Fašismus: Porovnání verzí

 

== Fungování režimů ==

Po získání moci oba velké fašistické režimy dokázaly na řadu let udržet moc a získat si podporu nemalé části obyvatelstva. Nedá se však říci, že byly zcela stabilní. Pro oba bylo charakteristické stálé napětí mezi dvěma paralelními mocenskými strukturami: militantním fašistickým stranickým aparátem a státními orgány, jež byly obvykle obsazené konzervativně smýšlejícími úředníky. Kromě toho v mocenské bilanci hrály roli další dva faktory, jednak sám diktátor a jednak [[občanská společnost]], tvořená například podnikateli, spolky či církvemi.<ref>Paxton s. 146</ref> Každá z těchto čtyř sil potřebovala ostatní tři a i když jejich mocenská rovnováha dopadala v různých situacích různě, nikdy žádná z nich zcela neztratila vliv na chod státu. Fašistický režim se tak dá chápat jako „polykracie“, vláda několika mocenských center, jež spolu neustále soupeří o moc ([[Martin Broszat]]).<ref>Paxton s. 146–158</ref> Toto smíšené uspořádání plné napětí pak vysvětluje, že pravé fašistické režimy nebyly ustálené<ref>Paxton s. 142</ref> a směřovaly k radikalizaci, jež byla předzvěstí jejich zániku.<ref>Paxton s. 175—184</ref>

=== Strana ===

V Itálii i v Německu struktura strany více méně kopírovala státní orgány. K představitelům státu existovali paralelní straničtí pohlaváři, k armádě paralelní stranické milice a tak dále.<ref>Paxton s. 146—147</ref> Existovaly samozřejmě rozdíly. Typicky v Itálii mívaly stranické struktury menší moc než státní orgány, zatímco v Německu byla NSDAP podstatně silnější. Důležité bylo například to, že v Itálii policie zůstala v rukou kariérních úředníků, avšak v Německu ji ovládli nacističtí fanatici v čele s [[Heinrich Himmler|Himmlerem]].<ref>Paxton s. 147, 157</ref> V obou režimech pak později radikální fašisté dostali volnou ruku na okupovaných územích, kde se řádné státní orgány ani nevytvořily.<ref>Paxton s. 183</ref>