Beneventsko-montecassinské písmo: Porovnání verzí

[[Soubor:Beneventána.png|thumbnáhled|Ukázka beneventány z ''Vitae patrum Cavensium'' („Životy [[Církevní otcové|otců]] z Cavy“)]]

Beneventána, která vznikla během 8. století ve známém benediktinském klášteře Monte Cassino, se řadí k tzv. [[Národní písma|národním písmům]]. V počátcích studia této zvláštní [[Minuskula|minuskuly]] byla považována za [[Langobardské písmo|langobardské]] knižní písmo – odtud její dřívější pojmenování '''langobarda''' – ale dnešní badatelé zařazují beneventánu do samostatné skupiny. Toto charakteristické písmo se rozšířilo nejen v jihoitalských [[Klášter|klášterechklášter]]ech [[Opatství Nejsvětější trojice v Cava de' Tirreni|Cava de' Tirreni]], [[Santa Sofia]] v [[Benevento|Beneventu]] či [[Santa Maria dell’Albaneta]], ale také v [[Salerno|Salernu]], [[Neapol]]i, [[Capua|Capui]] nebo [[Bari]], odkud přešlo do Dalmácie.

== Charakteristika a vývoj ==

Beneventsko-montecassinské písmo se vyznačuje především pečlivým kaligrafickým provedením. Jednotlivé tahy jsou lámány pomocí ostře seříznutého [[Pero|pera]], které dodržuje úhel 45° k horizontále řádku. Tím se dosáhlo ostrého kontrastu mezi silnými a vlasovými tahy. Horní poměrně krátké dotažnicové délky jsou ukončeny kyjovitým rozšířením, dolní dotažnice se naopak zužují. Početné [[Ligatura (typografie)|ligatury]], které tvoří především litery „e“, „i“, „r“, „s“ a „t“, odkazují na kurzivní původ písma. Ze zkratkového repertoáru lze uvést charakteristickou [[Zkratka|zkratku]] pro „m“, která je tvořena pomocí nadepsané arabské číslice „3“. Podobně jako u jiných kontinentálních národních písem nechybí ani v abecedě beneventány „a“ ve formě „cc“. V počátcích je otevřené, ale v průběhu 10. století se uzavírá. Nachází se zde také „t“, jehož levá část břevna se ohýbá směrem k řádku a napojuje se na patu dříku. Při čtení textu se někdy zaměňuje s literou „a“. Grafém „e“ se skládá ze dvou lomených oblouků na sobě postavených, přičemž horní bříško se uzavírá a přesahuje výšku malých liter. Zvláštní tvar má „r“ s trnovým výběžkem na dříku a dlouhým raménkem sloužícím k napojení na další písmeno. Při čtení textu velmi často dochází k záměně „i“ a „l a také „f“ a „s“, které se od sebe odlišuje pouze krátké střední břevno u „f“.