|
Většinu obyvatelstva tvoří Češi, kteří jsou buď potomky původních slezských obyvatel, již se přidali k té době utvářejícímu se českému národu v průběhu 19. a 1. pol 20. století, nebo jsou potomky Čechů z Čech, Volyňských Čechů či Čechů z Banátu, kteří sem přišli za prací během rozvoje průmyslu či jako dosídlenci po druhé světové válce. Významnou národnostní menšinou jsou Poláci (na Těšínsku - velká část obcí je dvojjazyčná), Řekové, Romové, Slováci a Vietnamci. Před rokem 1945 zde žila velmi početná německá komunita, která v opavské části Českého Slezska dokonce tvořila absolutní většinu.
Z hlediska utváření českého národa v české části Slezska probíhal v různých částech vývoj národního uvědomění mezi do té doby národnostně nevyhraněným obyvatelstvem značně odlišně. Na Opavsku byla v 19. století nejdůležitější organizací Matice Opavská, která šířila národnostní myšlenky, českou kulturu a literaturu mezi slovanským obyvatelstvem - to převládalo zejména v okolí Opavy a na východ od ní. Před první světovou válkou bylbylo největším úspěchem založení opavského gymnázia. Začal vycházet první český místní tisk. Po první světové válce českáprocentuální menšinapodíl Čechů ještě posílilaposílil s příchodem státních zaměstnanců české národnosti. Avšak do roku 1945 zdezápadně od města Opavy a v samotné Opavě tvořili většinu Němci, po druhé světové válce se opavskázápadní část Slezska i samotná Opava s příchodem dosídlenců počeštila.
Na Těšínsku působila Slezská matice osvěty lidové, která zastávala podobnou úlohu, jako na Opavsku měla Matice Opavská. Češi zde však za Rakouska-Uherska tvořilibyli jenprocentuálně nepatrnoudle menšinuobcovací řeči v menšině za Poláky a Němci. Po vyhlášení první republiky jejich procentuální podíl zesílil a přehoupl se něco málo přes nadpoloviční většinu. Začínají zde přicházet za prací i Češi z jiných koutů republiky. Centrem Čechů zde jednoznačně byla Slezská Ostrava, Frýdek a Orlová. Dalšími centry bylbyly Nový Bohumín a Český Těšín. Dochází k rozvoji českého základního a středního školství. Přesto zde menší část místního obyvatelstva zůstávala i nadále národnostně nevyhraněná a považovala se za tzv. Šlonzáky mluvících nářečím po naszymu, což je smíšené polsko-česko-německé nářečí. Šlonzáci se orientovali spíše na německé kulturní prostředí. Jejich předci žili po staletí na území Těšínského knížectví (resp. Koruny české a habsburské říše), byli častokrát pod českým či německým kulturním a jazykovým vlivem, byli etnicky i geneticky promíchaní, a to u nich vytvořilo odlišnou identitu od té polské. V roce 1938 území zabírá Polsko a vyhání spoustu místních Čechů (zejména ty, kteří zde přišli za prací během první republiky), v roce 1939 území zabírají Němci, kteří pro změnu diskriminovali Poláky. Postavení Čechů bylo o mnoho lepší, než postavení Poláků. Zcela zde však zaniklo české školství a kulturní život - mělo dojít k naprosté germanizaci místního obyvatelstva. Po roce 1945 dochází k odsunu místních Němců, Polákům byla garantováno postavení národnostní menšiny. Nejhůře dopadli tzv. Šlonzáci, kteří měli být potrestání za kolaboraci s nacisty. Slezská národnost byla zrušena, obyvatelstvo bylo vystaveno represím a raději než se přihlásit k národnostmi polské, se začalo hlásit k národnosti české. Ta v severní části Těšínska drtivě převládla.
Vůbec nejsložitější situace byla na Hlučínsku, což byla původně součást Opavska, ale v letech 1742-1919 bylo součástí Pruska, resp. Německa. Lidé na Hlučínsku se postupně začali cítit jako Němci, začali tak smýšlet, přebrali německou mentalitu, byť jejich mateřským jazykem němčina nebyla. Byla zde zdvojená identita. Obyvatelé Hlučínska se sice na jednu stranu cítili být Čechy (zejména ti vzdělanější a světu otevřenější) či Moravci (důsledek toho, že zdejší jazyk byl kodifikován olomouckým arcibiskupstvím, které se snažilo o udržení zdejšího jazyka alespoň v církevním prostřední, od jiných smíšených slovansko-germánských slezských nářečí se zdejší mluva lišila - více němčiny, méně polštiny, měly na ni vliv i moravské dialekty (na rozdíl od Těšínska, kde byla řeč více ovlivněná polštinou, poté až němčinou a češtinou) - proto se tomutéto řeči říkalo moravština - zejména úřady tomují tak říkaly, obyvatelé regionu tomuji říkalinazývali spíše "po našemu." Obyvatelé zde byli tím pádem jazykově Moravci. Ale i když na jednu stranu byli Češi či Moravci, tak zároveň to byli Prusové/Slezané (zemsky) a zejména Němci (národnostně, myšlením). Obyvatelé Hlučínska si postupně na život v Prusku zvykli. Opětovné připojení k Československu po první světové válce zde překvapivě vyvolalo rozpaky, nikoliv radost. Onu situaci ještě znásobila ekonomická krize. V roce 1935 došlo ke kuriózní situaci, když v čistě oficiálně československých oblastech vítězila Sudetoněmecká strana. V roce 1938 obyvatelé Hlučínska vítají německou armádu a obdržují plnoprávné říšské občanství. Strádání během války a zvyšující se počet padlých v německé armádě přinesl vystřízlivění. Po roce 1945 obyvatelstvo německé cítění opustilo. Většina obyvatel se zde dnes hlásí k národnosti české, ale okolo 10% k národnosti slezské. Dnes se obyvatelům Hlučínska říká Prajzáci, což byl dříve hanlivý výraz.
Obecně platí, že je zde v důsledku minulých snah o germanizaci či polonizaci místního obyvatelstva české národní cítění daleko silnější než na Moravě, jelikož místní obyvatelstvo hledalo v české národnosti útočiště před touto hrozbou. Na některých místech dochází dokonce k vzestupu českého nacionalismu, který se projevuje zejména útoky na polskou menšinu (nejčastější je ničení polských nápisů) či protiromskými náladami.
|
