evropy|Rady Evropy]]. Rakousko zůstalo [[neutralita|neutrální]], orientovalo se však na západní demokratický svět, což se projevilo například již roku 1956, když přijalo 180 tisíc uprchlíků z Maďarska po potlačení [[Maďarské povstání|maďarského povstání]]. V Rakousku se také konečně podařilo vybudovat rakouskou státní identitu.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 564–567.</ref>

 

=== Externí odkazy ===

* {{commonscat}}

* [http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/206452801280002-historicky-magazin/ Rakousko ] – video z cyklu České televize [[Historický magazín]]