Suchoj Su-25: Porovnání verzí

Začátkem roku 1988 byla mezi [[Sovětský svaz|SSSR]] a [[Angola|Angolou]] podepsána dohoda o prodeji bojových letounů Su-25. Šlo o 12 ks jednomístných ''Su-25K'' a 2 ks dvoumístných ''Su-25UBK''. V té době v Angole zuřila už čtrnáctý rok občanská válka. Země byla prakticky rozdělena na 2 části, kontrolované prokomunistickým režimem [[José Eduardo dos Santos|José Eduarda dos Santose]] a jednotkami [[UNITA]], vedenými [[Jonas Savimbi|Jonasem Savimbim]]. S pomocí zbraní sovětské výroby a kubánských vojsk se vládním vojskům dařilo ovládat střední část země a jednotky UNITA se rozmístily v provinciích, kde vedly partyzánskou válku. Boj s těmito jednotkami v terénu [[Savana|savany]] s vysokou trávou a keři vyžadoval neustálou leteckou podporu, která zajišťovala průzkum, doprovod konvojů a preventivní údery na nepřátelské jednotky a tábory nepřítele. Sovětský hlavní vojenský poradce v Angole, generálporučík Peter Gusev, označil rok 1989 zlomovým rokem v této válce. Vítěznými zbraněmi se spolu s obrněnou technikou stali vrtulníky [[Mil Mi-24|Mi-24]] a letouny Su-25. Dodávky nových bojových letounů netrvaly dlouho – závod v [[Tbilisi]] ​​tehdy vyráběl 6–8 ks strojů za měsíc a už v březnu 1988 bylo všech 14 letadel v kontejnerech po moři z [[Novosibirsk]]a dopraveno do [[Luanda|Luandy]]. Letadla ve verzi ''Su-25K'' měly agregáty přizpůsobené pro provoz v tropických oblastech a nemohly nést řízené protizemní rakety a řízené střely. Na pomoc Angolanů při osvojování si nového letadla byly vytvořeny týmy specialistů z ''80. samostatného bitevního pluku'' a ''90. leteckého pluku''. Do skupiny specialistů z řady sovětského letectva byly mimo jiné vybráni i piloti ''mjr. Rafis Gumerov, mjr. Leonid Černov a kpt. Vladimír Kornev''. Po příchodu do Angoly zjistili, že i [[Partyzáni|partyzánské jednotky]] si už osvojily protiletadlový přenosný systém [[FIM-92 Stinger]]. Jednou z těchto raket byl v létě 1988 zasažen i [[Iljušin Il-76|Il-76]], převážející zásoby do odlehlých částí Angoly, naštěstí se mu však podařilo přistát i s hořícím motorem. Hlavními příčinami ztrát vládních vojsk na letecké technice v té době byly chyby pilotáže a špatný výcvik, než nepřátelská činnost. Hlavní letecké síly byly dislokované na bezpečných letištích u oceánu a odtud létaly na předsunutá letiště do bojových akcí. Základnou angolských Su-25 se stalo přístavní město Namibe, 170 km od hranic s [[Namibie|Namibií]]. Na základně sídlil angolský ''26. stíhací-bombardovací letecký pluk'' s letadly [[MiG-21|MiG-21MF]] a [[Suchoj Su-17|Su-22]]. Nové Su-25 měly vytvořit 3. eskadru pluku. Na začátku bojových operací se projevila nízká úroveň pilotáže angolských pilotů, kdy byly zničeny 3 ks Su-25 v důsledku chyb pilotáže. Nehledě na to, byli angolští piloti zaškolení a začali bojové mise s použitím Su-25. Celkově nalétala angolská eskadra Su-25 do října 1990 více než 1 500 hodin. Při útocích na pozemní cíle používali bomby ''OFAB-100-120'','' OFAB-250-270'' a raketové bloky ''UB-32-57''. Vidouce chaotický způsob nasazení Su-25 angolským letectvem, jeden ze sovětských poradců konstatoval, že „Su-25 je stvořený pro válku a ne pro tuto pantomimu“. Po rozpačitém nasazení u Luandy byly prakticky odstaveny z bojových operací a piloti na nich létali stále méně, čímž si snížili své schopnosti. Do března 1991 byly lety na Su-25 téměř raritou a letadla se nepoužívala.<ref>{{Citace elektronické monografie