Benito Mussolini: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
m →‎Externí odkazy: typografické úpravy
→‎Politika: korektury
Řádek 31:
 
== Politika ==
Roku [[1904]] se vrátil do [[Itálie]], kde nastoupil [[Základní vojenská služba|vojenskou službu]], kvůli které před tím uprchl. Od roku [[1908]] byl novinářem, v roce [[1912]] se stal [[redaktor]]em, o dva roky později šéfredaktoršéfredaktorem ''[[Avanti!]]'' – novin [[Italská socialistická strana|Italské socialistické strany]]. V roce [[1911]] byl zatčen při demonstraci proti [[Italsko-turecká válka|italsko-turecké válce]].
 
== Socialistické období a Jan Hus ==
[[Soubor:Benito Mussolini 1917.jpg|náhled|Mussolini v roce 1917, během první světové války]]
[[Soubor:Bundesarchiv Bild 102-09844, Mussolini in Mailand.jpg|náhled|Mussolini v roce 1930, pronášející svůj typicky prožívaný projev]]
V roce [[1913]] napsal své pojednání: ''Giovanni Hus, il Veridico'' (česky ''Jan Hus, hlasatel pravdy''), vyšlo v Římě a více než odborná studie je to [[publicistika]]. Na toto téma vydal knihu Pavel Helan ''Duce a kacíř – Literární mládí Benita Mussoliniho a jeho kniha Jan Hus, muž pravdy''.<ref>[http://knihy.abz.cz/prodej/duce-a-kacir-literarni-mladi-benita-mussoliniho-a-jeho-kniha-jan-hus-muz-pravdy Duce a kacíř – Helan Pavel – Knihy.ABZ.cz]</ref> Slovo „Pravda“ (''veridico''), které je přiřknuto jako [[synonymum]] k Husovi, použil ve svém [[pseudonym]]u ''vero eretico'' (opravdový kacíř), kterými podepisoval své články v tomto období. Po vypuknutí [[První světová válka|první světové války]] se se socialistickou stranou rozešel, protože postupně přešel na pozice zastánců vstupu do války na straně [[Státy Dohody|Dohody]]. Mussolini byl na schůzi v [[Milán]]u vyloučen ze strany pro politické a morální selhání. Na své kritiky tehdy zvolal: ''„Myslíte, že se mě můžete zbavit, ale uvidíte, že se vrátím. Jsem a zůstanu socialistou a moje názory se nikdy nezmění. Mám je v krvi.“'' Pokračoval však vlastní cestou.<ref name="jmuravchik">{{Citace monografie
| příjmení = MURAVCHIK
| jméno = Joshua
Řádek 46:
| politická strana = 375
| isbn = 80-7341-016-8
}} s. 140</ref> Založil také vlastní noviny ''[[Il popolo d'Italia]]'' (Italský lid), kde intervenci Itálie propagoval. V tomto svém listě psal také oslavně o československých legiích. Dle Mussoliniho bylo hloupostí myslet si, že [[socialismus|socialistický]] stát by dokázal překonat staré bariéry rasy a historických nároků, dle něj nacionální cit existuje a nelze ho popřít. Mussolini se také sám sebe ptal, zda je internacionalismus absolutně nutnou součástí myšlenky socialismu.<ref>Muravchik, s. 140</ref>
 
V roce [[1915]] vyhlásila Itálie válku [[Rakousko-Uhersko|Rakousko-Uhersku]]. Mussolini se snažil co nejdříve stát vojákem a dostat se na frontu, ale narazil na úřední předpisy a [[Mobilizace|mobilizační]] plán. Někteří jeho životopisci tvrdí, že kdyby opravdu chtěl, tak by se k bojovým jednotkám hned dostanedostal, ale to se nezdá příliš pravděpodobné. Povolán byl až 31. srpna 1915 a po absolvování základního výcviku byl na frontu odvelen 15. září jako příslušník 33. praporu 11. elitního pluku [[bersagliéři|bersagliérů]].<ref>{{Citace monografie | příjmení = Milza | jméno = Pierre | odkaz na autora = Pierre Milza | titul = Mussolini | vydavatel = Volvox Globator | místo = Praha | rok = 2013 | strany = 196–197 | poznámka = | počet stran = 950 | isbn = 978-80-7207-894-3}}</ref> Zde onemocněl [[Paratyfus|paratyfem]], ale [[nemoc]] přežil a hned po uzdravení se oženil se svou dlouholetou milenkou [[Rachele Mussolini|RachelRachele GuidiGuidiovou]]. Vojákem italské armády byl v letech [[1915]]–[[1917]], propuštěn byl po těžkém [[Úraz|zranění]].
 
== Fasci, fašismus ==
Roku [[1919]] založil svoji organizaci ''[[Fasci di Combattimento]]'' (tzn. „Bojové svazky“), tato organizaceta se roku [[1921]] změnila na fašistickou stranu – [[Národní fašistická strana|Partito Nazionale Fascista]]. Raný program fašistického hnutí byl ovlivněn socialismem. Požadoval půdu pro rolníky, zastoupení [[dělník]]ů ve vedení podniků, progresivní zdanění kapitálu, znárodnění půdy a podniků atd. Při smiřování socialismu a nacionalismu převzal fašismus učení [[Enriko Corradini|Enrika Corradiniho]], dle kterého byla Itálie vykořisťována předními evropskými mocnostmi a byla „proletářským národem“. Její boj proti bohatým národům byl stejně naléhavý jako boj dělníků proti kapitalistům.<ref>Muravchik, s. 142</ref>
Roku [[1921]] byl zvolen do italského parlamentu (ještě za Fasci di Combattimento). Údernou silou nového hnutí se staly oddíly (squadry) Černých košil, což byli převážně příslušníci Arditů (přepadové jednotky italské armády zformované v roce [[1917]] a jejichž charakteristickým znakem byla černá [[košile]]). Squadristé zahájili sérii útoku proti [[Odbory|odborovým]] centrálám, sídlům socialistické a komunistické strany a redakcím [[Levice|levicových novin]]. Terčem útoků se na severu Itálie stala i slovinská a německá menšina. [[Levice]] zareagovala formováním úderek jako byli ''Arditi del Popolo'' a tak boje v mnoha italských městech připomínaly občanskou válku. Na druhou stranu Mussolini podpořil zabírání některých továren a v roce [[1920]] se pokusil přesvědčit dělníky, aby ho uznali jako svého vůdce. V roce [[1921]] navrhl koalici s levicí, což se neuskutečnilo a sjezd fašistické strany přijal dle Mussoliniho rozhodně antisocialistický program.<ref name="Muravchik143-144">Muravchik, s. 143–144</ref>
 
Roku [[1921]] byl Mussolini zvolen do italského parlamentu (ještě za Fasci di Combattimento). Údernou silou nového hnutí se staly oddíly (squadry)[[Černé košile|Černých košil]], což byli převážně příslušníci Arditů (přepadové jednotky italské armády zformované v roce [[1917]] a, jejichž charakteristickým znakem byla černá [[košile]]). SquadristéTito tzv. squadristé zahájili sérii útoku proti [[Odbory|odborovým]] centrálám, sídlům socialistické a komunistické strany a redakcím [[Levice|levicových novin]]. Terčem útoků se na severu Itálie stala i slovinská a německá menšina. [[Levice]] zareagovala formováním úderek jako byli ''Arditi del Popolo'', a tak boje v mnoha italských městech připomínaly občanskou válku. Na druhou stranu Mussolini podpořil zabírání některých továren a v roce [[1920]] se pokusil přesvědčit dělníky, aby ho uznali jako svého vůdce. V roce [[1921]] navrhl koalici s levicí, což se neuskutečnilo a sjezd fašistické strany přijal dle Mussoliniho rozhodně antisocialistický program.<ref name="Muravchik143-144">Muravchik, s. 143–144</ref>
Fašisté krom fyzického násilí užívali proti opozici s oblibou [[ricinový olej]] ve velkých dávkách, který donutili své oběti vypít a pokud chtěli mít jistotu, že nepřežije, tak jej „ochutili“ [[benzín]]em. Oblíbené bylo u fašistů i stávkokazectví, které jim přineslo uznání mnoha Italů.<ref name="Muravchik143-144"/>
 
Fašisté krom fyzického násilí užívali proti opozici s oblibou [[ricinový olej]] ve velkých dávkách, který donutili své oběti vypít, a pokud chtěli mít jistotu, že jejich oběť nepřežije, tak jej „ochutili“ [[benzín]]em. Oblíbené bylo u fašistů i stávkokazectví, které jim přineslo uznání mnoha Italů.<ref name="Muravchik143-144" />
 
V Popádí, kde měli fašisté podporu velkých i středních vlastníků půdy, se oblastním velitelům úderek dařilo ovládnout města jako [[Ferrara]], [[Cremona]], [[Piacenza]] a posléze padla i významná bašta levice [[Bologna]]. Když začátkem října [[1922]] provedli fašisté výpravy na jih do [[Neapol]]e a ovládli [[Apulie|Apulii]], bylo jasné, že další na řadě je [[Řím]].
 
28. října [[1922]] Mussolini zorganizoval [[Pochodpochod na Řím]] a vyhrožoval, že svrhne vládu, čímž si vynutil své jmenování předsedou italské vlády. Jako [[Předseda vlády|premiér]] pak zahájil velké reformy, během nichž neustále zvyšoval své [[pravomoc]]i, od roku [[1925]] vládl již jako diktátor. V této době začal používat titul ''capo del governo e duce del fascismo'' (šéf vlády a vůdce fašismu).
 
Ve volbách v dubnu [[1924]] získala společná kandidátka fašistů, nacionalistů a liberálů 64 %, a tím ovládla dolní komoru italského [[parlament]]u. Squadristé byli reorganizováni do Milizia Volontaria per la Sicurezza Nazionale (MVSN – milice dobrovolníků pro státní bezpečnost). Poté, co [[poslanec]] za socialisty [[Giacomo Matteotti]] ve svém projevu napadl regulérnost voleb, poznamenanépoznamenaných v některých provinciích jako je [[Benátsko|Veneto]], [[Piemont]] či [[Ligurie]] násilím vůči opozici, byl 10. června [[1924]] unesen fašistickým komandem a zabit. Muži, kteří ho unesli, byli členy zvlášť násilnického oddílu (squadry) přezdívaného Čeka (Ceka) po [[Vladimir Iljič Lenin|Leninově]] tajné polici, řetěz velení této čekyjednotky vedl až do nejbližšího okolí Mussoliniho.<ref name="Muravchik147-148">Muravchik, s. 147–148</ref>
 
JehoMussoliniho vláda se tím poprvé citelně zachvěla, ale poté, co jej podpořili lídři liberální strany a samotný italský král, rozhodl se vyhovět tlaku radikálního křídla ve fašistické straně a 3. ledna 1925 převzal ''„mravní, politickou a historickou zodpovědnost za vše co se stalo“''.
 
== Totalitní stát a impérium ==
Opozice se ho poté, co zklamala po atentátu na Giacoma Matteottiho jejich pasivní rezistence v parlamentu (Aventinská secese), pokusila zastavit [[násilí]]m. Jako první se na budoucího diktátora pokusil zaútočit člen Socialistické strany a Svobodný zednář [[Tito Zaniboni]], který měl v úmyslu zastřelit odstřelovací puškou ''Il duceho'' přidne jeho4. listopadu 1925 při projevu na balkonu Palazzo Chigi odstřelovací puškou dne 4. listopadu 1925, ale byl zatčen 3tři hodiny před útokem. Ani další útok vedený Violet Gibsonovou 7. dubna 1926 v Římě se nezdařil. ŠkráblaDiktátora hoškrábla jen jedna kulka na nose, což jej vedlo k bonmotu, že: ''„kulky mizí a Mussolini zůstává“''. Další útok nastal u Porta Pia dne 11. září téhož roku. Carrarský [[Anarchismus|anarchista]] a člen levicových Arditi del Popolo [[Gino Lucetti]] zaútočil na diktátorův vůz [[Granát (zbraň)|ručním granátem]], který zranil 8 lidí, ale on sámMussolini vyvázl nezraněn. Sérii neúspěšných útoku završil patnáctiletý anarchista [[Anteo Zamboni]], který na diktátora zahájil palbu 31. října 1926 na přehlídce fašistické milice v Boloni, za což byl vzápětí černokošiláky zlynčován.
 
OnMussolini sámdokonale využil těchto útoků dokonale. Zorganizoval tajnou politickou policii (OVRA), dále pak speciální tribunály pro bezpečnosti státu a nakonec zlikvidoval zákonnost zavedením ''Leggi Fascistissime'' – fašistického zákonodárství.
 
Mussolini se pokusil fašizovat společnost a často mluvil o vytvoření „nového Itala“ – tj. nového člověka socialismu s [[nacionalismus|nacionalistickou]] tváří. Podobně jako u socialistických režimů té doby došlo v Itálii k zákazu stávek veřejných zaměstnanců a stávek s politickými cíli. Fašistické odborové svazy byly prohlášeny za jediné legální zástupce zaměstnanců. Po vzoru [[Komsomol]]u byla vytvořena mládežnická organizace s povinným členstvím ''Opera Nazionale Balilla''. Mussolini navrhl moto:motto ''všechno ve státě; nic mimo stát'' a zavedl termín [[Totalitarismus|totalitní stát]].<ref>Muravchik, s. 147</ref>
Místo [[parlament]]u převzal kontrolu nad zemí nový orgán – [[Velká fašistická rada]]. Přes 10&nbsp;000 opozičníků bylo uvězněno v internačních táborech na Ponsetijských, Liparských a Tremitských ostrovech. Na druhou stranu Mussolini po roce [[1926]] zavedl jistou „normalizaci“ svého režimu a během let [[1927]]-[[1940]] dal [[Poprava|popravit]] za antifašistickou činnost jen 9 oponentů. Dle jiného zdroje bylo popraveno a zavražděno několik desítek lidí. Dále byli z parlamentu vypuzeni socialisté, [[Italská komunistická strana|komunisté]] a další levicoví poslanci a jejich strany byly v podstatě zakázány. Komunisté a dřívější spolupracovníci (ze socialistického období) Mussoliniho [[Antonio Gramsci]] a [[Amadeo Bordiga]] byli uvězněni. Přesto se fašistická Itálie i přes velkou represi nejevila ve srovnání s národně socialistickými a komunistickými režimy nejevila jakotak totalitníutlačovatelská.<ref name="Muravchik147-148"/>
 
Vzhledem k vojenské a ekonomické slabosti Itálie, jakož i nutnosti upevnit svou vládu, nemohl duce vzdorzpočátku pomýšlet na expanzivní politiku. jehoPřesto snahámsnil o obnovení [[Římská říše|římské říše]], která by ze [[Středomoří]] učinila ''Mare Nostrumnostrum ''(Naše Mořemoře) zpočátku pomýšlet na expanzivní politiku. Jeho násilný debut v podobě [[Invaze na Korfu 1923|okupace řeckého ostrova Korfu]] v odvetu za zabití italského generála [[Enrico Tellini|Enrica Telliniho]] na řecko-albánské hranici v srpnu [[1923]] byl úspěšný jen částečně a Anglie s Francií jej nakonec donutiladonutily po měsíci ostrov opět vyklidit.
 
Diplomatické snažení naproti tomu přineslo výsledky. V březnu [[1924]] dosáhl dohody se [[Spojené království Srbů, Chorvatů a Slovinců|Spojeným královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců]] a připojil k Itálii město Fiume ([[Rijeka]]). V červnu [[1925]] odstoupili [[Britové]] ve východní Africe Italům oblast [[Jubaland]]u (italsky ''Oltre Giuba''), která byla připojena k italskému Somálsku. V prosinci [[1927]] [[Italové]] definitivně ovládli prostřednictvím [[Ahmet Zogu|Ahmeta Zoga]] Albánii podpisem druhého tiranského paktu, který umožnil Římu ovládnout [[Ropné pole|ropná pole]] na jihu země a italské vojenské misi dohled nad albánskou armádou. [[Albánie]] se tak de facto stala italským [[protektorát]]em a prezident Ahmet Zogu albánským králem Zogem I. (1928).
 
Italská diplomacie podporovala územní požadavky [[Maďarsko|Maďarska]] a [[Bulharsko|Bulharska]] a od roku [[1932]] získala prostřednictvím kancléře [[Engelbert Dollfuss|Engelberta Dollfusse]] značný vliv v [[Rakousko|Rakousku]]. On sám ve snaze získat další [[vliv]] na [[Balkán]]ě podporoval chorvatské a makedonské separatisty a zpočátku uvítal i nástup [[Adolf Hitler|Adolfa Hitlera]] k moci v [[Nacistické Německo|Německu]].
 
Jelikož doba nepřála [[Agrese|agresi]] v mezinárodním měřítku, zahájil Mussolini agresi na domácí scéně, a to na [[Sicílie|Sicílii]] a v italských koloniích. Sicílie byla odnepaměti v područí [[Mafie]], což nedokázala změnit ani vláda [[Neapolské království|Neapolského království]], [[Království obojí Sicílie]] nebo sjednoceného [[Italské království|Italského království]]. I místní vedení fašistické strany se snažilo žít s Mafií v určité symbióze. Ke střetu fašismu a Mafie však nakonec došlo během návštěvy Mussoliniho v roce [[1924]]. V Palermu se ducemu ještě dostalo nadšeného přijetí, ale poté, co starosta městečka [[Piana dei Greci]] a zároveň místní šéf mafie [[Francesco Cuccia]], přezdívaný ''don Ciccio'', zajistil, aby jeho proslov obyvatelstvo bojkotovalo, dal po návratu do Říma volnou ruku někdejšímu boloňskému prefektovi [[Cesare Mori]]mu k „prosazení autority státu“. Ten zahájil bezohledné tažení proti mafiánským strukturám na Sicílii, čímž si vysloužil přezdívku ''Železný prefekt''. Část mafiánských bossů byla uvězněna, část prchla do severní Afriky nebo do [[Spojené státy americké|USA]], někteří dokonce vstoupili do fašistické strany. Nelítostného Moriho zastavil roku [[1929]] až diktátor sám, kdy ocenil jeho zásluhy a jmenoval jej [[senát]]orem. Po Moriho odchodu [[teror]] prakticky ustal a i když roku 1934 Mussolini halasně vykřikoval, že ''„Mafie už neexistuje“'', ve skutečnosti se tato organizaci zčásti přesunula mimo Sicílii a zčásti přešla do [[Ilegalita|ilegality]], ze které vystoupila až po pádu fašistického režimu{{Doplňte zdroj}}.
 
V říjnu [[1925]] zahájil [[generál]] a generální [[guvernér]] italského Somálska [[Cesare de Vecchi]] tažení proti do té doby velmi samostatnému svazu proitalských [[sultanát]]ů a během let 1925–1927 pomocí armády, námořnictva ale také [[korupce]] a [[Intrika|intrik]] zlikvidoval jakoukoliv místní [[Autonomie|autonomii]] a připravil půdu pro italské kolonisty.
 
Ještě [[Násilí|brutálněji]] si počínal plukovník a později generál [[Rodolfo Graziani]] v [[Severní Afrika|Severní Africe]]. Během 20. let Graziani brutálně potlačil revoltu [[Tuaregové|Tuaregů]] v protektorátu Fezzan a vysloužil si zatotím přiléhavou [[Přezdívka|přezdívku]] ''Fezzánský řezník''. Poté svým trestným tažením porazil vlivný kmen Senússiú v Tripolsku, aby v letech 1930–1934 nechvalně proslul jako generální [[guvernér]] Kyrenaiky. Proti charismatickému vůdci odporu [[Omar Muktar|Omaru Muktarovi]] nasadil lehké [[tank]]y, [[yperit]]ové nálety a internaci odbojných kmenů do sběrných táborů. Muktar byl nakonec zajat a 14. září 1931 [[Oběšení|oběšen]] v táboře Saluk. [[Tripolsko]], [[Fezzán]] a [[Kyrenaika]] byly od té doby označovány jako [[Libye]] a na jaře [[1934]] rozděleny na saharskou část a přímořskou část označovanou jako ''Italská severní Afrika''. Do roku [[1940]] zdesem fašisté přemístili 110&nbsp;000 italských kolonistů. Tato kampaň se stala předobrazem pozdější invaze do Etiopie.
 
V samotné Itálii se mudiktátorovi zdařil jiný kousek, když si 11. února [[1929]] [[Lateránské smlouvy|Lateránskými smlouvami]] s papežem [[Pius XI.|Piem XI.]] získal podporu [[Římskokatolická církev|katolické církve]], čímž vyřešil od roku [[1871]] nedořešené vztahy mezi [[Svatý stolec|Svatým stolcem]] a italským státem. Pius XI. prohlásil dne 13. února 1929 Mussoliniho za „muže, kterého poslala sama [[Boží prozřetelnost|Prozřetelnost]]" a za „člověka, který nemá předsudků jako politikové ze strany liberální".<ref>LEHMANN, Leo H. ''Vatikánská politika za druhé světové války.'' Vydání II. V Praze: Tiskové a nakladatelské družstvo Blahoslav, 1947. 47 s. cnb000667550. S. 13.</ref> <ref>{{Citace periodika
| příjmení =
| jméno =
Řádek 104 ⟶ 105:
| issn =
| jazyk =
}}</ref> V ekonomické sféře již takMussolini zcelatolik úspěšný nebyl. V letech 1922-1926 zažila italská ekonomika období rychlého růstu. Růst výrobní produkce o 10 % ročně, zvýšený export a úspora veřejných výdajů z 35 % na 13 % vedlo k snížení nezaměstnanosti z 600&nbsp;000 (1921) na 100&nbsp;000 (1926). Ministr financí [[Alberto de Stefani]] tak už 2. června 1925 dosáhl vyrovnaného rozpočtu. Vytvoření systému [[Korporace|korporací]] však vedlo k jeho rezignaci, neboť i když byl hrabě de Stefani přesvědčeným fašistou, při výkonu své ministerské funkce se řídil liberální zásadou [[laissez faire]]. Korporativní Itálie sice v letech 1926–1938 zdvojnásobila produkci obilovin a v roce [[1940]] se stala zcela soběstačnásoběstačnou v produkci obilí, ale preference jednoho druhu plodin způsobila nedostatek jiných produktů. Ani [[porodnost]] na duceho rozkaz výrazně nestoupla. Izolovaný korporativní systém sice Itálii v roce [[1930]] uchránil přímého zásahu [[Velká hospodářská krize|velké hospodářské krize]], ale krach rakouské banky [[Credit Anstalt]] v květnu [[1931]] poznamenal italský bankovní sektor a v návaznosti sna tímto i italský průmysl, především ocelářský gigant [[Ansaldo]]. Ještě v roce [[1933]] musel státem zřízený Institut pro rekonstrukci průmyslu (IRI) investovat mnoho prostředků do [[stabilizace]] ekonomické situace v [[průmysl]]ovém sektoru. To spolu s faktem, že onduce sám v prosinci [[1927]] obnovil zlatý standard i přes odpor svého ministra financí způsobilo, že italská ekonomika nepodávala nikterak oslnivé výkony a růst [[Hrubý domácí produkt|HDP]] se ustálil v průměru na 2 %.
 
Po roce [[1927]] byl v Itálii zaveden [[stát blahobytu]]. Bylo zavedeno povinné [[pojištění]] proti nehodám, nemocem, nemocem stáří, opatření proti [[malárie|malárii]] a [[tuberkulóza|tuberkulóze]] a stipendia pro děti, [[minimální mzda]], placená dovolená atp. Původně byl Mussoliniho režim pro soukromé podnikání. Postupně však docházelo k socializaci hospodářství. Mussoliniho [[korporativismus]] se začal rozvíjet během [[Velká hospodářská krize|velké hospodářské krize]]. Mussolini vyšel z [[Karl Marx|Karla Marxe]] a tvrdil, že s nástupem korporativismu byla metoda [[kapitalismus|kapitalistické]] výroby překonána. Dle Mussoliniho dokonce korporativismu překonával socialismus a vytvářel novu syntézu.<ref>Muravchik, s. 149</ref>
 
== Osa Berlín-Řím ==
[[Osud]]ovým se muMussolinimu stal nástup [[nacismus|nacistů]] k moci v Německu [[30. leden|30. ledna]] [[1933]]. Zpočátku se zdálo, že nastolení vlády [[Adolf Hitler|Adolfa Hitlera]], který se netajil tím, že jejduceho považuje za svůj politický vzor, může být pro Itálii jen výhodou a proitalská vláda v [[Berlín]]ě případným trumfem při jednání s Brity a především s Francouzi. Brzy se však ukázalo, že případná německo-italská spolupráce není bez kazu. Třecí plochou se záhy stalo [[Rakousko]]. Hitler toto svoje rodiště mínil připojit k Německu a vytvořit tak základ nové [[Nacistické Německo|Třetí říše]]. V duceho strategických plánech však nezávislé Rakousko hrálo klíčovou roli. PodepsánímPodepsání [[Římské protokoly|Římských protokolů]] mezi Itálií, Rakouskem a Maďarskem v březnu [[1934]] posílilo italský vliv v [[Podunají]]. V té době byla Itálie podobně jako [[Sovětský svaz]] obdivována. Mezi obdivovatele bylpatřil například [[Winston Churchill]], [[Mahátma Gándhí]] anebo americký [[Vyslanec|velvyslanec]] v Itálii [[Washbur Child]]. Dle sovětského komunistického politika Nikolaje Bucharina fašisté ve svých metodách převzali a aplikovali více než kterákoliv jiná strana zkušenosti ruské revoluce. Mussolini sám měl mít v úctě [[Vladimir Iljič Lenin|Vladimíra Ijiče Lenina]] a [[Josif Vissarionovič Stalin|Josefa Stalina]]. Teoretik fašismu [[Ugo Spirito]] spekuloval o možné syntéze fašistického a sovětského (komunistického) směru.<ref>Muravchik, s. 149–150</ref>
 
Dne 25. července [[1934]] se skupina rakouských nacistů pokusila svrhnout Dollfussovu vládu a připojit Rakousko k Německé říši. [[Amatér]]ský [[státní převrat|puč]] však selhal a jediné, čeho pučisté dosáhli bylo, že zavraždili spolkového kancléře. Puč sám byl zlikvidován policejními silami a nová vláda Kurta Schusschnigga sáhla k represím proti rakouské odnoži NSDAP. To duceho tak rozzuřilo, že vyslal k rakouským hranicím 4 armádní divize, což donutilo Hitlera od celé věci se distancovat. Rakouská krize vztahy obou diktátorů na dlouho poznamenala.
To duceho tak rozzuřilo, že vyslal k rakouským hranicím 4 armádní divize, což donutilo Hitlera od celé věci se distancovat. Rakouská krize vztahy obou diktátorů na dlouho poznamenala.
 
I když si tímto zásahem fašistická Itálie získala určité uznání jako „garant evropského míru“, [[Ekonomika Itálie|italská ekonomika]] úpěla pod tíhou zbrojení. Výstavba mohutných leteckých sil a velkorysé námořní zbrojení spolu s rozšířením kontingentu pozemní armády dávaladávaly iluzi silné a akceschopné armády, ale nic nebylo vzdálenější realitě.
[[Regia Aeronautica]] (Královské letectvo) sice měla na svém kontě řadu rekordů a [[úspěch]]ů, ale vzdor jisté modernizaci prosazované maršálem letectva [[Italo Balbo|ItaloItalem Balbem]] tvořily ještě koncem 30. let páteř stíhacího letectva [[dvouplošník]]y. Bombardovací síly na tom byly o něco lépe, ale [[klientelismus]] při zadávání zakázek způsobil, že letecký průmysl vyráběl najednou mnoho různých typů odlišných parametrů, což činilo potíže při snaze ujednotitsjednotit výzbroj. Poté, co byl Balbo odsunut roku 1934 do Libye a o nových typech rozhodoval mimořádně nešťastným způsobem generál [[Giuseppe Valle]], začalo italské vojenské letectvo ztrácet krok s dobou.
 
[[Regia Marina]] (Královské námořnictvo) se sice mohla pochlubit řadou moderních či modernizovaných [[Bitevní loď|bitevních lodí]] a [[Těžký křižník|těžkých křižníků]], které se pancéřováním, rychlostí a výzbrojí vyrovnaly vojenským [[Plavidlo|plavidlům]] ostatních velmocí, ale neustálý nedostatek [[pohonné látky|pohonných hmot]] nutil námořní velení zkracovat výcvik na minimum, takže úroveň výcviku byla v porovnání s britským či francouzským vojenským námořnictvem naprosto nedostatečná. U lehčích plavidel se kvůli nedostatku [[ocel]]i šetřilo na [[pancéřování]], což bylo hlavní příčinou velkých bojových ztrát během [[Druhá světová válka|druhé světové války]]. Zanedbán byl rovněž technický vývoj (například [[radar]] či [[sonar]]).
 
Námořní a letecké zbrojení se podepsalo především na stavu pozemních sil [[Regio Esercito]] (Královská armáda). [[Pěchota]] se musela spokojit se zastaralými zbraněmi malé ráže, zatímco [[dělostřelectvo]] celkově zastarávalo. Jen malá část italské armády byla motorizována, což mělo vliv na mobilitu vojsk. Situaci ještě v roce [[1935]] zkomplikoval generál [[Alberto Pariani]] a jeho sestnáscestná koncepce „binární divize“, která byla nyní složena jen ze dvou pluků, což omezilo živou a palebnou sílu divize na úroveň slabých brigád, coža to se projevilo vysokými ztrátami během bojů v Řecku a v severní Africe. K dovršení všeho propadlo italské velení koncem 20. let „tančíkové horečce“, a tak se páteří tankových sil italské armády stalo 2&nbsp;500 slabě vyzbrojených, pancéřovaných a k boji proti jiným obrněncům nevhodných tančíků [[L3/33|L3]].
 
Hnán svým sklonem k avanturismu, snem o italské hegemonii ve Středomoří a posléze i soupeřenísoupeřením s Hitlerem v expanzi však Mussolini tuto situaci přehlížel a vršil chybu za chybou, zvláště poté, co se zbavil možných kritiků. Maršál Balbo, který vzdor tomu, že k jeho prominentním přátelům patřil i velitel nacistické Luftwaffe [[Hermann Göring]], odmítal nacisty pro jejich antisemitismus a, byl odsunut v roce 1934 do severní Afriky coby nový generální guvernér Libye, čímž v duceho okolí zmlkl jeden z nejrealističtějších hlasů. Ještě katastrofálnější bylo odsunutí ministra zahraničí hraběte [[Dino Grandi|Dina Grandiho]] z jeho postu do Londýna, kde jej jmenovaljmenovali velvyslancem. Opatrná Grandiho zahraniční politika a nedůvěra vůči Německu vzala definitivně za své, když v létě 1936 Mussolini dosadil na uprázdněný post svého zetě hraběte [[Galeazzo Ciano|Galeazzo Ciana]], nadšeného přívržence aliance s Berlínem.
 
Po atentátu na jugoslávského krále AlexanderaAlexandra I., který provedlo makedonsko-chorvatské komando vyzbrojené Němci a vycvičené v Itálii v říjnu 1934 a jehož následky nepřežil ani ministr zahraničí Francie Louis Barthou, který vedl k oslabení vlivu Francouzů v Jugoslávii (princ-regent Petar se pokusil dohodnout s Itálií a Německem) se Barthouův nástupce [[Pierre Laval]] pokusil v lednu 1935 získat si Mussoliniho územními ústupky v oblasti Čadu a francouzského Somálska. Součástí dohody, s kterou neoficiálně souhlasil i britský ministr zahraničí Samuel Hoare byla i uznání, že se nyní Habešské císařství (vzdor tomu že se jednalo o členský stát Společnosti Národů) nachází v italské sféře vlivu. V dubnu 1935 byla v italských lázních Stresa schválena tzv. Streská fronta (pakt Británie-Francie-Itálie proti Německu). Britové však ještě během téhož roku podepsali Německo-britskou námořní dohodu, což plánovaný pakt poněkud pošramotilo. Definitivní ránu z milosti paktu zasadil on sám.
3. října [[1935]] Itálie zaútočila na [[Etiopie|Habeš]], jak se Etiopii tehdy říkalo. V nerovném boji, který si ovšem vyžádal více sil než se předpokládalo dosáhla vojska maršála [[Pietro Badoglio|Pietra Badoglia]] a generála Grazianiho vítězství. Habeš byla v květnu [[1936]] zařazena do italského koloniálního panství jako ''Italská východní Afrika''. Vzdor vítězným fanfárám v italských ulicí a faktu, že jeho popularita vyletěla do nadoblačných výšek, však měla válka do „oslnivého vítězství“ daleko. Krom velkých nákladů na celé tažení, které zatížily již tak přetíženou ekonomiku zde Itálie musela vydržovat téměř 300&nbsp;000 italských a domorodých vojáků jako okupační armádu a v letech 1936-1940 zde místokrálové Badoglio, Graziani a posléze i [[vévoda z Aosty]] museli nadále bojovat se zbytky císařské armády vedoucí gerilovou válku. Další prostředky pohltila stavba dálnic, železnic a nových měst pro budoucí kolonisty.