Kult osobnosti: Porovnání verzí

 

'''Kult osobnosti''' (latinsky ''cultus'' = uctívání) obecně spočívá v glorifikaci (tzn. v tomto případě v neúměrném zveličování zásluh a vlastností) a silně zritualizovaném uctívání vůdčí osobnosti uvnitř určitého hnutí nebo v rámci celé společnosti. Nejčastěji se vyskytoval tento jev ve 20. století, především v [[diktatura|diktaturách]], výjimkou ale není ani v dnešních [[demokracie|demokratických]] společnostech.

== Základní fáze vývoje kultu osobnosti ==

=== Vytvoření ideálního obrazu vůdčí osobnosti ===

Pod vlivem nadšení z konce krizových událostí a optimistických očekávání, spojených s novou historickou epochou, dochází ke zpětné konstrukci určitého mýtu okolo vůdčí autority. Její role během krizových událostí je neustále opakována, zdůrazňována či dokonce přeceňována. Celý život budoucí uctívané autority bývá líčen jako legenda. Budoucí vůdce je svým původem, svými schopnostmi a pohnutým životním příběhem častokrát předurčen k velkým hrdinským činům. Je jedním z mála, který je schopen řešit závažné krizové situace, zatímco ostatní váhají či selhávají. Po zklidnění či ukončení krizové situace se logicky a zaslouženě dostává do vedoucího mocenského postavení v nových společenských poměrech, což bývá většinou líčeno jako počátek nejlepší epochy v dějinách daného státu, dané společnosti apod. Vytvořením tohoto konstruktu, který je médii neustále opakován, dochází k faktické legitimizaci získané moci. Veřejná kritika vůdčí osobnosti se stává za těchto podmínek velmi obtížnou, jelikož by tím došlo i k napadení celého společenského systému, jenž daná vůdčí osobnost reprezentuje, a tudíž i k následnému zpochybnění mocenských nároků dané vůdčí osobnosti a jejích loajálních spolupracovníků.

 

 

=== Veřejné uctívání vůdčí osobnosti ===

Je-li ústřední osoba kultu řádně zmýtizována a zmonumentalizována a je-li úspěšně většinou společnosti jako taková přijímána, přichází na řadu rituální masové oslavy a ceremonie (divadelní představení, koncerty, průvody spolků a občanstva s proslovy apod.), pravidelně organizované především u příležitosti výročí narození, nástupu do čela společenského systému či jiných jubileí, neodmyslitelně spjatých s dílem a životem uctívaného vůdce. Jde o zvláštní okamžiky ve veřejném životě, jimiž se společnost pateticky hlásí ke svému vůdci a jeho ideálům, dává najevo svoji bezmeznou oddanost k jeho osobě a jím ztělesňovanému systému a demonstruje, že nachází přes sociální rozdíly v uctívaném svého sjednotitele, díky němuž je udržována základní kolektivní soudržnost celé společnosti. Z pohledu vůdce se jedná o mocenský legitimizující prostředek, jenž lze chápat jako všelidové hlasování, sdělující, že za ním drtivá většina obyvatel stojí a souhlasí s tím, co dělá. U příležitosti oslav různých výročí se kromě toho spouští intenzivní mediální kampaň, před níž není úniku. Tisk „chrlí“ jeden oslavný článek za druhým, masově se vydávají nové či revidované spisy vůdce, případně i jeho biografie, a pořádají se různé sváteční besedy a přednášky, čímž jsou legenda, monumentálnost a následováníhodnost jeho osoby nadále udržovány v povědomí společnosti či jsou ještě více ukotvovány a postupně vštěpovány dalším generacím.

 

Oslavy bývají dále častokrát cíleně využívány k postupnému budovaní všudypřítomnosti uctívané osoby. Iniciativou shora i zdola dochází k vytvoření rozsáhlé sítě po ní pojmenovaných předmětů, objektů a institucí, jež se posléze stávají součástí každodennosti společnosti. Všudypřítomnost má dokazovat, že se společnost se svým vůdcem identifikuje a chce ho následovat. Jeho všudypřítomnost ho neustále připomíná, ukazuje míru jeho autority a reprezentuje i jím ztělesňované vznešené myšlenky a hodnoty, které je tudíž nemožné nějak pozapomenout či dokonce ignorovat. Stejnou roli hrají též portréty, busty a sochy uctívaného, jejichž výskyt v té které lokalitě rovněž dokazuje hloubku loajality k uctívané osobě a „jejímu“ systému. Sochy a pomníky hrají kromě toho velmi důležitou úlohu v rámci rituálních oslav, především v době narozenin vůdce. Monumentální socha, vztyčená většinou v centru města nebo obce, slouží jako středobod oslav, u kterého se obyvatelstvo dané lokality shromáždí, pateticky vyjádří svému vůdci svou lásku a oddanost a prokáže svou sounáležitost v rámci společenského systému, který vůdce ztělesňuje.

=== Smrt a prohlášení vůdce za „nesmrtelného“ ===

Smrt a následný pohřeb vůdce lze považovat za vyvrcholení kultu. Společnost bývá po dobu několika dní vystavena intenzivní mediální masáži, kdy se neinformuje skoro o ničem jiném než o vůdci. Dochází k neustálému opakování legendy o vůdci a oslavování jeho činů, vlastností a životních hodnot. Smrt vůdce je také vhodnou příležitostí k další vlně masového přejmenovávání objektů a institucí či výstavbě dalších pomníků. Pečlivě organizovaný pohřeb, za účasti ohromných mas, pak opět jen demonstruje, jak je společnost jednotná, jak svorně stojí za svým zemřelým vůdcem a je ochotna se i po jeho smrti inspirovat jeho životním dílem a myšlenkami.

 

 

=== Oslabení a zánik kultu osobnosti ===

Posmrtný kult osobnosti se stává s odstupem času pro každou společnost obtížně udržitelným. Každá společnost se v průběhu desetiletí obvykle dál vyvíjí, mění se její sociální skladba, mění se problémy, se kterými se musí potýkat, proměňují se její hodnoty apod., což vše dohromady trvale neumožňuje dogmatické lpění na několik desetiletí starém, byť následnickými elitami výkladově „upravovaném“ odkazu zesnulého vůdce, jenž působil za jiných podmínek v jiné době a jenž už do aktuálního dění nemůže vůbec zasahovat. Jeho osobnost začíná hrát spíše roli střízlivého vzoru a prostého symbolu a již okolo ní není možné celospolečensky budovat dalekosáhlý kult jako za jejího života či několik let po její smrti. Takový kult by mnoho lidí, na rozdíl od dob, kdy žili současníci uctívaného objektu, neoslovoval a jevil by se spíše jako anachronismus. Každá doba kromě toho potřebuje a produkuje své symboly či autority, které jsou lidem srozumitelnější a stojí jim blíže, čímž ale hned nemusí svou velikostí překonat své dávné předchůdce. Pro dlouhodobé fungování kultu zesnulé autority v jeho takříkajíc původní podobě se proto musí politický systém vyznačovat extrémní strnulostí a velkou dávkou konzervatismu vládních struktur, což je většinou typické pro systémy nedemokratického charakteru.

 

 

== Kult osobnosti v Československu a Česku ==

V Československu se kult rozvinul u [[Tomáš Garrigue Masaryk|T. G. Masaryka]],<ref name="ČT">{{Citace elektronické monografie | titul = A proto lásku, lásku Stalinovi | url = http://www.ceskatelevize.cz/ct24/exkluzivne-na-ct24/osobnosti-na-ct24/117929-a-proto-lasku-lasku-stalinovi/ | datum vydání = 2011-03-11 | datum přístupu = 2015-02-21 | vydavatel = Ceskatelevize.cz}}</ref><ref>{{Citace elektronické monografie | titul = Tomáš Garrigue Masaryk – prezident na trůnu | url = http://www.ceskatelevize.cz/ct24/exkluzivne-na-ct24/osobnosti-na-ct24/6838-tomas-garrigue-masaryk-prezident-na-trunu/ | datum vydání = 2007-09-18 | datum přístupu = 2015-02-21 | vydavatel = Ceskatelevize.cz}}</ref><ref>{{Citace elektronické monografie | příjmení = Wirnitzer | jméno = Jan | titul = Před 75 lety zemřel „tatíček“ Masaryk. Za svůj kult nemohl, říká historik | url = http://zpravy.idnes.cz/vyroci-smrti-tomase-garrigue-masaryka-dhx-/domaci.aspx?c=A120912_170810_domaci_jw | datum vydání = 2012-09-14 | datum přístupu = 2015-02-21 | vydavatel = Idnes.cz}}</ref><ref>{{Citace elektronické monografie | příjmení = Šedivý | jméno = Ivan | titul = T. G. Masaryk: zrozen k mýtu | url = http://dejinyasoucasnost.cz/archiv/2007/1/t-g-masaryk-zrozen-k-mytu-/ | datum vydání = 1/2007 | datum přístupu = 2015-02-21 | vydavatel = dejinyasoucasnost.cz/}}</ref> jehož adorace započala již roku 1918, s jeho pompézním návratem do vlasti. Ještě za Masarykova života se začalo s velebením [[Edvard Beneš|Edvarda Beneše]], který stal roku 1935 prezidentem a byl považován za Masarykova věrného žáka a spolehlivého ochránce jeho osvoboditelského díla. Došlo tak k zajímavé situaci, kdy byly v letech 1935–1937 masově uctívány dvě žijící vůdčí autority současně, přičemž se Benešovi ale nikdy nepodařilo opustit Masarykův stín. Uctívání obou autorit bylo násilně přerušeno rozbitím Československa a následnou okupací. Po válce pak došlo k obnově veřejného uctívání Masaryka a také Beneše, ale jen na krátkou dobu. Prezidentský kult byl po roce 1948 pěstován i nadále, ovšem jen pro potřeby komunistického režimu. Masaryk a Beneš byli postupně zcela zavrženi a začalo se s masivním pěstováním kultu [[Klement Gottwald|Klementa Gottwalda]],<ref name="ČT" /><ref>{{Citace elektronické monografie | příjmení = Brynda | jméno = Herbert | titul = Nemoc a smrt Klementa Gottwalda | url = http://www.radio.cz/cz/rubrika/historie/nemoc-a-smrt-klementa-gottwalda | datum vydání = 2003-03-30 | datum přístupu = 2015-02-21 | vydavatel = Radio.cz}}</ref><ref>{{Citace elektronické monografie | příjmení = Křesťanová | jméno = Zuzana | titul = V Praze ožilo bývalé Mauzoleum Klementa Gottwalda | url = http://www.novinky.cz/koktejl/260539-v-praze-ozilo-byvale-mauzoleum-klementa-gottwalda.html | datum vydání = 2012-03-01 | datum přístupu = 2015-02-21 | vydavatel = Novinky.cz}}</ref> s jehož uctíváním a glorifikací se započalo už ve 30. letech 20. století uvnitř stalinizované [[Komunistická strana Československa|KSČ]]. Po několik let byl masově oslavován i Gottwaldův nástupce [[Antonín Zápotocký]], který, co se intenzity kultu týče, Gottwalda ale nikdy nedostihl. Po [[Nikita Sergejevič Chruščov|Chruščovově]] kritice Stalina v roce 1956 se kult osobnosti u žijících funkcionářů KSČ již nevyskytoval. Docházelo především k posmrtnému uctívání Klementa Gottwalda a Antonína Zápotockého, které nemělo ovšem takové rozměry, jako za jejich života, a působilo na většinu veřejnosti spíše nevěrohodně, zejména po okupaci Československa v roce 1968. K ukončení uctívání Gottwalda a Zápotockého došlo po Sametové revoluci roku 1989.

 

 

== Příklady kultu osobnosti ze světa ==

Ve 20. století se kult osobnosti rozvinul například u [[Adolf Hitler|Adolfa Hitlera]] v [[Německo|Německu]], [[Vladimir Iljič Lenin|V. I. Lenina]] a [[Josif Vissarionovič Stalin|J. V. Stalina]] v [[Sovětský svaz|Sovětském svazu]] a státech východního bloku či [[Mao Ce-tung]]a v komunistické [[Čína|Číně]]. Šlo o extrémní případy kultu osobnosti, podobně jako v [[Severní Korea|Severní Koreji]], kde jsou dodnes velebeni zesnulí vůdcové [[Kim Ir-sen]] a jeho syn [[Kim Čong-il]]. Kim Ir-sen byl dokonce prohlášen „věčným prezidentem“ a oficiálně stojí dál v čele země. Obřích rozměrů nabyl také kult [[Enver Hodža|Envera Hodži]] v komunistické [[Albánie|Albánii]] či [[Nicolae Ceaușescu|Nicolae Ceausesca]] v komunistickém [[Rumunsko|Rumunsku]].

 

Pojem „kult osobnosti“ byl poprvé použit v Sovětském svazu v roce 1924, v souvislosti s uctíváním a glorifikací [[Vladimir Iljič Lenin|V. I. Lenina]]. Učinil tak Michail Ol'minskij, vedoucí Časopisu Historické komise pro dějiny Říjnové revoluce a Všesvazové komunistické strany (bolševiků), známé pod zkratkou VKS(b). Ol'minskij pěstování kultu okolo Lenina odsoudil a zdůraznil, že kult osobnosti („kul't ličnosti“) celkově odporuje duchu marxismu a vědeckého socialismu.<ref>Reinhard Löhmann: Der Stalinmythos: Studien zur Sozialgeschichte des Personenkultes in der Sowjetunion (1929–1936), Münster 1990, str. 60.

</ref>

Také v meziválečném Československu se lze setkat se snahou uctívání a glorifikaci významných osobností nějakým způsobem pojmenovat a definovat. Nejdále, dle dosud známých pramenů, zašel v tomto ohledu prezident [[Edvard Beneš]] se svým projevem u příležitosti odhalení Masarykova pomníku v severočeském Mostě 28. října 1935. Již v úvodu svého projevu Beneš prohlásil, že'' „rozumný a vyrovnaný kult významných osob byl od vždycky jedním z nejkrásnějších projevů národního života v lidské společnosti.“''<ref>Řeč Edvarda Beneše z 28. 10. 1935, Spolek pro postavení pomníku T. G. Masaryka, Archiv města Mostu, č. f. 217, Okresní archiv Most.

</ref> Poté charakterizoval hrdinu, kterého přirovnal k obrazu, k výrazu nejlepších vlastností a ideálů národa, a dal všem posluchačům na vědomí, že ''„uctívá-li se památka a dává-li se manifestačně najevo uznání práci velkých vůdců, politiků, státníků, chce se tím zdůrazniti, že bylo mnoho heroického v jejich životě a že toto heroické má a musí míti u současníků právo, aby bylo připomínáno a uznáváno jako projev nejvyšších cílů národní a státní kolektivity.“''<ref>Tamtéž.</ref> Následně Beneš zmínil, že oním hrdinou není nikdo jiný než [[T. G. Masaryk]]. Pokusil se tak Masarykův kult zdůvodnit a vysvětlit jeho význam pro československou společnost.

Zcela jinak interpretoval termín „kult osobnosti“ sovětský vůdce [[Nikita Sergejevič Chruščov|N. S. Chruščov]] ve svém tajném projevu „O kultu osobnosti a jeho důsledcích“<ref>Zdeněk Veselý: Světová politika 20. století v dokumentech (1945–1990). Praha: VŠE Fakulta mezinárodních vztahů 2001. Tajný projev N. S. Chruščova na XX. sjezdu KSSS o kultu osobnosti J.V. Stalina, str. 269–278.</ref> na [[XX. sjezd KSSS|XX. sjezdu KSSS]] v únoru 1956, ve kterém se koncentroval výhradně na osobu [[J. V. Stalin]]a a důsledky jeho vlády. Na počátku svého projevu se vyjádřil ještě obecně, i když už s negativním nádechem: ''„Ústřední výbor strany se po Stalinově smrti začal přísně a důsledně orientovat na objasňování nepřípustnosti glorifikace jedné osobnosti a její připodobňování jakémusi nadčlověku s nadpřirozenými vlastnostmi boha, neboť něco takového je duchu marxismu-leninismu cizí. Tento člověk pak jakoby všechno ví, všechno vidí, za všechny myslí a všechno může udělat; ve svém jednání je neomylný.“''<ref>Tamtéž, str. 269.</ref> V následujících pasážích se pak Chruščov věnoval jen negativním důsledkům, k nimž vedla Stalinova glorifikace, především jemu připisovaná neomylnost a s ní spojená nekritizovatelnost jeho osoby. Díky „kultu osobnosti“ se tak dle Chruščova v rukou Stalina soustředila neomezená moc, Stalin se mohl dopouštět zločinů a chybných rozhodnutí s častokrát fatálními následky pro celý Sovětský svaz a nikdo nemohl tento stav věcí ovlivnit. „Kult osobnosti“ byl tudíž v této souvislosti nevhodně použit jako synonymum pro způsob Stalinovy vlády, pro období masového bezpráví a teroru, způsobené koncentrací neomezené moci v rukou nekritizovatelného jednotlivce. Chruščov se tak vymezil vůči „zlému a špatnému“ Stalinovi a ostatním aspektům „kultu osobnosti“ se vůbec nevěnoval, díky čemuž získal tento termín po [[XX. sjezd KSSS|XX. sjezdu KSSS]] ve východní Evropě silné negativní [[konotace]].

 

{{Pahýl}}

{{Portály|Politika}}

 

[[Kategorie:Politika]]